Podpis jako podmínka platnosti závěti (s akcentem na holografy)

Mgr. Ondřej Drachovský, Kristián Fischer

Jestli existuje nějaké právní jednání, které by se dalo nazvat notářovým denním chlebem, jedná se o závěť. Coby významná dispozice vyžaduje závěť ke své platnosti zásadně písemnou formu, jejímž obligatorním předpokladem je podpis. Závěť bez řádného podpisu tak nemůže vyvolat zamýšlené právní následky, z čehož plyne, že podpis jako náležitost závěti nemůže unikat pozornosti notářské obce. Jaká je hranice mezi právně nezávaznými (z hlediska práva neplatnými) soukromými listinami a platnou závětí? Co již náležitosti podpisu nesplní? Jak má vypadat a kde má být umístěn podpis, aby závěť vyvolala kýžené právní následky?

Odpovědi na předznamenané otázky jsou hlavním cílem tohoto příspěvku. Nepanují pochybnosti o tom, že podpis nemusí být čitelný a že nemusí obsahovat celé jméno i celé příjmení původce listiny – přinejmenším pouhé příjmení nepochybně dostačuje.[1] Již jako poněkud problematičtější se jeví podpis pouhým křestním (slovy o. z. osobním) jménem. Avšak můžeme jít ještě dále. Jak se postavíme k uzavření textu přezdívkou, pseudonymem nebo pouhým označením vztahu jako „Váš děda“ nebo „Tvá matka“?[2]

I. Judikatorní entrée

Jelikož příklady táhnou, pokusíme se odpovědi najít právě skrze ně. Koneckonců praktikující právníci přirozeně rádi hledají odpovědi v první řadě v judikatuře. Ani my v tomto nejsme výjimkou, a na následujících řádcích tak pro uvedení do problematiky nejprve zprostředkováváme dva letité judikatorní příběhy řešené vrcholnými soudními orgány našeho státu. Třebaže se oba tyto příběhy odehrály v době účinnosti předchozích soukromoprávních kodexů, mohou nám být nápomocné i nyní, přinejmenším jako východiska pro další úvahy.

a) Případ č. 1 – „Tvá matka“

Novější případ, řešený Nejvyšším soudem ČR,[3] měl své počátky před bezmála třiceti lety. V září 1991 totiž matka dvou dcer (paní D. a paní J.) vlastnoručně sepsala dopis, v němž mj. napsala, že „odkazuje svoji ideální polovinu domu a garáže své dceři paní D“. V textu sice byly dále zmíněny i druhá dcera paní J. a dvě zůstavitelčiny vnučky, avšak nehovořilo se o nich v té souvislosti, že by i jim měl připadnout nějaký majetek. Jádrem budoucího problému se pak stala převážně dvě, zdánlivě neškodná, slova, jimiž byl dopis zakončen – Tvá matka. Sama matka onen dopis nejspíše vnímala jako svou závěť, o čemž svědčí jednak to, že byl uložen v obálce nadepsané slovy „D. (mé poslední přání a závěť)“, jakož i souhlasná tvrzení paní J., matčiny blízké přítelkyně, a matčiny sestry paní F., které v tomto smyslu vypovídaly během soudního řízení. V červenci 2004 matka zemřela a při následném řízení o pozůstalosti samozřejmě dopis přišel na přetřes, načež se rozhořel spor o to, zda může být taková listina pokládána za pravou a platnou závěť.

Obě pozůstalé dcery potvrdily, že dopis byl skutečně napsán vlastní rukou jejich matky. To však byla patrně jediná skutečnost, na níž se sestry shodly. Paní J., nacházející se jistě v nemilé situaci, kdy hrozilo, že by nemusela nabýt cenné nemovitosti z pozůstalosti, dopis za závěť neuznala, argumentujíc tím, že nebyl podepsán zákonem presumovaným způsobem, a nesplňuje tudíž náležitosti platné závěti. Prvoinstanční soud konstatoval zřejmý fakt, tj. že zákon výslovně nestanoví, co se rozumí podpisem pořizovatele, a že podpis uvedený v posuzovaném dopise je dostatečným identifikátorem zůstavitelky, neboť paní D. nemá jinou matku než zůstavitelku. Soud rovněž ozřejmil, že listina obsahuje závěť, která splňuje veškeré náležitosti vyžadované pro její platnost. Soud proto rozhodl, že „závětní dědičkou zůstavitelky na základě závěti ze dne 4. 9. 1991 je pozůstalá dcera RNDr.  D. K.“ a že „zákonnými dědičkami zůstavitelky jsou její dcery J. K. a RNDr. D. K.“.

