Tři povídky Jiřího Brázdy

Lidské srdce a paragrafy

 

Ještě dnes ho vidím, jako kdyby přede mnou stál. Učiněná hromádka neštěstí, chudinka, jen ho svázat do ranečku. Přišel za mnou k řízení o pozůstalosti po manželce.

Nepřišel sám, byli s ním dva synové a dvě dcery, a ti dva muži ho podpírali každý z jedné strany, aby se docela nesesypal. Když jsem viděl, že je zkormoucený ještě víc na duchu než na těle, postoupil jsem raději k věci bez dlouhých úvodů; chtěl jsem mu aspoň na chvilku pomoci, aby vybředl z pocitu neštěstí, ve kterém se topil.

„Tak se podívejte,“ řekl jsem rovnou, „hlavní část pozů­stalosti tvoří rodinná vilka. Polovina vám patří už teď, a jde o to, kdo převezme druhou polovinu.“

Ještě než dědeček stačil promluvit, rozhovořili se synové a dcery. Jednomyslně se vyjádřili, že druhou polovinu vilky by měl převzít dědeček – tak mu říkali, třebaže vůči nim byl otec. „Ať si toho do konce života užije, do hrobu si to nevezme,“ prohlásili. „Až nás jednou opustí, my čtyři se už vždycky nějak dohodneme, kdo barák převezme a vyplatí ostatní.“

Pro úplnost bych snad měl připomenout, že synové i dcery už bydleli mimo obec, ve které měl dědeček dožít ve vilce svá léta; tato okolnost hrála totiž v dalším průběhu věci jistou úlohu.

Dědeček však jako kdyby mě neslyšel, jenom seděl na židli proti mému stolu a tiše plakal. Zřejmě to pro něho musela být velká rána, když náhle osaměl; jeho děti sice nežily za horami, ale přece jenom pěkný kus od něho.

Dvakrát jsem ho musel vyzvat, aby se vyjádřil k návrhu svých dětí, a dvakrát jsem mu ten návrh musel pomalu a zřetelně zopakovat. Zatím nebyl schopen vnímat nic jiného nežli své hoře.

Pak odmítl. „Jen ať si to vezmou,“ zadrmolil, „pro mě už barák stejně nemá cenu, když v něm není babička.“ Potom přišel další poryv pláče. A my všichni jsme mlčeli v naději, že ještě něco poví. „Já už stejně budu jenom čekat, až si pro mě přijde ta zubatá,“ dodal a potom až do konce jednání neotevřel ústa.

Jeho rodina působila velmi příznivým dojmem. Zřejmě spolu drželi, jak to má v rodině být, a žádný z nich se nehnal za majetkem. Teď měli spíš starost, jak dát dědečka, jak se říká, do figury, jak v něm probudit trošku chuti k životu. Dohodli se, že dcera Růžena u něho týden pobude, a pak se uvidí. Ale pokud jde o vilku, setrvali na svém, že jediným majitelem má být dědeček, a při tom zůstalo.

Kdyby byl v této chvíli dědečkovi někdo předpověděl, co všechno z toho vlastnictví ještě vzejde a jakou roli v tom tichém dramatu bude hrát právě on, byl by se asi do krve hádal, že to není možné. A přece k zápletce, o níž budu později vyprávět, vedlo právě vlastnictví vilky v souhře s jeho stařeckou pošetilostí a důvěřivostí. A tak jsme všechno sepsali, ať si dědeček myslel a říkal, co chtěl. Rodinka zase odešla, synové podpírali vdovce z obou stran a jedna uplakaná záležitost skončila.

Já jsem bezelstně předpokládal, že všechno proběhne, jak to dědeček předpovídal. Bude ve své vilce smutný, tu a tam ho navštíví některé ze čtyř dětí, nebo za ním pošlou vnoučata, aby mu rozveselila barák, a tak se stařeček doklopotá až tam, odkud není návratu.

A tumáš čerte kropáč! Ani ne půl roku po tom uplakaném pozůstalostním řízení se u mne dědeček objevil znovu a já jsem ho málem nepoznal. Po skleslosti ani památky, jako by to byl docela jiný člověk. Na klopě saka měl růžičku – zrovna byl čas, kdy kvetly –, zářil optimismem a radostí ze života, i s tou hůlkou si nějak podnikavěji vykračoval.

