Kolik činí povinný díl nezletilého potomka příbuzného se zůstavitelem ve druhém a vyšším stupni?

JUDr. Ondřej Drachovský

Problematika nepominutelného dědice patří mezi nejhojněji probíraná témata, přesto však v souvislosti s ní existuje řada praktických otázek, ohledně jejichž řešení zdaleka není jasno.* Popsaná situace může nastat zejména v následujících situacích – a) zůstavitelův potomek nepřežije zůstavitele; b) potomek zůstavitele se zřekl svého práva na povinný díl; c) potomek zůstavitele je relativně dědicky nezpůsobilý; d) potomek zůstavitele byl po právu vyděděn; e) zůstavitelův potomek dědictví odmítl.[1]

V tomto pojednání hodlám analyzovat všechny takové situace, neboť paušální odpověď na zkoumanou otázku by byla předčasná, a proto patrně nesprávná.[2] Správný přístup ke zkoumané problematice tedy dle mého vyžaduje subtilnější posouzení a větší nuanci. Závisí skutečně výsledné posouzení na důvodu, pro který nejbližší potomek ztratil své právo na povinný díl? Mají nezletilá vnoučata či pravnoučata právo na povinný díl ve výši jedné čtvrtiny nebo tří čtvrtin svého zákonného dědického podílu?

Analýza jednotlivých situací

a) Zůstavitelův potomek nepřežije zůstavitele

První situace, kdy potomek zůstavitele nemá právo na povinný díl, nastává v případě, kdy tento potomek nepřežije zůstavitele. Tato situace je možná nejtěžším oříškem. Začněme u zkoumání primárního objektu interpretace, tj. u zákonného textu. Výši povinného dílu upravuje § 1643 odst. 2 ObčZ, jenž stanoví, že nezletilému nepominutelnému dědici se musí dostat „alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu“. Gramatický výklad tedy naznačuje, že výše povinného dílu nezletilého potomka (ať už je tento potomek se zůstavitelem příbuzný v prvním, či jakémkoli dalším stupni) činí v každém případě tři čtvrtiny. Gramatický výklad je však pouze vstupní branou nalézání práva a pouhým přiblížením se k aplikované právní normě,[3] proto se podívejme na další výkladové metody, počínaje systematickými souvislostmi. Ustanovení § 1635 odst. 2 ObčZ, jež upravuje reprezentaci v první dědické třídě, stanoví, že děti dětí zůstavitele, které z titulu reprezentace dědí na místo svého rodiče, nabývají dědický podíl tohoto svého rodiče (tj. dítěte zůstavitele). To znamená, že vnoučata v případě intestátní dědické posloupnosti striktně vzato žádný svůj dědický podíl nemají, leč vstupují do dědického podílu jiné osoby. Systematické souvislosti tak nasvědčují spíše tomu, že výše povinného dílu by v těchto případech měla činit maximálně tolik, kolik by býval činil povinný díl předemřelého (či současně zemřelého) potomka. Právě do jeho postavení – ať už do jeho dědického podílu, či do jeho práva na povinný díl – totiž z titulu reprezentace vstupuje vzdálenější potomek.

Posuďme tu samou otázku prizmatem racionálního zákonodárce (tj. argumentů objektivně-teleologického výkladu). Jaký je smysl a účel pravidla, které přiznává vyšší povinný díl nezletilému potomkovi? Nezletilý potomek má právo na vyšší povinný díl zejména proto, že se u něj předpokládá větší odkázanost na zůstavitele, neboť takoví potomci zpravidla nebývají schopni se samostatně živit. Nezletilý potomek by tedy měl být „kompenzován“ za ztrátu svého živitele. Je zde v tomto ohledu nějaký relevantní rozdíl mezi dítětem a vzdálenějšími předky? V případě, kdy zůstavitelovo dítě předemřelo a do jeho práva vstupuje jeho dítě (zůstavitelovo vnouče), lze spatřovat významný rozdíl v tom, že vnouče již v takovém případě povětšinou bylo za ztrátu živitele kompenzováno, neboť mu již vzniklo právo přinejmenším na povinný díl po jeho rodiči (po tom, který předemřel zůstavitele a do jehož právního postavení je vstupováno).[4]

