Povinný díl a jeho vypořádání

20. 12. 2016

JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Martin Šešina

Povinný díl je známý již římskému právu. Je zajímavé sledovat jeho vznik a vývoj. O tom viz například knihu Dějiny a systém soukromého práva římského (Dr. Leopold Heyrovský, 6. vydání, Bratislava 1927, s. 575, 576), ve které je tento vývoj popsán následovně. V zákonu XII tabulí byla zakotvena zásada, že zůstavitel může pořizovat zcela volně. Avšak již v období republikánského Říma se prosazovala zásada, že zůstavitel nesmí v testamentu pominout své nejbližší zákonné dědice, musí je buď ustanovit dědici, nebo je vydědit. Postupem doby se vyvinulo přesvědčení, že zůstavitel, který nezanechal svým blízkým příbuzným bez spravedlivého důvodu nic nebo příliš málo, porušil tím povinnost příbuzenské lásky, zanechal sice testament formálně platný, avšak mravně závadný. Praetor pak přijal stížnost opominutých příbuzných na takové pořízení, přikázal věc k vyřízení soudu pro dědické spory. Soud nahlížel na testament podobně, jako by zůstavitel nebyl při jeho pořízení při zdravém rozumu, a odňal svým výrokem platnost testamentu. Tak se postupně vyvinula zásada, že zůstavitel musí zanechat svým blízkým příbuzným alespoň povinný díl.

Lze říci, že to platí i dnes. Obecně se očekává, že zůstavitel zanechá svůj majetek svým nejbližším, zejména dětem, když je má, dětem, se kterými prožil celý život v dobrém i zlém, které on, i oni jeho, zahrnuli láskou. Na druhé straně však stojí zásada pořizovací volnosti zůstavitele, který má právo, aby o majetku, který svojí pílí během svého života nashromáždil, mohl sám svobodně rozhodovat. Tyto dvě zásady jsou vybalancovány právě v institutu povinného dílu.

Nepominutelný dědic, velikost a podoba povinného dílu

Na stěžejní otázku kdo je tzv. nepominutelným dědicem odpovídá § 1643 NOZ. Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Někdy se ozývá argument o tom, že výraz „nepominutelný dědic“ je nesprávný, protože nepominutelný dědic dědicem není. Zamyslíme-li se nad tím, tak to tak úplně není, onen výraz v podstatě znamená, že jde o někoho, kdo nemá být zůstavitelem opominut při rozhodování o tom, koho povolá za svého dědice.

Otázkou je výklad slov „nedědí-li“. Jde především o případy, kdy dítě:

nepřežilo zůstavitele,
je dědicky nezpůsobilé (§ 1481),
zřeklo se dědického práva (§ 1484) a bylo ujednáno, že zřeknutí nepůsobí proti potomkům zřeknuvšího se,
bylo platně vyděděno a nepřežilo zůstavitele.

Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Nezletilému nepominutelnému dědici se musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Ustanovení § 1643 odst. 2 NOZ pojednává o „nezletilém“ nepominutelném dědici, ačkoliv podle § 30 NOZ je dosažení zletilosti pouze jedním z případů, kdy se člověk stává plně svéprávným. Plné svéprávnosti se nabývá rovněž uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti rozhodnutím soudu. Povinný díl ve výši tří čtvrtin zákonného dědického podílu dle § 1643 odst. 2 věty první NOZ by měl být vztáhnut jen na nezletilého nepominutelného dědice, který nenabyl plné svéprávnosti. Není důvod favorizovat nezletilého dědice, který je plně svéprávný a v jeho statusovém postavení není žádný rozdíl oproti zletilému dědici.