Proti tomuto usnesení se paní J. odvolala ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který zaujal opačný postoj. Odvolací soud ve svém usnesení sumarizoval, že ačkoli onen (s trochou nadsázky prokletý) dopis na základě výsledků dokazování skutečně psala sama zůstavitelka, k platnosti holografní závěti pouhé zjištění její původkyně nestačí. Apelační soud dále zmínil, že zákon k platnosti závěti vyžaduje vlastnoruční autogram, kterým „se rozumí vlastní rukou psané jméno jednající osoby, přičemž jméno tuto osobu identifikuje vůči všem, a to i v případě, že by bylo neúplné nebo natolik rozšířené, že by teprve až po zjištění dalších skutečností nebylo pochyb o totožnosti pisatele“. Soud tuto interpretaci podložil tím, že již § 578 ABGB stanovil, že mimosoudní závěť nebo dovětek v písemné formě musí pořizovatel vlastnoručně napsat a vlastnoručně podepsat svým jménem. Jako vodítko posloužil soudu kromě jiného i komentář k obecnému zákoníku občanskému z per Františka Roučka, Jaromíra Sedláčka a kol., podle nějž musí zůstavitel závěť „podepsati svým jménem, to je jménem rodovým (třebas zkratkou), […] nebo jiným, jestliže zůstavitel vůbec takovým jménem bývá nazýván a jím se podepisuje“.[4] Krajský soud tedy dospěl k závěru, že listina z roku 1991 sice obsahuje závěť, která ovšem v důsledku absence náležitého podpisu pořizovatelky není platná, a změnil napadený výrok I. rozhodnutí soudu první instance v tom směru, že paní D. přestává být vnímána jako testamentární dědička.

Paní D. se nicméně s tímto výsledkem odmítla smířit, a podala proto dovolání. Uvedla zejména, že ona i její sestra shodně učinily nesporným, že listina byla vlastnoručně napsána jejich matkou s tím, že ani nižší soudní instance neměly o původkyni listiny pochyb. Paní D. rovněž odkázala na dřívější usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky[5] z roku 1983, kde byla jako platná vyhodnocena závěť završená příjmením testátora a jeho akademickým titulem. Za podstatné musíme považovat spolehlivé zjištění faktu, že podpis závěti skutečně pochází od zůstavitelky a že jde zejména o jednoznačné určení pisatele závěti. Podpis slovy „Tvá matka“ dle názoru paní D. v plném rozsahu vyhovuje zákonným požadavkům, a matčin „dopis“ je tudíž platným posledním pořízením.

Nejvyšší soud pak významným způsobem vycházel z již zmíněného o. z. o., z něhož dle jeho názoru vyplývá řešení této patálie. Při interpretaci tohoto soukromoprávního kodexu se totiž vyskytl obdobný problém s jeho § 579, jenž stanovil: „Dal-li zůstavitel svou poslední vůli napsati někým jiným, nechť podpíše jí vlastní rukou.“ Oproti zmíněnému § 578 o. z. o. absentovala v zák. č. 40/1964 Sb. povinnost podepsat poslední vůli svým jménem. Prvorepubliková rozhodovací praxe soudů však vykládala podepsání vlastní rukou ekvivalentně jako podepsání vlastní rukou svým jménem. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že „již za účinnosti Obecného zákoníku občanského nebyl spatřován rozdíl mezi pojmy ‚podpis‘ a ‚podpis jménem‘, a i ‚vlastnoruční podpis‘ tak musel odpovídat požadavkům (shora uvedeným) vyplývajícím z § 578 o. z. o.“. Nejvyšší soud proto uzavřel, že za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. nebylo možné považovat pouhé označení Tvá matka za vyhovující podpis, a dovolání zamítl.

b) Případ č. 2 – „Tvá žena Růžena“

Obecný zákoník občanský hraje roli i v našem druhém příběhu. Ten se totiž udál ještě v dobách jeho účinnosti, konkrétně byl zaznamenán v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky z roku 1926.[6] Tentokráte šlo o listinu, v jejímž textu nevyléčitelně nemocná žena povolává za univerzálního dědice svého manžela. Po ženině smrti se na soud obrátila její sestra, jež závěť nepokládala za platné pořízení pro případ smrti a jedním z důvodů byl opět nedostatečný podpis. Celá závěť totiž byla podepsána slovy „Tvá žena Růžena“, po nichž umírající manželka dopsala ještě těchto pár slov: „Není mi možno dále žít. Dej mi moje svatební šaty do truhle prosím tě proto neodsuzuj žij blaze.“ Pozůstalá sestra namítala, že podpis pouhým křestním jménem není dostačující a že nulitu této závěti navíc způsobuje též fakt, že podpis nestál na samém konci listiny.

