K náležitostem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti při stanovení povinnosti platit úroky z prodlení a smluvní pokutu

JUDr. Svatopluk Procházka, notář v Praze

 

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013,  sp. zn. III. ÚS 3347/2012

 

Závěr, že stanovení povinnosti platit úroky z prodlení „do zaplacení“ v notářském zápise se svolení k vykonatelnosti není řádným určením doby plnění, představuje interpretaci „extrémní“ ve smyslu odchylky z racionálně předjímatelného výkladu ustálené soudní praxe, jakož i kolizi s ústavněprávními požadavky respektu k „autonomii vůle“ subjektů takového notářského zápisu. Totéž však neplatí, je-li v něm  vyjádřena v obdobné konstrukci povinnost zaplatit též smluvní pokutu. 

Nález byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 75, ročník 2014 – IV. díl, pod číslem 194.

Na toto rozhodnutí navazuje  nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1320/2016, ve kterém Ústavní soud dospívá k závěru, že pokud se strany dohodly na povinnosti plnění úroku z prodlení bez výslovného určení počátku, nelze takovouto dohodu považovat za neurčitou, když lze dospět k jedinému možnému výkladu, a to že povinnost platit úroky z prodlení vzniká k prvnímu dni prodlení, tedy jako následek nesplnění povinnosti dlužníka splnit dluh řádně a včas.  Podobně lze přistoupit k ujednání, že rozsah úroku bude „zákonný“, resp. v „zákonné výši“, když smluvní ujednání účastníků nelze vyložit jinak, než že se dohodli právě na výši stanovené právním předpisem. 

 

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1320/16

 

Extrémní interpretační exces Nejvyššího soudu o ne­určitosti notářského zápisu co do vymezení předmětu plnění

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu Jménem republiky

 

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti L., s. r. o., proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

 

I. Výrokem I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

II. Výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182, se ruší.

 

Odůvodnění

 

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

 

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 20. 11. 2012, č. j. 147 EXE 2449/2012-17, byla na majetek vedlejšího účastníka nařízena exekuce podle notářského zápisu ze dne 21. 9. 2011, sepsaného JUDr. A. K., notářkou, pod sp. zn. NZ 209/2011, N 255/2011, a jejím provedením byla pověřena JUDr. J. T., soudní exekutorka Exekutorského úřadu.

 

2. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, jímž požadoval změnu napadeného usnesení tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá. Konkrétně namítal nevykonatelnost exekučního titulu po materiální stránce, neboť neobsahuje náležitosti stanovené v § 71b odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to skutečnosti, na nichž se zakládá pohledávka stěžovatelky.

 

3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 29. 7. 2013, č. j. 29 Co 227/2013-84, bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. V odůvodnění městský soud zejména odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž mimo jiné vyplývá, že exekuční soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon, na jehož základě vzniká vymáhaný závazek, je či není platný, resp. uvedl, že exekuční soud se při nařízení exekuce nemůže zabývat tím, zda notářský zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky.

 

4. Proti usnesení městského soudu podal vedlejší účastník dovolání, v němž především uvedl, že městský soud nesprávně posoudil otázku, zda předmětný exekuční titul splňuje zákonem stanovené náležitosti.

 

5. Výrokem I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182, bylo usnesení městského soudu změněno tak, že návrh stěžovatelky na nařízení exekuce se v rozsahu zákonných úroků z prodlení a smluvního úroku z prodlení z vymáhané částky zamítá. Výrokem II. byla zbývající část dovolání vedlejšího účastníka odmítnuta. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že co se týče úroků z prodlení, požadavkům materiální vykonatelnosti vyhovuje, je-li v podkladovém titulu vyjádřena jejich výše (sazba z jistiny), jestliže je určeno období, za které se stanoví, a odkdy dokdy je povinnost je plnit. V nyní projednávané věci podle Nejvyššího soudu není zákonný úrok z prodlení v exekučním titulu vymezen dostatečně určitě, k smluvnímu úroku z prodlení podle Nejvyššího soudu vedlejší účastník nepřistoupil a ani nedal souhlas k jeho vykonatelnosti.

