Rozhovor

Rozhovor s JUDr. Petrem Šukem  vedl prezident Notářské komory České republiky Mgr. Radim Neubauer.

 

Vážený pane místopředsedo, předně dovolte, abych Vám za sebe i celou notářskou obec co nejsrdečněji poblahopřál k tak významnému kariernímu postupu. V soudnictví působíte již 23 let. Nepochybně jste nasbíral nepřeberné množství zkušeností. Kterou z nich byste označil za nejcennější?

První praktické zkušenosti jsem sbíral v advokacii, a i když jsem během dvou let pochopil, že pro tuto právnickou profesi nejsem stvořen, byla pro mne tato část mé profesní dráhy neocenitelná a do určité míry ovlivnila i mé další směřování. Jak co do odborného zaměření, tak co do přístupu k povolání soudce. Když člověk ví, jaké to je být účastníkem řízení, resp. jeho zástupcem, a jaké to je stát v jednačce „tam dole“, je hned o poznání pokornější.

Nejcennější pro mne byli a jsou lidé, s nimiž mám či jsem měl tu čest spolupracovat. Mám štěstí na úžasné kolegy, díky nimž mohu profesně a snad i lidsky růst. Jejich výčet by zabral zbylý prostor vymezený pro náš rozhovor, proto zmíním jen dvě vzácné kolegyně. Tou první je Hana Burešová, bývalá místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pověřená řízením liberecké pobočky. Byla to ona, kdo mi před dvaceti lety otevřel cestu do „obchodní“ justice a kdo mi (tak jako ostatním soudcům liberecké pobočky) vytvářel až neskutečné podmínky pro práci, včetně možnosti se dále vzdělávat a získávat zkušenosti i v zahraničí. A tou druhou je samozřejmě Ivana Štenglová, emeritní soudkyně Nejvyššího soudu a první dáma české obchodní justice. Právě paní docentka mě přivedla na Nejvyšší soud, otevřela mi dveře i do akademického světa a velmi intenzivně se starala o to, abych si neustále zvyšoval své odborné znalosti a dovednosti, svoji kvalifikaci. Nebýt jí, tento rozhovor určitě nevedeme.

 

Jak byste charakterizoval vývoj českého soudnictví v posledních dvou dekádách? Pociťujete, že je v některých jeho oblastech potřeba či prostor na změnu?

Nedávné jmenování do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu ze mne neučinilo ze dne na den odborníka na stav české justice, takže má odpověď bude pouze subjektivní a ovlivněná podobou mé dosavadní práce. Obecně jsem přesvědčen, že česká justice je jako celek na vysoké úrovni a že své poslání plní dobře. A že obstojí i v mezinárodním srovnání. Samozřejmě vím, že ne vše je růžové, že ne každý z nás dělá svoji práci vždy na 100 % a že do dokonalosti máme daleko. Ale to platí pro každý systém. Prostor pro zvyšování kvality i efektivity tu samozřejmě je.

Osobně vnímám jako nesmírně důležité, abychom se jako soudci neuzavírali do svého „justičního“ světa a abychom nebyli odtrženi od reality „tam venku“. Jsme součástí společnosti, a jako takoví musíme být schopni vnímat dopady našich rozhodnutí do jejího života. Naším posláním není „vyřizovat spisy“, ale řešit problémy a spory, do nichž se lidé dostávají.

Z obecných, systémových problémů lze zmínit například tolik let diskutovanou otázku způsobu práce soudců zejména na prvních stupních. Soudci by se měli věnovat toliko vysoce odborné činnosti, samotnému souzení, a měli by mít k dispozici dostatečně robustní a kvalitní personální i technické zázemí. Jde o conditio sine qua non jakýchkoliv úvah o snižování počtu soudců. S tím souvisí procesní předpisy, které – eufemisticky řečeno – ne vždy odpovídají požadavkům 21. století. Debaty se vedou nad nastavením soudní soustavy, zejména jde-li o podobu okresních soudů. A podle mého je načase vyvést ze soudů ty agendy, které justici zbytečně zatěžují a které by přitom lépe, operativněji a levněji mohli řešit například právě notáři.