Důležitý je § 1644, z něhož vyplývají možnosti splnění povinného dílu. Není nutno jej vždy uspokojovat v penězích. Povinný díl může být zanechán v podobě dědického podílu nebo odkazu, musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen. Pokud zůstavitel v závěti ustanoví nepominutelného dědice jedním ze svých dědiců, a zanechá mu tedy dědický podíl, je rozhodující, zda se hodnota jemu zanechaného dědického podílu rovná alespoň hodnotě tří čtvrtin zákonného dědického podílu nezletilého nepominutelného dědice nebo hodnotě čtvrtiny zákonného dědického podílu zletilého nepominutelného dědice (§ 1643 odst. 2 NOZ). Pokud tomu tak je, není třeba se otázkou povinného dílu zabývat. V opačném případě platí § 1650, a pokud byl nepominutelný dědic zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Pokud však z pořízení zůstavitele jednoznačně nevyplývá, že povolává svého potomka za dědice, pak opominutý nepominutelný dědic má právo pouze na povinný díl, byť zůstavitel v závěti uloží dědici například závazek „vyplatit každému dítěti osminu pozůstalosti“. V této souvislosti lze citovat § 1654 odst. 1, dle něhož nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

Pokud zůstavitel například uloží dědici závazek „vyplatit každému dítěti osminu pozůstalosti“ nebo „vyplatit každému dítěti jeho povinný díl“, není nutno vždy konstatovat, že jde o odkaz, nevyplývá-li ze závěti zůstavitelovo nařízení určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu (§ 1594 odst. 1). Zůstavitel prostě respektoval zákon, konkrétně § 1492 NOZ, má být vyplacen povinný díl.

Ustanovení § 1644 chrání nepominutelného dědice, neboť povinný díl, je-li zanechán v zákonné výši, nesmí být zatížen, zanechá-li zůstavitel nepominutelnému dědici dědický podíl přesahující povinný díl, vztahuje se jeho nařízení, obsažené v pořízení pro případ smrti (například povinnost splnit odkaz, příkaz, podmínku, doložení času) jen na část, která přesahuje hodnotu povinného dílu.

Hmotněprávní postavení nepominutelného dědice

Další důležitou otázkou je postavení nepominutelného dědice. To vyplývá především z § 1654 odst. 1 věty první, kde je stanoveno, že nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Z toho lze dovodit, že nepominutelný dědic dědicem není. Dlužno říci, že toto platí jen tehdy, když zůstavitel neurčí jinak, když jej nepovolá za dědice.

Není-li mu tedy zůstavitelem zanechán dědický podíl (§ 1475 odst. 1 NOZ), je nepominutelný dědic věřitelem.

Posuzováno z hlediska § 2009 odst. 2 NOZ (smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu), lze říci, že v případě nepominutelného dědice nejde o právo, z něhož by bylo plnění omezeno jen na osobu nepominutelného dědice. Vznese-li nepominutelný dědic právo na povinný díl v řízení o pozůstalosti nebo mimosoudně, či žalobou ve sporném řízení a nedožije se jeho uspokojení, přechází toto jeho právo na jeho dědice. Pokud nepominutelný dědic své právo na povinný díl za života vůbec neuplatní, mohou toto právo uplatnit jeho dědici (jde o právo, které přechází na dědice).

Seznámení nepominutelného dědice se závětí

Předpokladem situace, kdy se nepominutelný dědic uchází o povinný díl, je existence závěti, kterou zůstavitel opominul svého potomka tak, že mu nezanechal buď vůbec nic, nebo mu zanechal svým pořízením pro případ smrti méně, než mu přiznává § 1643 odst. 2 NOZ.

Ustanovení § 143 ZŘS ukládá notáři, soudnímu komisaři, aby v případě zjištění stavu a obsahu listin o pořízení pro případ smrti, o prohlášení o vydědění, o smlouvě o zřeknutí se dědického práva nebo o zrušení těchto právních jednání, která nebyla sepsána ve formě notářského zápisu a která notář přijal do notářské úschovy, bylo provedeno veřejně. Zákon ukládá soudu, aby o tomto úkonu vyrozuměl osoby, kterým podle dosavadního stavu řízení svědčí zákonná dědická posloupnost nebo které již uplatnily svá práva na pozůstalost.