Významnou hodnotou, která vstupuje do axiologické rovnice, je též zůstavitelova autonomie vůle,[5] která směřovala k minimalizaci nároku určitého potomka, resp. pravidelně též celé jeho rodinné větve.[6] Je proto v rozporu se zůstavitelovou vůlí, pokud bychom dovozovali, že opomenuté rodinné větvi náleží větší povinný díl toliko proto, že nepominutelným dědicem v této větvi není předemřelé zletilé dítě, nýbrž nezletilý potomek tohoto dědice. Zůstavitelova autonomie vůle je přitom v rekodifikovaném dědickém právu stěžejní hodnotou.[7] Domnívám se tak, že i teleologické důvody hovoří spíše ve prospěch závěru, že povinný díl nezletilého potomka příbuzného se zůstavitelem ve druhém či vyšším stupni příbuzenství činí nanejvýš tolik, kolik by činil povinný díl zůstavitelova předemřelého potomka, tj. zásadně jednu čtvrtinu hypotetického zákonného dědického podílu.[8]^{, [9]}

Opačné stanovisko hájí Talanda,[10] jenž důsledně odděluje tzv. materiální a tzv. formální reprezentaci, a na základě toho dospívá k závěru, že výše povinného dílu nezletilého potomka činí v každém případě tři čtvrtiny jeho zákonného podílu, neboť reprezentace v případě práva na povinný díl musí být reprezentací formální. Právo (na povinný díl) je přitom v případě formální reprezentace neodvozené čili samostatné, a proto jeho výši nelze odvozovat od výše povinného dílu žádné další osoby. Toto důsledné dělení reprezentace na formální a materiální vychází z rakouských pramenů[11] a může jistě vhodně napomáhat řešení mnohých palčivých otázek dědického práva. Podle mého názoru z něj však nelze vycházet při analýze otázek v oblastech právní úpravy, jež nebyly převzaty z ABGB ani z návrhu občanského zákoníku z roku 1937, kam spadá i otázka, která je předmětem tohoto příspěvku.[12]

Talandou hájený přístup navíc dle mého nedostatečně zohledňuje teleologické (zejména spravedlnostní) aspekty a nezamýšlí se nad možností případného dotváření práva cestou teleologické redukce. Na rozdíl od naposledy citovaného autora se nedomnívám, že by nešlo za pomoci teleologických (a systematických) argumentů – ať již skrze ně odůvodníme restriktivní výklad, či teleologickou redukci[13] – dospět k závěru o tom, že povinný díl vzdálenějších předků činí jednu čtvrtinu zákonného dědického podílu, který by jako dědicové bývali nabyli reprezentací v první dědické třídě. Podíváme-li se totiž na povinný díl jako na limit zůstavitelovy testovací autonomie, jeví se jako spravedlivější takové řešení, které staví najisto, jak široký tento limit bude, a které nečiní šíři dané limitace závislou na nejistém chodu budoucích událostí. Lze namítat, že sama podstata dědického práva vychází z nejistého chodu budoucích událostí, takový argument je nicméně poněkud zkratkovitý. Zatímco u dědění je podmínka přežití logickým důsledkem zásady zachování hodnot a zásady přechodu pozůstalosti na jednotlivce,[14] v případě velikosti povinného dílu a dalších dílčích otázek dědického práva již nelze upozadit hodnotu právní jistoty a další hodnoty prostým konstatováním, že celé dědické právo je vlastně o náhodě. Právní jistotě a ochraně testovací autonomie pak odpovídá, pokud bude zůstavitel vědět, ať již se rozhodne pořídit pro případ smrti kdykoli, jaká bude výše povinného dílu jeho nepominutelných dědiců, tj. s jak velkou (pochopitelně nikoli přesně v korunách, nýbrž v procentech) částí nemůže mortis causa zcela libovolně naložit. Takové jistotě samozřejmě nelze dostát vždy – okruh nepominutelných dědiců, jakož i výše povinného dílu se může měnit v závislosti na věku zůstavitelových dětí či na tom, zda je zůstavitel ve svazku manželském. Avšak je-li zde možnost dospět k takovému výkladu právní úpravy, která ke zmíněné jistotě vede, měla by dle mého převážit.

