Recenze: Brněnská normativní civilistika

Čtenářům časopisu Ad Notam je JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D., znám zejména jako autor příspěvků z oblasti dědickoprávní problematiky, k níž ho přivedl zřejmě jeho domovský obor – právní historie, jejíž metody se právě při výkladu současného dědického práva mohou příhodně uplatnit. Loňského roku byla v nakladatelství Wolters Kluwer vydána publikace, která je výsledkem autorova patnáctiletého studia fenoménu brněnské normativní školy, resp. její civilistické části. Zejména pro absolventy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, ale i pro další zájemce o civilní právo se nejedná o pojem neznámý, přesto kniha „Brněnská normativní civilistika“ nabízí pohled z poněkud jiného úhlu než dosavadní literatura.

Účelem knihy není obšírný výklad filozofie a metod normativní teorie a konfrontace normativistů s jinými směry (byť v nutném rozsahu je autor, samozřejmě, shrnuje). Autor si už v názvu knihy vymezil cíl třemi slovy: postavy – projekty – polemiky. Čtenáři tak představuje brněnské normativisty, zabývající se především soukromým právem, z širšího pohledu. To i v rovině osobní: dozvídáme se, jaké role hráli jednotliví protagonisté, jaké vztahy panovaly mezi nimi a kolegy zejména z obou pražských fakult; zvláštní místo zaujímají v textu pražští civilisté Jan Krčmář a Emil Svoboda, jejichž postoj k tématům řešeným zastánci normativní teorie autor častěji zohledňuje. Kniha dost úspěšně nabourává zažitou představu o odtržení brněnské normativní školy od praxe, neboť demonstruje na vybraných případech, jak se činnost jejích zástupců projevila v konkrétních projektech realizovaných zejména v období první republiky a jak se normativisté zapojili do diskuze nad aktuálními právními problémy (při čemž se prakticky všichni významní brněnští civilisté v té době angažovali i politicky a neváhali publikovat v denním tisku).

Do popředí klade autor, přirozeně, osu Weyr-Sedláček-Kubeš a podstatnou část práce věnuje představení Jaromíra Sedláčka jako pedagoga a jeho žáků (Adolf Procházka, Karel Gerlich, Vladimír Kubeš, Hynek Bulín a další). Postupné společenské proměny ve státě a jejich dopad do akademické sféry od první republiky přes protektorát, třetí republiku a poúnorové období se zračí už ve výstižných názvech kapitol: Učitelé, kolegové, žáci; Ani učitelé, ani žáci; Z žáků učitelé; Učitelé bez žáků. Personální rovinu práce vhodně doplňuje soubor informačně bohatých biografických medailonků založených na velmi zevrubné a pracné heuristice archivních pramenů nejrůznější provenience, v níž autor zohlednil jak akademické a profesní působení jednotlivých stoupenců brněnské normativní školy, tak i jejich rodinné zázemí.

V nejobsáhlejší části knihy nazvané Akademické, unifikační a socializační projekty autor analyticky, ale i komparativně představuje nejvýraznější projevy normativní civilistiky, kterými se prezentovala jak celá škola, tak jednotlivci. Širší právnická veřejnost se mohla seznamovat s názory brněnských akademiků, ale i jiných právníků sympatizujících s normativisty, zejména v Časopisu pro právní a státní vědu a postupně v celkových sto svazcích ediční řady Sbírka spisů právnických a národohospodářských vydávané Karlem Englišem a Františkem Weyrem. Ačkoliv se jednotliví zástupci brněnské právnické fakulty podíleli i na Slovníku národohospodářském a Slovníku veřejného práva československého, bezpochyby nejznámějším a nejvýznamnějším projektem zůstává komentář k občanskému zákoníku, redigovaný Jaromírem Sedláčkem a Františkem Roučkem a vydaný v letech 1935–1937. S komentářem ostatně souvisí i dlouhodobé práce na rekodifikaci soukromého práva v Československu, do nichž se v pozdější etapě zapojili i zástupci normativní teorie (právě zejména Rouček a Sedláček). Zdrženlivý postoj normativistů k přirozenému právu a vyplňování mezer v zákoně pomocí přirozených právních zásad autor představuje na vývoji textu ustanovení, která měla nahradit § 7 ABGB. Relativizaci dichotomie věcného a obligačního práva v podání normativistů pak ukazuje spor Miroslava Boháčka a Františka Weyra o charakter pachtu a věcněprávní ochranu detentora, který se odrazil v judikatuře a následně i legislativním procesu. Dopady uvedené výměny názorů lze sledovat až k novému občanskému zákoníku, podobně jako Sedláčkovy publikované názory o širším pojetí vlastnictví. Celoživotní Sedláčkův zájem o vlastnické právo se neomezoval pouze na pedagogickou a publikační činnost, ale projevil se i v ryze praktické rovině – vypracoval řadu posudků ve věci pozemkové reformy, o které vydal hned několik prací a částečně se zapojil i do legislativního procesu. Autor jako známý odborník na otázku česko-lichtenštejnského vyrovnání zúročuje své zkušenosti na tomto nezáviděníhodném poli a různým aspektům pozemkové reformy ve vztahu k zástupcům normativní teorie (zde především názory na rovnost před zákonem a nedotknutelnost vlastnického práva, včetně mezinárodněprávního rozměru) věnuje mnoho prostoru.

Publikace Ondřeje Horáka je vystavěna na využití snad všech dostupných pramenů a literatury původní i moderní (obsahuje ostatně i bibliografii a zhodnocení dosavadních výsledků bádání o brněnské normativní civilistice), notný kus práce autor vykonal studiem archivních pramenů. Jak sám uvádí, nezůstaneme-li pouze u základních monografických prací normativistů o pomyslně „sestoupíme o patro níže, do úrovně článků, zjistíme, že se normativní teorie formovala z úvah nad konkrétními otázkami a zpětně pomáhala konkrétní problémy řešit. A pokud sestoupíme až na úroveň archivních materiálů, uvidíme normativisty ve zcela jiném světle – jako ty, kteří se brali o ‚živé právo‘ jak na půdě zákonodárství, tak aplikace.“ To je více než patrné z každé části autorova textu.

Knihu lze hodnotit jako výborný plod autorova hlubokého porozumění dané problematice, ale i tvůrčího zápalu. Text je psán temperamentním jazykem a čtivě, díky bohatému využití memoárů jednotlivých protagonistů meziválečné právní vědy (Weyr, Krčmář, Svoboda, Kubeš) čtenář nejednou odhalí nahlížení jednotlivých akademiků na své kolegy i z běžného lidského hlediska a někdy i postupný vývoj jejich vzájemných vztahů. O vynikající odborné úrovni anotované práce ostatně svědčí i její nadšené přijetí zástupci vědecké obce v rámci autorova habilitačního řízení.

JUDr. Filip Plašil, člen redakční rady Ad Notam,

notář v Pardubicích

 

Zpět