„Tak copak nám nesete?“ ptám se.

„Potřebuju napsat smlouvu, pane notáři,“ řekl a rozpačitě se ošíval, jako kdyby mu byl límeček u krku těsný.

„Dobře,“ povídám, a měl jsem přitom radost, že z mého klienta už nesálá ten strašný, nepřemožitelný smutek jako při prvním setkání. „A jaká smlouva by měla být?“

„Smlouva na barák,“ šeptl.

„Vy ho chcete pronajmout, nebo prodat?“ podivil jsem se. „Vždyť jste v něm chtěl dožít…“

„Jo jo, to rozhodně chci,“ přitakal dědeček, „ale už ne sám. Já ho chci převést na jednu paní.“

„A o ceně jste dohodnuti?“ ptám se pro upřesnění.

Z některých klientů abych informace zrovna tahal.

„Jakápak cena,“ mávl rukou trochu rozpačitě a pak ztišil hlas, jako kdyby mi prozrazoval tajemství, které se nemá donést k jinému uchu. „Víte, pane notáři, ona u mne bydlí a moc hezky se o mne stará, tak bych jí ten barák jako měl dát připsat…“

Lezlo to z něho jako z chlupaté deky a já byl okamžitě ve střehu. Už ta formulace „já bych jí ho měl dát připsat“ mi připadala podezřelá. Copak se jí snad dědeček nějak zavázal? A proč a zač?

Pak mi ještě svěřil, že paní, o které je řeč, je o třicet let mladší než on, zkrátka trošku přes čtyřicet.

„A jakpak se ta paní jmenuje?“ vyzvídám a přitahuji si k ruce blok, abych si dělal poznámky. „Jo…,“ zarazil se, „to ještě nevím. Ale už je u mne týden a je ke mně moc hodná. A já bych rád, aby ta smlouva byla napsaná radši hned, to jméno bych vám dopsal. Já jsem jí ten barák slíbil, víte…“

Tak, a už to bylo venku. Jak to vyslovoval, zrovna z něho čišel strach, aby se od něho ta hodná paní neodstěhovala, kdyby jí vilku nedaroval štandopede a bez váhání.

Nedal jsem na sobě nic znát a předstíral jsem, že horlivě hledám cosi v notářském řádu. Bezmyšlenkovitě jsem listoval, protože jsem si nejdříve musel srovnat v hlavě, co si vlastně počít s pošetilým dědečkem, který zřejmě nechápe, do čeho se žene. V téhle notářské kanceláři jsem už měl za sebou hezkou řádku let praxe, ale tentokráte jsem poprvé bez váhání pojal úmysl, že klientovi mocí mermo nějak vymluvím nápad, který ho ke mně přivedl. Říkal jsem si: „Jestli ho do toho necháš vletět se zavázanýma očima, budeš se celý zbytek života stydět podívat se poctivým lidem do očí. Ta čtyřicátnice by s dědečkem velmi rychle vyběhla, jakmile by měla černé na bílém, že je majitelkou vilky; nestačil by se divit, jak rychle by se ocitl v domově důchodců. Nejsi tu, notáři, jen proto, abys podle potřeby sepisoval právní listiny. Tvoje hlavní poslání je uskutečňovat a hájit tu obyčejnou lidskou spravedlnost. Tak honem vykoumej, jak zachránit vdovci klidný konec života!“

Dědeček už začínal být netrpělivý, seděl jako na jehlách a zřejmě se dohadoval, co tak dlouho hledám v tom lejstru. Pak na mne vybafl otázku, která vlastně nahrála mému úmyslu.

„A nebudete ode mne chtít potvrzení, že moje děti s tím souhlasí? Jako s tím převodem baráku?“

Teď v mé mysli proběhlo v jediném kratičkém okamžiku tolik myšlenek, že by stačily zaplnit knihu; ale lidská mysl je už taková, že dovede zkondenzovat spoustu mozkové práce do neuvěřitelně krátkého mžiku.

