Vydědění po rekodifikaci v praxi

JUDr. Lucie Kovářová

I. Úvodem

Vydědění je tradičním institutem dědického práva, který byl znám již právu římskému a o jehož existenci panuje obecné povědomí. Nikoliv však o jeho obsahu, resp. o konkrétních důvodech k vydědění a zejména jejich správné interpretaci. V praxi není výjimkou, že se vůle zůstavitele a jím tvrzené okolnosti směřující k vydědění potomka střetávají v notářské nebo advokátní kanceláři s výkladem příslušné judikatury. Má-li přesto zůstavitel zájem prohlášením o vydědění pořídit, jistě mu v tom po relevantním poučení nelze bránit. I v těchto případech totiž nelze vyloučit, že jím projevená vůle vyvolá zamýšlené právní následky. Neboť kde není žalobce, není ani soudce. Bude-li se však potomek svému vydědění, které neodpovídá současné výkladové praxi, bránit, způsobí to dědicům zůstavitele nemalé obtíže, což jistě nezamýšlel.

S účinností nového občanského zákoníku (dále též jen „OZ“) prošel institut vydědění řadou změn. Z běžné praxe však relevantních změn není mnoho, alespoň tedy z mého pohledu. To, co bylo již dříve předmětem kritiky, a to zejména obecnost, abstraktnost a obtížná interpretace jednotlivých důvodů k vydědění,[1] se rekodifikací nezměnilo. Nicméně je třeba si klást otázku, nakolik skutečně může být právní norma konkrétní a stále plnit svou funkci. Vzhledem k tomu, že prohlášení o vydědění není podmíněno veřejnou listinou a ani jeho pořízení logicky není jinak vázáno na právní pomoc, je abstraktnost jednotlivých důvodů u zůstavitelem vyhotovených prohlášení stále problémem. Naštěstí se nejedná o častý jev, a vyhledá-li zůstavitel pro vydědění svého potomka notáře či advokáta, nelze se v zásadě při aktuální judikatuře na abstraktnost důvodů ohlížet.

S ohledem na to, že od nabytí účinnosti OZ uplynulo již více než sedm let, je smyslem tohoto článku s odstupem vyhodnotit některé změny a interpretovat jednotlivé důvody k vydědění. Z hlediska judikatury bude pozornost zaměřena zejména na neprojevování opravdového zájmu a trvalé vedení nezřízeného života, které jsou v praxi nejčastěji využívány. Současně je cílem článku nastínit některá doporučení pro vyhotovení prohlášení o vydědění, případně jiné možnosti, které může zůstavitel pro řešení situace zvolit.

II. Změny vydědění, které přinesl OZ

Ačkoliv je vydědění tradičním institutem dědického práva, jeho interpretaci a aplikaci doprovází zásada „EXHEREDATIONES NON SUNT ADIUVANDAE – vydědění se nemá podporovat“.[2] Uvedená zásada se zjevně promítá do znění některých ustanovení OZ, avšak u části podstatných změn je tomu dle mého názoru přesně naopak. Příkladem může být zrušení povinnosti uvádět v prohlášení o vydědění jeho důvod. Dle důvodové zprávy k OZ totiž nemá být účelem nepominutelného dědice denunciovat.[3] Nemá-li se však vydědění podporovat, měl by k němu být vážný a právem předvídaný důvod, který bude dobře znám nejen zůstaviteli a vyděděnému potomkovi, ale zejména potenciálním dědicům. Z hlediska aplikační praxe a důkazního břemene je nutné myslet na ty, u nichž zůstavitel chtěl, aby po něm dědili, nebo s tím byl případně srozuměn. Dle § 1648 OZ totiž nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. Obdobný dopad má § 1651 odst. 2 OZ připouštějící tzv. vydědění mlčky nebo podmínečně, neboť, dopustil-li se ten, kdo byl opominut nikoliv omylem, něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na vydědění učiněné mlčky a po právu. Dá se předpokládat, že v praxi bude vydědění bez uvedení důvodu méně časté, neboť notář či advokát zůstavitele poučí o případných následcích takového právního jednání pro jeho potenciální dědice. Pokud si však zůstavitel uvedeným způsobem sepíše prohlášení o vydědění sám, domnívám se, že často převáží negativa této právní úpravy nad jejími pozitivy. Samotný soudní spor totiž fakticky může denunciovat mnohem více než prohlášení o vydědění. Uvedení důvodu k vydědění s popsáním významných okolností má navíc potenciál důvodně vyděděného od soudního sporu odradit.

