Tři povídky Jiřího Brázdy
Lidské srdce a paragrafy - O prázdném hrobu - Pořčená závěť
Lidské srdce a paragrafy - O prázdném hrobu - Pořčená závěť
Opavský deník Troppauer Zeitung přinesl ve vydáních z 22. a 24. června 1884 na pokračování zajímavý článek Kurze Geschichte des Notariates von den frühesten Zeiten an bis auf unsere Tage (Stručné dějiny notářství od nejstarších dob až do dnešních dnů), jehož autorem byl Wladimir Pappafava.
Rozhovor s Ing. Monikou Červíčkovou uskutečnil Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory České republiky.
Ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, je neurčité.
29. května uplynulo 100 let od narození velké osobnosti moderního českého notářství – prvního čestného prezidenta Notářské komory ČR a bývalého vedoucího státního notáře v Mělníku JUDr. Jiřího Brázdy.
Vydědění je tradičním institutem dědického práva, který byl znám již právu římskému a o jehož existenci panuje obecné povědomí. Nikoliv však o jeho obsahu, resp. o konkrétních důvodech k vydědění a zejména jejich správné interpretaci. V praxi není výjimkou, že se vůle zůstavitele a jím tvrzené okolnosti směřující k vydědění potomka střetávají v notářské nebo advokátní kanceláři s výkladem příslušné judikatury.
Jak se s touto problematikou normotvůrci popasovali, tentokráte nebudeme zkoumat v českém právním řádu, nýbrž v pramenech práva ostatních evropských států.
Kryptoměny rezonují dnešním světem. Mezi nimi pak nejvíc bitcoin. Lze s ním platit za zboží a služby, a to i mimo prostředí internetu. Slouží jako investice. Co se ale stane poté, když jeho vlastník zemře?
Hmotněprávní i procesní postavení nepominutelného dědice patří v poslední době k frekventovaným a praktickým otázkám dědického práva.
Problematika nepominutelného dědice patří mezi nejhojněji probíraná témata, přesto však v souvislosti s ní existuje řada praktických otázek, ohledně jejichž řešení zdaleka není jasno.
„Je načase vyvést ze soudů ty agendy, které justici zbytečně zatěžují a které by přitom lépe, operativněji a levněji mohli řešit například právě notáři,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam nový místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Petr Šuk.
Mezi nejpalčivější otázky nové právní úpravy patří problematika klientů zastoupených na základě plné moci a jejich identifikace
Před dvěma lety jsem publikovala na stránkách tohoto odborného časopisu článek s názvem Výhrada soupisu pozůstalosti v praxi. Od té doby se nezměnilo nic na tom, že institut výhrady soupisu je stále velmi diskutovanou věcí na poli praxe i teorie.
Cieľom príspevku je poskytnúť návrh riešenia otázok, ktoré sa môžu vyskytnúť v prípadoch, keď poručiteľ zanechá odkazom celú svoju alternatívnu pohľadávku, alebo keď zanechá konkrétnu individuálne určenú vec z takejto alternatívnej pohľadávky, čiže odkáže vec, ktorú nikdy nemal vo svojom vlastníctve.
V následujícím článku se pokusím přiblížit institut závěti v italském dědickém právu, která je, vedle dědění ze zákona, jediným dědickým titulem. V Itálii se dědí ze zákona nebo ze závěti (článek 457 IOZ). Dědické smlouvy jsou výslovně zakázány (článek 458 IOZ).
Při přihlašování pohledávek zajištěných exekutorským zástavním právem je třeba důsledně odlišit zástavní právo, které mohlo vzniknout do 30. 6. 2015 dle § 69a exekutorského řádu a zástavní právo, které vzniká dle § 73a exekutorského řádu při jejich přihlašování do likvidace pozůstalosti.
Novela do zákona promítla závěry aktuální judikatury a překlenula některé přetrvávající výkladové potíže.