Věděl jsem, že takové potvrzení dědeček samozřejmě nepotřebuje; byl samojediným vlastníkem vily a mohl s ní udělat, co se mu zlíbí. A já jako notář mám povinnost poskytovat klientům přesné a pravdivé informace. Kdybych byl suchý byrokrat a formalista, byl bych řekl: „Kdepak, nejste povinen žádat děti o souhlas, převod domu smíte provést bez jejich vědomí.“ Ale to bych přichystal dědečkovi trpký konec života a rodinu bych připravil o majetek ve prospěch dobrodružky, která vyhledává osamělé staré pány s majetkem. Nic! řekl jsem si. Mravní pravda je vyšší než pravda formální.

A pak jsem dědečkovi sdělil tak suchým hlasem, jako kdybych říkal, že jedna a jedna jsou dvě, pouhých pár slov: „Tak to samozřejmě musíte. Myslel jsem, že to víte… Napište svým dětem, aby vám daly písemný souhlas, nebo za nimi raději zajeďte. Až to budete mít, přijeďte za mnou.“

Dědeček pojednou zvadl a ta jarost, se kterou vstoupil do mé kanceláře, byla ta tam. Jeho pozdní milostný sen se rozplynul.

Vstal, zamumlal něco na pozdrav a odešel. Víc jsem ho už neviděl.

Takže vilka zůstala ve vlastnictví rodiny a chytrá paní, která ji chtěla na dědečkovi vymámit, se musela stěhovat o dům dál. Totiž někam jinam, kde bydlí zase jiný osamocený a důvěřivý dědeček.

A konflikt mého srdce s paragrafy, do kterého mě okolnosti vehnaly, dopadl tak, jak dopadl. I když jsem poprvé a naposledy musel klientovi poskytnout formálně nesprávnou informaci o právních předpisech.

Nikdy jsem toho nelitoval. Ale uvědomil jsem si, že největší nesnáze v notářském životě nezpůsobuje běhání po nemocnicích, sepisování pozůstalosti v bytě, ve kterém došlo k sebevraždě nebo vraždě, a vůbec to fyzické i citové nepohodlí, které je spojeno s denní praxí. Největší nesnáz může notáři – jako každému člověku – způsobit svědomí.

 

O prázdném hrobu

 

Zapisovatelka uvedla do mé kanceláře neveselého muže středního věku; měl na levé paži černou pásku, takže jsem se ani nemusel ptát, proč přichází.

„Karel Nováček z Hrázdic,“ pronesl suše; vyslovil své jméno ještě mezi dveřmi, jako kdyby byl kdovíodkud zvyklý ohlásit se tímto způsobem dřív, než začne něco vyprávět. Možná že byl delší čas na vojně, držení těla tomu nasvědčovalo.

Usedl a hned mi podal stručnou informaci.

„Umřela mi sestra, pane notáři, jmenovala se Libuška. Děti neměla, s mužem byla už dva roky rozvedená, a odkázala mi všechno, co na tom světě měla.“

Vyptával jsem se Nováčka, co podle jeho vědomosti patřilo do pozůstalosti. Ukázalo se, že hlavní položkou je rodinný domek, ve kterém s ní Nováček bydlel. A potom zařízení bytu a vkladní knížka, na které bylo jen pár stovek; můj návštěvník ji měl s sebou a shledal jsem, že je na heslo.

Sepsal jsem všechno, abych měl usnadněné pozůstalostní řízení. Můj návštěvník vypadal jako slušný, spořádaný člověk, a bylo na něm vidět, že ho sestřina smrt opravdu zarmoutila.

„A jaké výlohy jste měl s pohřbem?“ zeptal jsem se. „Náklady na pohřeb se totiž odpočítávají od základu pro výpočet dědických poplatků.“

„Výlohy…,“ pravil trochu zaraženě. „Žádné. Její pohřeb totiž objednal její bývalý manžel, jmenoval se Míka, a taky ho zaplatil. Já mu náklady na pohřeb samozřejmě vyrovnám, ale nerad bych…“

Ukázalo se, že v době, kdy se zesnulá rozcházela s Míkou, došlo mezi ním a jejím bratrem ke konfliktu, to se stává. Míka byl pravděpodobně umíněný nebo urážlivý člověk. A tak mě Nováček požádal, abych si z úřední moci vyžádal účet za pohřeb. Takové věci se v rodinách stávají, a tu notář vstupuje mezi rozvaděné strany jako prostředník, který to má při své úřední funkci přece jenom snadnější.

