Sto let od narození Jiřího Brázdy

29. května uplynulo 100 let od narození velké osobnosti moderního českého notářství – prvního čestného prezidenta Notářské komory ČR a bývalého vedoucího státního notáře v Mělníku JUDr. Jiřího Brázdy. Redakce Ad notam připravila k tomuto významnému výročí medailon, kterému předchází rozhovor čestného prezidenta Notářské komory ČR JUDr. Martina Foukala s dcerou Jiřího Ing. Evou Košvancovou. Následovat budou vzpomínky pamětníků na Jiřího Brázdu a konečně tři vybrané povídky z prvního vydání povídek Jiřího Brázdy pod názvem „Notářský pitaval“ v nakladatelství Práce v roce 1987.

 

Vzpomíná JUDr. Martin Foukal, čestný prezident Notářské komory ČR, emeritní prezident Notářské komory ČR a notář v Praze:

Mnohé kolegyně i kolegové mojí generace měli tu čest poznat osobně Dr. Jiřího Brázdu, nestora českého notářství. Při příležitosti jeho nedožitých stých narozenin mi dovolte, abych se s vámi podělil o pár vzpomínek.

Zřejmě první příležitostí, kdy jsem jej mohl poprvé zaregistrovat, byly „gremiální porady“ středočeských notářů, které se pořádaly v sále v přízemí budovy Státního notářství Praha-západ, v Praze 1, Karmelitské ulici, kde jsem byl od roku 1978 notářským čekatelem. Bylo zajímavé poslouchat skvělé řečnické výkony našich starších kolegů a jejich právní argumentaci. Nekonečné diskuse se vedly např. na téma, kdy se z mobilní věci, např. železničního vagonu, v té době oblíbeného dostupného rekreačního objektu, stává nemovitost, odkdy podléhá převod vlastnického práva registraci státním notářstvím. Stačí postavit zděné schůdky, nebo vybudovat podezdívku? A co stavební povolení a číslo eviden­ční? Nebo studna na cizím pozemku? No, bylo poutavé, když se setkaly různé názory významných autorit. Měli jsme příležitost se od nich mnoho naučit. V ojedinělých případech se do diskuse pokusil vstoupit někdo z mladé generace, což vyžadovalo odvahu i důkladné znalosti. Nabyl jsem dojmu, že právě zde se vykládá zákon a určuje směr praxe. Mezi tradiční a nejvýznamnější diskutéry patřil Dr. Jiří Brázda. Dodnes mi v uších zní jeho ostrý, pronikavý hlas.

Pan doktor Brázda byl vedoucím státním notářem v Mělníku, kam každý den dojížděl z Prahy. Mým vedoucím státním notářem na Stáním notářství Praha-západ byl JUDr. Václav Jeřábek, jeho blízký přítel. Tito dva pánové byli zřejmě duchem neformálního sdružení středočeských notářů zvaného „konkláve“ (z lat. clausum cum clave – uzamčen na klíč, shromáždění kardinálů volící papeže). Dr. Brázda se občas za ním na státním notářství zastavil, zřejmě v souvislosti s pravidelným zasedáním v nedaleké Makarské vinárně na Malé Straně, a tak jsem měl možnost jej občas zahlédnout i mimo školení. Dr. Václav Jeřábek zastával funkci magistra, který zasedání předsedal a řídil. Zápis pořizoval svým drobným, úhledným písmem právě Dr. Jiří Brázda. Přijetí za člena do tohoto ctihodného shromáždění bylo umožněno jen středočeským vedoucím státním notářům a bylo provázeno náročným přijímacím ceremoniálem, který je schopen popsat pouze JUDr. Martin Šešina, poslední jmenovaný magistr konkláve. Ten poznal Dr. Jiřího Brázdu blíže z jiného zorného úhlu nežli já a myslím si, že by bylo zajímavé se od Martina Šešiny dozvědět více.