Jako pozitivní změnu, která reflektuje zásadu, že vydědění se nemá podporovat, lze hodnotit úpravu důvodu k vydědění ve vztahu k trestnému činu. Nově k vydědění již nestačí odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, nýbrž se musí jednat o trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze. Byť je nový důvod značně abstraktní a jeho interpretace obtížná, bude v praxi jistě výjimečný, přičemž lépe odpovídá závažnosti a povaze institutu vydědění. Vydědění by totiž mělo být chápáno jako určitý mravní korektiv k nastolení spravedlnosti při úpravě přechodu majetku zůstavitele na určené nebo stanovené osoby, což proporcionálně vždy nepřiléhá k úmyslným trestným činům, za něž lze uložit i trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a to dokonce podmíněně. Pozitivní změnu z praktického hlediska spatřuji též v rozšíření důvodů k vydědění o vydědění nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl.

Ostatní důvody k vydědění, a to neposkytnutí potřebné pomoci, neprojevování opravdového zájmu a trvalé vedení nezřízeného života doznaly formulačně taktéž drobných změn, které však na jejich interpretaci mnoho nemění, neboť pravděpodobně vycházely z dosavadní praxe a judikatury. Dále se změnila úprava vlivu vydědění na potomky vyděděného[4] a v rámci oddílu OZ upravujícího vydědění přibyl institut negativní závěti. Změny vydědění je třeba chápat v širší souvislosti se změnami týkajícími se obecně nepominutelného dědice. Je tedy nutné taktéž zmínit, že došlo k zúžení rozsahu povinného dílu nepominutelného dědice, a to u zletilého potomka z ½ na ¼ a u nezletilého potomka z celého zákonného dědického podílu na jeho ¾. Současně se změnila povaha povinného dílu z in natura na pohledávku nepominutelného dědice jako věřitele vůči dědicům. Uvedené změny odpovídají smyslu a účelu občanského zákoníku, jež významně odráží a posiluje autonomii vůle zůstavitele.

III. Konkrétní důvody k vydědění

V § 1646 odst. 1 OZ jsou vyjmenovány jednotlivé důvody k vydědění, které jsou dále v § 1647 doplněny o možnost, při splnění konkrétních podmínek, vydědit nepominutelného dědice marnotratného nebo zadluženého, se zůstavením povinného dílu jeho dětem. Současně je v oddílu vydědění upraveno i vydědění dědicky nezpůsobilého a negativní závěť, kterým však s ohledem na předmět a rozsah tohoto článku nebude blíže věnována pozornost. Výčet důvodů je i nadále taxativní, nicméně jak již bylo zmíněno, uvedení konkrétního důvodu k vydědění již není podmínkou jeho platnosti. Níže je mou snahou jednotlivé důvody definovat, a to především na základě relevantní judikatury.

a) Neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi

Dle § 1646 odst. 1 písm. a) OZ zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi. Před účinností OZ byl tento důvod k vydědění upraven v § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku z roku 1964 tak, že zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Potřebnost pomoci je nutné posuzovat na základě subjektivních potřeb zůstavitele při zohlednění objektivního korektivu dobrých mravů a možnosti potomka pomoc poskytnout. Nejedná se přitom o pomoc nezbytnou, ale skutečně potřebnou dle konkrétní situace. Neposkytnutí potřebné pomoci však nebude důvodem k vydědění, zajistí-li si zůstavitel pomoc sám nebo prostřednictvím jiné osoby, i to však s přihlédnutím k dobrým mravům.[5] I při absenci aktuální judikatury je dle mého názoru třeba nouzi stále interpretovat jako vyvstalé obtíže související s onemocněním nebo věkem, případně vyšší mocí.[6] Taktéž si lze nouzi představit i jako důsledek trestného činu proti životu a zdraví nebo majetku.