Ale klient ještě nebyl hotov. „Když se takové výlohy odpočítávají kvůli dědickým poplatkům, měl bych vám nahlásit ještě jedno vydání. Jenže zatím nevím přesně, kolik to bude. Já jsem objednal Libušce pomník na hrob, dovedete si představit, jak by nás lidi po hubách roznesli, kdyby nebyl k světu. To každý hned řekne: ‚Barák zhltnul, ale pár tisícovek za pomník mu bylo líto…‘ a kdovíco ještě. Pomník jsem objednal, dal jsem kamenickému podniku zálohu, ale zatím nevím, kolik to definitivně bude.“

Hned vytáhl z kapsy peněženku a z ní potvrzenku. Byl na ní nákres pomníčku s textem, který má být do kamene vyryt:

ZDE ODPOČÍVÁ LIBUŠE MÍKOVÁ

a pod tím data narození a úmrtí. Víc jsem od Nováčka nepotřeboval. Po jeho odchodu jsem nadiktoval dopis Míkovi a požádal jsem ho, aby mi doporučeně poslal účet za pohřeb.

Účet nepřišel, ale dostavil se Míka osobně. Zamračil se, když si vzpomněl na svého bývalého švagra, a potom energicky řekl: „Žádný účet za pohřeb vám nedám a o žádné peníze od Nováčka nestojím. Pohřeb pro Libuši jsem zařídil a zaplatil sám, to byla moje povinnost; co by lidi řekli. Stejně náš rozvod bylo hloupé nedorozumění. Urnu jsem uložil a Nováčkovi není vůbec nic do toho kde. Já už s ním nemám vůbec co dělat.“

Teď mi vysvitlo, že to nebyla jenom společenská nevůle v rodině, ale že to je pěkný propletenec, do kterého jsem se dostal jako Pilát do kréda. A to jsem ještě nesáhl do jejich vztahů až na dno, čekalo mě víc.

„Váš švagr, pan Nováček, dal své sestře postavit pomník na hrob a hodlá do něho uložit urnu. Budete mu ji muset vydat.“

To bylo asi na Míku trochu příliš. Vyskočil ze židle, vzplanul a spustil: „To bych moc rád viděl, kdo by mě k tomu mohl donutit! Barák ať si Nováček vezme, proti tornu nic, ale urnu mu nedám, kdyby se na hlavu postavil. Kam uložím svou ženu, to je moje věc, do toho mi nemá co kafrat!“

Dořekl, nasadil klobouk na hlavu a bez pozdravu odešel, pln hněvu nad tou opovážlivostí. Tak on ho ten povedený švagříček chtěl připravit ještě o urnu, to by tak hrálo! Míka se vůbec nezajímal, jestli k tomu chci něco říci, ale udělal za celou věcí energicky tečku.

Uvažoval jsem, co s tím počít; takový spor o pozůstatky zesnulého jsem ještě neměl. Vyhledal jsem předpisy o pohřebnictví a o hřbitovech, ale ani z těch jsem nezmoudřel. Nezbývalo než předvolat Nováčka.

Přišel, jak nejdříve mohl. Zřejmě očekával, že mu vydám účet za pohřeb, aby mohl švagrovi uhradit vydání. Ale místo účtu jsem mu mohl pouze podat informaci o Míkově stanovisku a k tomu dobrou radu.

„Podívejte,“ začal jsem a snažil jsem se vložit do své řeči maximum přesvědčivosti, „patrně by bylo nejlepší, kdybyste objednávku na pomník stornoval, pokud ještě není příliš pozdě. Váš švagr energicky odmítl vydat vám urnu a ani mi neřekl, kam ji uložil. V předpisech o pohřebnictví není na podobný případ vůbec pamatováno, a jestli se budete soudně domáhat vydání urny, může se spor táhnout do nekonečna; jednou vyhrajete vy a on se odvolá, pak vyhraje on a odvoláte se vy, a na vašem hřbitově bude nakonec stát pomníček nad prázdným hrobem.“

Zase jsem jednou dostal na stůl případ, se kterým by si neporadila ani chvalně známá řečnická dvojice Démosthenes-Cicero. Jenom zkuste přesvědčovat člověka, který pojal rozhodnutí předem a zabarikádoval se před jakýmkoliv rozumovým důvodem. Tady plápolaly city, se kterými nikdo nic nepořídí.

