Opět k výhradě soupisu, aneb další nuance institutu

Mgr. Markéta Nývltová

Před dvěma lety jsem publikovala na stránkách tohoto odborného časopisu článek s názvem Výhrada soupisu pozůstalosti v praxi.[1] Od té doby se nezměnilo nic na tom, že institut výhrady soupisu je stále velmi diskutovanou věcí na poli praxe i teorie. Stále láká autory odborných článků se jím zabývat. V loňském roce na podzim jsem si s chutí přečetla článek JUDr. Evy Dobrovolné[2] uveřejněný v tomto časopise, který obhajuje tento institut a srovnává ho s rakouskou úpravou. Já mám opačný názor a ráda bych se s vámi podělila o několik poznatků z praxe, na které zákon nemyslí a ani komentáře, ani judikatura soudů nám dosud pomoc nepřinesla.

I když sílí názory na zrušení tohoto institutu, doufám, že než dojde k novelizaci, moje zamyšlení by mohlo minimálně pomoci podnítit další diskusi.

Společné jmění manželů a výhrada soupisu

Nový občanský zákoník, který zavedl institut výhrady soupisu, se inspiroval rakouskou úpravou, na kterou poukazuje i JUDr. Dobrovolná v článku citovaném shora. Co však kolegyně zcela pomíjí při své obhajobě výhrady soupisu, kdy se pokusila srovnat úpravu rakouskou a českou, je právě institut společného jmění manželů, který je upraven v § 709 a násl. občanského zákoníku. Ale rakouský právní řád institut společného jmění manželů nezná, a tedy rakouský notář se jím při soupisu nemusí zabývat. Rakouský model manželského majetkového režimu se nazývá oddělené jmění, ale více se podobá našemu režimu, kdy vznik společného jmění manželů se odkládá ke dni jeho zániku.[3] Tento rakouský manželský majetkový režim se vypořádává při zániku manželství, ne však při zániku manželství smrtí. Pozůstalý manžel je však chráněn tím, že mu náleží minimálně povinný díl. A právě společné jmění manželů v českém právním řádu je jedna z věcí, která nám komplikuje provedení soupisu.

Jakým způsobem takový soupis provést, pokud se zatím přidržím ryze soupisu provedeného notářem jako soudním komisařem? V zásadě si myslím, že lze postupovat dvojím způsobem. První způsob je jednodušší, sepsat veškerý majetek, jak společný, tak výlučný zůstavitele, a označit takový majetek právě tím režimem vlastnictví, tj. jde o výlučný majetek či jde o majetek ve společném jměním manželů. Ono to nemusí být jednoduché v situaci, kdy se dědici, případně pozůstalý manžel, nemůžou či nejsou ochotni dohodnout, v jakém režimu ten konkrétní majetek je. Pokud sepíšu „oba majetky“ dohromady, samozřejmě že jejich součtem nedojdeme k obvyklé ceně majetku zůstavitele v pozůstalostním řízení, snad jen v situaci, kdy by do dědictví připadlo celé společné jmění manželů a do dědických dluhů pohledávka pozůstalého manžela z vypořádání společného jmění manželů. Ale v běžných dědických věcech půjde zřejmě o situaci výjimečnou. Tak bych postupovala jen ve věcech, kdy se téměř žádní věřitelé nehlásí (téměř v každé pozůstalostní věci je alespoň jeden věřitel – vypravitel pohřbu), tedy např. v situaci dědiců pod zvláštní ochranou soudu dle § 1685 odst. 2 občanského zákoníku, ve které je nařízení soupisu povinné, nicméně nejsou tam (dle sdělení dědiců a zjištěních soudního komisaře) věřitelé, pro které by takový soupis mohl být matoucí a matoucí by byla výsledná suma dědictví jako částka, do které dědici odpovídají za dluhy zůstavitele. Druhou možností tedy je sepsat veškerý majetek (společný i výlučný) např. v domácnosti zůstavitele, vyhotovit předběžný soupis, který bude vypadat jako v našem prvním případě, ale dokončit ho až po vypořádání společného jmění manželů, když již bude známo, co ze společného jmění manželů připadlo pozůstalému manželovi a co připadne do dědictví, ať už aktiv, či pasiv, např. už v kanceláři soudního komisaře.

Skutečným oříškem je § 1667 občanského zákoníku, a tedy ustanovení, které říká, že pozůstalý manžel nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. Základní vybavení rodinné domácnosti by tedy v soupisu být nemělo, neboť se nedědí. Ale samozřejmě tu vyvstává otázka, co je základní a co již základní není, a je tedy nadstandardní, a jako nadstandardní se celé vybavení dědí. Anebo zda základní vybavení v každé rodině se nedědí a dědí se pouze ta část vybavení, která je nadstandardní? A jak to pojmout do soupisu?