Uznávám, že celá tato otázka je do značné míry věcí úhlu pohledu a odpověď na ni závisí na tom, zda její řešitel tenduje spíše k ochraně zůstavitelovy autonomie vůle či k ochraně rodinné solidarity představované povinným dílem. Tato hodnotová kolize je relevantní při řešení všech otázek spojených s nepominutelnými dědici a je zapotřebí ji reflektovat. Důvodem, proč by dle mého měla v tomto kontextu převážit zůstavitelova autonomie, je vedle zmíněné teleologie též jednak úmysl historického zákonodárce, jednak s ním související axiologické aspekty. Historický zákonodárce totiž zřetelně posílil zůstavitelovu autonomii, což plyne jednak z důvodové zprávy,[15] jednak ze samotného zákona, z něhož je patrné, že zůstavitel má řadu možností, jak velikost povinného dílu (tentokrát mám na mysli jeho velikost v korunách) minimalizovat. Mezi takové možnosti patří především možnost zůstavitele darovat majetek za života – to, že darování inter vivos může vést k minimalizaci velikosti povinného dílu, je důsledkem vědomého[16] mlčení zákona ohledně institutu revokace daru pro zkrácení práva na povinný díl (claw-backu).[17]

b) Potomek zůstavitele se zřekl svého práva na povinný díl

Zřeknutí se zásadně působí i vůči potomkům potenciálního dědice (§ 1484 odst. 1 část první věty za středníkem ObčZ), ledaže si strany renunciační smlouvy sjednají opak. V případě takového opačného ujednání, které patrně nebude příliš časté, vyvstává otázka, kolik činí výše povinného dílu. Vzhledem k tomu, že zřeknutí se dědického práva (práva na povinný díl) svými účinky velmi připomíná předemření (obojí ruší eventuální delaci),[18] domnívám se, že by i důsledky obou z nich měly být obdobné – proto odkazuji na závěry dovozené shora sub A).

Je otázkou, zda je možné výši povinného dílu potomků renuncianta ujednat v renunciační smlouvě. Odpověď na ni není tak snadná, jak by se mohlo zdát. Autonomie vůle je sice důležitou hodnotou, na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že dědické právo se nachází v části ObčZ o absolutních majetkových právech, a tudíž je možnost autonomních smluvních ujednání významně omezena – podle § 978 ObčZ se totiž od ustanovení části o absolutních majetkových právech lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám toliko tehdy, připouští-li to zákon. Velikost povinného dílu osoby, která není stranou renunciační smlouvy, tak dle mého není možné smluvní dispozicí snížit oproti velikosti, jaká by vyplývala ze zákona. Renunciační smlouva navíc není dědickým titulem[19] a nemůže přímo zvyšovat rozsah práv potenciálních dědiců, a proto jejím obsahem nemůže být ani zvětšení povinného dílu.

c) Potomek zůstavitele je relativně dědicky nezpůsobilý

Na následujících řádcích rozebereme situaci, kdy zůstavitel pořídil pro případ smrti a opomněl jistého svého potomka (případně mu zůstavil či odkázal toliko povinný díl), načež se ukázalo, že tento zůstavitelův potomek je relativně dědicky nezpůsobilý. Takový potomek není nepominutelným dědicem, třebaže zůstavitele přežil. Nepominutelnými dědici se stávají děti tohoto potomka, přičemž otázka zní: Kolik činí povinný díl těchto potomků, pokud jsou v době zůstavitelovy smrti nezletilí?

Právo potomků relativně dědicky nezpůsobilé osoby na povinný díl je neodvozené od práva jejich předka.[20] To by naznačovalo tomu, že povinný díl takových vzdálenějších potomků závisí toliko na tom, zda byli v době zůstavitelovy smrti zletilí či nikoli. Na druhou stranu dle mého nelze odhlížet od toho, že dědická nezpůsobilost je založena těmi nejzávažnějšími a nejvíce zavrženíhodnými činy, jež vyvracejí jednu ze základních presumpcí dědického práva, že vztahy mezi nejbližšími příbuznými bývají dobré.

