Zamyšlení nad povahou procesního nástupnictví v dědickém a pozůstalostním řízení

JUDr. Ing. Michael Sáblík

V rámci tohoto článku bych se rád zaměřil na zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je účastníkem dědického řízení v případě, že dědic zůstavitele zemřel, jaká mu z toho plynou práva a povinnosti a jaká práva a povinnosti plynou zemřelému dědici. 

Často se v rámci projednání dědictví, nyní pozůstalosti, stane, že dědic, který dědictví neodmítl, zemřel. Běžně se tak stává při dodatečných projednáních dědictví. V případě, že dědictví bude projednáváno podle předpisů platných do 31. 12. 2013, pak se pro dědická řízení bude aplikovat občanský soudní řád, ve znění k datu úmrtí zůstavitele. Prakticky po celou dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2013 se text § 175b zákona č. 99/1963 Sb. – občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) neměnil a podle tohoto ustanovení je účastníkem řízení ten, o němž lze mít důvodně za to, že je dědicem zůstavitele. Kromě osob, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, mohou být účastníky též za určitých okolností stát, věřitelé a případně i vypravitel pohřbu. Tito další možní účastníci však nejsou tématem tohoto článku, a proto se jimi dále zabývat nebudu. Podstatná je pro mě účast dědiců, tedy osob, o nichž lze mít za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Navíc i podle dříve platného právního předpisu, podstatného pro projednání dědictví, a sice zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád), se pro řízení o dědictví v § 28 tohoto zákona používala prakticky totožná definice účastníků. Téměř obdobnou definici účastníků převzal v rámci § 110 odst. 1 i současný platný zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZŘS).

Podnětem k napsání tohoto článku pro mne byla zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2015, sp. zn.  21 Cdo 4110/2014, a ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 198/2010 .

V obou těchto usneseních totiž Nejvyšší soud vyjádřil svůj právní názor na to, komu by mělo být potvrzeno nabytí dědictví v případě, že dědic, který dědictví neodmítl, zemřel.  Nejvyšší soud uvedl, že není možné v usnesení o dědictví potvrdit nabytí dědictví dědici XY, který zemřel, ale že by ve výroku usnesení o dědictví mělo být uvedeno, že se potvrzuje nabytí dědictví dědicům po XY, který zemřel dne ... Nejvyšší soud v prvním ze shora uvedených usnesení uvedl, že sice připouští, že usnesení o dědictví má jen deklaratorní účinek s účinky ex tunc, tedy že deklaruje nabytí dědictví dědici zpětně ke dni zůstavitelovy smrti, ale že je třeba vzít v úvahu též to, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, tedy že k nabytí nedochází jen na základě smrti zůstavitele, ale že dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem.

Možná by v kontextu s tímto usnesením bylo namístě pokusit se odhadnout, jakou cestou soud k tak překvapivému názoru došel. Domnívám se, že jde o dovedení záměny účastníků podle § 107 OSŘ do maxima, a tak trochu až absurdna, a sice, že dědic zemřelého dědice, který nastupuje na místo tohoto zemřelého dědice, nabývá dědictví přímo sám. I když Nejvyšší soud ve svém usnesení uvádí, že není možné potvrdit nabytí dědictví přímo procesnímu nástupci, tedy že takový závěr není možné přijmout, nastíněným výrokem o potvrzení nabytí dědictví dědicům dědice A. V. však takový názor přímo potvrzuje.

Možná by bylo dobré zamyslet se nad tím, jaké důsledky plynou pro dědické řízení při aplikaci § 107 OSŘ, na základě kterého má docházet k záměně účastníků v případě, že dědic zemře. Podle § 107 OSŘ: Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

Všimněme si hypotézy této právní normy, a sice že se použije v případě, že účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. V mnoha případech se však setkáváme u dodatečných projednání dědictví s tím, že v době, kdy je dodatečné projednání zahájeno, je dědic již řadu let mrtvý a nezřídka jsou mrtví i dědici takového dědice. Potom v dodatečném projednání dědictví musíme jednat s osobami, které jsou dědici dědice zemřelého dědice a někdy i dědici dědiců dědiců zemřelého dědice. Ke ztrátě způsobilosti dědice být účastníkem řízení ale nedošlo po zahájení řízení, ale před zahájením dodatečného projednání dědictví. Možná by v tuto chvíli někdo mohl namítnout, že vlastně celé řízení o dědictví je jedno řízení, tedy jak původní, tak i dodatečné. Domnívám se však, že tomu tak není a že se jedná o dvě zcela samostatná řízení s určitými spojovacími prvky. Hlavním spojovacím prvkem je však zejména skutečnost, že v původním řízení, ve většině případů, bylo určeno, kdo je zůstavitelovým dědicem.