Československý Nejvyšší soud však v tomto případě rozhodl jinak než soudobý Nejvyšší soud v prvním příběhu. Jak jsme již zmínili, ABGB stanoví, že mimosoudní písemnou závěť musí její pořizovatel podepsat vlastním jménem. Tomuto požadavku bylo dle mínění soudu vyhověno, neboť podpis křestním jménem Růžena ve spojení se slovy Tvá žena vylučuje omyl v totožnosti autora závěti.[7] Navíc zůstavitelka se svému manželovi standardně podepisovala právě takto. Soud rovněž rozhodl, že onen melancholický vzkaz napsaný za podpisem není ku škodě – post scriptum tak k závěti připojeno být může, nemůže však mít účinky zamýšlené zůstavitelem, avšak může sloužit alespoň k vysvětlení zůstavitelovy vůle.[8] Před podpisem je uvedeno, co má manžel zdědit, a podpis tak slouží jako verifikace toho, že autorka závěti v předcházejících řádcích skutečně vyjádřila svou vůli. Tento závěr shrnuje soud těmito slovy: „Poněvadž jmenování dědice jest v dopise před podpisem zůslavitelčiným, nemůže býti pochybnosti o platnosti této závěti.“

II. Analýza rozhodnutí a vyjádření k jejich použitelnosti v současné době

Předestřená rozhodnutí demonstrují mj. paradigmatickou změnu, k níž v minulém století na našem území došlo. Zatímco druhé rozhodnutí nelpí na slovíčkách a snaží se hledat skutečnou vůli zůstavitele, rozhodnutí uvedené na prvním místě vyznívá poměrně přísně, přičemž zřetelně akcentuje gramatický výklad a poněkud zvláštní historickou úvahu. Vzhledem k nápadné inspiraci současného o. z. v jeho rakouském protějšku, jakož i vzhledem k většímu akcentu legis lata na zásadu favor testamenti bychom tytéž závěry jako Nejvyšší soud ČSR[9] v posléze zmíněném usnesení měli dovodit i my v kontextu současné právní úpravy. Domníváme se tudíž, že slova „Tvá žena [křestní jméno]“ mohou představovat náležitý podpis poslední vůle.[10]

Složitější otázka se týká rozhodnutí prvního, přičemž zní, zda bychom k závěru o neplatnosti závěti podepsané slovy „Tvá matka“ měli dospět i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.[11] Paušální odpověď přitom není jednoznačná, přičemž nezbývá než zopakovat mantru o tom, že bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Zde bychom mohli naši analýzu uzavřít, nicméně obecenstvo by zřejmě příliš nadšeno nebylo, proto se pokusme dospět ke konkrétnějším závěrům. Naší výchozí tezí je, že rozdíl mezi slovy „Tvá žena“ a „Tvá žena Růžena“ není natolik výrazný, aby vedl k odchylnému právnímu posouzení. Podrobme nyní tuto tezi bližšímu zkoumání. Již meziválečná literatura totiž právě v tomto zdánlivě drobném rozdílu spatřovala hranici mezi podpisem a právně bezvýznamným zakončením textu.[12] Podpis podle tehdejších výkladů musel bezvýjimečně obsahovat (alespoň křestní) jméno. Významným argumentem, o nějž se tyto závěry opíraly, ovšem byla dikce zákonné úpravy, která – na rozdíl od té dnešní[13] – výslovně vyžadovala podpis vlastním jménem. Kromě této gramatické změny je použitelnost závěrů předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu problematická přinejmenším v tom, že jeho argumentace stojí na nikoli zcela korektní opoře o prvorepublikovou právní úpravu. Nejvyšší soud však přistupuje k obecnému zákoníku občanskému čistě textuálně, dogmaticky a bez dostatečného zohlednění názorů tehdejší civilistiky. Tak např. E. Svoboda dospěl k závěru, že „není nutno podepsati i příjmení, jestliže připojením podpisu jména jest autor naprosto identifikován“.[14]^{, [15]} Bude-li pořizovatel v textu identifikován jinak – „Já, níže podepsaný [jméno a příjmení]“, nebo bude-li na základě ostatního textu alespoň identifikovatelný – např. tím, že v textu hovoří o svých blíže určených příbuzných, měli bychom takto podepsanou závěť (zpravidla) kvalifikovat jako platnou.[16]

