Dvě přátelství vinohradského notáře

JUDr. Jan Kotous

Autor působí externě na Právnické fakultě UK v Praze.

Na přelomu 19. století a 20. století byl rozvoj dnešních pražských Vinohrad tak bouřlivý, že dobový tisk jej porovnával s rozvojem amerických měst. V roce 1907 vydaný 26. díl prestižního Ottova slovníku naučného mluví o tehdy samostatných Královských Vinohradech jako o třetím největším městě v Čechách.

Vinohrady měly v té době téměř 100 ulic a tři velká náměstí, Purkyňovo (dnešní nám. Míru), Tylovo a krále Jiřího z Poděbrad. Při sčítání lidu provedeném v roce 1900 zde žilo 52 504 obyvatel, z toho 47 056 se hlásilo k české národnosti a 4 769 k národnosti německé. Zbytek tvořili ostatní „usedlí“ jak se tehdy říkalo. Ti všichni žili v 1 080 domech. O sedm let později už měly ale Vinohrady přes 70 000 obyvatel a počet domů překročil 1 400. Vedle nejrůznějších úřadů, které s sebou správa, na tehdejší dobu tak velkého města přinášela, zde sídlilo mj. okresní hejtmanství, dále okresní soud, okresní velitelství četnictva a také notářství. Vinohradským notářem byl v té době JUDr. Jaroslav Čulík, pozdější prezident Pražské notářské komory. V jeho kanceláři vykonával v roce 1889 několik měsíců notářskou praxi JUDr. Antonín Mokrý, od roku 1912 druhý notář na Královských Vinohradech, kterému je tento článek věnován.

JUDr. Antonín Mokrý (v rodinné kronice označovaný „Antonín V.“) se narodil 31. května 1855 ve Vodňanech, jako třetí syn tamějšího notáře Antonína Mokrého (IV.) a jeho manželky Marie, roz. Pávkové. Základní školní docházku absolvoval ve Vodňanech, v Českých Budějovicích pak gymnaziální studia, která v roce 1874 ukončil maturitou s vyznamenáním. V tom samém roce byl přijat ke studiu práv na právnické fakultě vídeňské univerzity, kde byl 3. listopadu 1880 promován doktorem veškerých práv. A právě k jeho vídeňskému pobytu se pojí historie prvního přátelství.

Na vídeňské univerzitě – Tomáš Masaryk

Vídeňská univerzita patřila vždy mezi nejprestižnější vysoké školy monarchie. Od svého založení v roce 1365 vévodou Rudolfem IV. Habsburským byla také první univerzitou v německy mluvících zemích. V době, kdy na ni přichází studovat Antonín Mokrý, se akademický život řídil čerstvým vysokoškolským zákonem z 27. dubna 1873, který mj. stanovil organizaci univerzit a zachoval jejich základní historické dělení na čtyři fakulty, teologickou, právnickou, lékařskou a filozofickou. V čele celé univerzity stál rektor, volený každý rok z řádných profesorů. Jednotlivé fakulty řídili děkani. Toto tradiční organizační schéma je na středoevropských univerzitách víceméně zachováváno dodnes. V době, kdy Antonín Mokrý začíná studovat, jsou přijímány na univerzity také ženy, avšak zatím pouze ke studiu na fakultách lékařských nebo filozofických. Teologii ani práva studovat nemohly. Výuka jednotlivých předmětů byla zakončena zkouškami dvojího druhu. Jednak to byly zkoušky akademické – rigoróza. Na základě jejich úspěšného absolvování univerzita udělovala příslušnou akademickou hodnost. Vedle toho zde byly ovšem zkoušky státní, které dosvědčovaly, že absolvent má odpovídající znalosti a dovednosti pro zvolené obory státní služby. Státní zkoušky byly ze zákona předepsány na fakultách právnické a filozofické. Rigorózní zkoušky se na těchto a dalších dvou fakultách, teologické a lékařské, řídily každoročně vydávanými rigorózními řády.