Tentokráte vzplanul Nováček. Udeřil pěstí do stolu a vykřikl: „Tak to ne! Já jsem zdědil po Libušce všechno, co měla, a mám tedy povinnost ji důstojně uložit. Já tu urnu dostat musím, kdybych měl barák prosoudit. Však Míka ještě pozná, zač je toho loket!“

Pokoušel jsem se na Nováčka působit, ale on se mezitím rozpomněl na jediný věcný argument a vychrlil ho, jak byl rozparáděný. „Od toho dne, kdy se Míka s Libuškou rozvedl, je k ní cizí člověk. Tak jaképak copak?“

Nečekal jsem, až Nováček ještě jednou uhodí do mého stolu, a zahrál jsem spor do autu, jak se říká fotbalovým žargonem; nic jiného jsem udělat nemohl.

„Podívejte se, pane Nováčku, váš spor s Míkou nemůže notářství rozhodnout, to není v jeho pravomoci. Zajděte si do advokátní poradny, víc vám poradit nemohu.“

Zanedlouho se Nováček objevil v mé kanceláři znovu. Potřeboval potvrzení, že je univerzálním dědicem Libuše Míkové, rozené Nováčkové. Na mou otázku, co je s pomníkem, se vytasil s fotografií a opravdu, byl na ní pěkný pomníček s patřičným nápisem. Ale urnu na švagrovi nevymohl.

Asi po roce jsem ho potkal na náměstí, tvářil se beznadějně. „Táhne se to jako povidla, pane notáři, opravdu už nevím, co udělat, abych se urny domohl.“

Patrně se mu to už nikdy nepodařilo, jistě by se přišel pochlubit. A tak jenom vím, že v jisté obci, jejíž jméno raději neuvádím, stojí na hřbitůvku pomník s nápisem ZDE ODPOČÍVÁ LIBUŠE MÍKOVÁ. Leckdo se u hrobu zastaví, zavzpomíná si na nebožku, kterou znal, a řekne si: „Hezky jí to Nováček vystrojil, jen co je pravda, věděl, co se sluší a patří.“

Ale jen my tři – Míka, Nováček a já – víme, že nápis na pomníčku neříká pravdu. Protože hrob je prázdný, urna s popelem Libuše Míkové je kdovíkde, a její bývalý manžel nepoví kde. Nepoví a nepoví, protože si postavil hlavu.

 

 

Pořčená závěť
 

Trochu psychologie notář potřebuje; ale někdy také trošku civilní odvahy, nedat se vylekat pověrami, předsudky a vůbec působením záhadných vlivů, o kterých tak rádi píší někteří beletristé a lovci kuriozit. Ani já jsem se neměl takovému případu vyhnout.

Možná že slovo „pořčená“ je trochu méně známé, ale já jsem zcela bez viny, protože jsem lepší nenašel. Podle Příručního slovníku jazyka českého, díl IV/1, s. 758, pořčený znamená uhranutý, potřeštěný, vzteklý. A já, abych se přiznal po dobrém, jsem ten výraz zvolil proto, že „prokletá“ by bylo trochu moc a „podivná“ zase trochu málo.

Bylo to s ní tak. Do kanceláře za mnou přišel kolega-notář z jiného obvodu, a že by mu moc záleželo na tom, abych od něho převzal projednání jisté závěti. Je to prý taková nepříjemná věc a on by ji nerad dělal. A že on zase ode mne na oplátku převezme jinou věc, do které by se mi nechtělo. Samozřejmě jsem souhlasil, kdo by kolegovi nevyhověl. A jen tak ze zvědavosti se ptám, co mu na případu vadí.