 

II. Argumentace stěžovatelky

 

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud výrokem I. napadeného usnesení zasáhl do jejích základních práv, a to do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a dále čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

 

7. Stěžovatelka v první řadě nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu v rozsahu zákonného úroku z prodlení. Uvádí, že Nejvyšší soud materiální vykonatelnost posoudil ústavně nekonformně a dopustil se nepřípustného interpretačního formalismu. Podle stěžovatelky lze z obsahu notářského zápisu dovodit jednoznačnost závazku vedlejšího účastníka jako dlužníka zaplatit pohledávky uvedené v čl. II. notářského zápisu, tj. jednak jistinu, jednak zákonný úrok z prodlení z uvedených faktur do zaplacení. To, že notářský zápis uvádí, že dlužník zaplatí jistinu 20 909 248,35 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, lze podle stěžovatelky interpretovat pouze tak, že účastníci notářského zápisu projevili vůli, aby dlužník zaplatil dluh spolu se zákonným úrokem z prodlení. Nadto stěžovatelka uvádí, že každá faktura uvedená v notářském zápise obsahovala jednak výši samotné pohledávky, jednak také její splatnost. Rovněž pojem „zákonný“ lze podle stěžovatelky vykládat pouze tak, že jím je právě úrok stanovený občanským zákoníkem, resp. nařízením vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení. Nejvyšším soudem vytýkanou nespecifičnost uvedení doby plnění slovy „do zaplacení“ stěžovatelka považuje za extrémní interpretaci ve smyslu odchylky od racionálně předjímaného výkladu soudní praxe.

 

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu v rozsahu smluvního úroku z prodlení. Jednak uvádí, že povinnost vedlejšího účastníka zaplatit vedle jistiny a zákonného úroku z prodlení také smluvní úrok z prodlení vyplývá z čl. V. notářského zápisu, jednak tvrdí, že o této povinnosti vedlejšího účastníka byla rovněž ujištěna notářkou.

 

9. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok I. napadeného usnesení zrušil.

 

III. Vyjádření účastníků

 

10. Ústavní soud vyzval účastníka (Nejvyšší soud) a vedlejšího účastníka k vyjádření k ústavní stížnosti.

 

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na písemné vyhotovení napadeného usnesení, resp. rekapituloval důvody, na jejichž základě rozhodl o změně usnesení městského soudu. Vedlejší účastník výzvu k vyjádření nepřevzal.

 

12. Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu nezasílal stěžovatelce k replice, neboť by v nyní projednávané věci nemohla přinést nové informace rozhodné pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti.

 

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

 

13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

 

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

 

14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

 

16. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustředila na jedinou otázku tzv. podústavního práva, a to zda z exekučního titulu vyplývá povinnost vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce rovněž zákonný a smluvní úrok z prodlení či pouze jistinu. Posouzení této otázky je však v kompetenci civilních soudů a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do rozhodovací činnosti těchto soudů jako nezávislých orgánů zasahovat. Nicméně, stěžovatelčin argument, že Nejvyšší soud se při řešení uvedené otázky dopustil extrémní interpretace, resp. interpretačního formalismu, dosahuje ústavněprávní relevance.

 

17. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud se v první řadě soustředil na základní předpoklady nařízení exekuce, především na exekuční titul. Z ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle notářského řádu, jenž musí obsahovat náležitosti stanovené v § 71b odst. 2 notářského řádu. Nejvyšší soud rovněž odkázal na své usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, ze kterého vyplývá požadavek na vylíčení rozhodných skutečností, na nichž se zakládá plnění, konkretizaci přesného obsahu a rozsahu plnění a přesné a určité určení doby, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě. Podle Nejvyššího soudu však současně platí, že v rámci exekučního řízení soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon, na jehož základě vzniká vymáhaný závazek, je či není platný, přičemž takový úkon ani nemusí být součástí notářského zápisu.

