Participace věřitelů na soupisu pozůstalosti

Mgr. Karel Volný

V tomto článku bych se chtěl zaměřit na institut soupisu pozůstalosti, a to z pohledu účasti věřitelů zůstavitele na něm. Touto účastí pak mám na mysli nejen fyzickou přítomnost při provádění soupisu, ale veškeré ostatní úkony se soupisem spojené, tedy zejména právo soupis navrhnout, právo být o provedeném soupisu vyrozuměn a právo vyjádřit se k soupisu. Právě všech těchto fází bych se chtěl ve svém článku dotknout, přičemž mým hlavním zájmem je otevřít otázku povinnosti soudu[1] oznámit věřiteli provedení soupisu a právo věřitele vyjádřit se k takto provedenému soupisu dle § 1689 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také „o. z.“).

Není věřitel jako věřitel

Občanský zákoník výslovně počítá s věřitelem zůstavitele pro případ nařízení soupisu pozůstalosti a pro účast na něm. Tuto úpravu lze nalézt v § 1684 a 1685 o. z. Pokud jde o nařízení soupisu pozůstalosti, nařídí jej soud také tehdy, požádá-li o to věřitel zůstavitele, který navrhl, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění (dále jen „odloučení pozůstalosti“), nebo osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný vážný důvod.[2] Jde-li pak o přítomnost na samotném soupisu pozůstalosti a činění připomínek a vznášení dotazů, náleží tato práva jak věřiteli, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, tak i jiné osobě, která na tom prokáže právní zájem, souhlasí-li s tím soud.[3] Zda by pod tuto druhou kategorii osob – právní zájem, bylo možné podřadit i všechny ostatní věřitele, kteří nenavrhli odloučení pozůstalosti, se pokusím rozebrat ve svém článku níže. Na co se však pokusím poukázat už v této fázi, je rozdílnost hmotněprávní a procesněprávní úpravy.

Dle § 112 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také „z. ř. s.“), je věřitel v řízení o pozůstalosti účastníkem řízení pouze tehdy, jde-li v něm o odloučení pozůstalosti, které navrhl, nebo o soupis pozůstalosti, který navrhl. V jiných případech ani v jiných částech řízení věřitel není účastníkem řízení. Zpravidla tedy jde o situaci, kdy věřitel „pouze“ přihlásí svou pohledávku do pasiv pozůstalosti. V takovém případě tedy, podle výše uvedeného ustanovení, věřitel není účastníkem řízení v žádné jeho části.

Odloučení pozůstalosti

Pokud se podíváme na věřitele, který navrhl odloučení pozůstalosti,[4] pak je zde hmotněprávní a procesněprávní úprava v souladu, jelikož tato osoba může soupis pozůstalosti navrhnout, být u něj přítomna, činit dotazy a vznášet připomínky a zároveň je v této části řízení i účastníkem řízení. Smyslem odloučení pozůstalosti je v zásadě zabránit splynutí jmění zůstavitele a jmění dědice. Z tohoto důvodu je racionální a nezbytné, aby takovýto věřitel zůstavitele měl plné povědomí o tom, co pozůstalost tvoří.

Návrh na soupis pozůstalosti

Podíváme-li se však na věřitele, který navrhl soupis pozůstalosti, nastává problém, jelikož v tomto ohledu není procesní úprava zcela v souladu s úpravou hmotněprávní. První problematickou otázkou je, kdo může podle hmotného práva mimo jiné navrhnout soupis pozůstalosti – věřitel, který osvědčí, že je pro provedení soupisu jiný vážný důvod. Jak tedy chápat § 112 z. ř. s. v části „soupis pozůstalosti, který navrhl“? Musí být tento návrh kvalifikovaný s ohledem na § 1685 odst. 2 písm. d) o. z., tedy musí v něm být osvědčen jiný vážný důvod na nařízení soupisu, nebo postačuje, dle dikce procesního ustanovení, prostý návrh? Přikloníme-li se ke druhému řešení, pak toto ustanovení občanského zákoníku pozbývá jakýkoliv smysl, když pro nařízení soupisu postačuje pouhé jeho navržení. Takovýto výklad však nepovažuji za správný, neboť odporuje principu bezrozpornosti právního řádu. Proto je dle mého názoru nutné část § 112 z. ř. s. „soupis pozůstalosti, který navrhl“ vykládat tak, že se musí jednat o kvalifikovaný návrh, ve kterém je zároveň věřitel povinen osvědčit jiný vážný důvod, ve smyslu § 1685 odst. 2 písm. d) o. z. V čem může tento jiný vážný důvod spočívat? Např. v tom, že majetek patřící do pozůstalosti může být v pozůstalostním řízení zatajen nebo že s ním může být jinak naloženo způsobem poškozujícím věřitele zůstavitele.[5]