Působnost nejvyššího orgánu dočasně jednočlenné veřejné obchodní společnosti [zrušené podle § 113 odst. 1 písm. c) z. o. k.] vykonává ve všech věcech společnosti jediný zbylý společník.
Není třeba se příliš rozepisovat o tom, že notář je i zčásti psycholog. Zvládnout obtížná jednání s účastníky různých povah a vědět, jak na kterého z nich působit, patří k těm nejpotřebnějším dovednostem notáře.
Na přelomu 19. století a 20. století byl rozvoj dnešních pražských Vinohrad tak bouřlivý, že dobový tisk jej porovnával s rozvojem amerických měst. V roce 1907 vydaný 26. díl prestižního Ottova slovníku naučného mluví o tehdy samostatných Královských Vinohradech jako o třetím největším městě v Čechách. Vinohrady měly v té době téměř 100 ulic a tři velká náměstí, Purkyňovo (dnešní nám. Míru), Tylovo a krále Jiřího z Poděbrad. Při sčítání lidu provedeném v roce 1900 zde žilo 52 504 obyvatel, z toho 47 056 se hlásilo k české národnosti a 4 769 k národnosti německé. Zbytek tvořili ostatní „usedlí“ jak se tehdy říkalo. Ti všichni žili v 1 080 domech. O sedm let později už měly ale Vinohrady přes 70 000 obyvatel a počet domů překročil 1 400. Vedle nejrůznějších úřadů, které s sebou správa, na tehdejší dobu tak velkého města přinášela, zde sídlilo mj. okresní hejtmanství, dále okresní soud, okresní velitelství četnictva a také notářství. Vinohradským notářem byl v té době JUDr. Jaroslav Čulík, pozdější prezident Pražské notářské komory. V jeho kanceláři vykonával v roce 1889 několik měsíců notářskou praxi JUDr. Antonín Mokrý, od roku 1912 druhý notář na Královských Vinohradech, kterému je tento článek věnován.
Janovští notáři působili na přelomu 13. a 14. století až na jižním Krymu. V té době bylo město Feodosija (Caffa) kolonií Janova. Díky dobrým vztahům s chánem Zlaté hordy se zde Janovanům podařilo vybudovat významné černomořské přístavní centrum dálkového obchodu. Jedním z prvních notářů, kteří se tu tehdy usadili, byl po roce 1289 Lamberto di Sambuceto. Z dochovaných archivních materiálů je patrné, že tento veřejný notář sepisoval smlouvy o prodeji otroků, prokury, dlužní úpisy a postoupení pohledávek. Jeho klienty byli mimo jiné i zámožní obchodníci Hassan il Siriano, Giacomo di Sanremo, Facino di Vivaldo, Francesco Lomellino a Giovannino Mallone, místem, kde obvykle působil, byla Janovská lóže či hlavní náměstí. Dalším doloženým janovským notářem ve Feodosii byl ve 40. letech 14. století Niccolò Beltrame. Více se o jejich osudech i dobových místních poměrech lze dočíst v rozpravě notáře a historika Carla Carosiho Due notai genovesi fra i tartari di Crimea (dostupné z: http://www.centrostudicostamagna.it/testi/Due%20notai%20genovesi.pdf).
Nejvyšší soud ČR, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], z předložených rozhodnutí zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování otázek zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti. Po vyhodnocení předložených rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující
Závěr, že stanovení povinnosti platit úroky z prodlení „do zaplacení“ v notářském zápise se svolení k vykonatelnosti není řádným určením doby plnění, představuje interpretaci „extrémní“ ve smyslu odchylky z racionálně předjímatelného výkladu ustálené soudní praxe, jakož i kolizi s ústavněprávními požadavky respektu k „autonomii vůle“ subjektů takového notářského zápisu. Totéž však neplatí, je-li v něm vyjádřena v obdobné konstrukci povinnost zaplatit též smluvní pokutu.
