Svěřenské nástupnictví v řízení o pozůstalosti

Mgr. Vojtěch Novobilský

 

 

Úvodem

 

Svěřenské nástupnictví coby staronový institut dědického práva není nutno šířeji představovat. Je upraveno především v  § 1512 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „NOZ“) a lze jej stručně charakterizovat jako povolání více postupných dědiců k majetku zůstavitele, který po předním dědici přejde na následného dědice za splnění zůstavitelem stanovených předpokladů. V tomto článku se zaměřím pouze na procesní otázky spjaté se svěřenským nástupnictvím, se kterými se musí notář jako soudní komisař vypořádat v řízení o pozůstalosti, a to chronologicky tak, jak v tomto řízení soudní komisař postupuje. Nejprve se tedy budu zabývat otázkami spojenými s prvním řízením o pozůstalosti, v němž se vypořádává pozůstalost s dědici zůstavitele, z nichž mohou být všichni nebo jen někteří zároveň osobami, kterým byl k jejich dědictví povolán následný dědic, tedy s tzv. předními dědici, a poté otázkami souvisejícími s následným řízením o pozůstalosti, v němž se již řeší především dědické právo následného („zadního“) dědice.

 

1. První řízení o pozůstalosti

1.1. Účastenství následného dědice 

Jakmile notář jako pověřený soudní komisař zjistí, že zůstavitel zanechal pořízení pro případ smrti, v němž zřídil svěřenské nástupnictví, ať již přímo nařízením, nebo některým ze způsobů uvedených v § 1513 NOZ, a že toto dosud nezaniklo,[1] musí věnovat svěřenskému nástupci, popř. svěřenským nástupcům procesněprávní pozornost.

V první řadě se musí soudní komisař vypořádát s otázkou účastenství následného dědice v prvním řízení. V odborné literatuře se objevují na tuto otázku jak argumentace přiklánějící se k neúčasti zadního dědice v prvním řízení, tak ve prospěch jeho účasti. Osobně se přikláním k tomu, že následný dědic není účastníkem prvního řízení s výjimkou dále rozvedených případů.

Účastníkem řízení o pozůstalosti je zásadně ten, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (§110 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „ZŘS“), tj. osobou, jíž náleží dědické právo (§ 1475 NOZ).[2]

Obecně platí, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 NOZ), a povinností soudního komisaře je v řízení o pozůstalosti především vyšetřit, komu toto již vzniklé dědické právo svědčí, a komu tak může za splnění zákonem stanovených požadavků autoritativně potvrdit nabytí dědictví. Veškeré podstatné skutečnosti přitom soudní komisař posuzuje právě k okamžiku smrti zůstavitele, neboť k tomuto okamžiku dědické právo vzniklo.

Dle § 194 ZŘS nastal-li případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, posuzují se rozhodné skutečnosti ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva (nikoliv odsunutí nabytí dědictví) následného dědice. Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že dědické právo následného dědice vzniká až k okamžiku, kdy nastal případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, neboť do té doby bylo odsunuto dědickým právem předního dědice. Toto ustanovení je tak nutno vykládat jako speciální k § 1479 NOZ, neboť představuje výjimku z pravidla, že dědické právo vzniká k okamžiku smrti zůstavitele.

Jestliže dědické právo následných dědiců vzniká až k okamžiku, kdy nastal případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, a k tomuto okamžiku se mají posuzovat i všechny rozhodné skutečnosti, pak jsem toho názoru, že účast následného dědice již v prvním řízení založena není. Následný dědic se mimo jiné nemůže vyjádřit k tomu, zda dědictví přijímá či odmítá, neboť jeho dědické právo mu ještě nevzniklo. Tím je zároveň vyloučeno, aby mohl prohlásit, zda uplatňuje či neuplatňuje výhradu soupisu pozůstalosti, neboť ta ze své povahy předpokládá, že dědic dědictví přijal. Ze stejného důvodu nemůže následný dědic uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, dohodu o rozdělení pozůstalosti atd. Stejně tak mám za to, že se následný dědic ani nemůže vyjadřovat k platnosti a pravosti pořízení pro případ smrti zůstavitele, neboť jeho dědické právo, které ještě nevzniklo, nemůže ve smyslu § 168 ZŘS konkurovat dědickým právům osob, jímž dědické právo vzniklo již smrtí zůstavitele, resp. které soudní komisař vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo.