III. Blíže k podpisu závěti po rekodifikaci soukromého práva

Při hledání odpovědi na otázku, co se vůbec skrývá pod pojmem podpis a k čemu takový podpis slouží, nám napoví již sama etymologie – „pod“ – „pis“. Místo podpisu je právě na konci určitého textu, přičemž jeho úkolem je daný text uzavírat a učinit z něj právně významný projev vůle.[17] Textu umístěnému za podpisem proto již právní závaznost zásadně přiznat nelze, třebaže bude působit konzistentně s podepsaným textem.[18] Specificky v případě závětí na tomto závěru zřejmě ničeho nezmění ani označení nepodepsaného textu jako příloha (ledaže se jedná o závěť sepsanou ve formě notářského zápisu), a to dokonce ani ve spojitosti s poukazováním na takové přílohy v samotném textu podepsané závěti.[19] Taková formálně neplatná závěť mající její obsahové náležitosti ovšem může sloužit alespoň jako vysvětlení zůstavitelovy vůle, zvláště je-li připojena k jiné bezvadné závěti.[20] Ani vlastnoručně sepsané, ovšem nepodepsané poslední pořízení, třebaže bylo vloženo do zůstavitelem podepsané obálky, z obdobných důvodů zpravidla nebude možné pokládat za platné (srov. však rakouské názory popsané níže).[21]

Patrně nalezneme shodu na tom, že nad formálními náležitostmi závěti nelze zavírat oči.[22] Na druhé misce vah ovšem stojí dědickoprávní dogma, že při výkladu závěti je vždy nutno v první řadě hledat vůli zůstavitele (= již zmíněná zásada favor testamenti normovaná v § 1494 odst. 2 o. z.).[23] Můžeme říci, že absence podpisu zůstavitele jeho jménem (či příjmením) indikuje jeho vůli vyhotovit právně nezávaznou listinu – tedy jakýsi dopis obsahující pouhý morální apel či „závěť“ psanou nanečisto? Nebo máme spíše naopak vycházet z toho, že zakončení písemnosti jinak než vypsáním jména vychází ze zůstavitelovy domněnky, že takové zakončení písemnosti bude vykládáno jako řádný podpis?[24]

Předtím, než se definitivně přikloníme na tu či onu stranu barikády, se zamysleme nad funkcemi podpisu. Proč je podpis obligatorní náležitostí závěti i jakéhokoli jiného písemného právního jednání? Podpis je v první řadě jakousi pečetí, tedy završením textu – někdy se v této souvislosti hovoří o krycí[25] funkci podpisu, neb právě podpis určuje konec závazné části listiny a vše, co je umístěno za podpisem, již postrádá právní závaznost. Právě podpisem vyjadřuje pisatel vůli, že jeho listina je kompletní a hotová a že má mít právní závaznost.[26] Další funkce podpisu lze nazvat jako autentifikační a důkazní. Podepisujeme se proto, aby bylo při pozdějším dokazování možné zjistit, že jsme to byli my, kdo listinu vyhotovil či kdo projevil souhlas s jejím obsahem.[27] Podpis osvědčuje, že se skutečně jedná o právní jednání osoby, která je v předmětné listině uvedena jako její původce. Není-li v samotném textu listiny jako původce výslovně označen nikdo, můžeme původce zjistit právě z podpisu. Požadavek vlastnoručního podpisu by měl rovněž eliminovat falšování závětí.[28] Konečně písemná forma obecně – a zprostředkovaně též podpis – plní rovněž funkci varující.[29] Požadavek písemné formy odráží zákonodárcovu myšlenku, že předmětné právní jednání je závazné a mělo by být činěno po zralém uvážení. Když něco píšeme, více si to rozmýšlíme, lépe zvažujeme všechna pro a proti, a tedy nejednáme tak zbrkle jako v případě jednání bezformálních.[30] V případě holografních závětí je čas na rozmyšlenou dostatečný již díky požadavku vlastnoručního sepsání a podpisem už se příliš neprodlouží – ať již bude jako podpis vypsáno celé jméno a příjmení, nebo jen vztahové pojmenování. Domníváme se, že všechny uvedené funkce podpisu jsou naplněny též vypsáním jiných údajů než vlastního jména. Postačovat by měl i pseudonym[31] či obrat vyjadřující poměr zůstavitele k dědicům. Podpůrným argumentem je též obvyklost.[32] V rámci rodiny či mezi blízkými osobami je mnohem běžnější nazývat se vztahovými označeními či křestními jmény nežli příjmeními. Vzhledem k tomu, že závěti (ač jsou pojmově neadresnými právními jednáními) bývají „psány pro“ rodinné příslušníky či blízké osoby, lze na taková uzavření nahlížet jako na náležité podpisy. Zatímco v případě smlouvy by „podpis“ slovy „Tvá milující matka“ byl vnímán jako zvláštní a možná i problematický, u závětí bychom k takovému završení textu měli přistupovat jinak. Závěť, obzvláště holografní, mívá osobnější a intimnější charakter (důkazem budiž poměrně četný výskyt závětí v podobě dopisů[33]), což může vést právě k užití podpisu v jiné než tradiční podobě – podpisy pouze křestním jménem; přezdívkou, kterou zůstavitel ve styku s povolaným dědicem užíval; či právě označením vyjadřujícím příbuzenský vztah k dědici.[34] Co se týče zakončení závěti pouhými iniciálami, lze je pokládat za platný podpis tehdy, prokáže-li se, že zůstavitel používal iniciály rovněž k podpisu jiných listin.[35]