V praxi bývá neposkytnutí potřebné pomoci často spojeno s neprojevováním opravdového zájmu. V tomto případě je neposkytnutí potřebné pomoci zmiňováno jako důvod doplňující a někdy možná nadbytečný, zvlášť když není zřejmé, zda by tento důvod byl na rozdíl od neprojevování opravdového zájmu skutečně naplněn. To v situaci, kdy neuvedení důvodu vydědění není podmínkou jeho platnosti a proti potomkovi je v případě potřeby možné prokázat i jiný důvod než v prohlášení uvedený.[7] Je-li si však zůstavitel předem vědom, že neprojevování opravdového zájmu je zapříčiněno i jeho vlastním zájmem, resp. nezájmem o potomka, má smysl z opatrnosti neposkytnutí potřebné pomoci v prohlášení o vydědění uvést.

b) Neprojevování opravdového zájmu

Jak je uvedeno v § 1646 odst. 1 písm. b) OZ, zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Na rozdíl od původní úpravy občanského zákoníku z roku 1964 došlo pouze k vypuštění slova „trvale“. Zájem lze definovat jako pravidelný kontakt potomka se zůstavitelem, jehož způsob a intenzita se odvíjí od subjektivních okolností na obou stranách. Kontaktem rozumíme nejen osobní návštěvy, ať už vzájemné, nebo jednostranné, ale i telefonický, písemný nebo online způsob komunikace. Je přitom třeba zohlednit místo bydliště obou stran, druh a povahu práce potomka, případně zůstavitele a rodinné zvyky a tradice. Zájem je tedy nutné posuzovat nejen s ohledem na jeho povahu a intenzitu, ale též ve vztahu k reálné možnosti potomka zůstaviteli zájem projevovat, opět při zohlednění kritéria dobrých mravů. Opravdovým zájmem pak bude takový kontakt, který je projevován z lásky a úcty, ev. též slušnosti a určité morální povinnosti. Jako opravdový zájem nelze chápat pravidelný kontakt zůstavitele s potomkem, který o zůstavitele sice zájem projevuje, avšak způsobem, který trvale překračuje zásady společenské slušnosti.[8] Byť by tedy docházelo k pravidelnému kontaktu zůstavitele s potomkem, avšak formou „šikanózního“ jednání potomka vůči zůstaviteli v podobě ztěžování životních podmínek, ubližování nebo bezdůvodného omezování, byl by pravděpodobně tento důvod k vydědění naplněn.

Při posuzování zájmu potomka o zůstavitele je nezbytné vzít v potaz samotný zájem zůstavitele o potomka. Dle ustálené judikatury je třeba vždy zkoumat vlastní zájem zůstavitele o udržování vzájemných vztahů a styku s dítětem.[9] Dle opakovaně vysloveného názoru Nejvyššího soudu, vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatně přispěl.[10] Navíc bylo opakovaně konstatováno, že je zpravidla nezájem zůstavitele příčinou nezájmu potomka.[11] Neprojevování zájmu zůstavitelem o potomka v období jeho dětství nebo rané dospělosti dokonce může znemožnit vydědění potomka, který již posléze o kontakt se zůstavitelem nestojí.[12]

Neprojevování opravdového zájmu bývá pro jeho abstrakci zpravidla nejčastěji zůstaviteli zmiňovaný důvod k vydědění. Vždy je však vhodné se zeptat na vlastní vztah zůstavitele k potomkovi, zvlášť vyplyne-li z rozhovoru, že se jedná o potomka z prvního manželství, resp. z prvního vztahu.

c) Odsouzení pro trestný čin

Odsouzení pro trestný čin prošlo s účinností OZ jako důvod k vydědění největší změnou. Dle § 1646 odst. 1 písm. c) je totiž k vydědění třeba, aby byl nepominutelný dědic odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Již tedy nepostačí, aby byl odsouzen pouze pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku.