Dr. Jiří Brázda vykonával funkci státního notáře v duchu klasického notářství založeného na osobním přístupu k účastníkům i kolegům. S jeho praktickým, ale současně i lidským přístupem jsem se setkal při justičních zkouškách, kde byl jedním z členů zkušební komise. Jeho otázky typu: „Tak pane kolego, přijde k vám paní a chce sepsat závěť…“ vždy směřovaly k uplatnění teoretických znalostí v praxi.

Přes veškeré překážky, které mu osud stavěl do cesty, pan doktor Brázda pro myšlenku notářství stále žil. Zajímal se o vývoj notářství v zahraničí, a při využití svých jazykových schopností písemně oslovoval kolegy z jiných zemí. V době komunismu nebylo snadné obhájit kontakty s notářskými kolegy téměř z celého světa. Postupně si mezi nimi získal mnoho přátel. Stal se mezi nimi známý a také s ohledem na zdejší politický režim obdivovaný. Nepřipouš­těl si, že by tato aktivita mohla ohrozit jeho postavení vedoucího státního notáře. Vzpomínám si na dojemnou scénu z jedné z prvních cest, myslím, že to bylo v roce 1994 ve Vídni, kde byla Notářská komora ČR přijímána za řádného člena UINL. Při večerním programu se přišel představit jeden kolega z Argentiny. Prý si spolu psali. Dr. Brázda jej se slzami v očích objal a říkal, že nikdy nevěřil, že se někdy osobně potkají.

Tím jsem ale předešel mnohým cestám do zahraničí, které se bez Dr. Brázdy neobešly. Díky jeho jazykovému vybavení, charizmatické vizáži a důstojnému a sebevědomému vystupování získalo nové české notářství značný mezinárodní respekt. Již v období přípravné fáze před přijetím zákona o notářích a jejich činnosti se účastnil všech jednání se zahraničními kolegy, ať již u nás, nebo v zahraničí. Nejintenzivnější kontakty probíhaly s rakouskými představiteli notářství a justice. Naší situaci pomohla okolnost, že ministrem spravedlnosti v Rakousku byl bývalý notář a prezident Rakouské notářské komory, Dr. Nikolas Michalek. I to silně působilo na naše tehdejší politiky při jednáních o svobodném notářství. Při mezinárodních politických jednáních pan doktor Brázda působil nejen jako odborník, poradce, komentátor, ale také jako moderátor a tlumočník.

S panem doktorem Brázdou jsme do sousedních zemí cestovali převážně osobním autem, buď mým, nebo někoho z kolegů, kteří byli členy mezinárodní komise. Byly to dlouhé hodiny, kdy jsme mohli naslouchat jeho zajímavým příběhům z profesního i osobního života. Dokázal ale také naslouchat ostatním a mnohé jeho rady byly cenným poučením do života. S ním cesta ubíhala rychle, vždy bylo o čem mluvit.

K veselým příhodám z cest patří vzpomínka na okamžik, když jsme se vraceli z rakouského Salzburku, Salzburských notářských dní. Trval na tom, že si musíme někde dát to pravé dobré rakouské kafíčko a štrúdl s vanilkovým krémem. Pan doktor si nechtěl nechat upřít příjemné okamžiky, které se v pohostinném Rakousku nabízejí. Vybral krásné místo u jezera Mondsee, a když jsme vystupovali z auta, někdo ze spolucestujících kolegů si všiml, že má pan doktor na klopě saka stále přicvaknutou vizitku se svým jménem. Když byl upozorněn, že už to není třeba, odpověděl: „Ne ne, já to mám pro případ snadnější identifikace, kdybychom se v autě vybourali.“ Zasmál se a měl ji až domů. Miloval příjemnou atmosféru s kávou, štrúdlem a neodmyslitelnou cigaretou, která k těmto pohodovým chvílím patřila. Nás, tehdy mladé, učil, abychom se dokázali na chvilku zastavit, podívat na svět i jinýma očima a vnímali krásy přírody kolem sebe.