 

18. Ve vztahu k exekučnímu titulu v nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákonný úrok z prodlení není vymezen dostatečně určitě, neboť chybí jeho počátek, tj. od kterého data by měl být u jednotlivých pohledávek vymáhán, určitá podle něj není ani jeho výše, neboť stanovení rozsahu úroku pojmem „zákonný“ nelze považovat za přesné, určité a srozumitelné. V této souvislosti odkázal na své stanovisko ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005. Důvod neurčitosti spatřoval konečně také v použití slova „včetně“ v čl. II. a III. notářského zápisu, neboť z vymezení předmětu plnění jako „peněžní prostředky ve výši 20 909 248,35 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ke každé z výše uvedených faktur do zaplacení, kdy tento úrok k dnešnímu dni činí 634 931,70 Kč“ není zřejmé, zda je částka představující zákonný úrok z prodlení ve výši 634 931,70 Kč již započtena do celkové dlužné částky či nikoliv.

 

19. Co se týče smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k tomuto závazku vedlejší účastník ani nepřistoupil, ani nedal souhlas k jeho vykonatelnosti.

 

20. Závěry, které Nejvyšší soud prezentoval ve stanovisku ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, již byly částečně podrobeny přezkumu Ústavním soudem. Ten se ve svém nálezu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3347/12, vyjádřil k extrémní interpretaci ve smyslu odchylky od racionálně předjímaného výkladu soudní praxe a mimo jiné rovněž k ústavněprávnímu požadavku respektu k autonomii vůle subjektů notářského zápisu. Byť uvedený nález dopadal pouze na vymezení určení doby plnění úroků z prodlení, lze závěry v něm prezentované vztáhnout i na stěžovatelčinu věc.

21. Ústavní soud konstatuje, že pokud se strany dohodly na povinnosti plnění úroku z prodlení bez výslovného určení počátku, nelze takovou dohodu považovat za neurčitou. Základním předpokladem plnění takového úroku je právě prodlení účastníka zatíženého povinností. V této věci proto lze dospět k jedinému možnému výkladu, a to že povinnost platit úroky z prodlení vzniká k prvnímu dni prodlení, tedy jako následek nesplnění povinnosti dlužníka splnit dluh řádně a včas (srov. § 517 odst. 1 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Obdobně ve vztahu k zániku povinnosti plnit úroky z prodlení je nutno učinit závěr, že tímto okamžikem může být pouze zaplacení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3347/12), event. zánik pohledávky jiným způsobem.

 

22. Podobně lze přistoupit k ujednání, že rozsah úroku bude „zákonný“, resp. v „zákonné výši“. Jestliže právní úprava definuje, a to i pokud by tak činila dispozitivně, způsob určení výše úroku z prodlení, nelze smluvní ujednání účastníků vyložit jinak, než že se dohodli právě na výši stanovené právním předpisem (viz § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

 

23. Z uvedeného je zřejmé, že v této záležitosti Nejvyšší soud vyložil tzv. podústavní právo způsobem, jež je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Současně nepřihlédl k vlastní rozhodovací praxi, především k závěrům uvedeným ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn.  20 Cdo 4888/2008 (mimo jiné citovaném v napadeném usnesení), že sazba úroků může být určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně vypočítat.

 

24. K důvodu tvrzené neurčitosti, kterou Nejvyšší soud spatřoval v použití slova „včetně“ v čl. II. a III. notářského zápisu, kdy z vymezení předmětu plnění nemělo být zřejmé, zda je částka představující zákonný úrok z prodlení ve výši 634 931,70 Kč již započtena do celkové dlužné částky či nikoliv, Ústavní soud shledal, že součet kupních cen ve fakturách vymezených v notářském zápisu odpovídá předmětu plnění bez zákonného úroku z prodlení, tento úrok tak nebyl zahrnut do částky 20 909 248,35 Kč. Lze proto konstatovat, že závěry Nejvyššího soudu o neurčitosti notářského zápisu co do vymezení předmětu plnění nejsou v souladu se skutkovými zjištěními.

 

25. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud interpretoval tzv. podústavní právo způsobem, jenž je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti, resp. že učinil závěry, které nejsou v souladu se skutkovými zjištěními, došlo z jeho strany k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a rovněž do jejího práva na ochranu vlastnictví.

 

26. Ústavní soud však souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že co se týče smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky, nelze z notářského zápisu dovodit, že by vedlejší účastník k tomuto závazku přistoupil nebo by dal souhlas k jeho vykonatelnosti.

 

27. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182, zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zpět