Česko-rakouská civilistika a dědické právo

JUDr. Ondřej Horák, Ph.D., Mgr. Olga Rosenkranzová, Ph.D.[1]

I.

Z historicko-komparativní perspektivy má dědické právo výjimečné postavení. Tradičně propojuje aspekt osobní s majetkovým i absolutní s relativním, a proto také spolehlivě reflektuje míru společenských změn i posuny v právním myšlení. Na výkladu posledních pořízení se v římském právu formovala obecná interpretační pravidla pro právní jednání a dodnes se testamentární právo vyznačuje nejvíce speciálními výkladovými ustanoveními a domněnkami. Specifické postavení dědického práva nachází svůj odraz i v právním vzdělávání, kde tradičně uzavírá celou soukromoprávní oblast.

Význam a pozice dědického práva se ilustrativně odráží také v domácím právním vývoji. Ještě před vydáním obecného občanského zákoníku (ABGB) z roku 1811 byl vyhlášen patent o zákonné dědické posloupnosti (č. 548/1786 Sb. z. s.), jehož úprava platila pro všechny poddané bez ohledu na stavovskou příslušnost a v zásadě byla převzata i do finální verze zákoníku.[2] Oblast dědického práva prošla významnými změnami ještě za účinnosti ABGB v éře první světové války (dílčími novelami z let 1914 a 1916), ve druhé polovině 20. století (od z. č. 266/1949 Sb. až po tzv. velkou novelu č. 509/1991 Sb.) a podle očekávání také při poslední rekodifikaci soukromého práva.

Nová úprava dědického práva se výrazně odchýlila od dosavadního práva a naopak navázala na česko-rakouskou tradici reprezentovanou vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937 (shoda je přibližně u 78  % ustanovení). Je proto přirozené, že se v  současných publikacích o dědickém právu ve zvýšené míře navazuje na tradiční (zvl. meziválečnou) literaturu.[3]

II.

V našem výkladu se kromě přiblížení stěžejních publikací z éry obecného občanského zákoníku zaměříme také na představení dobové civilistiky.[4] V zásadě ji můžeme dělit na tři období: 1) zakladatelské (do první světové války),  2) vrcholné (meziválečná éra) a 3) krizové (válečné a poválečné období). V následujícím výkladu se budeme blíže věnovat situaci do roku 1938/39, v éře do roku 1948 už větší práce z oblasti dědického práva nevznikaly (jak u učebnic, tak komentářů šlo o opakovaná vydání).[5] 

1. Zakladatelské období (do roku 1918). Nejprve bylo nutné položit institucionální základy: v rámci změn v roce 1848 se přechodně podařilo prosadit výuku práv v českém jazyce, v roce 1861 pak došlo k opětovnému zřízení české stolice pro rakouské občanské právo a k založení časopisu Právník,[6] který se později stal tiskovým orgánem nově zřízené Právnické jednoty v Praze (1864), dále byla v roce 1882 rozdělena pražská univerzita na českou a německou; šlo o období příprav (do roku 1882) a konsolidace (1882–1918). Stěžejní osobností dobové právní vědy se stal Antonín Randa, dalšími významnými civilisty tohoto období byli Randovi žáci Josef Stupecký a Emanuel Tilsch; určující vědecký proud představoval historismus.

1.1. Prvním, kdo na univerzitní půdě česky přednášel dědické právo, byl Vendelín Grünwald (1812–1885). Práva vystudoval ve Vídni (promoval 1842), kde působil jako vychovatel u hraběte Harracha a poté v advokacii. Na pražské právnické fakultě přednášel občanské právo v letech 1850–1854 na základě císařského povolení, které mu přiznávalo stejná práva, jako měli habilitovaní docenti, mimo jiné také dějiny dědického práva v zemích rakouského mocnářství. V letech 1848–1850 překládal spolu s K. J. Erbenem, J. Jirečkem a J. Neubauerem obecný občanský zákoník do češtiny (překlad však nebyl vytištěn). V roce 1853 začal vydávat výklad o rakouském dědickém právu, zpracovaný komentářovou formou. Ze tří plánovaných sešitů vyšel pouze první (108 s.), pojednávající o § 531–646 občanského zákoníku (o právu dědickém, o posledních pořízeních a zvláště o závětích, a o náhradnictví a svěřenství).[7] Publikoval také časopisecky.[8] Vzhledem k malým vyhlídkám na získání profesury se roku 1854 přestěhoval do Českých Budějovic, kde se věnoval advokacii a později se také zapojil do politického života (opakovaně byl poslancem zemského sněmu i Říšské rady) a významně se zasloužil o podporu vzdělávání v jižních Čechách.