Další ustanovení § 146 ZŘS ukládá, aby v případě, když se zjistí, že zůstavitel zanechal listinu o pořízení pro případ smrti nebo o prohlášení o vydědění učiněném před svědky, soud svědky vždy vyslechl. To neplatí mimo jiné v případě, že všichni dědici prohlásí, že na výslechu svědků netrvají. Otázkou je, jak vyložit slova „všichni dědici“. Je nasnadě, že ti, kdo na základě takové závěti pořízené se svědky dědí, nemají důvod k provádění výslechu svědků. Takový zájem lze sledovat spíše u těch, kdo by dědili, kdyby závěti nebylo, tedy dědici ze zákona nebo dědici z jiné závěti.

Vše tedy svědčí pro to, aby k veřejnému zjištění stavu a obsahu závěti a k výslechu svědků byli také přibráni ti, kteří by dědili, kdyby tu taková listina nebyla (tedy i nepominutelní dědici), za předpokladu, že v řízení již uplatnili svá dědická práva nebo když lze údaje o nich bez potíží zjistit z protokolu o předběžném šetření nebo z veřejně přístupných evidencí; v ostatních případech jsou odkázáni k tomu, aby své právo na pozůstalost uplatnili později před soudem (189 odst. 2 ZŘS).

Zákon upravuje pouze tyto dvě situace, jež se příliš často nevyskytují, kdy je třeba přizvat k šetření o pravosti a platnosti závěti dědice ze zákona, a tedy i dědice nepominutelné, kteří by přicházeli v úvahu jako dědici první třídy, pokud je zůstavitel měl. V jiných případech zákon o potřebě vyžádat si od dědiců ze zákona, v našem případě od dědiců nepominutelných, vyjádření k pravosti a platnosti závěti nemluví. Na otázku, zda má soudní komisař pátrat po nepominutelných dědicích, aby je mohl seznámit s obsahem závěti, lze zodpovědět tak, že postačí, když jejich jména a adresy zjistí při běžných úkonech, prováděných v rámci předběžného šetření (§ 139–152 ZŘS) a z veřejně přístupných evidencí, není však třeba v této věci provádět složitá dlouhotrvající pátrání tak, jak je to vyžadováno například u neznámých dědiců nebo dědiců neznámého pobytu (§ 1671 NOZ, § 165 odst. 2 a § 166 ZŘS).

Pokud se však vyskytne situace, že závěť zůstavitele vzbuzuje značné pochybnosti o své pravosti či platnosti, protože písmo je značně nečitelné, roztřesené, rozházené, podpis přerušovaný nebo různě nastavovaný, nebo se zjistí, že zůstavitel měl silně poškozený zrak, bral řadu léků s vlivem na psychiku apod., je namístě ostražitost a nalezení dědiců, kteří by dědili ze zákona, kdyby se závěť ukázala neplatnou.

Procesní postavení nepominutelného dědice

Procesní postavení nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti upravuje § 113 ZŘS, kde je uvedeno, že nepominutelný dědic je účastníkem, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Zákon nepočítá s tím, že by nepominutelný dědic měl právo účastenství i při jednání o společném jmění manželů a při rozhodování o jeho vypořádání podle § 162 ZŘS Zde je úkolem soudního komisaře, aby chránil právo nepominutelného dědice a neschválil takovou dohodu o vypořádání povinného dílu, která nepominutelného dědice poškozuje zejména tím, že by do aktiv pozůstalosti mělo připadnout méně, než kolik činí hodnota poloviny majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela. Nepominutelný dědic má zachováno právo namítnout relativní neúčinnost, pokud se cítíl jako věřitel poškozen dohodou o vypořádání společného jmění manželů. I když není jeho pohledávka zatím ještě přesně vyčíslena a přiznána a je zde obava, že řízení o pozůstalosti bude ještě po dlouhou dobu trvat, může využít § 593, dle něhož platí, že vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.