Sporný majetek zůstavitele a dodatečné dědické projednání

Zákon nám nedává jakýkoliv návod na to, co se soupisem v situaci, kdy je mezi dědici sporné aktivum dědictví. V § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních je uvedeno, že ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží, a tudíž nemůže být pojat ani do soupisu pozůstalosti. Má se nový soupis provést, pokud dědic/dědici prokáží, že tento majetek zůstavitel ke dni smrti vlastnil? A tím se dostáváme k dodatečnému projednání dědictví, když se objeví majetek v pozůstalosti, o kterém se původně nevědělo. Zákon sice hovoří o doplnění soupisu či seznamu pozůstalostního majetku v § 193 zákona o zvláštních řízeních soudních, co však dělat v případě, kdy správce pozůstalosti již není správcem, nebo např. zemřel. Na možnost nahradit soupis souhlasným prohlášením dědiců zákon nemyslí vůbec. Na školení dne 8. 12. 2017 JUDr. Muzikář vyjádřil myšlenku, že v dodatečném projednání pozůstalosti se už pak soupisem zabývat nemáme. Nejsem si jistá, zda je to vhodné v každé dodatečně projednávané kauze. Co když půjde o majetek nepoměrně hodnotnější než majetek původně projednaný? V takovém případě bychom měli skutečně udělat soupis nový, případně tedy povolat správce pozůstalosti, aby vyhotovil seznam, neboť naší nečinností by mohly být poškozeny zájmy věřitelů, případně zájem potomka zůstavitele, kterému náleží povinný díl. Samozřejmě že tu bude hrát roli i faktor časový, neboť pokud se dvacet let po smrti zůstavitele objeví nějaký podstatnější majetek, lze předpokládat, že pohledávky věřitelů již budou promlčené. A pokud se objeví nějaká malá peněžní částka, přeplatek na službách, nemocenská, přeplatek na pojistném, asi by dědicům přišel soupis notářem ne­ekonomickým a je otázka, zda se skutečně nepřiklonit k radě na školení. Ale vždy je tu ta základní otázka, co je malá hodnota a co větší.

Soupis pozůstalosti dle § 178 zákona o zvláštních řízeních soudních

Jako téměř neaplikovatelné ustanovení mi připadá § 178 zákona o zvláštních řízeních soudních, kdy včasné provedení soupisu by ohrozilo vyrozumění o době a místě soupisu. Jde o případ, kdy je třeba jednat rychle a efektivně, aby se zabránilo škodě, kterou by mohli utrpět dědici a případně též věřitelé. Tomu však, dle mého názoru, brání dikce tohoto ustanovení, kdy si zákon žádá přítomnost notáře, ale také dvou svědků úkonu, kteří nesmějí být „osoby ne plně svéprávné; osoby, které nemohou číst a psát; osoby, které jinak mají právo být přítomny soupisu a vznášet dotazy a připomínky a osoby jim blízké; jakož i zaměstnanci notáře“. Kdo by tedy mohli být oni svědci? Kde vzít dvě osoby, které jsou na věci nezainteresovány, a jelikož půjde o možná spornou věc, když je třeba rychle provést soupis, budou ochotny s notářem jít, pomáhat mu, a dokonce soupis i spolupodepsat? Proč zákon v takovém případě nevěří notáři ani jeho zaměstnancům a klade si takové podmínky? Jako jediné východisko nám dříve připadalo přibrat někoho z domu, např. souseda, předsedu bytového družstva, zástupce obecního úřadu či zástupce policie či městské policie. Ale ochota všech, které jsem jmenovala, se začíná rovnat nule. Málokdo se chce ve věci angažovat s tím, aby pak nebyl popotahován, a také musíme zvážit jejich časové možnosti. K účasti na věci by je snad mohlo přemluvit svědečné. Jako jediné možné a snad i efektivní mi tedy připadá přibrat sebou advokáta/y, případně jeho/jejich zaměstnance. Tento postup mi evokuje ustanovení advokátů jako opatrovníků neznámých dědiců. Je samozřejmě jasné, že argumentem proti tomuto postupu je, že se pozůstalostní řízení dědicům prodraží, ale myslím si, že za právní jistotu ve věci by to stálo.