Jak tomu v historii nejvýznamnějších objevů v dějinách lidstva bylo, u všeho stála náhoda (nebo alespoň podivná souhra okolností). Archimedes učinil svůj fyzikální objev čirou náhodou ve „vaně“, na Newtona náhodou upadlo jablko, slavnému Alfredu Nobelovi ve vynálezu dynamitu náhodou pomohly dřevěné piliny, které měl rozsypané po zemi (a které mu též zachránily život, když na svém stole zvrhl nádobu s nitroglycerinem), doktoru Flemingovi čirou náhodou dopomohla skutečnost, že nebyl při práci se svým laboratorním náčiním příliš čistotný, mnich Dom Perignon našel v náhodně sekundárně zkvašeném vínu zalíbení, a dal tak světu jeden z největších objevů vůbec – šumivé víno.
V rámci tohoto článku bych se rád zaměřil na zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je účastníkem dědického řízení v případě, že dědic zůstavitele zemřel, jaká mu z toho plynou práva a povinnosti a jaká práva a povinnosti plynou zemřelému dědici.
Svěřenské nástupnictví coby staronový institut dědického práva není nutno šířeji představovat. Je upraveno především v § 1512 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „NOZ“) a lze jej stručně charakterizovat jako povolání více postupných dědiců k majetku zůstavitele, který po předním dědici přejde na následného dědice za splnění zůstavitelem stanovených předpokladů. V tomto článku se zaměřím pouze na procesní otázky spjaté se svěřenským nástupnictvím, se kterými se musí notář jako soudní komisař vypořádat v řízení o pozůstalosti, a to chronologicky tak, jak v tomto řízení soudní komisař postupuje. Nejprve se tedy budu zabývat otázkami spojenými s prvním řízením o pozůstalosti, v němž se vypořádává pozůstalost s dědici zůstavitele, z nichž mohou být všichni nebo jen někteří zároveň osobami, kterým byl k jejich dědictví povolán následný dědic, tedy s tzv. předními dědici, a poté otázkami souvisejícími s následným řízením o pozůstalosti, v němž se již řeší především dědické právo následného („zadního“) dědice.
Povinný díl je známý již římskému právu. Je zajímavé sledovat jeho vznik a vývoj. O tom viz například knihu Dějiny a systém soukromého práva římského (Dr. Leopold Heyrovský, 6. vydání, Bratislava 1927, s. 575, 576), ve které je tento vývoj popsán následovně. V zákonu XII tabulí byla zakotvena zásada, že zůstavitel může pořizovat zcela volně. Avšak již v období republikánského Říma se prosazovala zásada, že zůstavitel nesmí v testamentu pominout své nejbližší zákonné dědice, musí je buď ustanovit dědici, nebo je vydědit. Postupem doby se vyvinulo přesvědčení, že zůstavitel, který nezanechal svým blízkým příbuzným bez spravedlivého důvodu nic nebo příliš málo, porušil tím povinnost příbuzenské lásky, zanechal sice testament formálně platný, avšak mravně závadný. Praetor pak přijal stížnost opominutých příbuzných na takové pořízení, přikázal věc k vyřízení soudu pro dědické spory. Soud nahlížel na testament podobně, jako by zůstavitel nebyl při jeho pořízení při zdravém rozumu, a odňal svým výrokem platnost testamentu. Tak se postupně vyvinula zásada, že zůstavitel musí zanechat svým blízkým příbuzným alespoň povinný díl.
Z historicko-komparativní perspektivy má dědické právo výjimečné postavení. Tradičně propojuje aspekt osobní s majetkovým i absolutní s relativním, a proto také spolehlivě reflektuje míru společenských změn i posuny v právním myšlení. Na výkladu posledních pořízení se v římském právu formovala obecná interpretační pravidla pro právní jednání a dodnes se testamentární právo vyznačuje nejvíce speciálními výkladovými ustanoveními a domněnkami. Specifické postavení dědického práva nachází svůj odraz i v právním vzdělávání, kde tradičně uzavírá celou soukromoprávní oblast.