Dopuštění se trestného činu je obsaženo i v institutu dědické nezpůsobilosti, avšak s užším vztahem negativního jednání nejen nepominutelného dědice vůči zůstaviteli. V případě dědické nezpůsobilosti trestný čin musí směřovat přímo proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu. Podstatným rozdílem je též naplnění pojmových znaků trestného činu, zejména co se týče jeho obecných znaků uvedených v trestním zákoníku ve vztahu k subjektu – pachateli. U dědické nezpůsobilosti postačí dopuštění se činu povahy úmyslného trestného činu, a tedy na rozdíl od vydědění dědická nezpůsobilost postihuje i osoby trestně neodpovědné.

I vzhledem ke dříve zmiňované zásadě, že vydědění se nemá podporovat, osobně souhlasím s podstatou změny tohoto důvodu k vydědění, ačkoliv lze mít výhrady k termínu zvrhlá povaha. V praxi odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a to zejména podmíněně, nemusí odpovídat závažnosti a smyslu vydědění. Byť určitým korektivem dřívější úpravy byla subjektivní stránka trestného činu, a to zavinění ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého, mohlo se jednat o nepominutelného dědice, který nebyl recidivista a na jehož straně byla jedna nebo více polehčujících okolností, např. i věk blízký věku mladistvého. Nově je k vydědění třeba brát v potaz zejména okolnosti spáchání trestného činu s přihlédnutím ke znakům skutkové podstaty. Určitým vodítkem pak může být kvalifikovaná skutková podstata nebo zejména některé přitěžující okolnosti. Dá se předpokládat, že tento důvod k vydědění bude výjimečný, což odpovídá i aktuální absenci judikatury. Přesto lze očekávat interpretační obtíže, přičemž termín zvrhlá povaha, který není v právních předpisech definován, může v případě sporu nepominutelného dědice významně denunciovat.

d) Trvalé vedení nezřízeného života

Dle § 1646 odst. 1 písm. d) OZ zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který vede trvale nezřízený život. Tento důvod jako jediný nedoznal s účinností OZ žádných změn a byl převzat bez úprav v původním znění. Za nezřízený život je možné považovat závislost na alkoholu, omamných nebo psychotropních látkách, gamblerství, soustavné zadlužování, neplacení výživného, páchaní trestné činnosti aj.[13] Podstatné je, aby nepominutelný dědic vedl nezřízený život trvale, tedy dlouhodobě a kontinuálně.[14] Chování nepominutelného dědice je nutné i v tomto případě podrobit objektivnímu hodnotícímu kritériu dobrých mravů.[15] I závislost na alkoholu je třeba objektivně posoudit z hlediska intenzity, závažnosti, dlouhodobosti a taktéž možnosti návratu k běžnému životu. Vzhledem k nové úpravě vydědění však již zůstavitel nemusí vyčkávat s vyhotovením prohlášení o vydědění do okamžiku, kdy bude závadné jednání potomka skutečně dlouhodobé.

Stejně jako u projevování opravdového zájmu je v tomto případě nezbytné zohlednit vliv zůstavitele na chování potomka, v tomto případě vedení nezřízeného života. Podstatný je nejen vlastní způsob života zůstavitele, ale také to, jak plnil rodičovské povinnosti vůči svému potomkovi a pečoval o jeho citový, rozumový a mravní vývoj.[16] Vedení nezřízeného života bývá společně s neprojevováním opravdového zájmu nejčastěji uváděným důvodem vydědění, což je patrné i z judikatury. Závislosti, zadlužování nebo vyhýbání se práci a obstarávání si prostředků k životu nekalým způsobem není v dnešní společnosti nic výjimečného. Je však vhodné vzít v potaz možný vlastní vliv zůstavitele na tuto skutečnost, který ale zjevně nebude tak častý a relevantní jako u neprojevování opravdového zájmu. Taktéž stojí za to uvážit, zda v konkrétním případě nebude přiléhavější zvolit k vydědění důvod následující.