V té části řízení o pozůstalosti, ve které je jednáno s nepominutelným dědicem, který se nehodlá spokojit s postavením nepominutelného dědice a chce se stát dědicem, má nepominutelný dědic postavení účastníka podle § 110 odst. 1 ZŘS do té doby, dokud o tom není pravomocně rozhodnuto.

Účast nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti

Často dochází k situaci, že je nepominutelný, zůstavitelem opomenutý dědic, pozván k jednání, seznámen s obsahem závěti a je mu vyhlašováno usnesení o vyrozumění o dědickém právu podle § 164 odst. 1 ZŘS To není třeba, postačí, když je seznámen s obsahem závěti a do protokolu se uvede jeho vyjádření. Popře-li pravost či platnost závěti, je z toho již jasné, že chce dědit jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti. Počíná si již jako dědic (§ 1489 odst. 2 NOZ), nemůže již dědictví odmítnout a není třeba jej usnesením poučovat o dědickém právu.

Pokud nepominutelný dědic uzná závěť za pravou a platnou, bude záležet na něm, zda po poučení o povinném dílu, který mu náleží, jej bude požadovat. Pokud se tohoto svého práva vzdá, závazek zanikne, jak má na mysli § 1981 NOZ. S nepominutelným dědicem již nebude nadále jednáno a dědici budou mít jistotu, že mu nebudou muset v budoucnu z tohoto titulu plnit. Závazek zaplatit povinný díl může však zaniknout případně i prominutím dluhu (§ 1995 a násl.). Další možností, byť nepravděpodobnou, je, že se nepominutelný dědic spokojí s tím, že mu bude doručeno usnesení podle § 180 ZŘS, bude uznáno jeho právo na povinný díl, právo na něj v řízení o pozůstalosti neuplatní a ponechá si možnost uplatnění práva na jeho zaplacení v budoucnu, třeba i prostřednictvím žaloby u obecného soudu, nebude-li plněno dobrovolně. Má na to deset let od smrti zůstavitele. Učiní-li tak, přestane být účastníkem řízení o pozůstalosti. Skončí-li účast nepominutelného dědice v řízení některým z těchto způsobů, měla by být ukončena usnesením podle § 7 odst. 2 ZŘS.

Bude-li nepominutelný dědic žádat povinný díl, bude s ním pokračováno v řízení o pozůstalosti jako s účastníkem podle § 113 ZŘS Nepominutelný dědic je účastníkem, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

Ustanovení § 1685 odst. 1 NOZ ukládá soudu povinnost nařídit soupis pozůstalosti, je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu, tedy nebude-li dosaženo dohody o odbytném a nepominutelný dědic bude trvat na provedení soupisu. Nepominutelný dědic by měl také udělit souhlas v případech, kdy soupis má být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687 NOZ). Podle § 1684 odst. 2 písm. c) NOZ může být každý, kdo tvrdí a osvědčí své právo na povinný díl, přítomen soupisu, může vznášet dotazy a činit připomínky, neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu. Podle § 1689 NOZ platí, že je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti, a umožní mu vyjádřit se k soupisu.

Nepominutelnému dědici musí být doručeno usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnotě pozůstalosti, popřípadě výši předlužení podle § 180 ZŘS a také usnesení podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS, kterým soudní komisař rozhodne nebo schválí dohodu o vypořádání povinného dílu pro nepominutelného dědice, bylo-li na něj uplatněno právo.