K tomu, že se v případě dodatečného projednání dědictví jedná o samostatné řízení, mne vede dříve platné ustanovení § 175x OSŘ, podle kterého: „Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví.“ Zákon tedy počítá s tím a vychází z toho, že poté, co bylo řízení o dědictví skončeno, provede se o novém majetku nové řízení o dědictví. Jak je tedy možné použít v tomto případě § 107 OSŘ o záměně účastníků, když k úmrtí dědice nedošlo po zahájení řízení, ale předtím. Navíc v původním řízení byl většinou určen dědic. Proto pokud se vrátíme k základní definici účastníka dědického řízení, je jím ten, o němž lze mít důvodně za to, že je dědicem zůstavitele. S tím koresponduje i právní názor publikovaný v rámci komentáře k občanskému soudnímu řádu,[1] podle kterého při dodatečném projednání dědictví soud nemůže znovu zjišťovat okruh účastníků, a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti. Z toho mi však plyne, že nezbývá než připustit, že účastníkem dodatečného řízení o dědictví je de facto dědic, který sice zemřel, ale jelikož již nemá způsobilost být sám účastníkem řízení, musí za něho jednat jeho právní nástupci.

Řízení o dědictví je podle mého názoru natolik specifické, že skutečně nelze pro toto řízení aplikovat naprosto bezvýjimečně ustanovení OSŘ, který zejména upravuje procesní práva ve sporném řízení a vychází ze zásady, že pro rozhodnutí je rozhodující stav, který tu je v době vydání rozhodnutí (rozsudku či usnesení), jak je uvedeno v jeho § 154. Například ve sporném řízení, kdy osoba A bude žalovat osobu B o plnění xyz, a po zahájení řízení osoba A zemře, soud po její smrti rozhodne, v souladu s § 107 OSŘ, že namísto osoby A bude v řízení dále pokračovat s jejím dědicem, tedy osobou C. Osoba C musí převzít stav, který tu je a v meritorním rozhodnutí soud může rozhodnout, že osoba B je povinna plnit přímo osobě C.

Takový postup však pro dědické řízení není možné použít. Nebo alespoň jsem o tom byl donedávna přesvědčen.

Podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který platil do 31. 12. 2013, se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, jak bylo uvedeno v jeho § 460. Pokud se tedy budeme držet tohoto ustanovení, což by mělo být samozřejmostí pro dědická řízení týkající se zůstavitelů, kteří zemřeli do 31. 12. 2013, pak skutečně v dodatečných projednáních musí soud potvrzovat, že majetek nabyl dědic nebo dědicové, určení v původním řízení za dědice.

Asi by ale bylo možné vést polemiku o tom, zda by skutečně v rámci dodatečných projednání pozůstalosti po zůstavitelích, kteří zemřeli po 31. 12. 2013, nebylo možné potvrdit, že majetek v pozůstalosti nabyl přímo dědic zemřelého dědice.

Nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ), totiž nestanoví zcela určitě a přesně, že se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, ale v § 1475 a 1478 tohoto zákona je stanoveno, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní a že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. V důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku se uvádí, že: „Návrh sleduje stanovit, že smrtí zůstavitele dědické právo vzniká. To má význam zejména – ale nejen – v tom, že dědic nemůže zcizit dědictví před smrtí zůstavitele (§ 1714 a násl.), ani sám nemůže o tomto majetku dále pořizovat. Jiný důležitý význam této úpravy spočívá v tom, že jen osoba, která je v okamžik smrti zůstavitele způsobilá být dědicem, není z dědictví vyloučena (§ 1481 a násl.). V § 1670 se dále navrhuje stanovit, že dědic smrtí zůstavitele dědictví také nabývá.“ Jak však ze současného platného znění § 1670 NOZ plyne, k tomuto nedošlo, takže tento paragraf nic o tom, že se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, nestanoví.

