Fejeton: Jak jsem roznášel péefka

Muselo být asi 12. prosince 2019 odpoledne a v kanceláři jsem všeho měl už po krk (datum je beztak zaměnitelné, protože před Vánoci mám všeho plné zuby každý den). Při pohledu z okna mi začalo připadat lákavé nejenom se dívat na dvůr, ale v úředních hodinách dokonce vyjít ven. Protože ve mně stále přežívají pocity odpovědnosti za chod kanceláře, musel jsem si procházku alespoň vnitřně omluvit. Jako vhodná záminka se naskytla hromádka novoročních přání – „péefek“, připravených i s obálkami k odeslání poštou. Z nich dobrá třetina měla putovat na pardubické adresy. Proč bych posílal obálky poštou z Pardubic do Pardubic, když stejně všichni adresáti sídlí v centru a obejdu je pešky za hodinu? Při dnešní organizaci poštovní přepravy by nejspíš zásilky dorazily nejprve do Prahy, kde by je čekalo roztřídění a teprve následně návrat do Polabí. Místo péefek jsem si tedy raději dopřál výlet já a vydal se do ulic doručovat osobně.

Když jsem dorazil k prvnímu cíli s úmyslem vhodit péefko s obligátní Kunětickou horou do schránky, překvapila mě absence poštovních schránek u vchodových dveří. Pokus dostat se do budovy selhal, neboť dveře zvenčí nemají kliku. Nezbývalo než zazvonit na zvonek. Vtom se vyrojily myšlenky: zazvoníš, zeptají se, kdo jste a co chcete, a co jim odpovíš? Notář Plašil, nesu vám péefko? Pak nastane chvíle překvapeného ticha asi ve významu Aha, no tak my vás tedy ze slušnosti pustíme, ale skoro bychom byli radši, kdybyste nás nezdržoval nesmysly, ještě po nás budete chtít kafe – zjevně nemáte co jiného na práci než otravovat lidi. Na chodníku u domovní zdi se tak neočekávaně odhalila naivita mé původní myšlenky, že roznášení péefek půjde hladce. Cesta k dalšímu cíli už nebyla tak veselá a spokojená, neboť se do mysli vkrádala celkem pravděpodobná obava, že na podobnou překážku narazím také u dalších adresátů. V Pardubicích budu nejspíš jedním z posledních právníků, který nemá žádný zadržovací mechanismus proti zájemcům o náhlý vstup do kanceláře. Jak se dalo očekávat, z prvních čtyř neúředních adresátů péefek měli zavřené dveře a zvonky všichni, zato jsem u žádného nedokázal najít schránku bez nutnosti zazvonit a požádat o vstup do budovy či rovnou do kanceláře. K dalším třem už jsem raději nešel, poučen předchozím nezdarem.

Tak zbývaly alespoň okresní soud a katastrální úřad. Obě státní instituce přece mají podatelnu. Při dalším zkoumání cestou k řece, na jejíchž březích oba úřady sídlí, se nicméně i podatelna ukázala problematickou. Soud jsem zavrhl jako první – justiční stráž u vchodu po mně pravidelně žádá, abych si rozepnul pásek, jehož kovová přezka píská při průchodu bezpečnostním rámem. Když jsem měl jít na minulou poradu notářů, hledal jsem ráno v pyžamu po skříni nějaké slušné trenýrky, abych na soudu nedělal ostudu (k tomu ale podotýkám, že nyní už mi obtížná volba spodního prádla nehrozí, protože jsem si kvůli poradám notářů pořídil kšandy, jejichž přezky jsou moc malé, aby je bezpečnostní rám vypískal).

Myšlenka doručit péefko soudu osobně tedy skončila u ledu, abych použil frazeologismus blízký Vánocům. Tak jedině katastrální úřad musí všechno zachránit (jakkoliv slovo záchrana u katastrálního úřadu zní ještě naivněji než osobní roznášení péefek po Pardubicích ve třetím tisíciletí). Při příchodu do hlavního sálu úřadu mě uvítalo překvapivé množství osob čekajících, až je vyvolávací systém pustí do podatelny. Došlo mi, že kvůli tomu péefku si tady počkám hodně dlouho. Jak jsem se rozhlížel po místnosti, napadla mě spásná myšlenka, jak urychleně opustit úřad a zároveň splnit poslání. Skoro jsem se rozběhl k zasklené „kukani“, ve které vládne pan vrátný. „Nesu vám péefko,“ spustil jsem na něho. „A to je co?“ Taková reakce mě vyvedla z míry. „No péefko, novoročenka!“ odpověděl jsem zmateně. Vrátný však nemilosrdně zopakoval otázku: „No a to je co?“ Teprve nyní jsem si uvědomil, co mi tím vlastně říká: péefko není zařaditelné pod žádný zaškatulkovaný typ podání – není to návrh na vklad, změna nebo zpětvzetí návrhu, není to opravný prostředek ani stížnost či návrh na opravu chyby v katastrálním operátu…

Div ne se slzami v očích jsem opustil budovu a zanechal za sebou jenom „Na shledanou“ s dovětkem, že to radši pošlu poštou. Kam se tedy uchýlit se svou staromódní potřebou předat někomu péefko? Od řeky se dá jít přímou cestou na pěší zónu a do kanceláře, ale také je možné si mírně zajít přes Bělobranské náměstí. Asi ta předvánoční tesknota mě přivedla delší cestou před státní okresní archiv. Během roku archiváře zatěžuji dost často svými požadavky, tak jsem pro ně taky jedno péefko nachystal. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak je vlastně vzácné, že mohu jen tak z ulice přijít rovnou do badatelny, kde sedí archivář připravený mě prakticky okamžitě přijmout a vyslechnout si, co mu nesu. Tak jsem ten rok poprvé a naposled osobně předal novoročenku, popřáli jsme si hezké Vánoce a já se ubíral ke kanceláři s klidnou myslí, že přece jenom někde ještě vládnou staré pořádky.

JUDr. Filip Plašil,

člen redakční rady Ad Notam, notář v Pardubicích