O tom, zda by postačovala samotná přezdívka, lze vést polemiku – v takovém případě totiž lze pochybovat o vážnosti zůstavitelovy vůle. Ovšem přesto soudíme, že by z důvodů shora uvedených mohla obstát též např. závěť – dopis podepsána slovy „Tvá životní láska“ či „Navždy Tvůj brouček“. Jako spíše za hranou se jeví tři křížky (potažmo jiné podobné znamení ruky) u nepostiženého gramotného člověka, neboť ty nemohou spolehlivě plnit přinejmenším důkazní funkci.[36] Podobně v případě otisku prstu či jiné části těla nebude minimálně s odstupem určitého času po zůstavitelově smrti možné získat relevantní porovnávací materiál. Navíc i zde vzniká pochybnost o vážnosti testátorovy vůle (potažmo jeho testovací způsobilosti).[37] Rovněž dikce zákona a jeho systematický výklad hovoří v neprospěch platnosti takto zakončených „závětí“.[38] Přesto pokud bychom prokázali, že text napsal a taktéž završil (ať již znamením ruky, nebo otiskem) zůstavitel, lze podle nás výjimečně uvažovat o tom, že předmětnou listinu prohlásíme za pravou a platnou závěť.[39] Věříme nicméně, že poslední dvě zmíněné eventuality rozebíráme čistě z teoretického pohledu a že v reálném světě se již takové situace nevyskytnou.[40] Poslední zvažovaná možnost, a sice nahrazení podpisu mechanickými prostředky, postrádá jakoukoli obvyklost, a tudíž nepřichází v úvahu (§ 561 odst. 1 věta druhá o. z.).[41]

S ohledem na shora uvedené lze dle našeho soudu podpis označit za řádný vždy, pakliže v první řadě bez pochybností umožňuje objektivně identifikovat jednající osobu a zároveň spolehlivě splňuje další funkce podpisu.[42]

Nalezneme pro naše závěry nějakou oporu v odborné literatuře? Podle Eliáše[43] je náležitost řádného podpisu splněna za předpokladu, jde-li o takové označení jednající osoby, z nějž lze tuto osobu objektivně identifikovat. Pokud je tento předpoklad splněn, lze za řádný podpis uznat i šifru, resp. parafu.[44] Zuklínová dokonce možnost platně podepsat závěť (či slib darování) toliko pojmenováním příbuzenského či obdobného vztahu připouští expressis verbis – předpokladem je, aby posuzovaná písemnost měla podobu dopisu.[45] I naposledy jmenovaná autorka připouští jako náležité zakončení závěti pouhou parafu.[46] Rovněž dle Bezoušky vyhovuje náležitostem podpisu i uvedení obratu vyjadřujícího příbuzenský či rodinný vztah zůstavitele k dědici.[47] Konečně lze uvést též názory Karhanové, podle níž klade judikatura nejpřísnější podmínky tam, kde by podmínky měly být naopak benevolentnější, čímž míří především na výklad formálních požadavků závěti.[48]