Pokud se tedy jedná pouze o právo na pozůstalost, které vzniká smrtí zůstavitele, bylo by zřejmě možné připustit, že v případě smrti dědice takové právo přešlo na jeho dědice a soud by mohl potvrdit nabytí pozůstalosti přímo dědici zemřelého dědice. Na druhou stranu se ale domnívám, že ani v tomto případě nebude možné takový výklad pokládat za správný. Předně § 1670 NOZ uvádí, že: Nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.

Navíc podle § 185 ZŘS v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva:

a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici,

b) rozdělí pozůstalost mezi více dědiců podle nařízení zůstavitele a potvrdí podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům,

c) rozdělí pozůstalost mezi více dědiců podle určení třetí osoby, kterou tím zůstavitel pověřil, ledaže by k takovému určení nepřihlédl, a potvrdí podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům,

d) schválí dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, která není v rozporu se zákonem, a potvrdí podle ní nabytí dědictví více dědicům,

e) rozdělí pozůstalost mezi více dědiců na jejich žádost, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady, a potvrdí podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům,

f) potvrdí nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů, jejichž výše byla stanovena v souladu se zákonem dohodou dědiců, nedošlo-li k rozdělení pozůstalosti,

g) potvrdí nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona, nedošlo-li k rozdělení pozůstalosti a ani k dohodě dědiců o výši dědických podílů, nebo

h) potvrdí, že dědictví připadlo státu, jestliže nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic.

Pokud si tedy připomeneme, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a že v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici nebo se stejnou účinností potvrdí nabytí dědictví více dědicům všemi možnými způsoby, a den vzniku dědického práva je den smrti zůstavitele, pak i za účinnosti NOZ a ZŘS se dědictví nabývá též smrtí zůstavitele.

Mohlo by se zdát, že k výkladu, že by v rámci dodatečných projednání pozůstalosti po zůstavitelích, kteří zemřeli po 31. 12. 2013, bylo možné potvrdit, že majetek v pozůstalosti nabyl přímo dědic zemřelého dědice, trochu pootevírá vrátka § 121 a 122 ZŘS. Dle § 121 tohoto zákona ztratí-li účastník v průběhu řízení o pozůstalosti způsobilost být účastníkem, soud v řízení o pozůstalosti na jeho místě pokračuje s tím, kdo u soudu do protokolu výslovně prohlásí, že je právním nástupcem tohoto účastníka, jestliže své tvrzení o přechodu práv a povinností prokáže. Podle § 122 tohoto zákona dojde-li ke zcizení dědictví, soud pokračuje na místě dědice s nabyvatelem dědictví, jestliže zcizitel a nabyvatel o to u soudu do protokolu výslovně požádají a jestliže zcizení dědictví prokáží. Co z těchto ustanovení vyplývá pro hmotněprávní nároky právních nástupců účastníků, je ovšem otázkou. Osobně jsem se zatím naštěstí s případem zcizeného dědictví v praxi nesetkal. Podle důvodové zprávy k těmto ustanovením, která jsou v zákoně o zvláštních řízeních soudních vymezena jako Pododdíl 4 Procesní nástupnictví, se jedná o zjednodušený postup pro procesní nástupnictví, je-li přechod práv a povinností v řízení nepochybný. Nebudou-li splněny předpoklady v tomto ustanovení uvedené, postupuje se při procesním nástupnictví podle obecných ustanovení § 107 a 107a OSŘ. Stejně tak podle komentáře k tomuto zákonu[2] postup soudu podle těchto zvláštních ustanovení procesního nástupnictví je méně formální než stanoví občanský soudní řád a na rozdíl od úpravy v občanském soudním řádu, které vyžaduje, aby o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením, v případě procesního nástupnictví podle zákona o zvláštních řízeních soudních se žádné rozhodnutí o procesním nástupnictví nevydává. Samozřejmě, pokud jsou splněny všechny stanovené podmínky.