Z pana doktora Brázdy vyzařovalo něco výjimečného. V mých představách byl kombinací mezi spisovatelem Karlem Čapkem a diplomatem Janem Masarykem. Z obou měl něco. Své spisovatelské nadání prokázal ve dvou dílech Notářského pitavalu, po sametové revoluci dokonce vydaného i v Německu. Kniha byla pokřtěna dne 11. 6. 1998 v Münsteru, kde proběhla za účasti delegace českých notářů i autogramiáda. Všichni jsme byli na našeho pana čestného prezidenta – spisovatele – hrdí. Diplomatické nadání prokazoval při jednáních jak na naší, tak i mezinárodní scéně. Podílel se na přípravě vstupu NK ČR do UINL a z dochovaného videozáznamu ze slavnostního ceremoniálu je patrné, jak intenzivně vše prožíval. V jeho výrazu bylo viditelné napětí a následná úleva, když vše dobře dopadlo.

Dr. Jiřímu Brázdovi se po zásluze dostalo mezinárodního uznání, když Stálá rada Mezinárodní unie latinského notářství rozhodla dne 14. 6. 2000 o jeho nominaci na udělení Řádu za zásluhy o UINL. K dekorování mělo dojít na kongresu v létě roku 2001. Bohužel se kruh jeho života uzavřel dříve, dne 3. ledna 2001.

Pokud bych se měl pokusit o stručnou rekapitulaci životního příběhu Dr. Jiřího Brázdy, troufám si tvrdit, že se narodil se šťastnou povahou. S nadhledem dokázal překonat těžké historické milníky 20. století, které dopadly na jeho život. Narodil se 29. 5. 1921 v rodině pražského advokáta, ale jeho otec tehdy viděl lepší, jistější perspektivu pro Jiřího v notářství. Zřejmě v tom hrála roli i jeho povaha. V průběhu studia se mu však do cesty postavila překážka, kterou byla druhá světová válka. V roce 1939 se uzavřely vysoké školy a jako student byl totálně nasazen na nucené práce do nacistického Německa. Po skončení války se chtěl věnovat notářské profesi, ale komunistickým režimem mu to bylo znemožněno, jelikož notářství bylo zestátněno. Díky své optimistické povaze jej ani tohle nezlomilo. Vytvořil si prostor pro vlastní seberealizaci a svůj vnitřní svět, ve kterém přední místo zaujímala filozofie a idea svobodného notářství, jak si je pamatoval z předválečného období. Když v roce 1989 konečně došlo ke změně politického režimu, byl už ve věku, kdy svoji privátní notářskou praxi neotevřel. Byl ale šťastný, že se této změny dočkal, a s plnou energií se angažoval v procesu přípravy na přechod státního notářství ke svobodnému povolání. Okamžiky dosažení tohoto cíle s námi intenzivně prožíval. České notářství mělo štěstí, že mělo takto výjimečnou osobnost, pana doktora Jiřího Brázdu, kterého nám kolegové z okolních zemí, které šly stejnou cestou ke svobodnému notářství jako my, záviděli. Měl zásadní podíl na tom, že jsme byli vřele přijímáni do rodiny světového notářství.

Osud mi dopřál, abych mohl poznat pana doktora Jiřího Brázdu zblízka. Když na něj vzpomínám, bezděčně se mi vloudí na rty úsměv a dostaví se lepší nálada. Věřím, že i on byl mezi námi šťastný a spokojený.

 

Vzpomíná JUDr. Ivan Houdek, emeritní prezident Notářské komory v Praze a notář v Příbrami:

O výjimečném významu pana doktora Jiřího Brázdy jako osoby, která udržovala kontakty s kolegy notáři ze západních zemí za doby normalizace, a o jeho nezastupitelné roli při navazování mezinárodních vztahů a pomoci při obnově československého notářství bylo napsáno již mnoho.