Rovněž v Rakousku se judikatura vyvinula směrem ke spíše volnějšímu přístupu.[49] Klíčovou roli v posuzovaných případech hrála odpověď na otázku, zda je možné identifikovat pisatele posuzované listiny.[50] Za dostačující tak byl prohlášen např. podpis pouhým uvedením iniciál („M.P.“).[51] OGH uzavřel, že se in concreto nejednalo o pouhé znamení ruky a dále že by bylo mylné se domnívat, že zůstavitel chtěl sepsat toliko koncept poslední vůle. V obecné rovině se rakouská judikatura ustálila na tom, že podpis závěti odpovídá zákonu tehdy, pakliže za prvé odpovídá označení, jaké zůstavitel ve vztahu k blízkým osobám obvykle používal, a za druhé nezanechává pochybnosti o pořizovatelově totožnosti. Proto byl jako dostačující kvalifikován i podpis pouhým označením rodinného vztahu („Vaše matka“).[52] Tyto závěry akceptuje i rakouská doktrína.[53]

Při právní kvalifikaci určité listiny pochopitelně musíme zvažovat rovněž ostatní text obsažený v takové listině – z něj (ale i jiných podkladů) by měl být patrný pořizovatelův animus testandi. Pokud budou zvolené výrazy kategorické v tom smyslu, že pořizovatel někoho expressis verbis povolá za dědice, měli bychom se v pochybnostech přiklonit spíše k tomu, že se o závěť jedná. Na opačné straně – pakliže text obsahuje toliko přání, aby na sebe pozůstalí byli hodní a aby si vše rozdělili „spravedlivě“ – o závěť se jednat nebude.[54] Mezi těmito dvěma póly bude nicméně oscilovat celá řada případů, které jednoznačně vyřešit nelze. Přijměme alespoň obecný závěr, že i dikce či např. označení listiny (nadpis „má poslední vůle“) musí být při posuzování brány v potaz. Roli může hrát rovněž délka posuzovaného textu, zejména zda bude určení osob dědiců a rozdělení pozůstalosti představovat relativně významnou část dané písemnosti či zda bude naopak v rámci dvacetistránkového dopisu na rozloučenou – vedle srdceryvného popisu zůstavitelova života – obsažena pouhá krátká zmínka o tom, že by zůstavitele potěšilo, kdyby všichni nakonec měli stejně.

IV. Bližší exkurz do rakouské judikatury

Nejprve se vraťme k tomu, co jsme naznačili shora ve vztahu k podpisu na obálce. Dle současné rakouské rozhodovací praxe může za určitých podmínek podpis toliko na obálce postačovat, je-li úzce spjat s vloženým textem a nemá-li žádný samostatný význam (např. jako označení odesílatele dopisu). Rozhodujícím faktorem je, nakolik lze obálku považovat za pokračování závěti, tj. zda můžeme obálku přirovnat k poslednímu listu dané písemnosti.[55]

Skládá-li se závěť z více listů, nemusí být podepsán každý jednotlivý list, avšak mezi podepsanou a nepodepsanou částí musí existovat grafická a obsahová souvislost (postupné číslování stran, návaznost textu).[56] O tom, jaký význam může mít pouhý podpis, se můžeme přesvědčit v dalším rozhodnutí, kde zůstavitel postupně pořídil tři závěti, načež za pár let znovu podepsal první ze závětí (spolu s uvedením data druhého podpisu).[57] Pod nejdříve pořízenou závětí se tak nakonec nacházela dvě data a dva podpisy. Zůstavitelův druhý podpis vyhodnotily soudy jako projev vůle směřující k oživení první závěti, a tedy zrušení závěti druhé a třetí. Dědilo se tak podle první závěti.

Pro úplnost poukažme na dva judikáty, z nichž lze dedukovat, že pohled rakouských soudů na formální náležitosti alografních závěti je poněkud přísnější.[58] V prvním případě[59] se soudy zabývaly následujícím problémem. Závěť sestávala ze dvou samostatných listů spojených kancelářskou svorkou. Na prvním listu byl na počítači napsaný text samotné poslední vůle a k tomu ručně dopsaný vzkaz: Tento dokument obsahuje mou poslední vůli. Ač byl na prvním listu dostatek místa i pro podpisy svědků, byli svědci podepsáni až na listu následujícím.

