Judikatura: Vydání majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty státu

V situaci, kdy tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nelze majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty pro jeho nesouhlas vydat a bylo by v zásadě namístě projednání pozůstalosti, lze uvážit, zda by náklady státu a náklady účastníků řízení vzniklé se zjišťováním dědiců a s vlastním projednáním pozůstalosti nebyly výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku. Případný závěr o výrazném nepoměru mezi majetkem, který by měl být projednán, a finanční a časovou náročností dalšího řízení o pozůstalosti, může vést k aplikaci § 154 z. ř. s., přičemž tím, komu bude majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty vydán, může být i stát.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 785/2020

Z odůvodnění:

Řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelém dne 2. 12. 2018 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2018, č. j. 99 D 3423/2018-3; provedením úkonů v řízení byla pověřena Mgr. H. P., notářka se sídlem v Ostravě.

Při předběžném šetření bylo zjištěno, že zůstavitel byl svobodný, bezdětný, rodiče již zemřeli, žil se sestrou J. P., která se postarala o pohřeb. Zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty a dluhy ve výši 226 797,36 Kč. J. P. do protokolu soudu ze dne 30. 1. 2019 uvedla, že nesouhlasí s tím, aby jí v případě, že řízení o pozůstalosti bude zastaveno podle § 154 z. ř. s., byl vydán majetek nepatrné hodnoty, a dále, že „rovněž po poučení dědictví odmítá a prohlašuje, že nemá potomky“.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 99 D 3423/2018-40, rozhodl, že České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se vydává tento majetek: „práva a povinnosti majitele běžného korunového účtu číslo XY, u MONETA Money Bank, a. s., Vyskočilova 1442/1b, Praha 4, ve výši 15 Kč, práva a povinnosti majitele nízkozůstatkové vkladní knížky číslo XY, u Československé obchodní banky, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, ve výši 13,61 Kč, přeplatek za odběr zemního plynu dle faktury č. 190001726757, u innogy Energie, s. r. o., Limuzská 3135/12, Praha 10, ve výši 2 116,29 Kč, přeplatek za odběr zemního plynu u innogy Energie, s. r. o., Limuzská 3135/12, Praha 10, ve výši 450 Kč, bezcenné bytové zařízení do dvou pokojů a bezcenné osobní věci zůstavitele“ (výrok I.), že se řízení zastavuje (výrok II.), a určil odměnu a náhradu hotových výdajů notářky Mgr.  H. P. za provedení úkonů v řízení o pozůstalosti (výrok III.).

K odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 10 Co 324/2019-55, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolací námitce, že postup podle § 154 z. ř. s. je možný pouze při vydání nepatrného majetku zůstavitele vypraviteli pohřbu, pokud s tím vypravitel pohřbu souhlasí, odvolací soud uvedl, že „je v dané věci vysoce pravděpodobné, že v konečném důsledku to bude vždy stát, kdo nabude uvedený majetek nepatrné hodnoty (s ohledem na danou procesní situaci), bylo by proto nehospodárné a neekonomické nadále uvedené řízení o pozůstalosti vést“, a že „když zákon na uvedenou skutkovou situaci nepamatuje konkrétním zákonným ustanovením, bylo namístě s ohledem na všechny okolnosti dané věci analogicky postupovat jako v situaci předpokládané § 154 z. ř. s.“.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019, č. j. 10 Co 324/2019-55, podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že jde o otázku, která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, a to, „zda je možné analogicky v rámci pozůstalostního řízení ve vztahu k České republice aplikovat § 154 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), tj. vydat majetek nepatrné hodnoty České republice a řízení zastavit, a to i s ohledem na skutečnost, kdy Česká republika s vydáním majetku nepatrné hodnoty nevyslovila souhlas“.

Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení. Dovolatelka má za to, že aplikace § 154 z. ř. s. ve vztahu ke státu nemá oporu v současné právní úpravě, která umožňuje nabytí majetku zůstavitele státem pouze v případě, že je závětním dědicem nebo mu dědictví připadne jako odúmrť podle § 1634 odst. 1 o. z., anebo podle § 237 z. ř. s. v rámci likvidace dědictví jako majetek zůstavitele, který se nepodařilo zpeněžit. Zastavení řízení podle § 154 z. ř. s. je možné pouze v případě, že zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty, že je znám vypravitel pohřbu a vyslovil s vydáním tohoto majetku souhlas.

Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, o jehož právech a povinnostech bylo rozhodováno (srov. § 6 odst. 1 z. ř. s.), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné, zda lze o majetku zůstavitele nepatrné hodnoty, s jehož převzetím nesouhlasila J. P., která se postarala o pohřeb zůstavitele, rozhodnout, že připadá státu podle § 154 z. ř. s. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla od účinnosti zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení odvolacího soudu je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. podle důvodu vymezeného v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby (§ 154 odst. 1 z. ř. s.).

Nebylo-li řízení zastaveno podle § 153 nebo 154, soud usnesením vyrozumí každého, o němž lze mít podle dosavadních výsledků řízení za to, že je zůstavitelovým dědicem, o jeho dědickém právu a poučí ho o tom, že může dědictví odmítnout a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí dědictví (§ 164 odst. 1 věta první o. s. ř.).

Smyslem a účelem projednání pozůstalosti (tak jak vyplývá z právní úpravy dědického práva obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) v soudním řízení podle ustanovení z. ř. s. (§ 98 a násl.) je zjištění dědiců zůstavitele, zjištění aktiv a pasiv patřících do pozůstalosti a vydání rozhodnutí, kterým soud deklaruje (popř. autoritativně rozhoduje) nové právní poměry po smrti zůstavitele. Vedle smrti zůstavitele je základním předpokladem dědění existence majetku tvořícího pozůstalost.

Výjimku z projednání pozůstalosti, tedy i potřeby zjišťování dědiců zůstavitele, tvoří případy, kdy zůstavitel sice majetek zanechal, ale jde o majetek bez hodnoty nebo majetek, jehož hodnota je nepatrná. Tato výjimka, upravená v § 154 z. ř. s., umožňuje, aby byl takový majetek vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, na úhradu nákladů, které v souvislosti s pohřbem vynaložil, a řízení o pozůstalosti bylo zastaveno. Postup podle § 154 z. ř. s. však nemůže být uplatněn, pokud s převzetím takového majetku obstaravatel pohřbu nesouhlasí. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 550/18, požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem představuje právo, a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb.

Další postup v řízení o pozůstalosti, pokud zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty a obstaravatel pohřbu s jeho převzetím nesouhlasí, zákon výslovně neupravuje.

Proto by bylo v zásadě namístě pokračování v řízení (zahájeného na základě oznámení matričního úřadu o smrti fyzické osoby) „klasickým“ projednáním pozůstalosti.

Lze však také uvážit, zda náklady státu (soudu, u kterého řízení probíhá), vzniklé v souvislosti se zjišťováním dědiců (na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona – případně podle všech šesti tříd dědiců) a s vlastním projednáním pozůstalosti (tj. především náklady na vyrozumívání o dědickém právu, doručování předvolání k jednání a rozhodnutí soudu účastníkům), a také náklady účastníků řízení nejsou výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty. Takové posouzení nepochybně závisí na okolnostech konkrétního případu.

Případný závěr o výrazném nepoměru mezi majetkem, který by měl být projednán, a finanční i časovou náročností dalšího řízení o pozůstalosti (zejména je-li již na základě výsledků předběžného šetření zřejmé, že jde o pozůstalost značně předluženou, a nelze tak předpokládat ani částečné uspokojení věřitelů), by pak mohl vést k aplikaci § 154 z. ř. s. i v situaci, kdy tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nelze majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty pro jeho nesouhlas vydat, předpoklady pro zastavení řízení však jsou.

Nelze-li majetek vydat vypraviteli pohřbu ani dědicům, může být nabývajícím subjektem i stát, a to proto, že tu není nikdo jiný, komu by bylo možné majetek vydat (jako je tomu např. i v případě odúmrti podle § 1634 o. z. nebo v případě připadnutí majetku, který se nepodařilo zpeněžit při likvidaci dědictví podle § 237 z. ř. s., pokud se pozůstalost projednává). Z toho pak logicky vyplývá, že je zcela bezpředmětné vyžadovat souhlas státu s takovým postupem.

V projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř.) vyslovil, že na tuto skutkovou situaci zákon nepamatuje a že okolnosti dané věci umožňují analogický postup podle § 154 z. ř. s. Vzal přitom v úvahu především výši a rozsah zůstavitelem zanechaného majetku a výši přihlášených dluhů zůstavitele, což představuje uvážení ve výše uvedeném smyslu pro možnost výjimečné aplikace § 154 z. ř. s.

Protože je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a nebyly zjištěny žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

JUDr. Roman Fiala,

místopředseda Nejvyššího soudu

České republiky, člen redakční rady Ad Notam

 

Zpět