e) Zadluženost nebo marnotratnost

S účinností občanského zákoníku došlo v § 1647 k obnovení možnosti vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Tento důvod k vydědění byl znám již obecnému zákoníku občanskému a s ohledem na aktuální četnost exekučních a insolven­čních řízení má praktický význam i v současné době. Nepominutelný dědic však může být z tohoto důvodu vyděděn pouze tehdy, má-li děti a zůstaví-li zůstavitel jeho povinný díl jim, popřípadě není-li jich, jejich potomkům.[17] V opačném případě by bylo takové vydědění posouzeno jako neplatné. K vydědění je zapotřebí kvalifikovaná obava, že by nepominutelný dědic z důvodu podstatné zadluženosti nebo marnotratnosti o povinný díl přišel a jeho potomci by z něho pravděpodobně nic nezískali. Zadlužení by mělo být podstatné, přičemž však není nutné, aby se jednalo o předlužení.[18] Příčina zadlužení není rozhodující,[19] může však hrát roli při zkoumání, zda chování nepominutelného dědice nebo jeho způsob života zmiňovanou obavu zakládá. Řádně splácená hypotéka, poskytnutá za účelem koupě nemovité věci, sama o sobě jistě důvodem k vydědění není. Pro posouzení marnotratnosti budou podstatným kritériem majetkové poměry nepominutelného dědice. Důvody k vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života nebo kvalifikovanou zadluženost či marnotratnost se někdy mohou překrývat. U nezřízeného života předpokládáme větší intenzitu závadného chování nepominutelného dědice, kdy relevantní zadluženost nebo marnotratnost nebude jediným jeho prohřeškem, případně se naopak nemusí projevovat vůbec.

IV. Praktická doporučení

Z mých osobních zkušeností, a to i z předchozí advokátní praxe, zůstavitelé nejčastěji uvažují o vydědění, když mají děti z více vztahů, a děti tak nemají společné oba rodiče, nebo když se jejich potomek chová nezřízeně v tom smyslu, že se zadlužuje, bere drogy, propadl hráčské vášni, je trvale bez domova nebo páchá soustavnou trestnou činnost. V prvním případě zůstavitel zpravidla jako důvod uvádí neprojevování zájmu v podobě žádného nebo minimálního kontaktu s potomkem z předchozího vztahu. Vzhledem k aktuálnímu procentu rozvedených manželství a též počtu dětí narozených mimo něj bývá poměrně častá situace, že se zůstavitel snaží ochránit svou novou rodinu před majetkovými důsledky řízení o pozůstalosti. Zejména se zůstavitelé obávají, aby potomkovi z prvního vztahu, se kterým se zůstavitel nestýká, nevznikl spoluvlastnický podíl na rodinném domě, ve kterém zůstavitel s novou rodinou žije, nebo aby mu jeho manželka a mladší potomci nemuseli povinný díl vyplácet. Vydědění z důvodu neprojevování opravdového zájmu je tedy nasnadě, je však třeba uvážit, zda se zůstavitel sám nezapříčinil o tento stav, a zda by vydědění v případě sporu obstálo.