Uvažujeme-li o povinném dílu a jeho výši, existuje zde pořízení pro případ smrti, jímž zůstavitel zcela opomněl určitou osobu, případně projevil vůli, aby se určité osobě dostalo co nejméně z jeho majetku. Je proto nespravedlivé, aby v případě, kdy takto opomenutý nepominutelný dědic spáchá čin zakládající dědickou nezpůsobilost, byla velikost povinného dílu vyšší toliko proto, že má daný nepominutelný dědic nezletilého potomka. Důsledkem dědické nezpůsobilosti by tak bylo znevýhodnění osob, které zůstavitel ve své poslední vůli výslovně obmyslel, a v důsledku proto oslabení zůstavitelovy autonomie. Čin zakládající dědickou nezpůsobilost by tak vedl k tomu, že rodinná větev nezpůsobilého dědice obdrží více, než by obdržela, kdyby k takovému činu nedošlo. Cum grano salis lze proto říci, že rodinné větvi nepominutelného dědice by se spáchání takových činů vyplácelo. Záměrem racionálního zákonodárce přitom rozhodně nemůže být podobným způsobem (byť nepřímo) motivovat k takovým činům. Je sice pravda, že zákon vychází z ideje, že „na [p]otomky nepřechází […] škvrna předkova“,[21] což by nasvědčovalo tomu, že se v takových případech nedá nic dělat a zůstavitel a jím povolaní dědici se musí smířit s tím, že povinný díl bude vyšší, takový výklad však dle mého nemůže převážit, a to proto, že se opírá o argument, jenž odhlíží od shora popsaných teleologických souvislostí. Kdyby zůstavitel chtěl, aby potomci nezpůsobilého nepominutelného dědice obdrželi více, než kolik by býval obdržel jejich nezpůsobilý předek, obmyslel by je v závěti. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je zde jeho (přinejmenším implicitně vyjádřená) vůle směřující k tomu, aby i takoví potomci případně obdrželi co nejméně. A je-li zde možnost dospět k závěru, že jejich povinný díl činí jednu čtvrtinu bez ohledu na jejich věk, měli bychom takovou možnost využít.[22]

Shora přijatá stanoviska potvrzuje i argument ad absurdum. Skutkovou podstatu dědické nezpůsobilosti (přinejmenším jednu z nich) je totiž možné naplnit i po zůstavitelově smrti. Představme si, že se syn zůstavitele dozví, že byl v závěti opomenut a že by se jeho rodinné linii mohlo vyplatit, pokud by nepominutelným dědicem nebyl on, leč jeho nezletilá dcera (zůstavitelova vnučka). Zůstavitelův syn by tak mohl např. zfalšovat zůstavitelovu závěť. Ano, mohli bychom říci, že se v takovém případě jedná o zjevné zneužití práva (§ 8 ObčZ).[23] Na druhou stranu zdaleka ne každá podobná situace bude ze skutkového hlediska tak křišťálově čistá jako situace popsaná shora – zejména motivy a záměry zúčastněných, jakož i časová posloupnost jednotlivých popsaných kroků bude mnohdy jen velmi obtížně prokazatelná. Proto by již samotná hrozba toho, že taková situace nastane, měla dle mého potvrzovat správnost závěru, že povinný díl nezletilého potomka, který se stává nepominutelným dědicem v důsledku relativní dědické nezpůsobilosti zůstavitelova dítěte, nemůže být vyšší než výše povinného dílu, kterou by (nebýt dědické nezpůsobilosti) bývalo obdrželo zůstavitelovo dítě.

d) Potomek zůstavitele byl (po právu) vyděděn

Ustanovení § 1646 odst. 3 ObčZ rozlišuje v účincích vydědění mezi zletilými a nezletilými potomky. Pakliže vyděděný potomek zůstavitele přežije, potomci tohoto potomka zásadně nedědí. Naopak nepřežije-li vyděděný zůstavitele, pak potomci vyděděného dědí, ledaže jsou sami z dědického práva vyloučeni.[24] Ohledně výkladu tohoto ustanovení panují v doktríně nejasnosti, zejména je polemické, zda, případně za jakých podmínek mají potomci vyděděného právo na povinný díl. Dikce právní úpravy nasvědčuje tomu, že takové právo mají, neboť zákon hovoří toliko o vyloučení z dědického práva (tedy nikoli již z práva na povinný díl – srov. též systematický argument plynoucí z § 1646 odst. 1 ObčZ, jenž vydědění vymezuje jako vyloučení z práva na povinný díl či zkrácení takového práva). Témuž závěru svědčí i argumenty teleologické (axiologické), konkrétně jde o zásadu zachování hodnot,[25] zásadu rodinné solidarity a konečně o zásadu, že vydědění se nemá podporovat (exheredationes non sunt adiuvandae).[26] Někteří autoři[27] argumentují též ústavní konformitou takového výkladu, je však otázkou (která svým rozsahem přesahuje rámec tohoto článku), nakolik Listina skutečně chrání nepominutelného dědice.[28] I kdyby však institut nepominutelného dědice jako takový ústavní ochrany nepožíval, kloním se k závěru, že potomci vyděděného právo na povinný díl mají, ledaže se na ně samotné vztahuje zvláštní důvod vydědění.[29]^{, [30]} Musíme se tedy zabývat navazující otázkou, jaká je výše povinného dílu potomků vyděděného, jsou-li nezletilí.