Navzdory tomu, že účastníkem řízení o pozůstalosti je ten, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy bezesporu i následný dědic, považuji s ohledem na výše uvedené jeho účast v prvním řízení za neodůvodněnou s výjimkou situací, kdy:

a) následný dědic je zároveň nepominutelným dědicem,

b) byl následný dědic povolán zůstavitelem jednak jako dědic k části pozůstalosti, jednak jako následný dědic k jiné části pozůstalosti,[3]

c) přední dědic dědictví nenabyl,

d) případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, nastal před úmrtím zůstavitele nebo během prvního řízení o pozůstalosti.

 

Ad a) Následný dědic je současně nepominutelným dědicem

Je-li následný dědic nepominutelným dědicem (§ 1462 NOZ) a není současně povolán zůstavitelem k majetku již jako dědic v prvním řízení (viz bod b), pak musí být dle mého názoru přesto vždy účasten prvního řízení. Nepominutelný dědic je účastníkem při projednání pozůstalosti, jde-li v něm např. o určení obvyklé ceny pozůstalosti či o soupis pozůstalosti,[4] protože se mu tím dává možnost ovlivnit rozsah majetku a dluhů v pozůstalosti, které mají rozhodující význam při stanovení výše jeho povinného dílu.

V případě, že by soudní komisař nejednal s nepominutelným následným dědicem v prvním řízení a tento by v následném řízení prohlásil, že dědictví odmítá s výhradou povinného dílu, a náležel by mu tak z pozůstalosti povinný díl, zkrátil by jej soudní komisař takovým postupem na jeho právech, což nelze připustit.

Nutno podotknout, že výše uvedená práva nepominutelného dědice mají význam jedině tehdy, pokud nepominutelný dědic chce své právo na povinný díl uplatnit, a že právo na povinný díl nepominutelný dědic nemá, pokud dědictví jako následný dědic v následném řízení přijme či jej odmítne bez výhrady povinného dílu. Jeví se proto jako velmi žádoucí, aby soudní komisař zjistil již v prvním řízení stanovisko tohoto následného dědice, zda bude chtít v následném řízení uplatnit své právo na povinný díl. Jestliže následný dědic nebude chtít uplatnit své právo na povinný díl, pak jeho účast coby nepominutelného dědice v prvním řízení postrádá smysl. Patrně nic nebrání tomu, aby se již v prvním řízení vzdal svého práva na povinný díl a toto neuplatnil, když zákon nestanoví, že by se práva na povinný díl, které má teprve vzniknout, dalo jen zříci, jak to činí u dědického práva (§ 1480 NOZ).

 

Ad b) dědic je současně následným dědicem

Lze si představit takové pořízení pro případ smrti, v němž zůstavitel tutéž osobu povolá jednak jako dědice k určitému majetku v pozůstalosti (dále v této pozici označován jako „dědic“) a jednak jako následného dědice k odlišnému majetku v pozůstalosti. V takovém případě je samozřejmě nutno s touto osobu jednat v prvním řízení jako s účastníkem řízení, neboť mu coby dědici vzniklo dědické právo již k okamžiku smrti zůstavitele. Musí být proto soudním komisařem poučena o svém dědickém právu a následně prohlásit, zda dědictví odmítá či neodmítá, popř. se ve lhůtě pro odmítnutí dědictví nevyjádřit.

Má však takové prohlášení dědice za následek vyčerpání jeho možnosti odmítnout či neodmítnout i to dědictví, které mu má připadnout až v následném řízení jako následnému dědici, nebo se týká jen toho dědictví, které dědí z titulu postavení dědice, protože jeho dědické právo coby následného dědice je odsunuto až k okamžiku, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví?