Druhou významnou odlišností pak je, kdo může být soupisu pozůstalosti přítomen. Dle hmotného práva to může být i osoba, např. věřitel, která na tom prokáže právní zájem, souhlasí-li s tím soud. Občanský zákoník nestanoví, že by u soupisu mohl být přítomen i věřitel, který jej navrhl. Avšak s ohledem na to, že řízení o pozůstalosti je řízením nesporným, jeho jednání jsou neveřejná, převažuje v něm zájem na ochraně soukromí nad zájmem na veřejné projednání věci, se domnívám, že výčet osob, které mohou být soupisu přítomny, je výčtem taxativním. Z toho plyne, že jiné věřitele než ty, kteří navrhli odloučení pozůstalosti, lze podřadit toliko pod písm. e) daného odstavce – souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom prokáže právní zájem; odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl. To je však v evidentním rozporu s tím, co stanoví § 112 z. ř. s., dle kterého je věřitel, který navrhl soupis, automaticky účastníkem řízení v této části. Zákon o zvláštních řízeních soudních po tomto věřiteli nepožaduje prokázání právního zájmu na účasti na soupisu, a už vůbec jeho účast na soupisu nespojuje se souhlasem soudu. Přitom § 178 odst. 1 z. ř. s., týkající se vyrozumění o provedení soupisu, veskrze odkazuje na § 1684 odst. 2 o. z., když stanoví, že se o soupisu „vyrozumí o době a místu jeho provedení všechny osoby, které mají právo být přítomny soupisu a vznášet dotazy a připomínky“. Jak se tedy s tímto rozkolem vypořádat? Za prvé je nutné uvést, že je poněkud s podivem, že občanský zákoník výslovně nepočítá s tím, že věřiteli, který je oprávněn soupis pozůstalosti navrhnout dle § 1685 odst. 2 písm. d) o. z., vzniká automaticky účast na soupisu pozůstalosti. Jako by snad občanský zákoník odděloval věřitele, kteří mohou být soupisu přítomni, od těch, kteří jej mohou navrhnout. Pokud by tomu tak mělo být, je otázkou, proč by měl být takovýto věřitel motivován k navržení soupisu pozůstalosti, když samotnou účast na tomto soupisu mu zákon bezpodmínečně negarantuje? Ustanovení občanského zákoníku je však dle mého soudu třeba číst ve vzájemné souvislosti se zákonem o zvláštních řízeních soudních a vyložit je tak, že věřiteli, který navrhl soupis pozůstalosti a osvědčil jiný vážný důvod pro nařízení soupisu, vzniká ex lege právo účastnit se soupisu pozůstalosti. Není kupř. možné tato ustanovení ve vzájemné souvislosti vykládat tak, že věřitel navrhne soupis pozůstalosti, avšak až se souhlasem soudu mu může být přítomen, když přitom už tím, že navrhl soupis pozůstalosti, je co do soupisu účastníkem řízení. Co kdyby soud nedal souhlas s jeho účastí při soupisu? I přesto by byl účastníkem řízení? Takovýto výklad nepovažuji za správný.

Za druhé je nutné poukázat na skutečnost, že pro nařízení soupisu musí věřitel osvědčit jiný vážný důvod, pro účast na něm by měl zase prokázat právní zájem. Jaký je mezi těmito termíny rozdíl? Jiný vážný důvod jsem se pokusil vymezit výše. Pokud jde o právní zájem, tak ten je v tomto směru nutné odlišit od jiného vážného důvodu, jelikož se musí primárně dotýkat právní sféry navrhovatele. V tomto ohledu lze např. odkázat na judikaturu k pojmu naléhavý právní zájem ve vztahu k § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.[6] Jelikož však je v zájmu věřitele, aby žádný majetek zůstavitele nebyl kupř. zatajen nebo poškozen, nebude možné právní zájem věřitele na uspokojení své pohledávky podřadit pod jiný vážný důvod? Dle mého soudu tomu tak bude, což by vedlo i k závěru, že věřiteli, který navrhl soupis pozůstalosti a prokázal soudu svou pohledávku (náležitě doložil), vzniká ex lege právo účastnit se soupisu pozůstalosti. Žádného souhlasu soudu s účastí věřitele na soupisu pozůstalosti již není třeba. To pak plně koresponduje i s § 112 z. ř. s.

