Rozhovor
„Je třeba, aby si jednotlivé právnické profese sebe navzájem vážily a chovaly se k sobě úctou,“
říká v rozhovoru pro Ad Notam nová předsedkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslava Pokorná
Rozhovor s JUDr. Jaroslavou Pokornou uskutečnila dlouholetá členka redakční rady Ad Notam doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D.
Vážená paní předsedkyně, nejprve mi dovolte, abych Vám jménem redakce časopisu Ad Notam blahopřála k Vašemu jmenování. Do role předsedkyně Městského soudu v Praze přicházíte s celoživotní profesní praxí u pražských obvodních soudů. Jakou klíčovou zkušenost si ze svého působení přinášíte?
Jako čekatelka jsem nastoupila k jednomu z pražských obvodních soudů v r. 1985 a v letošním roce jsem „oslavila“ 35 let působení v justici. Během té doby jsem pracovala u poloviny pražských soudů. Byla to nesmírně zajímavá zkušenost, jak z pozice soudce, tak soudního funkcionáře. Každý soud je jiný, ať již soudcovským složením, stylem práce soudců, složením nápadu agend, způsobem práce administrativy, soudní správy, ale i způsobem jeho řízení vedením soudu. To vše se ve výsledku promítá jak ve výkonu soudu, tak v kvalitě soudního rozhodování. Práce soudců u okresních soudů je obrovská dřina. Soudcům a ostatním zaměstnancům je třeba vytvořit takové podmínky, aby věci dobře fungovaly. To jde pouze tehdy, pokud u soudu funguje systém a řád, což považuji za klíčové.
Tzv. průměrná délka řízení setrvale klesá, to však nemůže být a není jediným kritériem kvality soudního rozhodování. Je všeobecně známo, že soudy čelí nedostatku administrativních pracovníků. Víme, jaký je stav procesních předpisů, atd. Vidíte nějaký potenciál třeba i ve změně v organizaci práce soudců a jednotlivých soudních oddělení?
Pokud jde o délku řízení, soudy prvních stupňů v České republice obsadily mezi ostatními zeměmi států Evropské unie ve sporných civilních a obchodních věcech 6. místo, což je krásný výsledek. Souhlasím s tím, že toto kritérium nemůže být jediným ani prvním. Je třeba dbát na to, aby rozhodnutí byla z odborného hlediska kvalitní, jednotná, srozumitelná a předvídatelná. Vzhledem k tomu, že se počet soudců jistě nebude zvyšovat, je třeba hledat cesty jinde. Velmi by pomohlo, kdyby se zvýšil počet asistentů soudců. Soudy jsou dnes limitovány v jejich počtu ekonomicky. Za ideální stav považuji, aby každý soudce měl asistenta. Z praxe u obvodních soudů jsem si sama ověřila, že pokud se sejde soudce, který je schopný s asistentem plnohodnotně pracovat, a asistent je z těch šikovných, zvládne soudce rozhodnout až o 50 % více věcí. Další pomocí by bylo navýšení mzdových prostředků pro „nesoudcovský“ personál, aby se zejména ve větších městech podařilo odborný aparát stabilizovat.
Jaké jsou podle Vás v současnosti nároky na budoucí soudce? A čím by je mělo pro tuto roli vybavit právnické studium?
Výběr budoucích soudců prováděný dnes jednotlivými krajskými soudy není jednotný. Některé krajské soudy pracovaly se systémem justičních čekatelů, jiné se systémem asistentů soudců. Považuji za velmi dobré, že ministerstvo přistoupilo ke sjednocení tohoto postupu formou zákonné úpravy. Podle navrhovaného zákona změny v systému výběru soudců začínají již od počátku. Ten, kdo bude chtít složit justiční zkoušku, musí jeden rok působit jako asistent soudce a další dva roky lze započítat z jiných právnických profesí. Složení justiční zkoušky by mělo být základem a justice by měla dbát na to, aby se nároky u této zkoušky nesnižovaly, spíše naopak. Uchazeči s justiční zkouškou by se potom mohli stát justičními kandidáty, což by byla přípravná pozice pro všechny, kteří se chtějí stát soudci. Justiční kandidát by měl vykonávat odbornou práci, která se blíží výkonu práce soudce. Jejím smyslem bude zjistit, jak se kandidát v praxi osvědčil a jak je schopen pracovat v zátěži. Já osobně tuto část považuji za stěžejní a dávám jí nejvyšší vypovídací hodnotu. Žádná komise není schopná ani během několikahodinového pohovoru ověřit schopnosti kandidáta stát se soudcem, aniž by znala výsledky jeho předchozí práce. Ti, kteří se dnes ucházejí o post soudce, jsou odborně zdatní. Vzdělání a znalosti však samy o sobě nestačí, aby se člověk stal dobrým soudcem. Je třeba se naučit aplikovat teoretické znalosti v praxi, získat zkušenosti, a to jde pouze prací u soudu. Právnické studium by uchazeče mělo dostatečně vybavit teoretickými znalostmi. Důležité je však vést studenty k tomu, aby se nabyté vědomosti skutečně naučili aplikovat v praxi. Za velmi přínosnou v tomto ohledu považuji spolupráci PF UK s Městským soudem v Praze (koneckonců, pokud se nemýlím, stála jste u zrodu studentských praxí u civilních soudů právě Vy a za fakultu je odborně garantujete). Soudci jednak umožňují studentům „náhledy“ u jednání, kde se studenty zároveň o některých právních institutech následně diskutují, nebo jde přímo o praxi studentů u jednotlivých oddělení soudů.