Domnívám se, že pokud zákon stíhá neplatností odmítnutí dědictví jen zčásti (§ 1489 NOZ) a pokud jednou učiněné odmítnutí dědictví z dědického titulu vyčerpává možnost dědice odmítnout dědictví z jiného dědického titulu,[5] měla by platit první výše uvedená varianta, neboť se pořád jedná o dědictví po tomtéž zůstaviteli.

Stejně tak jsem toho názoru, že pokud dědic uplatní či ne­uplatní výhradu soupisu pozůstalosti v prvním řízení, pak má takové jeho rozhodnutí účinky i pro následné řízení. Jestliže dědic uplatnil výhradu soupisu, a byl tak nařízen soupis pozůstalosti, popř. tento byl nahrazen společným prohlášením dědiců, nebude v následném řízení soupis znovu prováděn, avšak majetek přecházející v následném řízení na zadního dědice bude muset být znovu oceněn, tentokrát ke dni, k němuž pominulo odsunutí dědického práva (§ 194 ZŘS), jinak by bylo porušeno pravidlo, podle kterého dědic, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy jen do výše jím nabytého dědictví.

Uvedeno na příkladu, pokud dědic v prvním řízení nabyl majetek A v obvyklé ceně 50 000 Kč a v následném řízení coby zadní dědic další majetek B v obvyklé ceně 100 000 Kč, přičemž obvyklá cena majetku B byla v prvním řízení stanovena na 140 000 Kč, nicméně v důsledku opotřebění a změny poptávky na trhu v mezidobí se jeho obvyklá cena snížila o 40 000 Kč, pak se domnívám, že následný dědic má hradit dluhy zůstavitele jen do výše 150 000 Kč, a nikoliv 190 000 Kč.

 

Ad c) přední dědic dědictví nenabyl

V uvedené situaci platí § 1512 odst. 2 NOZ, podle kterého se povolání za svěřenského nástupce považuje za povolání náhradníka. Pokud tedy přední dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabude, nastoupí na jeho místo svěřenský nástupce v postavení jeho náhradníka.[6]

 

Ad d) případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, nastal před úmrtím zůstavitele nebo během prvního řízení o pozůstalosti

Pokud pominul důvod, pro nějž bylo dědické právo následného dědice odsunuto, ještě před úmrtím zůstavitele, bude soudní komisař namísto předního dědice jednat přímo s následným dědicem, neboť mu dědické právo vzniklo již ke dni úmrtí zůstavitele. Podobně v situaci, kdy nastane případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, během prvního řízení o pozůstalosti, nelze patrně postupovat jinak, než že soudní komisař bude jednat s následným dědicem už v prvním řízení o pozůstalosti, neboť následnému dědici dědické právo po zůstaviteli vzniklo, byť k jinému okamžiku než ke dni úmrtí zůstavitele.[7]

1.2. Svěřenské nástupnictví omezující povinný díl nepominutelného dědice

Dle § 1644 odst. 2 NOZ se k nařízením zůstavitele, která omezují povinný díl nepominutelného dědice, nepřihlíží. Takovým nařízením může být i zřízení svěřenského nástupnictví.

Může se jednat o případ, kdy zůstavitel zůstaví nepominutelnému dědici povinný díl v podobě dědického podílu či odkazu, a k tomuto mu zároveň zřídí svěřenské nástupnictví. Pokud takové dědictví či odkaz nepominutelného dědice svou obvyklou cenou přesně odpovídá výši jeho povinného dílu, pak soudní komisař ke svěřenskému nástupnictví nepřihlédne, protože omezuje povinný díl nepominutelného dědice. Byla-li by obvyklá cena dědictví či odkazu zůstaveného nepominutelnému dědic vyšší, než je hodnota povinného dílu, potom by se svěřenské nástupnictví vztahovalo jen na tu část dědictví, resp. odkazu, která přesahuje výši povinného dílu nepominutelného dědice.