 

S tak významnou funkcí, jako je místopředseda Nejvyššího soudu, přichází jistě vysoká společenská prestiž, ale zároveň i nesmírná zodpovědnost. Mohl byste se s našimi čtenáři podělit o Vaše vize, které předsedu Nejvyššího soudu JUDr. Petr Angyalossyho, Ph.D., podle jeho slov přesvědčily k tomu, aby Vás do této funkce navrhl? Čeho byste chtěl z dlouhodobého hlediska dosáhnout?

Společným jmenovatelem oněch vizí či představ o dalším směřování Nejvyššího soudu je vytvoření co nejlepších podmínek pro to, aby Nejvyšší soud mohl plnit své základní poslání, jímž je sjednocovat výklad právních předpisů. My se sice snažíme tuto roli naplňovat co nejlépe, ale stávající nastavení zejména pravidel dovolacího řízení nám to velmi komplikuje.

Z dlouhodobého pohledu Nejvyšší soud nesmí být „továrnou na rozsudky“, jež ročně vychrlí mnoho tisíc rozhodnutí, která nikdo nečte a nezná, ale institucí, která v reálném čase, s hlubokou znalostí a v dokonalé kvalitě podává výklad zásadních právních otázek, s nimiž se právní praxe potýká. K dosažení tohoto cíle je však zapotřebí řady kroků, včetně širší diskuse se všemi zainteresovanými.

V krátkodobém horizontu bych rád provedl určitý audit fungování civilního kolegia a společně s jeho členy hledal možnosti, jak naši práci zlepšit. S ohledem na stav právního řádu považuji za nezbytné zachování specializací, nicméně je nutné se podívat na to, zda jejich stávající nastavení je optimální. Současně je potřeba změnit způsob, jakým Nejvyšší soud komunikuje svá rozhodnutí veřejnosti. My je sice uveřejňujeme na našich internetových stránkách, nicméně s ohledem na jejich množství je velmi obtížné se v nich vyznat a orientovat. S tím souvisí i role Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Má-li mít v dnešní době tento institut z dob předchozího režimu nějaký smysl, je třeba změnit jak jeho formu, tak i obsah.

Konečně platí, že Nejvyšší soud není a nesmí být izolovaným ostrůvkem. Je součástí soudní soustavy a s jejími jednotlivými články musí spolupracovat tak, aby justice jako celek fungovala co nejlépe. Proto se budu chtít z titulu své funkce zapojit i do řešení řady otázek týkajících se celé justice a co nejúžeji spolupracovat jak s krajskými a vrchními soudy či s Ministerstvem spravedlnosti, tak – tam, kde to přichází v úvahu – i s profesními komorami, včetně Notářské komory.

Předseda Nejvyššího soudu v souvislosti s návrhem na Vaše jmenování zmínil též Vaše náměty usilující o zpřehlednění judikatury, a tím i předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Za notáře mohu říci, že tuto snahu jednoznačně vítáme, a to zejména v oblasti notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti. Jakým směrem by se mohl stávající systém posunout?

Jde o jeden z cílů, který bych rád realizoval v relativně dohledné době. Než dojde k systémovým změnám, které Nejvyššímu soudu umožní lépe plnit jeho základní poslání, a než se sníží počty rozhodnutí, která přijímáme, na rozumnou úroveň, je třeba veřejnosti pomoci, aby se v naší přebujelé judikatuře mohla co nejlépe orientovat.

Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejně dostupná na našich internetových stránkách. S ohledem na jejich množství je však téměř nemožné se v nich vyznat. Přitom máme-li plnit roli instituce, která sjednocuje výklad právních předpisů, musí mít každý reálnou možnost se s našimi rozhodnutími seznámit. To předpokládá, že se člověk v té „hromadě“ dokáže zorientovat a najít rozhodnutí, jež jsou relevantní pro jím řešený problém.