Je podle Vás současný systém profesního vzdělávání právníků v justici dobrý a dostačující?
Profesní vzdělávání soudců zajišťuje Justiční akademie. Systém je v rámci svých možností dobrý, ale má své limity, zejména kapacitní. Přednášky žádaných lektorů jsou beznadějně obsazeny, takže řada soudců nemá možnost se jich přímo zúčastnit.
Co soudíte o tzv. kooperativní justici? Přenesení některých agend (nesporné rozvody) na notáře?
Odbřemenění soudů od určitých typů agend by jistě pomohlo k rychlejšímu vyřizování věcí. Je však třeba vybrat vhodné agendy a velmi kvalitně připravit navrhovanou právní úpravu.
Posledních třicet let věnovaly právnické profese v ČR mnoho úsilí o návrat ke svým tradicím a s tím spojenému vymezení odlišných rolí v justičním systému. Nenastal podle Vás čas hledat spíše to, co je spojuje? Mám na mysli snahu o hledání společných hodnot právnických profesí se společným zájmem přispět právní jistotě a zvyšování všeobecně nízkého právního vědomí…
Určitě takový už dávno čas nastal. Je třeba, aby si jednotlivé právnické profese sebe navzájem vážily a chovaly se k sobě úctou. Ne vždy se to bohužel děje. To se potom samozřejmě přenese do celkové úrovně soudních jednání a může ovlivnit i jednání účastníků řízení. Když jsem začala před rokem 1989 pracovat u soudu, měla jsem štěstí, že jsem zažila ještě advokáty a notáře ze „staré školy“, kteří se chovali k soudu s nesmírnou úctou. V éře socialistické výchovy etika v právních profesích vzala zasvé a je třeba vzájemné vztahy s respektem jeden ke druhému znovu budovat. To je jistě úkolem právnických fakult, profesních sdružení a komor, ale zejména i každého z nás.
Soudcovská profese patří k extrémně náročným, odborně i emočně. Jak relaxujete?
Jako základní relax, který mi nesmírně pomáhá, mám sport, což je v současné covidové době poněkud obtížné. Doufejme, že brzy přijdou lepší časy.
Předvánoční čas bývá časem bilancování, ale i plánování. Mohu se zeptat na Vaše nejbližší pracovní plány?
S nástupem k Městskému soudu v Praze jsem měla spoustu plánů, které vzaly zasvé spolu s nouzovým stavem. Nemohla jsem se tak ještě setkat se svými kolegy jak zde u městského soudu, tak u soudů obvodních a poznat osobně ty, které neznám. To bych ráda napravila při první možné příležitosti a seznámila je se svými vizemi fungování tohoto soudu. Osobně se potom těším na rozhodování v odvolací agendě, které mne čeká.
Časopis Ad Notam je profesně zaměřen na činnost notářů. Jaké jsou Vaše zkušenosti ze spolupráce soudů a notářů, jako soudních komisařů?
Z hlediska soudců je podstatné, aby byla u soudů zachovávána a dodržována specializace na pozůstalostní věci s tím, aby mezi soudy a komisaři byla dobrá komunikace. Bohužel se stává, že u některých obvodních soudů není pozůstalostní agenda v popředí zájmu. Z pozice předsedkyně obvodního soudu či místopředsedkyně se mi v praxi velmi osvědčila pravidelná jednání s notáři ke konzultaci jak problémů obecného charakteru, tak k projednání pozůstalostních spisů starších časových řad. O to bych ráda v budoucnu požádala předsedy pražských obvodních soudů.
Vážená paní předsedkyně, děkuji Vám za Váš čas a do nadcházejícího roku především stálé zdraví a ať se Vám daří v osobním i profesním životě.
red.
- Štítky:
- 2020