1.3. Vliv zřízeného svěřenského nástupnictví na dohodu o vypořádání majetku ve společném jmění manželů a dohodu o rozdělení pozůstalosti

1.3.1. Dohoda pozůstalého manžela s dědici ohledně vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů musí respektovat pokyny, které zůstavitel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti udělil, popř. se zákonem, jinak ji soud neschválí (§ 162 ZŘS). Těmito pokyny lze jistě rozumět i závětí zřízené svěřenské nástupnictví k vybranému majetku v pozůstalosti. Soud by tudíž neměl schválit takovou dohodu o vypořádání majetku ve společném jmění manželů, podle které by věc, k níž mělo být zřízeno svěřenské nástupnictví, přední dědic vůbec nenabyl, a tato by celá připadla pozůstalému manželi. Na druhé straně je však nutno respektovat vlastnické právo pozůstalého manžela k majetku, který měl ve společném jmění se zůstavitelem. Tedy v případě, že zůstavitel zřídil svěřenské nástupnictví k celé věci, která byla ke dni úmrtí ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela a pozůstalý manžel se s dědici nedohodne na tom, že tato celá věc patří do pozůstalostního jmění, je nutno postupovat tak, že svěřenské nástupnictví bylo zřízeno jen k tomu spoluvlastnickému podílu na věci, který patří do pozůstalosti.

1.3.2. Dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti může být schválena soudem pouze tehdy, pokud není v rozporu se zákonem (§ 185 ZŘS). Zákon na jiném místě současně stanoví, že pozůstalost se rozdělí podle vůle zůstavitele, pořídil-li pro případ smrti (§ 1694 NOZ), tudíž i dohoda o rozdělení pozůstalosti musí respektovat vůli zůstavitele, aby mohla být soudem schválena jako dohoda, která je v souladu se zákonem. Situace, kdy zůstavitel přikáže, že pozůstalost má být rozdělena tak, jak nařídil, nevyžaduje podrobnější komentář. Dědici se od tohoto zůstavitelem provedeného rozdělení nemohou dohodou odchýlit. Jestliže však zůstavitel nepřikáže, že by pozůstalost musela být rozdělena tak, jak stanovil, a umožní dědicům se dohodnout ohledně rozdělení pozů­stalosti i jinak, přičemž k určitému majetku v pozůstalosti povolal předního dědice a zřídil k němu svěřenské nástupnictví ve prospěch zadního dědice, je nutné se vypořádat s otázkou, jak dalece se mohou dědici ve vztahu ke zřízenému svěřenskému nástupnictví dohodou odchýlit od rozdělení stanoveného zůstavitelem.

Pakliže bude zadní dědic zároveň dědicem, který uzavírá dohodu o rozdělení pozůstalosti, domnívám se, že si dědici mohou dohodou rozdělit pozůstalost jakkoliv. Odpovídá to plně vůli zůstavitele, neboť všechny osoby povolané zůstavitelem k pozůstalosti projevily odlišnou vůli, protože jim to tak lépe vyhovuje. Mohou se tak například dohodnout na tom, že se změní osoba předního dědice majetku, k němuž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, nebo že se svěřenské nástupnictví k zůstaviteli určenému majetku vůbec nezřídí a tento nabude rovnou zadní dědic nebo kterýkoliv jiný dědic.

 V případě, že zadní dědic nebude účastníkem dohody o rozdělení pozůstalosti, je dle mého názoru nutno postupovat odlišně. Tím, že následný dědic nemůže platně projevit svou vůli ohledně majetku, který je, byť podmíněně, jeho, v dohodě o rozdělení o pozůstalosti, nemohou se dědici (včetně předního dědice) mezi sebou dohodnout tak, že si tento majetek, k němuž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, rozdělí odlišně, než jak stanovil zůstavitel, popř. že by svěřenské nástupnictví k tomuto majetku vůbec nezřídili, neboť taková dohoda by byla v rozporu s vůlí zůstavitele, a tudíž neplatná. Zbylý majetek v pozůstalosti, tedy takový, k němuž svěřenské nástupnictví zřízeno nebylo, si již ale mohou dědici rozdělit jakkoliv. Rozhodně lze na tomto místě doporučit, aby zůstavitel ve svém pořízení pro případ smrti vždy precizoval podmínky a otázky týkající se svěřenského nástupnictví i ve vztahu k dohodě o rozdělení pozůstalosti, neboť závěry zde učiněné jsou jistě polemické.