Zcela nezbytný je samozřejmě kvalitní vyhledávač. Nějaký sice máme, ale z diskusí s mnoha kolegy z ostatních soudů, jakož i ze soukromé sféry a akademické obce vím, že nefunguje ideálně. Budeme se proto muset na něj podívat a najít způsob, jak jej vylepšit a učinit uživatelsky přívětivějším.

Dalším krokem je vytvoření tematicky uspořádaných přehledů významných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Budete-li například řešit nějakou otázku související s rozhodováním valné hromady akciové společnosti, naleznete na našich stránkách v části obsahující tyto přehledy rubriku obchodní korporace, podrubriku valné hromady a v ní se budete moci podívat, zda vámi řešenou otázku již Nejvyšší soud posuzoval. A pokud ano, jak. Rád bych, aby výsledná podoba byla uživatelsky co nejpřívětivější. V těchto přehledech nebude samozřejmě veškerá judikatura, měly by však pomoci s orientací v dané problematice a s následným vyhledáváním navazujících rozhodnutí.

 

Z našich debat v minulých letech vím, že máte dlouhodobou a jasnou představu o možných úpravách dovolacího řízení. V čem by podle Vás mohly spočívat především?

Je třeba se rozhodnout, zda Nejvyšší soud má být klasickou třetí instancí „italského“ střihu, jež ročně vydá tisíce – či v horším případě desítky tisíc – rozhodnutí, která nikdo nečte a nezná, anebo zda má plnit roli autority, jež sjednocuje judikaturu a výklad právních předpisů. Dlouhodobě poukazuji na to, že obě role naráz ve stejném rozsahu a kvalitě plnit nemůže.

V současné době jen civilní kolegium Nejvyššího soudu každý rok vychrlí více než 5 000 rozhodnutí. Když k tomu připočteme rozhodnutí našeho trestního kolegia, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, je odborná i laická veřejnost každý rok doslova „zasypána“ více než 15 000 rozhodnutími vrcholných soudních instancí. Rozhodnutími, jež chceme, aby lidé znali a aby se jimi řídili. To je samozřejmě nemožné, ani my sami nejsme schopni se v tom množství orientovat. Je naprosto nezbytné znovu otevřít diskusi o roli všech tří vrcholných soudů a o nastavení celého systému tak, aby dával smysl.

Řešení přitom nespočívá v omezování přístupu k těmto soudům. Ten by měl být naopak co nejširší, s jasně definovanými výjimkami. Co se musí změnit, je způsob, jakým tyto soudy selektují nápad. Zjednodušeně řečeno, mám za to, že (až na výjimky) každý má mít právo předložit svůj případ Nejvyššímu soudu, ale nikoliv již právo na to, aby se Nejvyšší soud jeho případem věcně zabýval. Usnesení, jímž se odmítá nepřípustné dovolání, by nemělo být povinně odůvodňováno. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je to proto, že se buď ztotožnil s posouzením učiněným soudy nižších stupňů, anebo proto, že dovolatel nepředložil žádné relevantní argumenty. Odůvodnění těchto usnesení zpravidla nepřináší nic užitečného ani pro dovolatele, ani pro výklad právních předpisů. A přitom jejich napsání sebere soudcům značné množství času i sil, které by mohli (a měli) věnovat kauzám, v nichž je dovolání přípustné. Jde o řešení, jež je poměrně dobře popsáno v odborné literatuře a funguje v řadě států.

 

Již více než rok je svět ochromen koronavirovou pandemií. Osobní kontakt mezi lidmi se omezil do takové míry, že bylo nezbytné urychlit elektronizační procesy ve všech sférách života. Nejinak tomu bylo i v oblasti vzdělávání. Notářská komora ČR a její regionální komory přesunuly vzdělávací činnost do online prostředí. Již několikrát jste i Vy touto formou pro notářskou obec přednášel. Jaké zkušenosti jste si z těchto školení odnesl? V čem spatřujete klady a zápory online vzdělávání?

