Glosa k usnesení NS ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019, ohledně notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

1. Obecně; skutkový stav

V rozhodnutí ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019, NS s odkazem na vlastní starší judikaturu[1] tvrdí, že notářským zápisem je možné dát svolení k vykonatelnosti jen ohledně závazků; může jít o závazky jak peněžité, tak i nepeněžité. Současně uvádí, že vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu závazkem není, neboť je tradičně chápáno jako ochrana před neoprávněným zásahem do vlastnického práva a žaloba na vyklizení nemovitosti patří k tzv. vlastnickým žalobám. Dále NS tvrdí: „Skutečnost, že mezi vlastníkem a tím, kdo jeho nemovitost užívá, ač k tomu nemá žádný důvod, je nesporná neexistence právního titulu k užívání a že osoba užívající nemovitost uznává, že neoprávněně zasahuje do vlastnického práva jiné osoby (vlastníka) a ‚zavazuje‘ se nemovitost vyklidit, neznamená, že by šlo o závazkový vztah mezi vlastníkem nemovitosti a tím, kdo ji užívá bez právního důvodu. Užívání nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný, i když si je této neoprávněnosti osoba užívající nemovitost vědoma. (…) Má-li povinnost vyklidit nemovitosti základ v ochraně vlastnického práva, nikoli v závazkovém právním vztahu (ten již zanikl anebo nikdy neexistoval), nemůže být předmětem dohody notářského zápisu podle § 71b not. ř. Nelze tedy svolit k vykonatelnosti notářského zápisu podle § 71b not. ř., má-li jím být poskytnuta ochrana vlastnického práva. Notářský zápis, jímž má být vymožena povinnost, která nevyplývá ze závazkového vztahu, nemá znaky notářského zápisu podle § 71b not. ř., a není proto exekučním titulem.“

Při pohledu na odůvodnění uvedeného rozhodnutí je třeba konstatovat, že NS zde výslovně neuvádí, že si nelze sjednat závazkovou povinnost, která by korespondovala existujícímu věcněprávnímu nároku. Jen v daném případě vychází z toho, že notářský zápis deklaruje povinnost, která existuje ze zákona a že povinný jen tuto existující věcněprávní povinnost uznal. Spíše tedy jde o výklad příslušného notářského zápisu než o uvedení závěrů ohledně dovolenosti ujednání. Ostatně takto NS zjevně porozuměl i skutkovým závěrům krajského soudu (jimiž je vázán), který povinnost vyklidit nemovitost shledal též jen jako „deklarovanou“ v notářském zápisu, nikoli tedy jako povinnost tímto zápisem, resp. smlouvou, kterou obsahuje, konstituovanou.

Při řešení otázky, zda si lze sjednat závazkovou povinnost, která by korespondovala s existujícím věcněprávním nárokem, je třeba vycházet z principu autonomie vůle, z něhož plyne, že by musely existovat závažné důvody, pro které by bylo takové ujednání nepřípustné. Nelze-li takové důvody nalézt, pak již ze samotného principu autonomie vůle plyne, že takové ujednání přípustné je. V každém případě lze konstatovat, že glosované rozhodnutí NS žádné takové důvody neuvádí.

K výkladu ujednání stran obsaženého v notářském zápisu pro úplnost uvádíme, že z obsahu tohoto ujednání, jak je popsán v odůvodnění daného rozhodnutí NS, spíše plyne, že si strany povinnost vyklidit nemovitost jako zvláštní závazkovou povinnost ujednaly. Strany si ujednaly, že „povinný Nemovitosti užívá bez právního důvodu a že se je zavazuje vyklidit nejpozději do 30. 4. 2015“. Současně též povinný „svolil, aby byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce), jestliže povinný do dohodnuté doby Nemovitosti nevyklidí“. Slovům „zavazuje se vyklidit do“ lze velmi dobře rozumět právě ve smyslu, že strany mezi sebou zřídily závazek s uvedeným obsahem. Na druhou stranu jim lze rozumět též tak, že si strany jen ujednaly, dokdy mají být nemovitosti vyklizeny, tj. že před tímto datem nebude podána žaloba na vyklizení nemovitosti. Je-li výklad smluvního ujednání nejasný, pak (při absenci dalších kritérií) má být upřednostněn takový výklad, který dovoluje vůli stran uplatnit se; toto východisko se ostatně projevuje i v zásadě, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 OZ). Projevenou vůlí stran však bylo i to, aby příslušný notářský zápis byl exekučním titulem. Tato vůle se mohla prosadit jen za předpokladu, že se dlužník zavázal splnit odpovídající povinnost vyplývající ze závazkového právního vztahu. Již proto měl být upřednostněn výklad, který tento závěr umožňuje, tj. výklad, podle kterého si strany ujednaly povinnost vyklidit nemovitosti (též) jako závazkovou povinnost.