„Český život ve Vídni, ten se soustřeďoval ve spolcích dělnických, pak v Besedě a v Akademickém spolku,“ říká, ještě po letech, T. G. Masaryk v Čapkových „Hovorech s TGM“. Akademický spolek vznikl spojením dvou menších studentských spolků „Slavie“ a „Vltava“ na společné schůzi 2. května 1868. T. G. Masaryk se přihlásil za člena nově vzniklého spolku hned při svém vstupu na univerzitu 17. listopadu 1872. Zprvu nebyl zrovna aktivním členem. Opravdu angažovat se začal až ve školním roce 1874 až 1875, kdy se také ve spolku potkává se studentem 1. ročníku práv, který do Vídně přišel z jihočeských Vodňan, Antonínem Mokrým. 3. května 1875 byl Masaryk zvolen starostou Akademického spolku. Sám v Hovorech vysvětluje proč… „Nu, někdo musel být předsedou a já měl něco peněz – skoro všechny jsem nechal ve spolku, když něčeho potřebovali.“ Tady je třeba podotknout, že vlastní činnost spolku řídil výbor, který Masaryk svolával, na začátku svého předsednictví, každý týden. Členové výboru byli Masarykovi velmi oddáni a většina z nich zůstala s ním v přátelském styku po celý život. Antonín Mokrý zastával ve spolku funkci knihovníka. Masarykovi a jeho výboru se podařilo během dvou semestrů spolek zbavit dluhů a postavit jeho činnost na pevný základ.

Spolek sídlil ve vídeňském 1. okrese, Schönlaterngasse 7, přeložit bychom to mohli jako „ulice Krásné lucerny“. I dnes je to opravdu půvabná ulička, pojmenovaná podle lucerny z krouceného železa, stále umístěné na domě č. 6. Originál lucerny se mimochodem dochoval a v současnosti tvoří jeden z exponátů Historického muzea města Vídně. Na domě, ve kterém se scházel český Akademický spolek, vidíme postavu bájného „baziliška“, který se údajně v roce 1212 objevil ve studni tohoto domu. Po něm se také někdy říkalo domu „Basiliskenhaus“. Z původního domu se bohužel mnoho nedochovalo. V roce 1944 dostal přímý zásah bomby, a to, co dnes vidíme, je vlastně rekonstrukce původního stavu. Ve vedlejším domě, označovaném číslem „7a“ žil v letech 1838 až 1839 hudební skladatel Robert Schumann. Když pokračujeme ulicí dál, přijdeme na malé náměstí Dr. Ignáce Seipela, před budovu hlavního sídla současné rakouské Akademie věd. Budova postavená v roce 1753 v sobě skrývá aulu staré vídeňské univerzity. Až do dnešních dnů je to jedna z nejreprezentativnějších prostor Vídně. Zde bylo v roce 1808, za přítomnosti Josefa Haydna provedeno jeho nesmrtelné oratorium „Stvoření světa“. A tady také byli oba přátelé po skončení studií promováni. Vlastní budova „staré univerzity“, kam chodili na přednášky, se nachází hned naproti.

Spolek měl ke své činnosti k dispozici knihovnu, studovnu a společenskou místnost. Ve svých vzpomínkách Antonín Mokrý vždy líčil svého přítele Masaryka „jako krasavce velice dobrosrdečného a vždy k pomoci ochotného. Pro něho již tehdy peníze neměly ceny, o čemž by mohl svědectví dáti mnohý chudý kolega.“ Akademický spolek českých vídeňských studentů přežil do 20. století. Že Masarykovi zůstal „srdeční záležitostí“ svědčí vzpomínka uveřejněná v „Masarykově almanachu“ vydaném v roce 1925. Zaznamenává setkání prezidenta nové Republiky Československé se zástupci Akademického spolku, kteří přijeli do Prahy, aby panu prezidentovi odevzdali jubilejní spolkovou medaili. A TGM se jich hned zeptal: „Jaké pak máte finance?“