Způsoby vypořádání povinného dílu

Nepominutelný dědic může dohodnout s dědici ze závěti odbytné (§ 1657 NOZ). Ačkoliv občanský zákoník na několika místech mluví o odbytném, blíže jej nedefinuje. Lze jej pro naše účely chápat jako částku, na které se strany dohodnou, aniž by se zatěžovaly nějakým podrobným zdlouhavým způsobem jeho výpočtu, která tedy nemusí odpovídat přesné výši povinného dílu. Toto lze považovat za základní znaky odbytného, které může být uhrazeno v penězích nebo i jiným majetkem, ať už z pozůstalosti, nebo z majetku dědice.

Dalším způsobem vypořádání povinného dílu může být dohoda o vypořádání povinného dílu, dle které bude pohledávka nepominutelného dědice na úhradu povinného dílu ve výši, kterou lze z výsledků řízení o pozůstalosti již zjistit (ať postupem podle § 1655, 1656 NOZ, nebo častějším postupem podle § 172 odst. 2, § 173 věty první a § 181 ZŘS), uspokojena v penězích, vydáním určité věci ať z pozůstalosti, nebo z majetku dědice, případně může dojít ke kombinaci vydání věci s doplatkem v penězích.

Povinný díl může být také zcela nebo zčásti uhrazen splněním odkazu, který zůstavitel uloží dědici, lze si představit i splnění povinného dílu prostřednictvím pododkazu, vždy i třeba v kombinaci s peněžním doplatkem.

V případech, kdy zůstavitel povolá za dědice též nepominutelné dědice, avšak zanechá jim méně, než kolik činí jejich povinný díl, lze dohodou o rozdělení pozůstalosti jejich dědický podíl zvětšit tak, aby nabyli takový podíl, jehož velikost splní požadavky, uvedené v § 1643 odst. 2. To vše za předpokladu, že tomu nebrání vůle zůstavitele, v opačném případě by musel být nepominutelnému dědici povinný díl doplněn peněžní výplatou nebo jiným majetkem ostatních dědiců.

Nedojde-li k dohodě dědiců s nepominutelným dědicem o úhradě povinného dílu, bude o jeho výši a splatnosti rozhodovat soudní komisař, který provede vypořádání povinného dílu svým usnesením podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS, které bude jedním z výroků usnesení, kterým se řízení o pozůstalosti končí. Povinný díl bude v tomto případě hrazen vždy pouze peněžním plněním.

Odbytné a vypořádání povinného dílu

Základní rozdíl mezi odbytným a vypořádáním povinného dílu lze vidět v tom, že částka odbytného nemusí odpovídat výši povinného dílu. Jediné omezení, jež platí i pro ostatní dohody o vypořádání povinného dílu, je obsaženo v § 1654 odst. 2, dle něhož platí, že zkrátí-li se tím však práva dalších věřitelů, je dohoda vůči nim neúčinná. Dohodou o odbytném se předejde například soupisu za účelem výpočtu povinného dílu.

Dohodu o odbytném i dohodu o vypořádání povinného dílu lze uzavřít kdykoliv během řízení, jakmile jsou známi dědici (míněni jsou všichni dědici, kteří dědictví neodmítli), nic však nebrání ani tomu, aby byly uzavřeny až před vydáním rozhodnutí o dědictví. Dohodu lze uzavřít v řízení o pozůstalosti při jednání do protokolu, nic nebrání ani tomu, aby ji strany přinesly k jednání.

V případech, kdy bude uzavřena v průběhu řízení o pozůstalosti dohoda o vypořádání povinného dílu, je třeba ji schválit [§ 185 odst. 3 písm. b) ZŘS]. Pokud má být povinný díl uspokojen věcí z pozůstalosti, lze říci, že toto schválení v sobě konzumuje i povolení volného nakládání s věcí podle § 1680 NOZ.