1.2 Antonín Randa (1834–1914)[9] i Josef Stupecký (1848–1907) se věnovali dědickému právu spíše okrajově. Bylo to dáno tím, že Joseph Unger, který vytyčil program rakouské civilistiky, systematicky zpracoval kromě obecné části také dědické právo,[10] a Randa proto zaměřil svoji pozornost především na právo věcné. Z dědického práva napsal pouze jedno větší a dvě drobnější pojednání týkající se zákonodárných projektů[11] a částečně se jej dotkl v rámci výkladu o nabývání vlastnického práva.[12] Stupecký se zabýval především obligačním právem; dědickému právu se věnoval pouze v rámci svých přednášek[13] a částečně také v rámci pojednání o nemanželských dětech.[14]  

Až na počátku 20. století se pozornost české civilistiky obrátila také k dědickému právu. Vyzdvihnout musíme především Emanuela Tilsche (1866–1912),[15] který kromě samozřejmých litografických skript[16] připravil také komparativně založenou monografii o dědickém právu.[17] Zpracoval v ní zásady dědického práva, podmínky zahájení dědické posloupnosti a zákonnou posloupnost. Na jejím základě byl jmenován řádným profesorem.

Proč se Tilsch rozhodl (po habilitačním spisu o zástavním právu a monografii o vlivu nových procesních zákonů na občanské právo, na jejímž základě byl jmenován mimořádným profesorem) právě pro oblast dědického práva, není zcela jasné: ve své advokátní praxi, kterou vykonával před univerzitní dráhou, se s dědickou problematikou zřejmě často nesetkával, knize nepředcházely ani žádné přípravné studie a jím publikované články by nasvědčovaly spíše volbě tématu z obligačního práva.[18] Asi přitom spolupůsobilo více okolností: dědické problematice se v našem akademickém prostředí od dob Grünwalda nikdo systematicky nevěnoval, v rakouské literatuře byly dobře zpracovány materiálie (Ofner, Pfaff-Hofmann[19]) a mohl se ve zvýšené míře uplatnit komparativní přístup, k němuž Tilsch byl velmi dobře jazykově vybaven (kromě samozřejmé němčiny a latiny aktivně ovládal francouzštinu, italštinu a angličtinu, pasivně pak polštinu, ruštinu a španělštinu). V neposlední řadě mohla hrát roli také zvažovaná revize obecného občanského zákoníku,[20] která byla nakonec provedena formou tří dílčích novel z let 1914–1916. Tilschovy úvahy mohou být dodnes inspirativní: např. u pojmu a rozsahu pozůstalosti (s. 46 a násl.) a zvláštního pojistných plnění (s. 56 a násl.), u problematiky reprezentace (s. 88 a 96 a násl.) a zvláštního právního postavení potomků nedědícího potomka (s. 98a násl.) z důvodu dědické nezpůsobilosti, vydědění a vzdání se dědictví, nebo u rozsahu zákonného dědického práva (s. 107 a násl.). Nutno také zdůraznit, že problémy, na které upozorňoval, byly v rámci pozdějších novelizací napraveny.

2. Vrcholné období (od roku 1918 do roku 1938/39). Po roce 1818 došlo ke vzniku nových akademických pracovišť – vedle tradičních pražských právnických fakult (české a německé) začaly fungovat brněnská (1919) a bratislavská (1921) právnická fakulta. Dále došlo ke vzniku řady nových časopisů, pro oblast dědického práva to bylo České právo vydávané Spolkem notářů československých v letech 1919–1943 a 1946–1948 (28 ročníků).[21]

K nejznámějším představitelům meziválečné civilistiky se řadí univerzitní profesoři Jan Krčmář, Emil Svoboda, Jaromír Sedláček a František Rouček; určujícím vědeckým proudem byl pozitivismus, zvláště v podobě tzv. normativní teorie (ryzí nauky právní) na brněnské právnické fakultě. Dědické právo bohužel stálo poněkud stranou jejich zájmu.