Zřejmě by se dalo dovodit, že pokud § 122 ZŘS stanoví, že budou-li splněny podmínky a soud pokračuje na místě dědice s nabyvatelem dědictví, zřejmě předpokládá, že soud bude s nabyvatelem dědictví jednat jako s dědicem. Proti tomuto je však právní názor vyjádřený v publikaci Dědické právo v praxi,[3] kde se uvádí, že „Zciziteli bude také následně soudem potvrzeno nabytí dědictví.“ Nikoli tedy nabyvateli zcizeného dědictví, ale zciziteli. Bohužel v komentáři k zákonu o zvláštních řízeních soudních[4] se výslovně neuvádí, komu bude nabytí dědictví potvrzeno, zda zciziteli či nabyvateli dědického práva. Těžko by se ale hledala forma, jak by soud o nabytí dědictví procesním nástupcům dědice nebo nabyvateli zcizeného dědictví rozhodl. ZŘS v § 185 v uzavřeném výčtu uvádí způsoby potvrzení nabytí dědictví jednomu nebo více dědicům a ani náznakem nepřipouští, že by bylo možné potvrdit nabytí dědictví procesním nástupcům zemřelého dědice nebo nabyvateli zcizeného dědictví.

Osobně tedy účast procesního nástupce zemřelého dědice chápu jako účast osoby, která jedná sice sama, ale na účet zemřelého dědice. Pokud by bylo dědiců více, uzavírá například dohodu na účet zemřelého dědice, podle které bude jistá část pozůstalosti potvrzena zemřelému dědici. A to jak v případě dědických řízení po zůstavitelích, kteří zemřeli do 31. 12. 2013, tak i po zůstavitelích, kteří zemřeli později.

S tímto výkladem ovšem nekoresponduje názor vyjádřený ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 4110/2014, podle kterého pokud soud rozhodne, že se potvrzuje nabytí dědictví zemřelému dědici, pak postupuje v rozporu se zákonem, protože v době vydání usnesení již neměl zemřelý dědic způsobilost nabývat práva a povinnosti. V rámci výkladu k bývalému ustanovení § 175b OSŘ se uvádí, že i když procesní nástupci nastupují do řízení na místo zemřelého (zaniklého) účastníka, vystupují v řízení vlastním jménem (nikoli jménem zemřelého či zaniklého účastníka) a také jim z účasti na řízení vznikají procesní práva a povinnosti. Z hlediska hmotněprávního vstupují procesní nástupci zemřelého (zaniklého) účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo, do jeho dědických nároků. Tento výklad je prakticky obdobný, jako je vyjádřen ve shora uvedeném usnesení.

Domnívám se však, že pro dědické řízení tento názor není správný. Zákon o zvláštních řízeních soudních, stejně jako dříve se uplatňující občanský soudní řád, jsou procesněprávní předpisy, upravující procesní práva a povinnosti účastníků občanskoprávních řízení. Nejednou jsem se však setkal s tím, že zejména soudy upřednostňují procesněprávní předpisy natolik, že je předřazují předpisům hmotněprávním, ačkoli by tomu možná mělo být právě naopak, protože procesněprávní předpisy jsou vlastně prostředkem k tomu, aby účastníci soudních řízení mohli uplatnit a získat své hmotněprávní nároky.