Dědici mohou s nepominutelným dědicem uzavřít v průběhu řízení o pozůstalosti nebo i po jeho skončení dohodu o odbytném (§ 1657 NOZ). Ustanovení § 1657 mluví o schválení takové dohody, lze však říci, že toto schválení není hmotněprávní podmínkou její platnosti, neboť se v něm uvádí pouze to, že bude-li dohoda schválena, nepoužijí se ustanovení § 1655 a 1656 NOZ, tedy ustanovení o soupisu, odhadu a výpočtu povinného dílu. Nebude tedy na újmu platnosti dohody o odbytném, nebude-li schvalována. A contrario lze sice dovodit, že nebude-li dohoda schvalována, použijí se § 1655 a 1656 NOZ. Strany dohody však již nebudou mít zájem postupovat dle těchto ustanovení, když se již dohodly na výši plnění. Dohoda o odbytném by měla být schvalována v případech, kdy bude uzavřena během řízení o pozůstalosti a má-li dle ní být plněno až po skončení pozůstalostního řízení, aby měl nepominutelný dědic exekuční titul. Usnesení o jejím schválení může být vydáno po jejím uzavření během řízení o pozůstalosti, případně její schválení může být jedním z výroků usnesení o potvrzení nabytí dědictví.

Vypořádání povinného dílu rozhodnutím soudu je možné až v konečném rozhodnutí o dědictví a výpočet musí být přesný, provedený podle § 1655 a 1656 NOZ, s případným započtením podle § 1660 a 1661 NOZ a výplata povinného dílu se uskuteční pouze v penězích.

V případě, kdy nepominutelný dědic přijme odkaz rovnající se svojí hodnotou povinnému dílu, není třeba v řízení o pozůstalosti o vypořádání povinného dílu rozhodovat. Avšak i odkazovník, bude-li na tom trvat, bude pokračovat v řízení jako účastník podle § 113, může být při soupisu, ocenění, bude mu doručeno usnesení podle § 180 ZŘS, aby se mohla porovnat cena povinného dílu, který mu přísluší, s cenou odkazu, kterým má být povinný díl splněn.

Vyděděný nepominutelný dědic

Nepominutelný dědic může být zůstavitelem vyděděn. Může nastat situace, že uzná závěť za pravou a platnou, avšak neuzná, že byl platně vyděděn. Nabízí se otázka, zda lze spor o platnost vydědění řešit za pomoci § 1673 odst. 2. Lze dle něj postupovat v případech sporu o dědické právo, nebo má sloužit k vyřešení otázky, zda se vydědění nepominutelného dědice stalo po právu či nikoli? Systematickým výkladem lze dovodit, že 1673 odst. 2 NOZ řeší otázku odkázání k podání žaloby ve sporu o dědické právo.

Ve kterém případě lze odkázat nepominutelného dědice podle § 1673 odst. 2 NOZ k podání žaloby s návrhem na určení, že je dědicem? Toto ustanovení by mohlo v obou svých větách dopadat na případ, kdy zůstavitel nezanechal závěť, pořídil pouze prohlášení o vydědění a vyděděný chce dědit spolu s ostatními dědici ze zákona. V případě věty první, když zůstavitel v prohlášení o vydědění uvedl důvod vydědění, musí nepominutelný dědic podat žalobu proti dědicům ze zákona s návrhem na určení, že je dědicem, a v řízení musí prokázat, že byl vyděděn neprávem. V případě druhé věty odst. 2 musí dědici ze zákona podat proti nepominutelnému dědici žalobu s návrhem na určení, že vyděděný není dědicem, a v řízení musí nepominutelnému dědici dokázat některý ze zákonných důvodů vydědění, uvedených v § 1646 odst. 1. Tímto způsobem bude třeba řešit i případ vydědění mlčky a po právu (§ 1651 odst. 2 NOZ). Bude-li však záviset vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, rozhodne pozůstalostní soud (soudní komisař) podle § 169 ZŘS V tomto směru viz podnětný článek JUDr. Filipa Plašila Zamyšlení nad odkázáním nepominutelného dědice na pořad práva v AD NOTAM č. 3/2016.