1.4. Sestavení inventáře

Svěřenský nástupce může po předním dědici požadovat, aby bez zbytečného odkladu a za jeho přítomnosti sestavil v písemné formě inventář všeho, co děděním nabyl, uvedl v něm den sestavení inventáře a vydal jej svěřenskému nástupci (§ 1520 NOZ). Předpokladem pro sestavení inventáře předním dědicem je to, že přední dědic ví, co jako dědictví nabyl. To přední dědic ví vždy, jakmile je řízení o pozůstalosti skončeno. Dle převládajícího názoru v literatuře[8] není vyloučeno, aby byl inventář sestaven již během řízení o pozůstalosti. S uvedeným názorem lze souhlasit, neboť například v situaci, kdy zůstavitel ve své závěti výslovně přikázal, jak má být pozůstalost rozdělena, a přednímu dědici je znám rozsah aktiv pozůstalosti, může přední dědic vydat svěřenskému nástupci inventář ještě před skončením řízení o pozůstalosti, neboť ví, co zdědí. Pokud však přední dědic není již během řízení o pozůstalosti v takové pozici, že by věděl, jaký majetek zdědí, není dle mého názoru povinen sepsat předmětný inventář. Pro soudního komisaře je otázka sestavení inventáře předním dědicem již během řízení o pozůstalosti zajímavá z toho důvodu, že náklady na sestavení inventáře jdou k tíži dědictví (§ 1520 NOZ), v důsledku čehož patří mezi pasiva pozůstalosti (§ 171 ZŘS). Povinností soudního komisaře je přitom mimo jiné usnesením stanovit výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti (§ 180 ZŘS), tedy i výši nákladů na sestavení inventáře. Jakmile tedy přední dědic soudnímu komisaři prokáže své náklady, které mu vznikly v důsledku sestavení inventáře,[9] a mezi dědici ohledně nich nebude sporu, zařadí je soud do pasiv pozůstalosti.

1.5. Potvrzení dědictví přednímu dědici

Než soudní komisař potvrdí dědictví přednímu dědici, musí být přesvědčen o tom, že je zabezpečeno, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna. Soudní komisař se tak musí přesvědčit i o tom, že následný dědic ví o odsunutí svého dědického práva a ví, na čem je závislé. Byl-li povolán vykonavatel závěti, pak je to on, kdo potvrzuje soudnímu komisaři splnění zůstavitelových nařízení. Pakliže nebyl zůstavitelem povolán, prokazují jej dědicové (§ 1690 NOZ). Tím je zajištěno, že se následný dědic vždy dozví o tom, že je následným dědicem, čímž se mu zároveň umožní požádat předního dědice o sestavení inventáře toho, co děděním nabyl, jak shora uvedeno.