Nedávno jsem na podobnou otázku odpovídal časopisu Auditor. Dovolím si proto nyní reagovat stejně. Semináře, konference a další vzdělávací akce, jichž se jako lektor či přednášející účastním, pro mne představují skvělou příležitost k setkání se zástupci všech profesních skupin. Díky tomu mám relativně dobrou zpětnou vazbu, jde-li o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a také poměrně slušný přehled o tom, co praxe řeší, co ji trápí a co naopak oceňuje. Jinými slovy, jde pro mě o jednu z cest, jak se vyhnout riziku odtržení od „reálného života“. Přesunutí vzdělávacích aktivit do online prostoru bohužel určitou část těchto výhod maže; semináře i přednášky jsou reálně méně interaktivní, lidé se méně ptají a méně vstupují do diskuse. Jakkoliv má online forma i své výhody (všichni se můžeme „sejít“ z tepla svých kanceláří, pracoven či obýváků), už se moc těším, až své účastníky opět uvidím „naživo“.

 

Zmíněná školení se věnovala Vašemu oboru, tedy korporátnímu právu. Jak vnímáte roli notáře v této oblasti a přináší poslední novela zákona o obchodních korporacích účinná od 1. 1. 2021 nový prostor pro notáře, jak korporacím pomoci?

Role notářů, z mého pohledu už tak nenahraditelná, se díky této novele výrazně posílila. Nejenom zdůrazněním významu notářských zápisů o rozhodnutí orgánu obchodní korporace (§ 45 odst. 3 z. o. k.) či zavedením nových typů notářských zápisů (§ 80ga až 80gd notářského řádu), ale zejména částečným vyjasněním hranice mezi kogentními a dispozitivními normami. Vyšší míra dispozitivity korporátního práva sice klade na všechny zúčastněné vyšší nároky, ale současně posiluje roli a význam zapojení notářů coby odborníků na tuto právní oblast při přípravě zakladatelských právních jednání a jejich „šití na míru“ potřebám konkrétních klientů.

 

Přelomem v oblasti korporátního práva bylo bezpochyby spuštění zápisů do veřejných rejstříků notáři v květnu roku 2015. Jak tento krok zpětně hodnotíte a jaké máte poznatky z Vaší praxe v této oblasti?

Přímé notářské zápisy považuji za jednu z nejvýznamnějších změn, jež nová civilní legislativa přinesla na pole korporátního práva. A jde o změnu veskrze pozitivní. Zápisy do veřejných rejstříků nyní mohou být prováděny jako služba poskytovaná proklientským a méně formalizovaným způsobem. A současně dochází k částečnému odbřemenění justice od agendy, jež jí svojí povahou stejně nenáleží. Do budoucna bych uvítal, kdyby naprostá většina zápisů do veřejných rejstříků byla prováděna notáři a soudům zůstala jen ta část, která je něčím problematická či sporná.

 

Jsou dle Vašeho názoru i jiné agendy v oblasti nesporného soudnictví, kde by bylo možné potenciál notářství využít, a odbřemenit tak soudům? Podle průzkumů by velká část veřejnosti uvítala například možnost rozvodů manželství u notáře.

Nesporné rozvody jsou dobrým příkladem další agendy, která by mohla a měla být „vyvedena“ mimo justici. Není důvod, aby si lidé, mezi nimiž není žádného sporu, chodili k soudu pro „úřední lejstro“. Její svěření notářům je podle mne rozumným a logickým krokem. A podle mého názoru tu jsou i další agendy, které by bylo rozumné ze soudů „odvést“.

 

Co podle Vašeho názoru čeká notáře v souvislosti s přijetím zákona o evidenci skutečných majitelů?