Při vzpomínce na pana doktora bych se proto rád zmínil o jeho obdivuhodné schopnosti ve zralém věku vnímat potřebu rozvoje notářství i po stránce technologické. S ohledem na svoji jazykovou vybavenost přispíval do časopisu Ad Notam výběrem zajímavostí ze zahraničních notářských časopisů. Proto jsme se mohli již ve druhé polovině devadesátých let, tedy téměř před pětadvaceti lety, na stránkách našeho časopisu seznámit s jeho informacemi o projektu Kybernetický notář, kdy doslova uvedl: „Současná doba je provázena soustavným urychlováním vývoje elektronického zpracování a přenosu informací. Týká se to zprostředkování výměny informací jak mezi občany a úřady, tak i mezi úřady samotnými. To svědčí o tom, že většina veřejných dokumentů, které jsou dosud uveřejňovány na papíru, bude v budoucnosti uveřejňována pouze pomocí počítače, čímž vznikne možnost téměř okamžitého předání dat. Naproti tomu i soukromé osoby budou mít stejnou možnost uveřejnit své dokumenty pomocí počítače a elektronicky je doručit. Uskutečnění takového scénáře vyžaduje dalekosáhlé zákonné zásahy. V obou okruzích mají mít notáři ústřední úlohu. Notáři nemají být odpovědní za jednotlivé elektronické transakce, ale mají být prostředníky celého systému.“ Myšlenka kybernetického notáře pana doktora velmi zaujala a k tomuto tématu se vracel opakovaně. Nejsem si jistý, zda by ho současný vývoj naplňoval radostným vzrušením.

Stejně tak v roli čestného prezidenta Notářské komory významným způsobem přispíval k formování notářství v jeho nové podobě. S upřímností sobě vlastní při různých příležitostech, ať již na zasedání prezidií, při svých vystoupeních na konferencích, či na stránkách našeho časopisu, hodnotil činnost notářské samosprávy a zdůrazňoval její nezastupitelnou roli při zvyšování nejen odborné, ale i etické úrovně notářského stavu.

Nezapomenutelné jsou pro mě chvíle strávené s panem doktorem v autě na cestách do zahraničí, na kterých nám byl výborným společníkem. Jeho vzpomínky na profesní i osobní životní situace měly vždy vedle mnohdy humorného rozměru i určitý filozofický přesah, stejně tak jako povídky v knize Notářský pitaval. Počátkem roku 1998 jsem měl možnost doprovázet pana doktora do Vídně, kde převzal čestný odznak od Rakouské notářské komory. Při cestě domů jsem si všiml, že pan doktor má na saku stále připnutou jmenovku, kterou obdržel při vstupu na společenskou akci konanou po slavnostním aktu. S úsměvem odvětil: „Ivánku, ty jedeš tak rychle, že jsem si ji nechal schválně, aby mě identifikovali.“

 

Vzpomíná JUDr. Martin Šešina, emeritní notář v Benešově:

Dovolte mi také u příležitosti stého výročí narození čestného prezidenta Notářské komory JUDr. Jiřího Brázdy pár vzpomínek na muže, který svůj profesní život v převážné míře prožil jako vedoucí státní notář v Mělníku, kam řadu let dojížděl.

Já jsem pana doktora poznal jako jednoho z nejlepších znalců práva. Vzpomínám na jeho přednášku proslovenou na školení státních notářů Středočeského kraje, kde podrobně pojednal o vedlejších smlouvách, umožňujících převodcům nemovitostí zřídit si při převodu nemovitosti právo bydlení, pomoci v nemoci a další práva, a to ještě v době, kdy občanský zákoník neumožňoval zřizování věcných břemen. Pan doktor nám také podrobně popsal, jak lze ta která práva ocenit pro účel výběru daní, který jsme tehdy také prováděli. Závěry z té jeho předášky jsme se pak řídili řadu let.

Pan doktor také, pravděpodobně jako jediný notář v republice, udržoval styky se zahraničními notáři, zejména z Rakouska, dopisoval si s notáři a ti mu také zasílali notářské publikace u nich vydávané. Tím měl také přehled o dění mezi notáři za hranicemi naší zadrátované vlasti.

Musím připomenout také jeho publikační činnost, sbírku příběhů z notářské činnosti nazvanou Notářský pitaval, vydanou roku 1992, z níž byly některé příběhy také zfilmovány Českou televizí. Pan notář také rád vyprávěl o příbězích lidí, s nimiž při své činnosti přicházel do styku.