Navíc se domnívám, že ani názor, že procesní nástupci nastupují do řízení na místo zemřelého (zaniklého) účastníka a vystupují v řízení vlastním jménem (nikoli jménem zemřelého či zaniklého účastníka), není správný. Vytvořme si jednoduchou modelovou situaci. V řízení o dědictví po zůstaviteli Z jako jediný dědic přicházela v úvahu osoba A. Původní dědické řízení však bylo zastaveno pro nepatrnost majetku, a proto se osoba A ke svým dědickým právům nevyjadřovala. Jediným dědicem potenciálního dědice A je osoba B. Podle právního názoru obsaženého ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu i ve shora uvedeném výkladu k občanskému soudnímu řádu by měl soud vydat usnesení o procesním nástupnictví osoby B na místo osoby A, a osoba B by pak měla vystupovat v řízení vlastním jménem, nikoli jménem zemřelého potenciálního dědice A. V řízení o dodatečném projednání dědictví však musíme nejprve zjistit, kdo je dědicem po zůstaviteli Z. Takovému potenciálnímu dědici pak musíme dát poučení o jeho dědických právech a vyslechnout ho k tomu, zda dědictví odmítá či neodmítá. Pokud však budeme jednat s osobou B jako s účastníkem řízení, která jedná vlastním jménem, nikoli jménem zemřelého potenciálního dědice A, není mi jasné, jaké by mělo být vyjádření osoby B k tomu, zda zemřelý dědic A dědictví odmítá či neodmítá. Podle shora uvedeného názoru totiž osoba B takové vyjádření ani poskytnout nemůže, protože jedná pouze svým jménem, a nikoli jménem zemřelé osoby A. Pak tedy netuším, jaké by mělo být konkrétní poučení soudu a ke které osobě by poučení o možnosti odmítnout dědictví směřovalo. Řekněme, že soud bude poučení směřovat v souladu s výše uvedeným právním názorem pouze k osobě B, tedy že má jako procesní nástupce osoby A právo dědictví odmítnout. Svým jménem? Pokud pak osoba B prohlásí, že svým jménem dědictví neodmítá, skutečně nevím, co z toho pro řízení vyplývá. Je dědicem osoba A? Došlo k odmítnutí dědictví za osobu A jaksi mimochodem a dědí osoba B? To asi ne, protože dědic má právo dědictví odmítnout a v případě, že se ve lhůtě nevyjádří, pak dědictví odmítnout nemůže. Pokud by tedy osoba B nemohla jednat jménem osoby A, pak by za ni ani nemohla dědictví odmítnout, což by ale mohlo vést ke zbytečnému zatěžování soudů i účastníků. Jestliže osoba B k datu úmrtí zůstavitele Z žila, bylo by jistě hospodárnější, aby za osobu A dědictví odmítla, sama za sebe pak dědictví neodmítla a soud by jí přímo potvrdil nabytí dědictví, než aby dědictví nabyla osoba A a bylo potřeba zahajovat dodatečné projednání dědictví po osobě A.

A to je třeba podotknout, že mnou uvedený modelový případ je skutečně zářivě jednoduchý, který se v praxi až tak často nevyskytuje. Ve většině případů, pokud je doba od úmrtí zůstavitele do data zahájení dodatečného projednání značná, původní dědici, kteří zemřeli, měli jako své dědice a tedy právní nástupce například své manžele, resp. manželky a děti. Přičemž většinou právě manželé, resp. manželky, těchto dědiců již zemřeli a nezřídka jejich právními nástupci nejsou jen společné děti se zemřelým dědicem, ale i děti zemřelého manžela, resp. manželky. Občas se nám tak vytváří vcelku hustá síť zemřelých původních dědiců, jejich některých žijících a některých zemřelých dědiců, zemřelých dědiců těchto zemřelých dědiců původního dědice a na závěr se pak dopracujeme k žijícím právním nástupcům. Jako účastníky pak máme některé žijící původní dědice, některé žijící dědice zemřelých dědiců, kteří mohou vystupovat například i jako právní nástupci dědiců těchto zemřelých dědiců (klasicky případ společných dětí zemřelého dědice a jeho manželky, která byla též jeho dědicem a zemřela později). Skutečně si nedovedu představit, že by každý z těchto procesních nástupců mohl v řízení jednat svým jménem, nikoli jménem zemřelého původního dědice. Možná někdo namítne, že se snažím vytvářet složité případy, které v praxi nikdy nenastanou. Musím však čtenáře ubezpečit, že stejně jako já, tak i ostatní moji kolegové, se s takovými složitými případy setkáváme běžně a je naopak méně takových jednoduchých případů, jaký jsem uvedl na začátku.

Navíc, co podle mého názoru není možné už vůbec připustit, je takový výklad zákona, podle kterého z hlediska hmotněprávního vstupují procesní nástupci zemřelého účastníka dědického řízení, kterému svědčilo dědické právo, do jeho dědických nároků. Pak totiž může dojít k tomu, co bylo uvedeno právě ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu,[5]^{, [6]} že soud dochází k velmi zvláštnímu výsledku, a sice že by pozůstalostní soud měl ve výroku usnesení o dědictví uvést, že se potvrzuje nabytí dědictví „dědicům po A. V. (původní dědic), zemřelém dne ...“. Jestliže tedy měl Nejvyšší soud na mysli, že ve výroku bude uvedeno pouze obecně „dědicům“ bez uvedení jmen, pak takový výrok je přinejmenším neurčitý.