Při zodpovídání této otázky lze obdobně použít argumenty zůstavitelovou autonomií a spravedlnostní úvahy přiblížené shora v části věnující se povinnému dílu potomků dědicky nezpůsobilého (jakož i v části týkající se potomků potomka, jenž zůstavitele nepřežil). Dle mého mínění nelze obhájit názor, že by mohl být povinný díl rodinné větve po právu vyděděného potomka vyšší, než kdyby došlo k pouhému opomenutí takového potomka (či jeho částečnému vydědění). Jedním dechem dodávám, že si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o jakési uplatnění kolektivní viny – jde o výklad, jenž více odpovídá intuici adresátů právních norem a jenž se opírá o předpoklad, že když zůstavitel vydědí svého potomka, povětšinou tím zároveň nechce zvětšit část majetku, ohledně níž nemůže libovolně pořizovat (tj. v důsledku se omezit v testovací autonomii).[31] Pokud chce potomkům vyděděného přenechat více, než kolik by činil povinný díl vyděděného, může tak učinit jejich povoláním za dědice (či odkazovníka). Závěrem této pasáže odkazuji na názory Knappa,[32] podle nějž by pro to, aby potomek (přeživšího) vyděděného neměl právo na povinný díl, stačilo, pokud by zůstavitel přistoupil k vydědění částečnému a vyděďovanému potomku by zůstavil toliko symbolický dědický podíl (o velikosti 1 koruny).[33]

Potomek přeživšího vyděděného potomka má každopádně právo na povinný díl v případech, kdy zůstavitel přistoupil k vydědění bona menta facta. V takových případech zcela jistě vychází výše povinného dílu potomků vyděděného z výše jeho povinného dílu – srov. § 1647 ObčZ.[34] Pokud je tedy vyděďovaný zletilý, což bude v těchto případech drtivě převažovat (neboť nezletilí těžko budou marnotratní a zároveň mít potomky), bude výše povinných dílů potomků vyděděného v souhrnu činit jednu čtvrtinu zákonného dědického podílu vyděděného.

e) Zůstavitelův potomek dědictví odmítl

V této poslední analyzované skupině se jedná o případy, kdy: a) byl nepominutelnému dědici zůstaven či odkázán toliko povinný díl; b) byl nepominutelnému dědici zůstaven či odkázán majetek, který výše povinného dílu nedosahoval; c) byl nepominutelnému dědici zůstaven či odkázán podíl dosahující výše povinného dílu, ovšem s určitými omezeními či zatíženími, načež nepominutelný dědic dědictví (či odkaz) odmítl.

V těchto případech je řešení nejsnazší ze všech rozebíraných případů – dle mého mínění nemůže povinný díl potomka odmítnuvšího dědice činit více než jednu čtvrtinu jeho zákonného dědického podílu (třebaže bude potomek odmítnuvšího nezletilý).[35]^{, [36]} Pokud by tomu mělo být jinak, vybízela by právní úprava zletilé potomky příbuzné se zůstavitelem v prvním stupni k tomu, aby odmítali dědictví, a v důsledku toho zvýhodňovali svou rodinnou větev – v příkrém rozporu se zůstavitelovou vůli, jež směřovala k tomu, aby předmětná rodinná větev obdržela co nejméně. Racionální právní úprava musí kalkul přiblížený v předchozí větě vylučovat, čehož lze dosáhnout právě mnou navrhovaným výkladem. Ve zbytku odkazuji na argumenty vznesené shora, a to především v části označené písm. C), kde se zabývám velikostí povinného dílu nezletilého dítěte v případech, kdy je zůstavitelův nejbližší potomek dědicky nezpůsobilý.

Závěrečná sumarizace

Český zákonodárce se k otázce velikosti povinného dílu postavil tak, že rozlišuje mezi tím, zda je osoba s právem na povinný díl zletilá či nikoli (§ 1643 odst. 2 ObčZ). Takto pojatá úprava má svůj předobraz v našich předchozích občanských zákonících, které se (nejen v této otázce) inspirovaly v Sovětském svazu.[37] Účelem tohoto příspěvku bylo zodpovědět otázku, zda máme uvedené ustanovení vykládat doslovně, či zda je zapotřebí přikročit k jeho restrikci, ať již skrze restriktivní výklad, či skrze teleologickou redukci.