Několikrát jsme spolu také mluvili o tom, že zjišťuje rodokmen svého rodu, myslím, že dospěl až do 17. století a říkal, že snad některý z jeho předků žil v okrese Benešov. Šlo prý o jakousi Dorotu Chobodides, jež prý nějak špatně po trestním řízení skončila.

Mnoho vzpomínek mám ze zasedání konkláve notářů Středočeského kraje, což byl spolek vedoucích státních notářů, kteří se se scházeli každý měsíc odpoledne poté, co absolvovali otravnou schůzi vedoucích notářů u předsedy Krajského soudu v Praze. Zasedání se konala ve vinárně Makarská na Malostranském náměstí v Praze, předsedali jim magister JUDr. Václav Jeřábek a JUDr. Brázda vystupoval vždy v druhé nejdůležitější funkci tzv. scriptátora, zapisovatele. Zapisoval průběh každého zasedání naší staroslavné konkláve, jak jsme říkali, do knihy formátu knihy pozemkové a na každém zasedání nám sdělil co jsme na minulém zasedání probrali, jaké úkoly měl kdo z nás splnit, jak byly splněny, komu má být holdováno k narozeninám nebo k svátku. Pan doktor svědomitě plnil tuto funkci, byli jsme mu za to vděční.

Po privatizaci notářství pan doktor již mezi notáře nevstoupil, ale zato nám nesmírně pomohl právě tím, že měl kontakty v zahraničí, uměl cizí jazyky, měl vybrané chování a nadání diplomata. Ale o tom napíší již jiní, ti, kteří s panem doktorem od listopadu 1989 a v následujících letech spolupracovali. Ostatně i za tuto činnost byl právem jmenován čestným prezidentem Notářské komory.

 

Vzpomíná JUDr. Libuše Stehlíková, emeritní prezidentka Notářské komory v Plzni a notářka v Plzni:

Poprvé jsem se setkala s doktorem Brázdou jako členem zkušební komise, když jsem v roce 1978 skládala notářské zkoušky. Tehdy byl vedoucím státním notářem v Mělníku. Jako zkušební komisař byl korektní, uspěla jsem. V tu dobu jsem ještě netušila, že se naše cesty po mnoha letech setkají za docela jiných okolností.

V roce 1990 jsme se sešli při práci na obnově svobodného notářství v Ústřední komoře Sdružení notářů, která nás pověřila zastupováním sdružení v zahraničí. Společně jsme absolvovali mnoho cest do Německa a Rakouska, kde jsme získávali zkušenosti s fungováním notářských kanceláří, komor a v Bavorsku s fungováním notářské pokladny. S pomocí představitelů tamních komor jsme kontaktovali zástupce justice, bank a pojišťoven. Ráda jsem všechny tyto „spanilé jízdy“ s doktorem Brázdou absolvovala, neboť vždy dokázal vytvořit příjemnou atmosféru a navodit pohodu i při jednání s poněkud uzavřenějšími partnery. Měl dar zbořit komunikační bariéry osobní bezprostředností i bezvadnou němčinou. Oceňovala jsem i jeho pozornost a přirozenou galantnost.

Mezi zahraničními notáři brzy získal respekt a mnohé přátele. Vzpomínám, že s radostí přijímal pozvání na příhraniční setkání notářů, které od roku 1992 společně pořádají notářské komory Bavorska, Saska, Plzně a Ústí nad Labem. Byla jsem svědkem jeho radosti, když v Münsteru na Německém notářském dni převzal od tehdejšího prezidenta Německého notářského spolku Dr. Zimmermanna německé vydání své knihy postřehů z notářské praxe Notářský pitaval, vydané péčí tohoto spolku, a absolvoval autogramiádu.

Jeho přispění k obnově svobodného notářství, které jako jediný z nás ještě zažil, je nezpochybnitelné. Jako čestný prezident Sdružení notářů a pozdější Notářské komory ČR přinášel mezi nás, podstatně mladší kolegy, své profesní i životní zkušenosti a korigoval některé nereálné nápady. Jsem vděčná za čas, který mi bylo dopřáno prožít v jeho blízkosti.