„Po právní stránce to obtížné není,“ řekl, „ale řízení probíhá nějak divně. Samé zbytečné komplikace, dokonce i znalci se té věci vyhýbají a nechtějí s ní nic mít. Jak se té záležitosti dotknu, pronásleduje mě smůla.“

Když jsem to vyslechl, usmál jsem se suverénně a hned jsem vztáhl ruku, aby mi předal spis. „Nedělej si starosti, vezmu si to a dotáhnu do konce.“

Hned po jeho odchodu jsem se do toho dal. Ze spisu jsem se dozvěděl, že zůstavitel byl lékař a napsal divnou, právně docela nesmyslnou závěť, kterou nebylo možné splnit. Na první pohled bylo vidět, že je nutné přistoupit k dědění ze zákona, tedy jinak, než si zůstavitel přál. „No dobře,“ povídám si nahlas, „po prostudování spisu vyslechnu ještě správcovou domu, doplním pár údajů a nařídím konečné jednání.“

Když jsem předvolal správcovou, byla u mne jako na koni.

„Znal jste pana doktora?“ vyptávala se mě a byla zjevně uražená, když jsem řekl, že ne. „Škoda že umřel, to byl člověk! Byl to zázračný doktor, víte? Vkládal ruce na pacienta a nemoc z každého utíkala, to si nedovedete představit. Když pacient bydlel daleko, léčil ho na dálku, takovou měl tajemnou moc. Škoda že ten druhý notář nedbal jeho testamentu, pan doktor se pak zlobí, že se jeho vůle neplní, a z toho pak jsou ty mrzutosti a nepříjemnosti. Už vám řekli, že syn toho druhého notáře si zlomil nohu na holé rovině, notáři někdo ukradl hodinky a žena mu onemocněla? To víte, když se pan doktor mstí, může to dopadnout špatně.“

Tak mi sugestivně kázala a oči jí přitom zrovna hořely, protože tomu všemu věřila. A pak mi ještě pověděla, jaký magnetismus byl v rukou zázračného lékaře, však ji také jednou vyléčil, a docela zadarmo!

Tak je to tedy! Pan doktor se zlobí, zatímco spíše bychom se měli zlobit my notáři, že napsal právně docela nemožnou poslední vůli, a to právě těma mangetickýma rukama. A my ji nemůžeme uznat, ani kdyby za to seslal na všechny notáře mor a černé neštovice.

Nařídil jsem hlavní jednání. Po provedeném soupisu jsem rozhodl o dědictví ze zákona, protože podmínky a výhrady zůstavitele vtělené do závěti byly neplatné a nesplnitelné. Dědici byli při jednání docela pasivní, k věci se ani slovem nevyjádřili a nechávali všechno do posledního puntíku na mně. Zdáli se mi nějak zakřiknutí.

Tak, a je hotovo.

Nebylo ani půl dvanácté, a případ byl skončen. Pak mě čekalo ještě par drobnějších věcí. Domů jsem jel autem. Přijel jsem však domů ve špatné náladě, protože mi – jak říkáme my motoristé – odešla baterie. Nebyla sice zbrusu nová, ale podle všech předpokladů měla ještě dost dlouho vydržet.

Doma jsem našel rozmrzelou manželku. „Co se ti stalo?“ ptám se. „Představ si, zničehonic mi přestala jít pračka. A já abych to teď prala v ruce, už nemám ani valchu, tu jsme dávno vyhodili.“

„A kdy se ti to stalo?“

„Copak na tom záleží? Ve čtvrt na dvanáct, zrovna jsem se dívala na hodiny, a najednou se to stalo.“ Ve čtvrt na dvanáct, říkal jsem si v duchu. Ano, to jsem zrovna končil pozůstalostní řízení. Ale neřekl jsem ani slovo, žena by mi neodpustila, že jsem vzal za kolegu pořčený případ, a ona teď proto musí prát v ruce.

A k večeru přišla dcera ze školy. „Tak tohle se mi, rodičové, ještě nestalo,“ pronesla vzrušeně a uraženě. „Nikdy jsem se nepřipravovala na zkoušku tak pečlivě a tumáš, rupla jsem. Pozítří ji musím opakovat!“ Div se při té řeči nerozbrečela.

„Jo, a v kolik hodin tě zkoušeli?“ sonduji.

„Před půl dvanáctou,“ odtušila a raději odešla do vedlejšího pokoje, aby měla klid. Takže teď čekám, kdy zase já dostanu takový pořčený případ – třeba umře nějaký jasnovidec, který taky neumí napsat pořádnou poslední vůli. A pak ho nabídnu kolegovi. Uvidíme, třeba mu za jasného nebe začne pršet do bytu, zůstavitelé jsou vynalézaví.

 

Zpět