OGH konstatoval, že svědci sice nemusí nutně znát obsah testamentu, přesto se musí jejich podpis (včetně dodatku odkazujícího na jejich svědecké postavení) nacházet na samotném dokumentu, tedy ideálně na témže listu a téže straně, na níž se nachází text samotné závěti. Umístění podpisů na další nespojený a prázdný list nestačí pro splnění formálních náležitostí posledního pořízení. Jinak tomu může být toliko v případě, kdy již na tomto listu nebude dostatečný prostor, což však OGH pouze naznačuje v rámci obiter dictum.

V později řešeném případě tentýž soud jako neplatnou alografní závěť posoudil písemnost složenou ze tří nespojených listů papíru, které sice byly v zápatí označeny čísly 1–3 a společně uloženy do nezalepené obálky, ovšem úskalí tkvělo v tom, že se nepodařilo vyloučit pochybnost o vnější a vnitřní jednotě dokumentu. List č. 3 totiž obsahoval toliko datum a místo pořízení, zůstavitelem připsanou nuncupaci „Toto je má poslední vůle“ a podpis zůstavitele a svědků.[60]

Naopak v případě holografních závětí OGH uzavřel, že platnou (vlastnoruční) závětí může být i listina obsahující několik částí sepisovaných postupně (i s odstupem několika let). Zůstavitelka nejprve na první podepsané straně posuzované listiny povolala univerzální dědičku, o pár let později připsala nepodepsaný dodatek, jímž povolala náhradníky, a nakonec – za dalších 5 let – připojila další text, který opatřila vlastnoručním podpisem, čímž podle OGH napravila formální nedostatek i ve vztahu k předchozímu (původně) nepodepsanému dodatku. Jednotlivé části textu tvořily formálně i materiálně smysluplný a vzájemně se doplňující celek.[61] OGH rovněž poukázal na to, že u holografní závěti – na rozdíl od té alografní – není vyžadována časová jednota sepsání vlastního textu a jeho podepsání a že podpis může být k textu závěti připojen i s několikaletým odstupem.[62]

V. Závěrečný pohled do švýcarské právní úpravy

Zajímavou inspirací pro nás může být rovněž švýcarské právní prostředí a ustálená rozhodovací praxe tamních soudů, neboť tamní právní úprava formálních požadavků holografní závěti je velmi podobná té naší.[63] Švýcarské soudy dospěly kupř. k závěru, že jestliže podpis umožňuje jednoznačnou identifikaci pořizovatele závěti, připouští se i pouhé příjmení, iniciály nebo různé pseudonymy.[64] Stejně tak jsou přípustná označení vyjadřující rodinný vztah k povolanému dědici[65] nebo označení určité funkce, kterou pořizovatel závěti disponoval.[66] Jako poněkud problematičtější je vnímána pouhá parafa, která by ovšem měla dostačovat alespoň jako podpis dodatků či změn.[67]

I k otázce umístění podpisu nám má švýcarská jurisprudence co říci. Podpis má být umístěn na konci listiny, pod vlastním textem závěti, eventuálně, není-li dostatek místa, může být lokalizován rovněž vedle závěrečných slov závěti.[68] Není však možné substituovat podpis pouhým označením v úvodu samotné listiny (např. pokud zůstavitel napíše na samém začátku textu slova Já, Josef Novák, ale pod samotným textem již nebude ani parafa).[69] Zdůvodnění, proč tato identifikace (byť by zůstavitel v úvodu napsal kupř. též své rodné číslo nebo další údaj) nepostačuje, je nasnadě. Podpis slouží též k distinkci konečné verze závěti od pouhého konceptu. Zkrátka a dobře, pokud by byla za závěť uznána i listina, v níž by podpis na samém konci absentoval, hrozilo by, že šlo o listinu, kterou zůstavitel jako závěť vůbec nezamýšlel.[70] A skutečnost, že zemřelý listinu vůbec jako závěť nezamýšlel, se z hlediska obecných zkušeností jeví jako pravděpodobnější důvod chybějícího závěrečného podpisu než to, že by na podpis pouze zapomněl.