Myslím, že hlavně naštvaní a rozmrzelí klienti, jimž budete vysvětlovat, proč musí plnit další veřejnoprávní povinnosti a platit další poplatky za to, aby mohli i nadále podnikat či vyvíjet jinou činnost. Nedávno jsem označil GDPR za zbraň hromadného ničení. Stejné označení si zaslouží i evidence skutečných majitelů a s ní související AML legislativa. Kromě malé skupiny těch, proti nimž je namířena, negativně zasáhne značné množství lidí, kteří nic neporušují a nikoho ne­ohrožují. Jakákoliv úprava, která vychází z premisy, že každý člověk je lump, neprokáže-li opak, je prostě problematická. Vrásky notářům určitě udělají některé důsledky porušení povinnosti zapsat do evidence skutečného majitele. Sistace hlasovacího práva se totiž promítne i do Vaší činnosti. Ale abych jen nestrašil, osobně vítám úpravu přímých notářských zápisů do evidence. Osvědčí-li se, a já věřím, že ano, mohla by sloužit jako předloha pro přímé notářské zápisy do veřejných rejstříků.

 

Elektronizace se nevyhýbá ani oblasti soudnictví. Již v březnu loňského roku jsme měli možnost se na půdě Ministerstva spravedlnosti setkat se soudcem prvního kanadského státního online soudu. Tento online soud se převážně zabývá spory o drobných nárocích, o újmách na zdraví nebo spory mezi družstevníky. Dokážete si představit, že by určitá část občanskoprávní agendy českých soudů zcela přešla do online prostředí?

Jednoznačně ano. Justice se musí přizpůsobovat společenskému a technologickému vývoji tak, aby své poslání dokázala plnit i v nových či měnících se podmínkách. Přesouvá-li se do určité míry život společnosti do online prostoru, nemůžeme zůstat stranou.

 

Dlouholetou a mezi notáři velmi oblíbenou tradicí byly kroměřížské semináře. I ty ovšem musely být kvůli pandemii odloženy na neurčito. Sám jsem do Kroměříže kaž­doročně velmi rád jezdil. Tato akce vždy představovala unikátní příležitost probírat rozličné právní otázky v neformálním přátelském prostředí. Hodlá vedení Nejvyššího soudu, až to epidemiologická situace umožní, pokračovat v této tradici, která je neodmyslitelně spjata s JUDr. Romanem Fialou?

Ano. S doktorem Fialou, který zůstane odborným garantem těchto seminářů, jsme domluveni, že v této tradici budeme společně pokračovat. Držme si palce, abychom tak mohli učinit už letos.

 

Povolání soudce je nesmírně náročné a vyžaduje velké soustředění a nasazení. Čím se nejraději odreagujete ve volném čase? A dokážete si svůj domov představit jinde než v „drsném podhůří Jizerských hor“?

Volný čas se hlavně snažím trávit se svými nejbližšími; aktivity, jimž se věnujeme, jsou vlastně méně podstatné. Snažím se trochu sportovat, s čímž mi pomáhá mladší syn, který je zapálený do cross fitu a bojových sportů. Kromě toho, jsem-li doma, chodíme denně na delší procházky po Jizerkách s naším psem. A až zase půjde normálně cestovat, rád se vrátím ke svým (byť ne tak často provozovaným) zálibám – jachtingu a potápění. Skutečnost, že jsme s rodinou ani po tolika letech nepřesídlili do Brna, dokládá, jak moc nám Jizerské hory přirostly k srdci. Určitě v nich hodláme zůstat.

 

Vážený pane místopředsedo, velice děkuji za rozhovor, který jste našemu časopisu poskytl, a přeji Vám v nad­cházejícím období mnoho pracovních i osobních úspěchů. 

Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory

České republiky, notář v Praze

 

JUDr. Petr Šuk (*1973)

 

• Je absolventem PF UK, v justici působí od roku 1998.

• Od roku 2000 byl soudcem Okresního soudu v Liberci a od roku 2002 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec. Soudcem Nejvyššího soudu se stal v roce 2008, od roku 2010 je předsedou senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia.

• Odborně se věnuje zejm. právu obchodních korporací.

• Dne 17. února 2021 byl prezidentem republiky jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. V této funkci vystřídal JUDr. Romana Fialu.

• Je autorem či spoluautorem řady odborných publikací, článků či příspěvků, např. monografie Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní) a komentáře k zákonu o obchodních korporacích.

• Je lektorem Justiční akademie a členem Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci.

• Štítky:
• 2021