1.6. Svěřenské nástupnictví v rozhodnutí o dědictví

Dle § 185 odst. 4 ZŘS soud v rozhodnutí o dědictví mimo jiné uvede, zda byla nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví, kdo byl povolán jako následný dědic a za jakého předpokladu a zda může přední dědic s dědictvím volně nakládat. Vedle toho § 1692 NOZ reguluje, že je-li nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví, soud potvrdí, že byla nařízena, kdo následuje jako následný dědic a za jakého předpokladu. Určil-li zůstavitel, že přední dědic může s dědictvím volně nakládat, soud potvrdí i to. Citovaná ustanovení upravují totéž s tím rozdílem, že zatímco ZŘS jako procesní předpis požaduje, aby soud v rozhodnutí o dědictví pouze uvedl, zda byla nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví, NOZ požaduje, aby soud nařízení dědické posloupnosti zřízením svěřenského nástupnictví potvrdil, což dle mého názoru soud může učinit pouze výrokem. S ohledem na znění obou předmětných ustanovení je nutno tato vykládat zřejmě tak, že soud ve výroku usnesení o dědictví potvrdí, že bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, k jakému majetku, kdo je následným dědicem a za jakého předpokladu a zda může přední dědic s dědictvím volně nakládat, neboť tím soud v usnesení bezpochyby zároveň uvede, že bylo svěřenské nástupnictví zřízeno, a splní tak svou povinnost uloženou mu § 185 odst. 4 ZŘS. Výrok usnesení by mohl znít například tak, že příslušný soud Potvrzuje, že k pozemku parcelní číslo 100 ležícímu v katastrálním území Bílá je nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví, když následným dědicem je Y, který dědictví nabude úmrtím X. X je oprávněn s dědictvím volně nakládat.

1.7. Úkony po skončení řízení

Bylo-li svěřenské nástupnictví zřízeno k věci, která se zapisuje do veřejného seznamu nebo rejstříku, je soudní komisař povinen po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti vyrozumět orgán, který příslušný veřejný seznam nebo rejstřík vede, o tom, kdo se stal vlastníkem věci (§ 190 ZŘS). Orgán, který vede veřejný seznam, soud vyrozumí i o tom, že k věci zapisované do jím vedeného veřejného seznamu bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, neboť zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví (§ 1524 NOZ). Obdobnou povinnost však soudní komisař (ani nikdo jiný) nemá zákonem založenou v případě, že se jedná o věc zapisovanou do veřejného rejstříku.[10] Tak v případě, že zůstavitel zřídil svěřenské nástupnictví k podílu v obchodní společnosti, nebude tento údaj z obchodního rejstříku povinně zřejmý, ačkoliv se jistě nejedná o údaj nedůležitý.

2. Následné řízení o pozůstalosti

 

2.1. Následné řízení o pozůstalosti obecně

Smyslem následného řízení je posoudit, zda pominulo odsunutí dědického práva následného dědice a potvrdit dědictví následnému dědici. Má-li následnému dědici připadnout majetek poté, co nastal případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, je nutné, aby byla soudu podána žádost o zahájení následného řízení spolu s dokladem o splnění tohoto případu. Zpravidla se tak stane na návrh následného dědice, ale i v případě, že podnět k zahájení následného řízení podá kdokoliv jiný, soud se jím bude zabývat, neboť v tomto řízení, které není novým řízením o pozůstalosti, ale pokračováním prvního řízení,[11] postupuje přiměřeně podle ustanovení dílů 1 a 2 hlavy III ZŘS, včetně § 138 ZŘS. Rozhodné skutečnosti se však posuzují ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva následného dědice, a k tomuto dni se také vztahují účinky rozhodnutí o pozůstalosti (§ 194 odst. 1 ZŘS). Účastníky následného řízení jsou následný dědic a přední dědic, popř. dědici předního dědice v případě jeho úmrtí. Pokud zemře zadní dědic dříve, než nastal případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, nenastupují na jeho místo jeho dědicové, ale svěřenské nástupnictví zanikne, pokud zde není další svěřenský nástupce (§ 1516 NOZ). Pravděpodobně nebudou výjimečné situace, kdy následný dědic bude zároveň dědicem předního dědice. Například když následným dědicem bude vnuk zůstavitele a předním dědicem syn zůstavitele.

Byl-li pořízením pro případ smrti povolán též vykonavatel závěti, pak bude účastníkem následného řízení i on. Soudní komisař se bude muset v první řadě vypořádat s tím, zda nastal případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, a ke kterému dni, neboť k němu se vztahují účinky rozhodnutí o pozůstalosti a k němu se posuzují rozhodné skutečnosti. To, jaké důkazy si soudní komisař obstará, bude záležet především na tom, čím bylo dědické právo zadního dědice odsunuto. Bylo-li to úmrtí předního dědice, pak soudnímu komisaři postačí úmrtní list předního dědice atd.

