Po stopách Jindřicha z Isernie – příspěvek k 750. výročí založení Vyšehradské notářské školy

JUDr. Jan Kotous

V letošním roce si připomínáme 750. výročí založení Vyšehradské notářské školy, vedené protonotářem krále Přemysla Otakara II. M. Jindřichem z Isernie. Na stránkách časopisu Ad Notam se téma Vyšehradské notářské školy objevilo v minulosti opakovaně. Notářská komora České republiky vhodně připomněla působení školy umístěním pamětní desky na Vyšehradě. Nelze při této příležitosti nevzpomenout paní profesorku Zdeňku Hledíkovou, která věnovala Vyšehradské notářské škole a jejímu zakladateli významnou pozornost.

Proces christianizace probíhající na našem území od 9. století je neoddělitelně spojen s počátky psaného práva. Nejstarší dochované prameny vydávají svědectví, že právní akty z raného období českého státu nebyly pouze aplikací zvykového práva. V období vlády Přemysla Otakara I., jeho syna Václava I., a zejména vnuka Přemysla Otakara II. jsme svědky výrazných modernizačních procesů. Nezaměnitelným prvkem je kolonizace, zvláště její německý element, tvořený příslušníky nižší šlechty, obchodníky a řemeslníky. Většinou pocházejí z říšských regionů, původně pod štaufskou dominancí, případně z příhraničních oblastí. V době vlády Přemysla Otakara II. v alpských zemích, k tomu přistupuje také příliv odborníků z prostředí končící jihoitalské štaufské monarchie. A mezi ně, jak tradice napovídá, patřil i Mistr Jindřich z Isernie.

 

Místo narození – Isernie

Autoři starších i současných studií se shodují, že rodištěm Mistra Jindřicha bylo s největší pravděpodobností středoitalské město Isernie v regionu Molise. Pro dnešního návštěvníka je místo zajímavé nejen historií, ale také vzhledem a polohou. Jako řada jiných měst a městeček po celé střední, a zejména jižní Itálii, rozprostírá se na vrcholu skalnatého masivu ve výši 350–475 metrů nad mořem. V době vrcholného středověku, za vlády Normanů, získala jihoitalská krajina dodnes patrný ráz. Na rozdíl od severních regionů, kde jsou hospodářské usedlosti a sídla rozesety po celém kraji, sídliště jižní Itálie jsou situována na vrcholcích skalních masivů či přímo hor. Důvod je prostý. Obyvatelstvo zde bylo lépe chráněno před nepřátelskými nájezdy pirátů nebo cizích vojáků a také před malárií, rozmáhající se v nížinách.

Půdorysně odpovídá současná Isernie římskému městu Aesernia, známému také jako Sarmium. Město je na svoji historii patřičně hrdé. První zmínka o něm pochází z roku 295 př. n. l. Hlavní městská třída Corso Marcelli, původní cardo maximus, respektuje původní antickou centrální spojnici, typickou pro městská sídliště starověkého římského světa. V průběhu staletí měla Isernie pohnutou historii. Kromě toho, že byla několikrát zničena zemětřesením, utrpěla i válečnými událostmi. Naposledy 10. září 1943, kdy v důsledku, ze strategického hlediska naprosto zbytečného, bombardování americkým letectvem zahynuly v troskách města tisíce lidí. Osud Isernie tím připomíná osud nedalekého kláštera Monte Cassino, podobně nesmyslně zničeného o šest měsíců později, 15. února 1944.

 

Císař a ti druzí

V roce 1223 byla Isernie vypálena vojsky císaře Fridricha II., toho panovníka, od kterého obdržel český král Přemysl Otakar I. v září 1212 listinu s drahocennou zlatou pečetí. Dnes je nazývána Zlatá bula sicilská a tehdy sedmnáctiletý jihoitalský panovník v ní potvrzoval, jako římský král, českému vladaři dědičný královský titul. Jeden z největších italských básníků Dante Alighieri připomíná ve své Božské komedii Fridricha II. hned na několika místech. Fridrich, příslušník německého rodu Štaufů, vzbuzoval již v době svého života rozporuplné reakce. Na jedné straně až nekritický obdiv, zatímco jinde byl cíleně v obecném povědomí zatracován, takže Dante se s ním setkává v pekle. Zájem, jaký setrvale vzbuzuje Fridrichova osobnost, je patrný z příhody, která se udála v době ústupu německých jednotek v roce 1943 ze Sicílie. Ještě předtím, než Němci vyklidili Palermo, vydal Hermann Göring rozkaz, aby byly ostatky císaře a jeho rodiny evakuovány do bezpečí. Naštěstí k tomu nedošlo, a tak je dnes můžeme navštívit v místě posledního odpočinku, kterým je klášter Monreale nad Palermem.