Nabízí se tak otázka, nelze-li v těchto případech situaci řešit i jinak. V úvahu přichází darování za života se zřízením věcného břemene, zřeknutí se dědického práva, pořízení závětí se započtením na povinný díl, eventuálně též darování pro případ smrti. Vzhledem k povaze dědění jako univerzální sukcese a koherenci občanského práva bych darování pro případ smrti v tomto případě raději ponechala stranou, byť se někdy zmiňuje jako možnost k obcházení práva nepominutelných dědiců.[20] Darování za života se zřízením věcného břemene taktéž nemusí být vhodným řešením, jak se někdy následně v mezilidských vztazích projeví. Je-li na straně nepominutelného dědice ochota se se zůstavitelem dohodnout, lze doporučit uzavření smlouvy o zřeknutí se dědického práva. Není přitom vyloučeno, aby byl nepominutelný dědic ke zřeknutí se dědického práva motivován majetkovým prospěchem poskytnutým za života zůstavitele, bude-li to odpovídat dobrým mravům a zákonu. Další možností je pořídit pro případ smrti závětí s příkazem k započtení na povinný díl, a to i pro bezplatná plnění vyjma obvyklých darování za dobu delší než tři roky před zůstavitelovou smrtí. Současně je vhodné v rámci příkazu k započtení zmínit konkrétně, jaká plnění zůstavitel potomkovi poskytl, a to i na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití, s nástupem povolání nebo započetí podnikání či na úhradu jeho dluhů.

Bez ohledu na výše uvedené, rozhodne-li se zůstavitel pro vydědění svého nepominutelného dědice, jednoznačně doporučuji uvést jeho důvod. Taktéž je vhodné v prohlášení zmínit i podstatné skutkové okolnosti včetně časového určení. Je tak případně možné učinit i na samostatné listině, na kterou prohlášení o vydědění odkáže. Z opatrnosti doporučuji pořídit též závětí, byť mám za to, že neplatně vyděděnému by náležel pouze povinný díl, a nikoliv dědické právo.[21]

Při sepisu prohlášení o vydědění nelze zapomenout na potomky vyděděného, jejichž vzájemný vztah se zůstavitelem bude hrát podstatnou roli. Dle § 1646 odst. 3 OZ, přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Důvody k vydědění nepominutelného dědice nemusí vždy odpovídat vztahu zůstavitele nejčastěji k jeho vnukům. Naopak lze při naplnění předpokladů vydědit potomka zadluženého nebo marnotratného se zůstavením povinného dílu jeho dětem. Obdobně se vydědění pro nezřízený život nebo trestný čin nemusí odrážet na vztahu zůstavitele k potomkům nepominutelného dědice a on je z vydědění může výslovně vyloučit, případně je povolat jako dědice závětí. Jinak tomu bývá u neprojevování zájmu, kdy se absence kontaktu zůstavitele s nepominutelným dědicem zpravidla odráží i v dalších generacích. Nechce-li zůstavitel, aby dědili potomci nepominutelného dědice, musí pamatovat na to, že dále dle § 1646 odst. 3 OZ, nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického. Vydědění však již nelze na potomky nepominutelného dědice pouze vztáhnout, jako tomu bylo u předchozí právní úpravy, nýbrž je třeba, aby existovaly samostatné důvody k jejich vydědění. Nejčastěji to opět bude neprojevování opravdového zájmu, pro což ale musí být splněny předpoklady a navíc jej lze stěží namítat vůči potomku nezletilému. Jak však bylo řečeno, důvod k vydědění již nemusí být naplněn ke dni vyhotovení prohlášení.

Vydědění je závažný počin zůstavitele, jehož důsledky nelze omezovat jen na rovinu majetkoprávní. Proto má být vedeno výlučně vlastní vůlí zůstavitele, přičemž jako motivace nestačí jen snaha předejít sporům v pozůstalostním řízení. Je třeba dobře uvážit, zda konkrétní důvod k vydědění pravděpodobně je nebo bude naplněn, případně vzít v potaz i další možnosti, které se v dané situaci nabízejí. Na jedné straně nelze opomenout zásadu, že vydědění se nemá podporovat, na druhé je vhodné uvážit slova profesora Svobody, která mají svůj význam i v této souvislosti: „zkušenost nutí, pamatovati také na poměry neradostné, kde by nápad dědictví na příbuzenstvo byl hříchem na zemřelém, jehož vůle byla zcela jiná“.[22]

• Štítky:
• 2021