Pokud však zůstavitel kromě prohlášení o vydědění pořídí ještě závěť ve prospěch jiných osob, pak na takovouto situaci dopadá § 1673 odst. 1. Chce-li vyděděný (ať s uvedením důvodu vydědění, nebo bez něj) dědit, bude odkázán k podání žaloby o dědické právo on a musí jako potenciální dědic ze zákona v žalobě podané proti dědicům ze závěti dokázat neplatnost závěti a neexistenci jakéhokoliv důvodu vydědění, pokud nebude pozůstalostní soud rozhodovat podle § 169.

Rozhodování o povinném dílu v řízení před obecným soudem

Konkrétní ustanovení o tom, jak postupovat ve sporu, kdy nejde o spor o dědické právo, nýbrž výlučně o spor o platnost vydědění, neobsahuje občanský zákoník ani zákon o zvláštních řízeních soudních.

Nezbývá proto než řešení nalézat v § 1654 odst. 1 větě první a v zásadě, vyplývající z § 80 OSŘ, dle níž nelze žalovat na určení, je-li možné žalovat na plnění.

Základní úlohu soudu, který vede řízení o pozůstalosti, v tomto směru vymezuje následující judikát:

Soud pozůstalostní zjistí pouze, kolik dle stavu pozůstalostního jmění připadá na díl povinný a pokračuje nerušeně v projednání pozůstalosti, vše ostatní řeší se ve sporu [R I 315/19 (Vážný 252)].

Judikát je použitelný i dnes, pouze jeho závěr o tom, že se vše ostatní řeší ve sporu, platí jen tehdy, když právo nepominutelného dědice není uspokojeno v řízení o pozůstalosti ani dohodou po jeho skončení a kdy tedy musí nepominutelný dědic podat žalobu o zaplacení povinného dílu, chce-li jej získat.

Lze se přiklonit k řešení, že by měli vyděděný nepominutelný dědic a nepominutelný dědic, který své právo na povinný díl neuplatnil v řízení o pozůstalosti a dědici jeho právo (pohledávku) z titulu povinného dílu neuspokojili dobrovolně, žalovat na zaplacení povinného dílu. Soud si otázku, zda nepominutelný dědic byl platně vyděděn či nikoliv vyřeší jako otázku předběžnou a podle toho také rozhodne o povinnosti dědiců vyplatit mu povinný díl.

Aby však mohl nepominutelný dědic podat takovou žalobu, musí znát čistou cenu pozůstalosti. V tomto směru jsou inspirativní následující judikáty:

1. Ve sporu o nároku nepominutelného dědice na povinný díl nelze přezkoumati inventář sepsaný při projednání pozůstalosti [R II 383/28 (Vážný 8528)].

2. Nelze přezkoumati pořadem práva právoplatné rozhodnutí pozůstalostního soudu, jímž stanovena byla cena nemovitostí patřících pozůstalosti [Rv I 429/21 (Vážný 1279)].

Tyto judikáty by mohly být použitelné také dnes, neboť je nelogické, aby v případě rozhodování o žalobě na zaplacení povinného dílu měl být obecným soudem prováděn přezkum té části řízení o pozůstalosti, v níž byly shromažďovány poznatky o majetku a dluzích zůstavitele, aby bylo prováděno nově ocenění majetku zůstavitele a určována čistá cena pozůstalosti pro potřebu rozhodnutí o výplatě povinného dílu. Tato část pozůstalosti je pro dědice vydáním usnesení podle § 180 ZŘS pravomocně skončena, od ceny pozůstalosti se odvíjejí vztahy mezi dědici, a na tom již nelze nic měnit.

Problém je v tom, že pokud by s nepominutelným dědicem nebylo v řízení o pozůstalosti nakládáno jako s účastníkem řízení podle § 113 ZŘS, nebyla by obvyklá cena pozůstalosti pro něj závazná.