Většina panovníků středověkých států toužila po velkých vojenských úspěších. Fridrich však proslul ještě jako zákonodárce, stavebník, básník a také sokolník. Ve spojitosti s notářem Jindřichem z Isernie nás však zajímá Fridrich II. zákonodárce, vydavatel dokumentů – nositelů císařské vůle. Při své římské císařské korunovaci v roce 1220 vydal ve formě Korunovační konstituce deset zákonů na ochranu církve. Tento legislativní akt po něm napodobovali další panovníci, např. Karel IV. Fridrich II. oznámil Korunovační konstituci všem knížatům a národům své říše a nařídil právníkům boloňské univerzity zanést ji do právních sbírek, což se rovnalo dnešnímu uveřejnění ve Sbírce zákonů. O čtyři roky později, aby získal dostatek odborníků a nemusel najímat cizí právníky, založil v Neapoli univerzitu. Universita degli Studi di Napoli – Federico II. nese až do dnešních dnů jméno svého zakladatele. S více než sto tisíci studenty a osmi tisíci vědecko-pedagogickými pracovníky patří mezi největší univerzity v Itálii.

Fridrich II. pohlížel na své postavení jako na lex animata, tedy živoucí zákon. Byl tvůrcem a současně ochráncem práva. Přesně tak vnímala jeho doba ideál spravedlivé vlády. Samozřejmě on sám byl císař – imperátor legibus solutes, osvobozený od zákona, nadřazený zákonu. Během své vlády vydal celou řadu právních aktů. Mezi nejdůležitější patří nařízení z přelomu let 1220–1221 ve městě Capua. Nesou již všechny znaky pozdějšího ars dictandi, představovaného kapujskou diktátorskou školou a reprezentovaného osobností pozdějšího králova kancléře, protonotáře a logotheta Sicilského království Pietro della Vigna, známého v pozdější literatuře rovněž jako Petr z Viney (1190–1249). Umění dopisové – ars dictandi se v Petrově pojetí prolíná s uměním řečnickým – ars rhetorica a s uměním básnickým – ars poetika. V důsledku vývoje středověké společnosti a diplomacie se zvyšoval nejenom objem úřední korespondence, ale rovněž pracovní zapojení a počet úředníků, kteří písemnosti vyhotovovali – notářů. Pro usnadnění práce byly pořizovány sbírky opisů skutečných listin, vzorové formuláře. Účelem formulářové sbírky dictamin kapujské diktátorské školy bylo tedy nejen ulehčit práci notářům, ale současně prokazovat znalost, vedle umění dopisového, také řečnického a básnického. Právě v tom navazovala kapujská diktátorská škola na antickou tradici a současně položila základy renesančního notářství.

Reliéfní a sochařská výzdoba slavné mostní brány ve městě Capua do dnešních dnů reprezentuje Fridrichovy názory o spravedlivé vládě. V srpnu 1231 se konal na hradě v městečku Melfi dvorský sněm. Fridrich II. na něm vyhlásil soubor zákonů pro Sicilské království. Už sám vznik této sbírky, později označovaný jako Konstituce z Melfi, je zajímavý. K přípravě sbírky, která převzala řadu ustanovení z římského, kanonického, normanského či langobardského a byzantského práva, byla císařem jmenována komise. V ní se potkáváme poprvé výrazněji s Petrem z Viney, zřejmě jedním z pozdějších učitelů Jindřicha z Isernie. Absolvent právnického studia v Bologni a prostý notář císařské kanceláře zasáhl do tvorby kodexu poměrně výrazným způsobem. Ještě v době práce na kodexu se stal blízkým spolupracovníkem a důvěrníkem císaře Fridricha II. Dosáhl význačné hodnosti císařského protonotáře a v roce 1246 se připomíná jako logothet, prakticky nejvyšší úředník, Sicilského království. Petrův značný vliv na rozhodování v říšských a královských záležitostech, přímé zastupování císaře na veřejnosti, byly zřejmě příčinou, že za vypjaté a Sicilskému království nepříznivé mezinárodní situace se neubránil dvorským intrikám. Obviněn z velezrady byl roku 1249 uvězněn a ve vězení spáchal pravděpodobně sebevraždu. Portrétní busta, dnes uchovávaná v muzeu brány ve městě Capua, nám, podle tradice, zachovala Petrovu podobu. Dante v Božské komedii představuje Petra z Viney při setkání v pekle a vkládá mu do úst tato slova: „Jsem ten, jenž klíče srdce Fridrichova měl oba, jimi sám je otvíraje a s velkou slastí zavíraje znova, by nemoh nikdo seznat jeho taje, že tepny si porouchal i žíly, tu slavnou službu věrně konávaje“ (přeložil F. O. Babler).