 

Vzpomíná JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář v Praze:

V roce 2018 jsme slavili čtvrstoletí od obnovy českého notářství v klasické podobě. Tomuto výročí bylo věnováno číslo 3/2018 časopisu Ad Notam. V čísle jsem zveřejnil svůj článek „Vzpomínky na Jiřího Brázdu“, kde jsem obsáhle popsal vše podstatné, co je mi o Jiřím Brázdovi známo, a to včetně svých osobních vzpomínek.

Abych se tedy neopakoval, rád bych se ve svém příspěvku zaměřil spíše na srovnání děl, která Jiří Brázda po sobě zanechal. Zrod, přípravu jejich vydání, jakož i ohlas na vydaná díla jsem měl možnost osobně sledovat z četných Jiřího komentářů.

Zanechaná díla Jiřího Brázdy se člení do dvou zdánlivě protichůdných rovin. Na jedné straně teoretik a na straně druhé literát – vypravěč – humorista. Obě roviny však spojoval společný jmenovatel, a tím bylo notářství, evidentně profese, která byla Jiřího celoživotní láskou.

Přitahovalo ho notářství ve zcela obecné rovině, a to jak z hlediska jeho historie, tak i tehdejší současnost. Historii i současnost přitom předkládal z hlediska vývoje právní úpravy zejména ve státech, které měly pro notářství největší význam (Španělsko, Itálie, Francie, Rakousko apod.). Druhou rovinu Jiřího zájmu představoval reálný každodenní notářský život, síla lidských příběhů a humorná i poetická stránka lidí, kteří měli v malém městě i v sousedních obcích co do činění s notářstvím.

Z hlediska odborného a teoretického byla nejcennější publikace Notářství, jeho vývoj, organizace a pravomoc, srovnávací studie, kterou vydala ACADEMIA Praha v roce 1976. Jiří Brázda zpracoval tuto knihu společně se spoluautory, jimiž byli jeho kolegové, a to dr. Richard Bébr a dr. Pavel Šimek. Dr. Richard Bébr byla velmi známá postava v notářském světě, původně byl notářem v Praze, od šedesátých let byl zaměstnán společně s dr. Jiřím Mikešem v notářském oddělení Ministerstva spravedlnosti a později se stal předsedou notářského senátu Nejvyššího soudu ČR. Dr. Pavel Šimek byl pražským notářem.

Záběr knihy Notářství byl doslova nevídaný a v našem prostředí dodnes nemá obdobu. Nahlédneme-li do jejího obsahu, poskytovala řadu údajů o vzniku a celosvětovém vývoji instituce notářství počínaje starým Řeckem a Římem, o organizaci notářství a o činnosti notáře. Všechny tyto podstatné pasáže knihy přitom autorsky sepsal Jiří Brázda. Šlo tedy o historii vývoje notářských pravomocí a organizace notářství podané internacionálně ve všech notářsky významných zemích. Další pasáž byla věnována komparatistice tehdejší právní úpravy organizace a činnosti notářství u nás, ale opět také v podstatných zemích, mezi něž spadaly Itálie, Francie, Německo, Rakousko i Španělsko. Pochopitelně nemohly být vynechány ani tehdejší tzv. socialistické státy.

Informace pro sepsání knihy získal Jiří Brázda v důsledku svých soukromě podnikaných bohatých mezinárodních styků, které celá desetiletí udržoval s notáři v cizině, většinou korespondenčně, později i osobně. Bylo to v této době něco zcela neobvyklého. Jiří Brázda využíval hlavně své jazykové výbavy, a to především v němčině, s níž se jako příslušník jedenadvacátého ročníku při totálním nasazení v Německu v praxi podrobně seznámil.

Samotné prosazení knihy k vydání nebylo v tehdejší době lehké. Nakonec se Jiřímu Brázdovi podařilo, aby kniha vyšla pod hlavičkou Československé akademie věd, a to díky podpoře především ze strany dodnes žijícího prof. dr. Zdeňka Češky, CSc., a dalších členů katedry občanského práva procesního na Právnické fakultě UK, kteří knihu podrobili připomínkám a hlavně její vydání podpořili.