Pokud se pokusím vyložit pro mě naprosto zásadní větu uvedenou v odůvodnění shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, docházím k překvapivým závěrům. V odůvodnění se praví:

 Skutečnost, že A. V. nabyl majetek zůstavitelky (podíl na něm), neboť se „dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem“, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví – s přihlédnutím k tomu, že na jeho místě soud pokračoval s jeho dědicem, že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelého A. V. a že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po A. V. – tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) „dědicům po A. V., zemřelém dne 28. 1. 1998“.

První část věty je zřejmá. Podle ní Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že A. V. nabyl majetek zůstavitelky (podíl na něm), neboť se „dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem“, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví. Myslím, že s tímto nelze než souhlasit. Nejvyšší soud však na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí tvrdí, že dědic A. V. tím, že zemřel, ztratil způsobilost mít práva a povinnosti, a proto Nejvyšší soud vylučuje možnost, aby soud potvrdil nabytí dědictví přímo zemřelému dědici A. V. Nedokáži si představit, jak tyto dva výroky, které si v zásadě odporují, je možné vzájemně skloubit. Nejvyšší soud však dále uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelého A. V. a že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po A. V. I s tím nelze než souhlasit. V souladu se zaběhnutým a léta nikým nezpochybněným postupem se vžila zásada, že pokud dědic, který dědictví neodmítl, zemřel, nemůže být potvrzeno nabytí dědictví přímo jeho procesním nástupcům. Naopak musí být otevřeno dodatečné projednání dědictví po tomto zemřelém dědici a teprve v tomto řízení může majetek nabýt dědic takového dědice. Poslední část věty však dochází k překvapivému výsledku.

Nejvyšší soud totiž dochází k závěru, že s přihlédnutím ke všemu shora uvedenému, tedy k tomu, že:

1.  skutečnost, že A. V. nabyl majetek zůstavitelky (podíl na něm), neboť se „dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem“, ale s přihlédnutím k tomu, že na jeho místě soud pokračoval s jeho dědicem,

2. dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelého A. V.

3. zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po A. V.

je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) „dědicům po A. V., zemřelém dne 28. 1. 1998“.

Tak a v tuto chvíli se skutečně ztrácím, protože nedokáži vstřebat smysl takového právního názoru.

Na jednu stranu soud připouští, že A. V. nabyl majetek zůstavitelky, neboť se „dožil smrti zůstavitelky a stal se jejím dědicem“. Na druhou stranu však zřejmě z důvodu, že smrtí ztratil způsobilost nabývat majetek na základě usnesení vydaného po jeho smrti, však vylučuje, aby tuto skutečnost soud vtělil do výroku svého usnesení. Naproti tomu usnesení uvádí, že dědictví nemůže být potvrzeno přímo procesnímu nástupci zemřelého  A.  V., ale ve výroku by mělo být uvedeno, že se potvrzuje nabytí dědictví „dědicům po A. V., zemřelém dne 28. 1. 1998“. Nepotvrdí však soud právě takovým výrokem nabytí dědictví přímo procesním nástupcům zemřelého dědice? Pokud tomu má zabránit skutečnost, že ve výroku uvede soud pouze slovo „dědic“ namísto konkrétního uvedení osoby, nezdá se mi to jako dostatečná překážka. Usnesení se skládá z více částí a jednou z nich je i uvedení účastníků řízení. Jako účastníci řízení jsou tedy v usnesení „dědicové po A. V.“ dostatečně konkretizováni. Navíc za předpokladu, že by zemřelý dědic A. V. měl jen jednoho dědice, pak z takového usnesení jednoznačně vyplyne, že dědictví nabyl přímo tento procesní nástupce zemřelého dědice A. V. a celá věc tím skončila.