Na práci Petra z Viney navázal v kanceláři Fridricha II. Pietro da Prezza (Petrus de Pretio), další z významných představitelů kapujské diktátorské školy a učitel Jindřicha z Isernie. Po císařově smrti 13. prosince 1250 sloužil jako notář císařovým synům Konrádovi (+ 1254) a Manfrédovi (+1266). V době jihoitalských mocenských zápasů uprchl do Německa a spolu s ním patrně i někteří jeho žáci. Poté, co poslední z rodu Štaufů, vnuk císaře Fridricha II., Konradin, vyhlásil svůj nárok na Sicilské království, doprovázel mladého krále ve funkci protonotáře do Itálie. Po porážce Konradina a jeho popravě roku 1268 v Neapoli dožil patrně svůj život v Římě. Za jeho nejznámější dílo je považováno Adhortatio, které napsal pro markraběte Fridricha I. Míšeňského, na jehož dvoře patrně v Německu nějaký čas žil.

 

Gars am Kamp

Mocenské zápasy, probíhající na jihu Itálie kolem poloviny 13. století, směřující proti sice legitimním, leč papeži odmítaným, a dokonce exkomunikovaným panovníkům ze štaufské dynastie, měly za následek poměrně početnou emigraci. Podle uplatňované zásady „vítěz bere vše“ byly štaufským stoupencům konfiskovány majetky a byli nuceni k opouštění jihoitalských domovů. Hledali a také nacházeli útočiště tam, kde dosud vládli příbuzní poražených Štaufů. Jednalo se především o Wittelsbachy – Bavorsko, Babenberky – Rakousko, Bádensko nebo Míšeň. Vítáni byli rovněž v državách českého krále Přemysla Otakara II., Štaufa po matce.

Gars am Kamp je městečko v Dolních Rakousích, které mělo při posledním sčítání lidu asi 3 500 stálých obyvatel. Dnes oblíbené výletní a víkendové místo Vídeňanů má dlouholetou tradici klimatických lázní. Počínaje 11. stoletím bylo městečko tradičním sídlem rakouské vládnoucí vévodské dynastie Babenberků. Bohatý a vlivný rakouský rod Ku­enringů postavil později na kopci nad městem mocný hrad. Vitorazští Kuenringové, jak jsou také označováni, byli ekonomicky mocným rodem. Až do dnešních dob o tom svědčí funkční klášter v dolnorakouském Zwettlu, který založili podobně jako jihočeští Rožmberkové Vyšší Brod. Na rozdíl od Rožmberků však podporovali svého panovníka – krále Přemysla Otakara II. Zůstali mu věrní prakticky až do hořkého konce na Moravském poli.

S Garsem je většinou spojován další osud Jindřicha z Isernie po odchodu z jižní Itálie. Pravděpodobně doprovázel svého učitele Pietra da Prezza na jeho cestách po štaufských državách v Německu a snad i do Říma. V té době je vysvěcen na kněze, a to byl zřejmě i důvod, proč zakotvil posléze jako plebán v Garsu. Už samotné označení jeho kněžského postavení – plebán naznačuje, jaké bylo jeho místo. Ve středověké církevní správě byli plebáni většinou duchovními správci, kteří působili převážně ve venkovských osadách a někdy i hradech s přilehlým podhradím.