Při analýze zmíněné otázky jsem postupoval tak, že jsem rozebíral jednotlivé situace, jež mohou vést k tomu, že nepominutelným dědicem nebude nejbližší zletilý zůstavitelův potomek, nýbrž nezletilý potomek takového potomka. Výchozí teze, vycházející zejména z převládajících názorů publikovaných za účinnosti předchozích kodexů, zněla, že je nutné mezi jednotlivými takovými případy rozlišovat, neboť i odpověď na zkoumanou otázku se může lišit v závislosti na tom, co je důvodem toho, že nepominutelný dědic nemá právo na povinný díl.[38] Nakonec mj. též z důvodu změny paradigmatu nového dědického práva směrem k široké ochraně autonomie zůstavitelovy vůle dospívám k závěru, který se liší od toho, jejž přijala většina literatury k předchozím kodexům. Domnívám se, že výše povinného dílu každého nezletilého potomka, jenž je nepominutelným dědicem proto, že jím není jeho předek, činí maximálně tolik, kolik by býval činil povinný díl tohoto jeho předka. Pokud je tedy tento předek zletilý, bude povinný díl daného potomka odpovídat jedné čtvrtině toho, kolik by daný potomek dědil, nebýt zůstavitelova pořízení pro případ smrti (tj. kolik by dědil podle zákona).

K restriktivnímu přístupu k dikci rozebíraného ustanovení jsem dospěl za pomoci teleologických argumentů, konkrétně zejména skrze argument zůstavitelovou testovací autonomií ve spojení s právní jistotou. Mnou zastávaný přístup umožňuje lepší naplnění zůstavitelovy vůle, jež směřovala k tomu, aby určitý jeho potomek (a implicitně též celá rodinná větev tohoto potomka) obdržel co nejméně. Uznávám, že tato argumentační linie může být problematická v tom, že povinný díl ze své samotné podstaty zůstavitelovu autonomii omezuje. Proto zde vstupuje do hry další hodnota, jež tvoří teleologické pozadí právní úpravy, a tou je právní jistota. Zůstavitel by totiž měl již v okamžiku pořízení závěti pokud možno vědět, zda té které rodinné větví náleží povinný díl o velikosti jedné nebo tří čtvrtin, aby tomu mohl přizpůsobit svůj projev vůle. Akcent na zůstavitelovu autonomii plyne nejen z dikce právní úpravy, ale i z jejího hodnotového pozadí – testovací autonomie je emanací autonomie vlastnické a zůstavitel by z pozice vlastníka a zpravidla též osoby, jež se převážně zasloužila o nabytí pozůstalostního majetku, měl mít co nejširší možnost rozhodnout svobodně o osudu tohoto majetku po své smrti.

Nejspornější otázkou zůstává velikost povinného dílu v případech, kdy zletilý nepominutelný dědic nepřežije zůstavitele, a v důsledku toho se nepominutelným dědicem stane zůstavitelův vzdálenější potomek, který je nezletilý. Třebaže tomu dikce zákona na první pohled spíše nenasvědčuje, přikláním se ze shora uvedených důvodů k závěru, že povinný díl nezletilých vnoučat a vzdálenějších příbuzných nemůže ani v těchto případech činit více, než kolik by činil povinný díl zůstavitelova dítěte, které zůstavitele předemřelo.

Závěrem lze demonstrovat obecné závěry tohoto pojednání na konkrétním příkladu: Zůstavitelka byla vdova a jejími dětmi byli Petr a Pavel (oba zletilí). V závěti povolala za dědice veškeré své pozůstalosti Petra. Opomenutý Pavel zemřel před zůstavitelkou, zanechal však dvě nezletilé děti Ctirada a Šárku, kteří mají právo na povinný díl. Tento povinný díl činí pro každého z nich 1/16, tzn. 1/4 z jedné 1/4 (která by bývala byla dědickým podílem, jenž by každý z nich nabýval). Dohromady tak povinné díly obou vnoučat činí 1/8 pozůstalosti, což je i povinný díl, jenž by býval náležel Pavlovi, kdyby nepředemřel. Zůstavitelka tak v zásadě po celou dobu věděla, kolik (maximálně) může činit povinný díl a s výplatou jaké částky musí její dědic eventuálně počítat. Takovou jistotu pochopitelně nelze zajistit vždy (velikost povinného dílu totiž ovlivňuje též např. ne/existence manželství apod.); pokud však zákon umožňuje dva možné přístupy k nalezení odpovědi na analyzovanou otázku, musíme se dle mého přiklonit k takovému přístupu, jenž skýtá větší jistotu pro zůstavitele a větší prostor pro uplatnění jeho testovací autonomie.[39]

* Za kritické postřehy a připomínky k příspěvku děkuji doc. JUDr. PhDr. Davidu Elischerovi, Ph.D.

• Štítky:
• 2021