Zbývající tři publikace Jiřího Brázdy 1) Notářský pitaval, vydala Práce Praha 1987, 2) Nový notářský pitaval, vydal Radioservis 1992 a 3) Pitaval eines Notars, v němčině vydal DnotV Verlag Service GmbH, Bonn (tedy nakladatelství Německé notářské komory), 1998, byly z jiného šálku čaje. Ve všech třech případech se jednalo o totéž, tj. o krátké povídky až hrabalovského ražení z notářského prostředí.

Samotný nápad nazvat tyto knihy notářský pitaval podle francouzského autora kriminálních příběhů Françoise de Pitaval byl v očích čtenářů přitažlivý. Opravdu, povídky ze života venkovského notáře měly spád, napětí, humor a zajímavou pointu. Jiří Brázda byl dobrým vypravěčem, a tak získal zájem čtenářů. Málokterá kniha týkající se notářství přiblížila notářství čtenářům, a dokonce i televizním divákům, tak přesvědčivě jako Notářský pitaval.

Notářský pitaval z roku 1987 byl vydán v tehdy progresivním nakladatelství Práce. Kniha byla opatřena vtipnými ilustracemi Ivany Lomové, které byly o deset let později převzaty i do jejího německého překladu. Kniha obsahovala celkem 35 povídek zhruba o 5 stranách.

Letos jsem si všechny povídky po mnoha letech přečetl znovu a ocenil jsem jejich kultivovaný jazyk a současně humorně a s nadhledem podané zápletky. Tři povídky, které mě zaujaly nejvíce, jsem se souhlasem dědičky autorských práv, dcery Jiřího Brázdy Ing. Evy Košvancové, vybral k uveřejnění v rámci tohoto medailonu. Dovoluji si tímto paní inženýrce, s níž současně uveřejňujeme rozhovor s Martinem Foukalem, ještě jednou poděkovat.

Pamatuji si, jaký ohlas tyto knihy vyvolaly. Plně se to projevilo, když byl první díl Notářského pitavalu z roku 1987 přeložen o deset let později pod patronátem Německé notářské komory do němčiny a vydán včetně ilustrací v němčině. Ohlas mezi německými notáři a jejich klienty (kniha ležela mimo jiné také v čekárnách německých notářů) byl doslova nevídaný. Z toho bylo patrné, že příběhy měly schopnost zaujmout i čtenáře z jiného prostředí a s jinými zkušenostmi.

Dnes si již jen matně vybavuji také zdařilou televizní adaptaci několika povídek, která měla zhruba podobu oblíbených televizních Bakalářů a děj vybráných příběhů byl ztělesněn řadou oblíbených herců.

Nový notářský pitaval z roku 1992 obsahoval dalších 24 povídek, často až detektivního charakteru. Tři povídky z Nového notářského pitavalu byly publikovány v Ad Notam již v roce 2018, a proto jsem se letos zaměřil na výběr z původního vydání. Přeji čtenářům dobrou zábavu.

Každý notář si má příležitost uvědomit, že každodenně ve své praxi zažívá obdobné případy jako dr. Brázda, jen v jiném prostředí a v jiných moderních (elektronických) kulisách. Myslím si, že dr. Brázdu by jistě potěšilo, kdyby se i dnes mezi notáři objevil nový literární vypravěč o kaž­dodenním notářském životě a o osudech notářových klientů.

Mám pocit, že v tomto směru má nakročeno JUDr. Filip Plašil, notář v Pardubicích, který svůj literární talent předvedl ve svém předvánočním fejetonu v posledním čísle loňského Ad Notam. Jeho humorná a trochu melancholická povídka pod názvem „Jak jsem roznášel péefka“ patří podle mého názoru ke stylu vyprávění dr. Brázdy.

Věřme tedy, že veselý duch díla Jiřího Brázdy bude v tvorbě mladých i nejmladších notářů pokračovat.

Sestavil JUDr. Karel Wawerka

 

Zpět