Jakmile má soudní komisař za prokázané, že nastal případ, pro nějž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví, posoudí, zda je zadní dědic způsobilý dědit, a vyrozumí jej o jeho dědickém právu.[12] Pokud zadní dědic dědictví odmítne a není zde jiného svěřenského nástupce, soud řízení zastaví. Dále soudní komisař vyrozumí zadního dědice o jeho právu uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti.[13] Pakliže ji následný dědic uplatní, bude se pozůstalost sepisovat ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva (§ 194 ZŘS). Aktiva pozůstalosti tvoří jen ten majetek, k němuž bylo zřízeno svěřenské nástupnictví a který následný dědic skutečně nabývá. Pasiva pozůstalosti tvoří jen ta, která zbývá uhradit. Pro ocenění je přitom opět rozhodný den, kterým pominulo odsunutí dědického práva, tudíž následný dědic, který uplatnil výhradu soupisu, bude zásadně odpovídat do výše jím nabytého dědictví právě k tomuto dni. Usnesení o obvyklé ceně pozůstalosti vydané podle § 162 ZŘS bude zpravidla jedním z výroků závěrečného usnesení o pozůstalosti. V něm soud s účinností ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva zadního dědice, zpravidla rovněž rozhodne o povinnosti následného dědice přispět poměrně přednímu dědici na to, co splnil na úhradu zůstavitelových dluhů nebo nepominutelnému dědici na povinný díl (§ 194 odst. 2 ZŘS).[14]

2.2. Vztah předního a zadního dědice v následném řízení o pozůstalosti

Následný dědic je povinen přispět poměrně přednímu dědici na to, co splnil na úhradu zůstavitelových dluhů nebo nepominutelnému dědici na povinný díl (dále jen „dluhy“).[15] Lze souhlasit s názorem, že přední i zadní dědic mohou ohledně této záležitosti mezi sebou uzavřít dohodu, o níž soudní komisař sepíše protokol a tuto v usnesení o pozůstalosti schválí (§ 10 ZŘS).[16] V případě, že se dědici ohledně tohoto předmětu řízení mezi sebou nedohodnou, bude muset autoritativně rozhodnout. Ústředním bodem pro vypořádání se mezi předním a zadním dědicem ohledně toho, co plnil přední dědic na úhradu dluhů, je zákonem použitý termín poměrně. Soudní komisař bude muset vzít v potaz při řešení této otázky na straně předního dědice zejména následující skutečnosti:

1) Jaký nabyl majetek v prvním řízení a v jaké obvyklé ceně. Uvedený údaj bude mít význam pro zjištění, o kolik se snížila hodnota majetku, který přechází na následného dědice v následném řízení. Pakliže by se hodnota majetku snížila v rozsahu větším, než odpovídá jeho běžnému opotřebení v důsledku jeho užívání, o to méně by pak měl zadní dědic přispět přednímu dědici na úhradu dluhů.

Vedle toho má tento údaj význam samozřejmě i pro zjištění rozsahu odpovědnosti předního dědice za dluhy v pozůstalosti v prvním řízení. Přední dědic mohl nabýt v prvním řízení i jiný majetek, než je ten, který přechází na následného dědice, v důsledku čehož odpovídá za dluhy zůstavitele v o to větší míře než následný dědic (pochopitelně za splnění předpokladu, že uplatnil výhradu soupisu, viz § 1706–1707 NOZ). Ve vztahu k povinnosti následného dědice přispět přednímu dědici na dluhy je ale dle mého názoru rozhodný právě jen ten majetek, který na zadního dědice přechází v následném řízení, resp. jen jemu odpovídající poměrná účast na úhradě dluhů zůstavitele. Uvedeno na příkladu: pokud přední dědic nabyl v prvním řízení dědictví, v důsledku kterého byl povinen uhradit ½ dluhů v pozůstalosti a tyto uhradil, přičemž z tohoto dědictví přechází na následného dědice jen jeho ½, pak je následný dědic povinen přispět přednímu dědici na úhradu ¼ dluhů v pozůstalosti.