Cesty obou studentských přátel se později rozešly. Antonín Mokrý ukončil svá právnická studia v roce 1883 a vrátil se do Vodňan, kde působil jako koncipient v notářské kanceláři svého otce. Po jeho smrti 22. listopadu 1883 byl jmenován substitutem uprázdněného vodňanského notářství, které převzal následně jeho starší bratr Otakar. Antonín působil v kanceláři svého bratra až do konce července roku 1889. A tady je třeba popravdě konstatovat, že notariát vlastně za svého bratra vedl. Otakar, tehdy již uznávaný český básník a člen „vodňanského trojlístku“ (Mokrý, Herites, Zeyer) se totiž více věnoval poezii a literatuře vůbec než „suché“ notářské praxi. A Tomáš Masaryk? Po prázdninách, 3. listopadu 1875, na svoji předsednickou funkci rezignoval. Měl hotové absolutorium filozofie a chystal se k doktorátu. Následoval studijní pobyt v Lipsku, kde také potkal svoji budoucí manželku... 15. března 1878 uzavřeli Tomáš Masaryk a Charlotta Garrigue sňatek. Novomanželé se vrátili do Vídně a Masaryk se připravoval k habilitaci. Za čtyři roky, 17. července 1882, přijel Masaryk, nově jmenovaný mimořádný profesor české univerzity, do Prahy. Někdy v roce 1890 se oba přátelé náhodně setkali v Praze cestou do univerzitní knihovny. Podle vyprávění Antonína Mokrého měl tehdy Masaryk ze setkání upřímnou radost. Svého někdejšího studentského přítele nejen rád viděl, zajímal se podrobně o jeho osudy a také ho pozval i do své rodiny.

Přátelství druhé – básník Svatopluk Čech

Na rozdíl od svého mladšího bratra Antonína, který studoval práva ve Vídni, starší Otakar absolvoval právnickou fakultu pražské univerzity ještě před jejím rozdělením na českou a německou. S jeho občasnými pražskými pobyty se také pojí vznik přátelství Antonína Mokrého s básníkem Svatoplukem Čechem. Oba bratři se seznámili s Čechovým básnickým dílem ještě za gymnaziálních studií v Českých Budějovicích. Později vzpomíná Antonín Mokrý, jak byl Otakar v roce 1872 „přímo ohromen“ Čechovým básnickým historickým eposem „Adamité“, který Svatopluk Čech začal v tomto roce uveřejňovat v literárním almanachu „Lumír“. V době svých právnických studií se Otakar se Svatoplukem Čechem, rovněž vystudovaným právníkem, spřátelil a „od té doby zůstali oba v intimním a ničím nezkaleném přátelství až do smrti“.

I když studoval ve Vídni, zajížděl občas Antonín Mokrý za svým bratrem do Prahy a také u něho bydlel. V roce 1877 sdílel spolu s ním podnájem právě u Svatopluka Čecha, v jeho novém bytě na Královských Vinohradech, Vocelova ulice č. 8. Ve svých vzpomínkách vypráví úsměvnou historku, jak se jeho bratr připravoval ke státní zkoušce a zoufale potřeboval klid ke studiu. Nejinak na tom byl i Svatopluk Čech, který si nosil z redakce práci domů. Klid však neměl jeden ani druhý. V suterénu domu, přímo pod obývacím pokojem, měl svoji dílnu a byt tkadlec, který pracoval u svého stavu od časného rána dlouho do noci. Svatopluk Čech byl nucen proto psát svá literární díla v kuchyni, a když měl nějakou neodkladnou práci, trávil tam celou noc. Přitom vařil kávu a kouřil, zapaluje si jedno „krátké“ od druhého. A nebyl by to básník a spisovatel jeho druhu, aby tuto zkušenost literárně nezúročil. Stalo se tak později v úsměvné arabesce „Tiché řemeslo“. Nešťastný pracovitý tkadlec, kterého takto zvěčnil, má zde jméno „Mírumil Tichý“.