2. Reflexe v úpravě OZ

Ani z OZ, ani z jiného právního předpisu neplyne pravidlo, že si nelze sjednat závazkovou povinnost, která by korespondovala s existujícím věcněprávním nárokem. Z OZ nelze dovodit žádný přesvědčivý argument, který by pro daný případ umožňoval autonomii vůle stran omezit.

OZ sice výslovnou odpověď na danou otázku neobsahuje, odpovídá však na ni implicitně, neboť explicitně připouští existenci obligačního nároku i v situaci, kdy nejenže není vyloučena existence zákonného oprávnění, resp. povinnosti, ale dokonce je v ní existence této zákonné povinnosti pravidlem. Oba nároky přitom směřují ke stejnému hospodářskému cíli. Tak je tomu např. v případě obligačního práva na vrácení věci, která byla dočasně poskytnuta k užívání; poskytovatel je totiž zpravidla i vlastníkem této věci, a náleží mu tak i zákonný věcněprávní nárok na vydání (rei vindicatio). Tak je tomu např. v případě výprosy (§ 2190 OZ), výpůjčky (např. § 2196 OZ a další ustanovení upravující vrácení vypůjčené věci) či nájmu (např. § 2225 OZ). Je zřejmé, že ve všech těchto případech může být osoba, která dává věc jinému do užívání (a která má při zániku užívacího práva nárok na vrácení věci), vlastníkem této věci.

Je však třeba zdůraznit, že ve prospěch řešení, podle něhož si lze ujednat závazek, který se obsahově kryje s povinností ze zákona, existují i důležité praktické důvody, a to i v případě, že jde o jednotlivou právní povinnost, nikoli jen o komplexní obligaci jako v případě výše uvedených závazkových právních vztahů. V obou případech totiž existují významné odlišnosti, na kterých mohou mít strany relevantní zájem. Příkladmo lze jmenovat následující: 1) Odlišnosti týkající se dokazování: při vymáhání obligační povinnosti je třeba prokazovat jen skutečnosti dokládající vznik závazku (např. uzavření smlouvy); strany tedy nejsou vázány na prokázání skutečností, které zakládají existenci zákonného nároku (např. existence vlastnického práva). 2) Odlišnosti týkající se odpovědnosti za porušení takové povinnosti: v případě smluvní závazkové povinnosti dlužník odpovídá za splnění této povinnosti přísněji (odpovědnost podle § 2913 OZ namísto § 2910 OZ při porušení zákonné povinnosti). 3) Odlišná odpovědnost za pomocníka: v případě plnění závazkové povinnosti odpovídá dlužník za pomocníka podle § 1935 OZ, naproti tomu při plnění mimosmluvní povinnosti jen podle § 2914 OZ. 4) Možnost sjednání přímé vykonatelnosti dané povinnosti (jak je tomu u glosovaného rozhodnutí NS). Neexistuje žádný důvod bránit stranám v dosažení takových účinků.

Ostatně i sám zákon připouští tzv. konkurenci nároků, kdy více nároků směřuje k dosažení téhož hospodářského cíle. Tak např. při předání věci na základě neplatné smlouvy může mít dotčená osoba právo na vrácení věci, založené jak na věcněprávním základu (rei vindicatio dle § 1040 OZ), tak i na základě bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. OZ); s možnou konkurencí těchto nároků OZ výslovně počítá při řešení námitky promlčení (§ 610 odst. 2 OZ). Podobně může s vindikační žalobou konkurovat i restituční nárok na náhradu škody. Není žádný důvod, proč by si takový konkurující nárok nemohly ujednat samy strany.

Stejně je tomu v případě obligačních dočasně užívacích institutů, kdy po skončení užívacího práva vzniká obligační právo na vrácení věci. Konkurenci takových obligačních práv se zákonným vindikačním nárokem např. výslovně připouští Spáčil: „Pokud osoba, která měla v detenci věc na základě obligačního oprávnění, které již zaniklo, ji vlastníkovi, který jí věc předal do detence, nevrátí, může vlastník uplatnit jak reivindikaci, tak i žalobu z obligačního poměru.“[2] Toto řešení ostatně plně odpovídá i předchozí doktríně[3] a rozhodovací praxi.[4]

3. Řešení v příbuzných právních řádech

Výše uvedené řešení plně podporují i závěry, kterých dosáhla doktrína a judikatura v příbuzných právních řádech. V německém právu se plně uznává, že vedle vindikačního nároku podle § 985 BGB jsou aplikovatelné i ostatní zákonné (obligační) nároky na vydání věci (např. deliktní nároky z titulu náhrady škody).[5]