Přemysl Otakar II. se stal v roce 1251 vévodou rakouským. Aby upevnil svoji pozici, oženil se v následujícím roce s dědičkou rakouských Babenberků Markétou Babenberskou, vdovou po synovi Fridricha II., římském králi Jindřichovi VII. Štaufském. Historické prameny dosvědčují, že královna Markéta byla zřejmě velmi rozumná žena, která si sňatkem s mocným králem zcela vědomě upevňovala svoje postavení, otřesené po smrti manžela. Reálně uvažující žena tolerovala svému o 30 let mladšímu manželovi časté zálety. Vše nasvědčuje tomu, že je dokonce podporovala. Přemysl Otakar II. navázal totiž velmi intenzivní vztah s dvorní dámou své manželky Anežkou z Kuenringu, první historicky doloženou milenkou českého krále. Ze vztahu s Palceříkem, jak se Anežce přezdívalo, se podle kronik narodily zcela určitě tři děti, syn Mikuláš, dcery Anežka a Eliška. Vzhledem k tomu, že papež sice uznal legitimitu dětí, ale odmítl uznat nároky prvorozeného Mikuláše na český královský trůn, bylo manželství Přemysla Otakara II. a Markéty Babenberské anulováno. Český král vyřešil situaci sňatkem s uherskou princeznou Kunhutou. Královna Markéta opustila se svým doprovodem, ve kterém byla i Anežka z Kuenringu, na podzim 1261 Prahu a odebrala se na své věnné statky v Rakousku. Žila pak většinou v dolnorakouské Křemži nebo na hradě Krumau am Kamp, asi 27 km od Garsu. M. Jindřich z Isernie, garský plebán, zcela určitě vynikal ve svém okolí nejen vzdělaností, ale také prožitými životními osudy. Stal se u dvora bývalé římské a české královny vítaným hostem a společníkem. Pravděpodobně mohl na sebe upozornit někoho z okolí Přemysla Otakara II. nebo možná přímo krále.

V 60. letech 13. století zaznamenáváme v české královské kanceláři kvalitativní posun vydávaných písemností. Zcela zřetelně nesou stopy vlivu jihoitalské kapujské diktátorské školy. A to je také doba, kdy se do té doby málo známý emigrant z jihoitalské Isernie M. Jindřich dostává do Prahy a začíná jako notář v královské kanceláři pod vedením vyšehradského probošta a králova kancléře Petra z Prahy.

Praha, Vyšehrad

Kdo přesně přivedl M. Jindřicha do Prahy, zůstane asi zahaleno tajemstvím. Můžeme usuzovat z nepřímých indicií, podobně jako z nich usuzujeme na jeho přítomnost v Garsu. Starší literatura naznačuje přímo Přemysla Otakara II., který hledal pro svoji kancelář schopné úředníky. V tom je půvab historie. Poodhaluje jemný závoj času a jejím prostřednictvím začínají promlouvat osoby nebo události doby dávno minulé.

Vyšehradský probošt Petr z Prahy vystudoval v Bologni, vedl královskou kancelář od roku 1265. Veřejný vliv tohoto vyšehradského probošta, králova diplomata a kancléře, představitele nejvyššího správního orgánu státu, byl z dnešního pohledu obrovský. Koncem 60. let 13. století, vlivem složité vnitropolitické situace a mezinárodního postavení českého státu, se povinnosti spojené s přímým řízením královské kanceláře postupně přesouvaly na prvního písaře – protonotáře. Vznikala nová městská sídliště, a tím také narůstala agenda královské kanceláře, bylo stále častěji voláno po odbornících znalých práva – notářích.

Uvedené skutečnosti a králova tendence k prohlubování byrokratizace a etatizace státní moci a správy byly důvodem pro založení Vyšehradské notářské školy. Probošt Petr z Prahy pro její vedení vybral odborníka nad jiné povolané M. Jindřicha z Isernie. Stalo se tak v roce 1270, kdy se M. Jindřich stal vyšehradským kanovníkem, i když vlastní kanovnická prebenda mu byla přidělena až v roce 1275.

Vyšehradská notářská škola měla podobně jako kapitula, při které byla založena, poměrně zvláštní, výjimečné postavení. Forma a obsah výuky vycházely z tradice kapujské diktátorské školy. Vedle ars dictandi, umění sepisování úředních listin, bylo součástí učebního programu ještě ars epistolandi, umění psát úřední dopisy. Společně s rétorikou a poetikou tvořily ars notariae, umění notářské. M. Jindřich z Isernie studoval u největších notářských osobností té doby. Na Vyšehradě, ve škole jím vedené, se snažil vychovávat notáře – znalce práva, kteří by se ctí obstáli ve složitém prostředí tehdejší Evropy. Díky M. Jindřichu z Isernie a jeho systému výuky na Vyšehradské notářské škole byly před 750 lety vneseny do tehdejší české společnosti základy renesanční vzdělanosti a humanity a byl u nás položen jeden ze základů latinského notářství.*

 

*Zájemce o další literaturu k tomuto tématu je možné odkázat např. na studii autora „K otázce vyšehradských kořenů notářského stavu v Čechách“, PHS č. 42, Karolinum, Praha 2013, str. 223–231.

 

Zpět