Za nejvýznamnější osobnost meziválečné civilistiky bývá považován Jan Krčmář (1877–1950),[22] který jako první český právník literárně zpracoval celý systém občanského práva a také zaujal vůdčí roli při rekodifikaci občanského práva. Dědickému právu se však věnoval pouze ve dvou krátkých obdobích: jednak hned po studiu, než se zaměřil na mezinárodní právo soukromé; dále v éře první světové války v souvislosti s výklady o novelách ABGB.[23] Po roce 1918 se dědickým právem zabýval už jen okrajově, např. v rámci úvah o reformě občanského práva.[24] Z hlediska inspirativnosti si svůj význam dodnes podržela jeho učebnice dědického práva[25] i některé dílčí výklady, například o charakteru a účincích dědické smlouvy (resp. k § 1253 ABGB, dnes § 1585 OZ).[26]

Nejosobitějším civilistou meziválečné éry byl nesporně Jaromír Sedláček (1885–1945), známý svým redakčním a autorským podílem na velkém šestidílném komentáři.[27] Jedinou větší dědicko-právní prací byl jeho posudek k reformě dědického práva při dobové rekodifikaci.[28] Dále se podílel na českém vydání dědicko-právního svazku učebnice Roberta Mayr-Hartinga (1874–1948), u níž revidoval německý překlad a doplnil českou literaturu.[29] Dědicko-právní ustanovení v rámci velkého komentáře naopak poměrně zdařile okomentoval všestranný František Rouček (1891–1967), jehož hlavním oborem bylo obchodní právo.

Z meziválečných akademiků se dědickému právu nejvíce věnoval Tilschův nejbližší žák a pozdější nástupce Emil Svoboda (1878–1948): studie o výkladu právních jednání sloužily jako podklad k jeho habilitaci,[30] v roce 1919 se stal redaktorem nově založeného notářského časopisu České právo a při meziválečné rekodifikaci referentem subkomitétu pro dědické právo[31] a později také členem superrevizních komisí. Zajímal se o filozofii, byl vynikajícím řečníkem a stylistou, bohužel jeho literární činnost nebyla nijak obsáhlá: kromě opakovaného vydání učebnice dědického práva[32] můžeme uvést pouze několik kratších článků, které vznikaly především v souvislosti s přípravou rekodifikace.[33] Nejvýznamnějším autorem dědicko-právní literatury byl v meziválečné éře Antonín Hartmann (1864–1947), odborový přednosta Ministerstva spravedlnosti. Připravil komentáře k procesním předpisům i příručky z hmotného práva, inspirativní může být také jeho sbírka vzorů.[34]

V neposlední řadě připomeňme ještě některé „brněnské“ práce komparativního charakteru: dvě propracované studie připravil finanční prokurátor a vládní rada v Brně Josef Voslař (1874–1956),[35] několika inspirativními články k platnému právu přispěl také brněnský romanista Jan Vážný (1891–1942).[36] Zatímco Voslařovy práce osvětlují inspirační zdroje vládního návrhu z roku 1937, a tím nepřímo i nového občanského zákoníku, Vážného články zase přesvědčivě ukazují anachroničnost některých dobových řešení, kdy zákonodárce formálně a bez porozumění recipoval římskoprávní pravidla, např. kritizuje neomezené ručení za dluhy a doporučuje „vymeziti zodpovědnost dědicovu za dluhy výší aktiv“.[37]

III.

Co říci závěrem? Dědické právo stálo spíše na okraji odborného zájmu našich předních civilistů. Většina dobových článků byla zaměřena ryze prakticky, zevrubných (komparativně založených) studií bylo napsáno překvapivě málo; Tilschova nádherná publikace z počátku 20. století působí tak trochu jako z jiného světa. Přesto máme na co navazovat a právě tradiční dědicko-právní literatura by měla být jedna z těch nejinspirativnějších. n  

• Štítky:
• 2016