V případě smluvních nároků na vrácení věci existuje v německé doktríně menšinové mínění, podle kterého má mít jedna skupina nároků přednost, avšak přednost přiznává smluvním nárokům oproti věcněprávnímu nároku na vydání věci. Odůvodnění se různí, jednou je vindikace oproti smluvnímu nároku považována za „slabší nárok“, jindy se zdůrazňuje smluvní existence práva k detenci, která má oslabovat vlastnické právo.[6] V žádném případě však není ani zmiňována možnost, že by existence zákonného vindikačního nároku mohla být překážkou pro odpovídající smluvní ujednání se stejným obsahem. Panující nauka pak nechává zákonný vindikační nárok a smluvní obligační nárok koexistovat vedle sebe. Samozřejmě je však i podle panující nauky vindikace po dobu existujícího smluvního práva k detenci vyloučena.[7] Vindikace tedy konkuruje se smluvními nároky na vrácení a smluvními nároky na zpětné vypořádání, které vzniknou na konci práva k detenci.[8] Baldus odkazuje na řadu rozhodnutí německého BGH, který takto rozhoduje „se samozřejmostí“.[9] Současně uvádí: „Nic jiného neplyne z principu autonomie vůle (Privatautonomie). Samozřejmě mohou strany své vztahy navzájem smluvně upravit a zásadně očekávat, že právní řád tuto smluvní úpravu akceptuje.“[10]

Podobně se konkurence závazkového nároku a vindikační žaloby připouští i v nám nejbližším právu, tj. v rakouském. Kodek také správně v souladu s výše uvedeným tvrdí, že „(…) z hlediska žalobce je uplatnění takového nároku mnohokrát výhodnější, protože požadavky na dokazování jsou nižší. Tak se prosadí žalobce, který nárok na vydání odvozuje ze smlouvy o výpůjčce, i tehdy, když nemůže přinést důkaz o svém vlastnictví.“[11]

Lze tedy shrnout, že český právní řád připouští, aby byla smluvně převzata obligační povinnost se stejným obsahem jako věcněprávní povinnost, kterou již má zavazující se subjekt ze zákona.

4. Lze považovat povinnost nájemce bytu vyklidit byt a předat jej pronajímateli po skončení jeho užívacího práva za závazkovou smluvní povinnost, či za povinnost vyplývající z jiného právního důvodu?

S výše uvedeným souvisí též otázka, zda lze považovat povinnost nájemce bytu vyklidit byt a předat jej pronajímateli po skončení jeho užívacího práva za závazkovou smluvní povinnost, či za povinnost vyplývající z jiného právního důvodu?

A. Povaha povinnosti vyklidit byt po skončení nájemního vztahu

V případě skončení práva nájemce užívat předmět nájmu (např. uplynutím doby, výpovědí) vzniká nájemci povinnost předmět nájmu odevzdat (§ 2225 OZ v případě obecné úpravy nájmu, § 2292 a násl. OZ v případě nájmu bytu). Totéž platí i v případě ostatních dočasných obligačních užívacích vztahů; srov. již výše zmíněné případy výprosy (§ 2190 OZ) nebo výpůjčky (např. § 2196 a násl. OZ).

Vzhledem k tomu, že jde o právo k dočasnému užívání věci, je součástí obligačních povinností nájemce i povinnost k vrácení předmětu nájmu, jakmile jeho užívací právo skončí.[12] Požaduje-li tedy pronajímatel splnění této povinnosti, nejde o výkon jeho vlastnického práva. Ostatně tento závěr musí platit tím spíše, že pronajímatel může být osobou od vlastníka odlišnou. Tento závěr potvrzuje OZ v § 1760. Nemohou tak obstát dříve dovozované závěry NS (problematické však již za účinnosti OZ 1964[13]), podle kterých nájemní smlouva uzavřená jako pronajímatelem osobou, která není vlastníkem, je neplatná.[14] Bylo by zcela absurdní, pokud by v případě, kdy je pronajímatel vlastníkem, jeho právo na vrácení mělo (jen) věcněprávní povahu, zatímco pokud by vlastníkem nebyl, jednalo by se o právo obligační; ještě absurdnější by pak byl závěr, že pronajímatel-nevlastník nemá právo na vrácení vůbec.

Právo pronajímatele na vrácení věci je čistě obligační povahy (což nevylučuje současnou existenci a konkurenci vindikačního nároku), které plyne z nájemního vztahu jako vztahu obligačního. K jeho existenci musí pronajímatel prokázat jen odpovídající skutečnosti zakládající právě tento obligační nárok (tj. existence nájmu, předání předmětu nájmu nájemci a skončení užívacího práva nájemce). Jak správně poukazuje výše citovaný soudce rakouského Nejvyššího soudního dvora G. Kodek, prokázání vlastnického práva se nevyžaduje; tak je tomu právě proto, že se tento nárok od vlastnického práva vůbec neodvozuje.