Právní následky soupisu provedeného notářem coBy soudním komisařem, seznamu majetku vyhotoveného správcem pozůstalosti a souhlasného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku

Notářská praxe se jistě shodne na tom, že nejčastějším řešením v dědických věcech při uplatnění výhrady soupisu, nebo je-li to třeba pro výpočet povinného dílu, je nahrazení soupisu pozůstalosti souhlasným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Vypadá to, že v případě jednoho dědice či státu by toto možné nebylo, a vždy by se muselo přistoupit k soupisu notářem nebo k seznamu vyhotovenému správcem pozůstalosti. Myslím, že úmyslem zákonodárce toto nebylo a že smysl a účel soupisu bude naplněn i jejich samostatným prohlášením o pozůstalostním majetku. Stále však i společné prohlášení či samostatné prohlášení činí účastníkům potíže. Běžnou součástí jsou pasiva pozůstalosti, absence obvyklé ceny jednotlivých kousků majetku, anebo vynechání toho majetku, který je již sepsán v protokole o projednání pozůstalosti notářem. Již jsme zvažovali i pořízení jakéhosi formuláře, který by dědicům poskytl alespoň takový hrubý rámec tohoto prohlášení. Neztotožňuji se totiž s náhledem některých notářů majících za to, že společné prohlášení dědiců měl sepsat notář z důvodu, že toho přeci nejsou schopni. Zákon tento „úkol“ jednoznačně svěřuje dědicům s jejich plnou odpovědností. Ani z důvodové zprávy k občanskému zákoníku nevyplývá, že by to měl činit notář. Cituji: „Není však za všech okolností nezbytné, aby soupis pozůstalosti prováděl vždy soud. Z toho důvodu se soudu umožňuje, aby v určitých případech rozhodl, že se soudní soupis pozůstalosti nahradí prohlášením dědiců o majetku, který do pozůstalosti spadá, anebo seznamem, který vyhotoví správce pozůstalosti a který dědici potvrdí.“ Dovedu si představit situaci, kdy věřitel vytýká dědicům (totéž platí i pro seznam vyhotovený správcem pozůstalosti, pokud by ho psal notář), že to či ono nesepsali, a oni sdělí, že to nepsali, že oni za to nemůžou, psal to notář.

Právě proto, že soupis notáře je zpoplatněn (viz vyhláška č. 196/2001 Sb.), dědici preferují souhlasné prohlášení, nejsou si však vědomi toho, že dle § 1688 občanského zákoníku se ruší dědicům účinky výhrady soupisu, pokud by prohlášení či seznam neodpovídal skutečnosti v rozsahu nikoliv nepodstatném. Soupis provedený notářem je totiž nenapadnutelný. V některých kauzách, obzvláště v kauzách, ve kterých jsou výrazné dluhy zůstavitele, je skutečně vhodné provést soupis notářem, aby se účinky soupisu dostavily. Judikatura, která by řešila spory ohledně rušení účinků výhrady, dosud neexistuje, tudíž není jasné, jak by případně dědic prokazoval, že úplnost prohlášení či seznamu nezavinil dle § 1688 občanského zákoníku.

Obecně se domnívám, že zákonodárcův úmysl byl, aby se více nahrazoval soupis seznamem, který vyhotoví správce pozůstalosti, a souhlasné prohlášení dědiců bylo používáno méně, skutečně jen v jednoduchých případech. Ale seznam vyhotovený správcem pozůstalosti vidíme v naší kanceláři maximálně jednou do roka.

Závěr

Můj názor na institut výhrady soupisu se od mé poslední publikace nezměnil, spíše zesílil pocit, že tento institut by v našem právním řádu být neměl i z těchto důvodů:

1. Pokud se činí soupis pozůstalosti, nesepíše se o moc více majetku než při pozůstalostních věcech, ve který soupis není prováděn. Snad je více rozvedeno bytové zařízení a elektrospotřebiče. A to zase koliduje s § 1667 občanského zákoníku o základním vybavení rodinné domácnosti, jak shora uvedeno.

2. Pro dědice, kteří jsou pod zvláštní ochranou dle § 1685 občanského zákoníku, je to většinou nevítáno s pochopením, berou to jako větší byrokracii, za kterou může soudní komisař.

3. Proč by měl mít věřitel lepší postavení po smrti zůstavitele než za jeho života, je nepochopitelné, když dědic, když neuplatní výhradu soupisu, odpovídá věřitelům za dluhy zůstavitele v plném rozsahu dle § 1704 občanského zákoníku, tj. i svým majetkem, tzn. věřitel se může uspokojit ze „dvou majetků“?

4. Náš právní řád má jiné nástroje pro ochranu věřitelů např. odporovatelnost dle § 589 občanského zákoníku, aby nedocházelo k převodům majetku mezi osobami blízkými před smrtí zůstavitele, a tak k obcházení dluhů.

Soupis, jako takový, je samozřejmě namístě v situaci sporných pozůstalostních věcí, kde je nutné sepsat skutečný majetek zůstavitele, a tak předejít situaci, kde by některý z dědiců i nedědiců chtěl majetek utajit či skrýt. Ale to už je jiná kapitola.

• Štítky:
• 2021