I v tuzemské praxi dochází k situacím, kdy zůstavitel svou původní závěť pozmění, ať již přidáním, nebo naopak vymazáním určité její části. Švýcarská judikatura sice není zcela jednotná v názoru, zda má být v případě takovýchto aposteriorně učiněných změn opět vyžadován podpis, nicméně lze nalézt určité převažující tendence. Na vymazání určitého úseku závěti bývá nahlíženo jako na její částečné zničení, pro které se podpis nevyžaduje.[71] Odlišná situace nastává, pakliže zůstavitel např. upraví jméno dědice či přidá dědice nového (tedy pokud do původního, již podepsaného textu, cokoli doplní). V tomto případě je potřeba onu změnu nejen náležitě podepsat, ale i datovat. Na druhou stranu se zde jako dostatečný jeví podpis pouhými iniciálami.[72]

Závěrem

Jsme si vědomi toho, že námi shora dovozené závěry znamenají významné ztížení pozice soudních komisařů a soudců. Ti se dle našeho výkladu nemohou zbavit povinnosti posoudit pravost a platnost určité listiny jako závěti pouhým poukazem na kritizované usnesení dovolacího soudu z roku 2009. Toto rozhodnutí sice podporuje právní jistotu, na druhé straně však podle nás přílišně odhlíží od zásady favor testamenti, a proto by po rekodifikaci nemělo obstát. Završení textu slovy „Tvá matka“ samo o sobě neimplikuje právní nezávaznost tohoto textu a pozornost soudu se posléze musí upínat k dalším faktorům, jež mu pomohou maximálně se přiblížit zůstavitelově vůli. Domníváme se, že obecná zkušenost nasvědčuje spíše tomu, že když už zůstavitelé něco sepisují, patrně tím také něco sledují a předpokládají, že na to bude brán patřičný zřetel. Pravděpodobněji se proto dopustíme chyby, pokud zcela odhlédneme od určité listiny s pouhým konstatováním, že není patřičným způsobem podepsána, než když takové listině přiznáme právní relevanci. Vždy je přitom důležité pamatovat na funkce podpisu, tedy musíme být především s to zjistit, že je zůstavitel skutečně původcem daného textu (včetně jeho završení) a že – tím, jak listinu uzavřel – chtěl projevit, že jeho text je kompletní a že jej myslí opravdu vážně. Pouhé vlastnoručně sepsané povolání určité osoby za dědice bez jakéhokoli uzavření proto závětí nemůže být, třebaže bychom bezpečně prokázali, že jej učinil zůstavitel.[73]

Dodnes jsou nejen v našem kontextu přiléhavá slova prvorepublikového civilisty Mayra o tom, že každá forma obtěžuje právní styk tím, že „ohrožuje platnost vážně míněného a obsahově nezávadného právního jednání pro chybu formální“, a že je proto v soukromém právu žádoucí někdy takovou chybu považovat „za nezávažnou, poněvadž bylo zásadním úmyslem zákonodárcovým, aby hmotné právo nestalo se obětí bezúčelných formalit“.[74] Lze rovněž zmínit Umlauftův názor, dle nějž extenzivní výklad formálních požadavků na závěti naráží na hranice představované zásadou favor testamenti.[75] V rovině de lege ferenda je inspirativní text § 2247 odst. 3 německého BGB, podle něhož by podpis závěti měl obsahovat křestní jméno a příjmení zůstavitele s tím, že pokud se pořizovatel podepíše jiným způsobem, není závěť neplatná, stačí-li takový podpis ke zjištění autorství a vážnosti testátorovy vůle.

Rekodifikované právo nám právníkům do jisté míry komplikuje životy svým přirozenoprávním a antropocentrickým zaměřením. Reflexem tohoto zaměření je totiž důraz na spravedlnost oproti určitému oslabení právní jistoty. Patrně vůbec největší nároky jsou kladeny na soudce (včetně soudních komisařů), kteří musí více než dříve vážit okolnosti případu a hledat smysl právních norem, a to někdy i vzdor (na první pohled) jednoznačnému zákonnému textu.[76] Zároveň se přitom musí orgány aplikující právo zdržet přehnaného aktivismu, čímž jsou postaveny do prekérní situace. Zákonodárce ovšem přijal takovou úpravu proto, že věří, že se soudy této své přetěžké role dokáží zhostit.[77] K tomuto zákonodárcově optimismu se přidáváme i my, doufajíce, že tento náš text poslouží jako dobrý pomocník pro každého, kdo se v praxi ocitne před řešením nesnadných otázek, které byly předmětem toho pojednání. Samozřejmě uvítáme, když na tento náš počin kdokoli naváže, třebaže kriticky a nesouhlasně.

• Štítky:
• 2020