Má-li být tedy pro nepominutelného, i vyděděného, dědice cena pozůstalosti závazná, musí být účastníkem řízení a musí mu být doručeno usnesení podle § 180 ZŘS Musí být také účastníkem té fáze řízení, ve které se shromažďují důkazy pro to, aby mohla být cena pozůstalosti určena, tedy musí být účasten soupisu a ocenění pozůstalosti [viz k tomu též § 1685 odst. 1, § 1684 odst. 2 písm. c), § 1687, § 1686 odst. 2] NOZ. Proto je třeba také s vyděděným nepominutelným dědicem v řízení o pozůstalosti počítat jako s účastníkem řízení tak, jak to stanoví § 113 ZŘS

Co se týká formy odkázání vyděděného nepominutelného dědice k podání žaloby o zaplacení povinného dílu, postačí neformální odkaz, obsažený v protokolu o jednání, popřípadě dopis. Není nutný odkaz ve formě usnesení tak, jak je tomu v případě sporu o dědické právo. Pokud nepominutelný vyděděný dědic u obecného soudu prohraje řízení o zaplacení povinného dílu, protože soud dospěje k závěru, že došlo k platnému vydědění, bude muset nahradit dědicům mimo jiné i náklady soupisu a ocenění majetku, které museli podle § 1686 odst. 2 NOZ hradit společně s ním.

Nepominutelný dědic neznámého pobytu

Otázkou však je, zda mají být nepominutelný opominutý dědic a nepominutelný vyděděný dědic, jimž se nepodařilo doručit obsílku k jednání na adresu jejich bydliště nebo místa pobytu, vyhledáváni stejně, jako tomu musí být u osoby, o které lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (viz § 1671 NOZ, § 165 a 166 ZŘS). Nabízí se řešení, odpovídající zásadě, že se každý má sám starat o svá práva, a pokud by se potomek zajímal o zůstavitele, věděl by jistě o jeho úmrtí a je na něm, zda se přihlásí o povinný díl. Nebude proto nepominutelný dědic vyhledáván, nelze-li jeho jméno, příjmení a bydliště zjistit jednoduchým šetřením provedeným v rámci předběžného šetření v řízení o pozůstalosti, tedy z protokolu o předběžném šetření nebo z veřejně přístupných evidencí.

Takovémuto účastníku řízení bude možno usnesení podle § 180 ZŘS doručit dle § 46b OSŘ především na jeho adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Toto usnesení má být doručeno podle § 126 odst. 1 písm. b) ZŘS do vlastních rukou, nicméně náhradní doručení je přípustné. Doručení bude provedeno zejména podle § 49 odst. 1 až 4, § 50h, 50l OSŘ.

Kdo má splnit povinný díl

Zbývá zodpovědět otázku, kdo má uspokojit právo na povinný díl. Přijmeme-li za své tvrzení, že nepominutelný dědic je věřitelem, pak nám na tuto otázku odpovídá § 1703 NOZ, dle něhož dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost. Správce pozůstalosti jmenuje zůstavitel, jmenuje-li pouze vykonavatele, spravuje pozůstalost vykonavatel, správce může jmenovat soud, jinak pozůstalost spravují dědici. Správce tedy má splnit pohledávku nepominutelného dědice z titulu povinného dílu v době, kdy se plní za řízení o pozůstalosti. Se splněním povinného dílu by měli souhlasit všichni dědici (viz § 1238 odst. 1).

Otázkou je následující text § 1703, dle něhož se mohou věřitelé domáhat uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Lze říci, že v tomto případě to platí v omezené míře, neboť dědici mohou povinný díl splnit i z vlastního majetku, kterým ovšem nebude plnit správce pozůstalosti, nýbrž přímo dědic, i když nebude správcem pozůstalosti.

Po právní moci usnesení o nabytí dědictví plní povinné díly dědici. Je třeba připomenout, že dle § 1653 hradí dědici (případně i s odkazovníky) povinný díl poměrně.

Štítky:
2016

Zpět