Svatopluk Čech se později přestěhoval na Královských Vinohradech do bytu na Palackého třídě (dnes Francouzská) v domě č. 44. Sem za ním přicházel Antonín Mokrý při svých občasných pražských pobytech. Netřeba dodat, že oba staří přátelé se stýkali poměrně často, ponejvíce v Čechových oblíbených hospůdkách. Z nich utkvěly Antonínu Mokrému v paměti dvě. Restaurace „U Němečků“ na Vyšehradské třídě a pochopitelně hradčanská „Vikárka“, kterou Svatopluk Čech proslavil ve svých nesmrtelných příhodách pražského domácího pána, Matěje Broučka. A protože na Vikárce je i dnes místo, kde Svatopluk Čech pobýval, označeno pamětní destičkou, lze vzpomenout, že vedle něho na Vikárce často sedával i jeho přítel, budoucí vinohradský notář JUDr. Antonín Mokrý.

V roce 1899 na Nový rok zesnul po dlouhé a těžké nemoci český básník a vodňanský notář Otakar Mokrý. Jeho bratr Antonín, v té době substitut notářství v Jičíně, byl o rok později jmenován notářem v Hlinsku a v roce 1898 přeložen do Jilemnice. Do Prahy již tak často nezajížděl a také Svatopluk Čech pobýval stále více mimo Prahu. Nejprve v Obříství a později si nechal postavit vilu v romantické části Tróje, v ulici Na Havránce. A zde se také oba přátelé v roce 1906 setkali naposled. „Ukazoval mně celý svůj byt,“ vzpomínal později Antonín Mokrý, „seděli jsme pak v altánku při sklence Trojského vína, které mně velmi chutnalo, což Svatopluku Čechovi působilo pravé potěšení. Pak jsme se srdečně rozloučili. Svatopluk Čech políbil mne na tvář, jako by tušil, že se již nikdy neuzříme...“ A opravdu se již nesetkali. Svatopluk Čech zemřel o dva roky později, 28. února 1908.

Notářem na Královských Vinohradech

JUDr. Antonín Mokrý byl v roce 1912 přeložen na nově zřízené druhé notářství na Královských Vinohradech. To už byl téměř čtvrt století ženat a otcem tří dětí, dcer Růženy a Marie a syna Antonína. Jeho manželkou se stala Marie Hanzlovská, dcera mlynáře z Blanice nedaleko Bavorova. A jak už to v rodině Mokrých bývalo, ti dva se seznámili při pouti na jihočeském Lomci, mezi lidmi láskyplně nazývaném „Lomeček“. V Praze se nastěhovala rodina notáře Mokrého do krásného secesního domu na Palackého třídě č. 3, na rohu dnešní Francouzské ul. a Náměstí Míru. V domě rodina nejen bydlela, ale zde byla také umístěna notářská kancelář. Notář Mokrý byl v té době ve své profesi již poměrně známou osobou. Byl autorem několika zásadních právnických pojednání, z nichž např. jeho studie „Příspěvek k opravě knihovního zákona“ uveřejněná v Právníku v roce 1886 vzbudila zaslouženou pozornost, takže ji citoval ve svém díle o vlastnictví dokonce profesor Antonín Randa. Mokrý nepřispíval jen do odborných českých právnických periodik. Díky svému vídeňskému studiu a perfektní jazykové vybavenosti setkáváme se i s jeho německy psanými odbornými články. Odborná erudice a profesní zdatnost byly jedním z důvodů, proč byl zvolen 30. 12. 1913 členem Pražské notářské komory, tehdejšího stavovského orgánu. V letech 1923 až 1924 dokonce působil jako její viceprezident. Když 18. září 1925 zemřel, napsal tehdejší prezident Notářské komory JUDr. Jaroslav Čulík v nekrologu: „Zvolenému povolání oddal se s celou duší, stal se vzorem řádného notáře a získal si přízeň a náklonnost veškerého obecenstva, kde působil. Hluboké své vědění nestavěl na obdiv, jelikož vůbec nemiloval veřejnosti. Žil tiše, v ústraní, pro rodinu a své povolání, jemuž věnoval přebytečnou energii, účastně se činně práce stavovské.“

• Štítky:
• 2016