2) V jakém rozsahu uhradil dluhy odpovídající majetku, který přechází na následného dědice. Pokud přední dědic uhradil jen část těchto dluhů, pak povinnost uhradit zbylou část dluhů přechází na zadního dědice. Zadní dědic je pak povinen poměrně přispět přednímu dědici pochopitelně jen na tu část dluhů, kterou přední dědic skutečně uhradil.

Lze si představit situaci, v níž přední dědic neuplatnil výhradu soupisu pozůstalosti, a jeho odpovědnost za dluhy v pozůstalosti je tak bez omezení a zadní dědic výhradu soupisu uplatnil. Dle mého názoru v takovém případě zadní dědic není povinen hradit ty dluhy, resp. jejich část, které přední dědic uhradil, a je povinen uhradit jen v důsledku toho, že neuplatnil výhradu soupisu a současně na ně není ani povinen přednímu dědici ničeho přispět, neboť by tím byla prolomena výhrada soupisu pozůstalosti, kterou uplatnil.

3) Čím dluhy uhradil. Jestliže přední dědic na úhradu dluhů použije svůj majetek odlišný od toho, který má přejít na zadního dědice, pak zde není důvod pro to, aby se povinnost zadního dědice přispět na úhradu dluhů snižovala. Lze si ale představit situace, kdy přední dědic na úhradů dluhů použije plody či užitky plynoucí z požívání majetku, který má přejít na zadního dědice. V takovém případě by měl soudní komisař tuto skutečnost reflektovat a o tuto částku povinnost zadního dědice poměrně přispět na dluhy přednímu dědici snížit. Podobně v situaci, kdy přední dědic použije na úhradu dluhů samotný majetek, který má přejít na zadního dědice, či jeho část, bude zadní dědic přispívat přednímu dědici na úhradu dluhů o to méně, o kolik byly dluhy tímto majetkem splaceny. Nutno poznamenat, že přední dědic by si měl v této situaci počínat s náležitou péči tak, aby tento majetek prodal alespoň za cenu, která byla stanovena v pozůstalostním řízení, nejlépe za cenu stanovenou odborným posudkem, aby předešel způsobení škody následnému dědici.

Na straně následného dědice pak soudní komisař zejména zohlední, jaký majetek a v jaké obvyklé ceně nabyl ke dni, ke kterému pominulo odsunutí jeho dědického práva, aby zjistil, jak se změnila obvyklá cena majetku, který přechází na následného dědice, v době ode dne úmrtí zůstavitele ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva následného dědice.

Výpočet konkrétní částky, kterou je následný dědic povinen poměrně přispět přednímu dědici, bude v každém případě velmi individuální a jistě nikoliv snadný. Navíc v případě sporu mezi předním a zadním dědicem ohledně stanovení předmětné částky bude muset soudní komisař tento spor v následném řízení o pozůstalosti vyřešit, neboť se nejedná o spor o dědické právo (§ 1672 NOZ).

 Soudní komisař musí v předmětném výroku usnesení rovněž stanovit lhůtu, do které bude povinen následný dědic uhradit určenou částku na dluhy přednímu dědici, aby byl tento výrok vykonatelný.

Závěrem

Cílem příspěvku bylo poukázat na některé možné sporné otázky, které může vyvolat institut svěřenského nástupnictví v pozůstalostním řízení a zaujmout k nim návrh na jejich řešení. Dále vyvolat odbornou diskusi na toto téma, neboť se domnívám, že projednávání pozůstalostí podle pořízení pro případ smrti, v nichž bude svěřenské nástupnictví zřízeno, nebude v činnosti soudního komisaře ničím neobvyklým.
 

 

• Štítky:
• 2016