Jednotlivé části odůvodnění shora uvedeného usnesení však mají i další odporující si výroky. Tak například na jednu stranu má Nejvyšší soud za zřejmé, že zděděný majetek bude (musí být) předmětem řízení o dědictví po A. V., na druhou stranu ale uvádí, že je v rozporu se zákonem, aby soud uvedl, že se potvrzuje nabytí dědictví zemřelému dědici A. V., protože v době vydání usnesení již neměl způsobilost mít práva a povinnosti. Pokud tedy neměl tuto způsobilost, jak by tedy mohl majetek nabýt a jak by tedy mohl být zděděný majetek předmětem řízení o dědictví po A. V.?

Navíc, pokud byly předmětem dodatečného projednání dědictví nemovitosti, jak tomu také bývá nejčastěji, měl by soudní komisař předložit usnesení katastrálnímu úřadu k provedení zápisu změn. Není mi však dost dobře jasné, co by měl soudní komisař v ohlášení pro katastrální úřad uvést. Pokud totiž uvede, že dědictví nabyl A. V., nekoresponduje s tím výrok usnesení a katastrální úřad s největší pravděpodobností odmítne takový vklad provést. Pokud by ale katastrální úřad neměl zapsat zemřelého dědice, ale až na základě dalšího usnesení o dodatečném projednání dědictví po A. V. přímo jeho dědice, nebude v zápisu v katastru nemovitostí dodržena kontinuita zápisů.

Dále si představme, že dědictví po A. V. bylo již dávno projednáno. Pokud bude na základě usnesení soudu, které ve výroku potvrzuje nabytí dědictví „dědicům po A. V.“, chtít kdokoli vyvolat dodatečné projednání dědictví po A. V., aby se mohl takto nabytý majetek projednat, dovedu si představit, že příslušný pozůstalostní soud takový návrh zamítne a dodatečné řízení nezahájí, protože z výroku takového usnesení neplyne, že by majetek nabyl A. V., ale právě naopak, vyplývá z něj, že ho nabyli jeho „dědici“. Pokud je pak dědiců po A. V. více, mohlo by dojít k patové situaci, kdy de facto mají potvrzeno, že dědictví bezejmenně a neurčitě nabyli, ale konkrétního nabytí pro jednotlivé dědice nebudou moci dosáhnout.

Závěrem si tedy dovolím uvést své shrnutí celé problematiky. Je zřejmé, že se Nejvyšší soud ve svých usneseních pokusil o to, aby byly v nejvyšší možné míře dodrženy zejména procesněprávní předpisy ohledně toho, kdo je způsobilý být účastníkem soudního řízení a kdo je způsobilý nabývat práva a povinnosti. Avšak jak je z odůvodnění těchto usnesení možné vyčíst, tato snaha vede k výrokům, kterým není možné vzájemně vyhovět. Tedy na jednu stranu zemřelý dědic dědictví nabyl, neboť se dožil úmrtí zůstavitelky a byl jejím dědicem, ale na druhou stranu v době vydání usnesení již neměl způsobilost nabývat práva a povinnosti, a proto mu soud nemůže potvrdit nabytí dědictví. Stejně tak je třeba nabytý majetek projednat v dědictví po zemřelém dědici, ale ze shora uvedeného zániku způsobilosti mu soud nemůže potvrdit nabytí dědictví, a tedy jen těžko z toho vyplyne, že majetek nabyl a je vůbec možné v řízení o dědictví po něm takový majetek projednat. Přimlouval bych se tedy k tomu, aby Nejvyšší soud v rámci své další rozhodovací činnosti zvážil, jestli tato snaha o čistotu práva nevede k mnohem větším problémům a zda by se tedy nepřiklonil k běžně uznávanému názoru, že přestože dědic zemřel, je potřeba mu nabytí dědictví potvrdit, čímž by došlo k dodržení hmotněprávní úpravy, podle které se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Myslím, že deklaratorní povaha dědického rozhodnutí a zejména skutečnost, že se potvrzuje nabytí dědictví ke dni smrti zůstavitele, tedy k datu, kdy zemřelý dědic zcela nepochybně způsobilost nabývat práva a povinnosti měl, jsou k tomu dostatečným argumentem.

• Štítky:
• 2016