Porušení této povinnosti proto vyvolává odpovědnost podle § 2913 OZ, nikoli podle § 2910 OZ, jak by tomu bylo v případě porušení vindikačního nároku.

I panující česká nauka považuje povinnost k odevzdání věci za důsledek skončení nájmu. Hulmák uvádí: „Jde o žaloby na splnění povinnosti z nájmu, nikoliv vlastnické žaloby. K aktivní legitimaci stačí prokázat pronájem věci, není nutné prokazovat existenci vlastnického práva. (…) Je-li pronajímatel vlastníkem věci, může uplatnit jak reivindikaci, tak žalobu z obligačního poměru (…).“[15] Také Spáčil, jak bylo již výše uvedeno, výslovně připouští konkurenci obligačního práva na vrácení věci a vindikační žaloby: „Pokud osoba, která měla v detenci věc na základě obligačního oprávnění, které již zaniklo, ji vlastníkovi, který jí věc předal do detence, nevrátí, může vlastník uplatnit jak reivindikaci, tak i žalobu z obligačního poměru.“[16]

Stejně se k uvedenému problému stavěla i předválečná doktrína a judikatura (viz výše pozn. č. 3 a 4).

Toto řešení ostatně reflektuje i platná právní úprava: např. povinnost odevzdat byt ve smyslu § 2292 OZ má nájemce výslovně vůči pronajímateli, nikoli vůči vlastníkovi. Pro úplnost uveďme, že používá-li zákon v této souvislosti pojem „skončení nájmu“, míní tím skončení užívacího práva nájemce, nikoli zánik všech práv a povinností, které vytváří nájemní vztah (práva a povinnosti nájemce). Ostatně pokud by tomu tak nebylo, pak by zákonodárce např. v § 2292 OZ nemohl užívat pojmy „nájemce“ a „pronajímatel“, protože by se zánikem nájemního právního poměru dotčeným osobám zanikl i tento status. Totéž platí mutatis mutandis i u ostatních dočasných užívacích obligačněprávních vztahů (např. § 2225, 2190, § 2196 a násl. OZ).

Zcela nepochybné je toto řešení i v příbuzných právních řádech. Povinnost nájemce vrátit pronajatou věc po skončení nájmu je zcela jednotně považována za obligační povinnost, která může konkurovat s věcněprávní vindikační žalobou (pokud je pronajímatel též vlastníkem), v právu německém[17] i v právu rakouském[18] (srov. § 1109 OZO, který koresponduje § 2225 odst. 1 OZ).

Lze tedy uzavřít, že po zániku užívacího obligačního práva (např. z nájmu nebo výpůjčky) má uživatel (nájemce, vypůjčitel) obligační povinnost k vrácení této věci, tj. povinnost, která se zakládá na stejném závazkovém vztahu, ze kterého mu plynulo samo užívací právo.

B. Smluvní povaha závazkové povinnosti k vrácení věci

Pro úplnost uvádíme, že závazková povinnost nájemce k vrácení věci po zániku jeho užívacího práva má smluvní povahu, a to přesto, že ji strany výslovně nezahrnuly do textu smlouvy. Toto posouzení může mít praktickou relevanci např. z hlediska aplikace § 2913 OZ, který předpokládá porušení smluvní povinnosti.

Pojem smluvní povinnosti totiž není totožný s okruhem povinností, které strany explicitně nebo konkludentně ujednaly. Spadají sem všechny povinnosti, které smlouva vyvolává jako svůj právní následek. Podle § 545 OZ právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Všechny tyto povinnosti – jsou-li „aktivovány“ smlouvou – mají charakter smluvních povinností.[19]

Tak je tomu tedy i v případě nevyloučených dispozitivních norem, případně kogentních norem, kterými je upravován ten který smluvní poměr. Pokud vznikl užívací vztah na základě smlouvy, pak má smluvní povahu i povinnost vrátit věc, která je předmětem tohoto vztahu, po zániku užívacího práva [§ 2225 OZ v případě obecné úpravy nájmu; § 2292 a násl. OZ v případě nájmu bytu; v případě výprosy (§ 2190 OZ) nebo výpůjčky (např. § 2196 a násl. OZ)].

Lze tedy uzavřít, že pokud vznikl nájem bytu na základě smlouvy, pak má smluvní povahu i povinnost odevzdat byt pronajímateli ve smyslu § 2292 OZ. Za předpokladu, že je pronajímatel současně též vlastníkem předmětu nájmu, může vedle výše uvedené závazkové smluvní povinnosti existovat povinnost nájemce odpovídající právu pronajímatele jako vlastníka na ochranu jeho vlastnického práva.

• Štítky:
• 2021