Pro oba „typy“ věřitelů, tedy ty, kteří navrhli soupis pozů­stalosti nebo odloučení pozůstalosti, platí, že by jim soud doručoval usnesení o nařízení soupisu pozůstalosti, byli by vyrozumíváni o provedení soupisu (§ 178 odst. 1 z. ř. s.), a rovněž by jim bylo doručováno usnesení o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku nebo společným prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku (§ 177 z. ř. s.).

Zbylí věřitelé

Další a poslední skupinu věřitelů pak tvoří věřitelé, kteří nenavrhli odloučení pozůstalosti ani soupis pozůstalosti, a nejsou tedy účastníky řízení ve smyslu § 112 z. ř. s., ale prokázali soudu svou pohledávku (případně ji alespoň soudu oznámili) a mohli by mít právo účastnit se soupisu ve smyslu § 1684 odst. 2 písm. e) o. z. Tuto skupinu si označíme pracovně jako „zbylí věřitelé“. Tato skupina věřitelů je v praxi nejpočetnější, a je tedy zásadní uvést, jak je to s jejich účastí při soupisu pozůstalosti. V tomto ohledu je nutné vyjít z písm. e) shora uvedeného ustanovení, tedy že pro jejich účast při soupisu je nutný souhlas soudu a prokázání právního zájmu. Právní zájem jsem se pokusil objasnit výše, nyní bych se krátce zaměřil na souhlas soudu. Občanský zákoník ani zákon o zvláštních řízeních soudních nestanoví žádnou formu ani žádnou lhůtu, v jaké by souhlas měl být udělen. Jelikož se jedná o procesní postup soudu, lze se domnívat, že co do formy, by o tomto (ne)udělení souhlasu mohl vydat soud usnesení, kterým se vede řízení a proti kterému není odvolání přípustné. Není však ani zcela zapovězeno učinit tento (ne)souhlas formou neformálního přípisu. S termínem souhlas soudu se v rámci řízení o pozůstalosti lze setkat např. i u zpeněžení majetku likvidační podstaty.[7] Právě v tomto případě mohu ze svých praktických zkušeností uvést, že někteří soudci tento souhlas vydávají formou usnesení, někteří pouze formou určitého neformálního pokynu, přípisu, který se následně zakládá do spisu. Právní doktrína v tomto případě také připouští obě tyto varianty, a v praxi tak záleží na přístupu každého jednotlivého soudce.[8] Osobně pak mám za to, že nestanoví-li právní řád formu pro takovýto souhlas, lze jej udělit v jakékoliv formě. Zajímavou otázkou v tomto směru by mohlo být, jaká jsou vůbec kritéria pro vyslovení (ne)souhlasu soudu s účastí věřitele na soupisu. Jsou zde vůbec nějaká? Nebo je na libovůli soudu, zda souhlas udělí? A může se tomuto postupu „poškozený“ věřitel nějak bránit? Odpovědi na tyto otázky v tomto článku ponechám stranou, avšak pouze jejich položení ukazuje, že právní úprava v tomto směru není zcela vyjasněná. Lze tedy shrnout, že prokáže-li zbylý věřitel právní zájem a je-li dán souhlas soudu, je takovýto věřitel účasten soupisu pozůstalosti a může činit připomínky a dotazy. Jak je to s jeho účastí v procesním smyslu? Je účastníkem řízení? Stricto sensu by tomu tak být nemělo, protože nejde o věřitele, který navrhl soupis pozůstalosti. Proto by mu neměla být ani doručována usnesení o nařízení či nahrazení soupisu pozůstalosti. Pro tento závěr by mohl svědčit i fakt, že ani další osoba uvedená v písm. e) – odkazovník, kterému hrozí, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl, není dle zákona o zvláštních řízeních soudních účastníkem řízení. Jinými slovy, že všechny osoby uvedené v § 1684 odst. 2 písm. e) o. z. mohou být účastny soupisu pozůstalosti, ač nejsou účastníky řízení (jakási zbytková kategorie). Lze se tedy domnívat, že takovýto věřitel není účastníkem řízení. V praxi však k aplikaci tohoto ustanovení dochází spíše výjimečně, jelikož z různých důvodů k provedení soupisu pozůstalosti nedojde.

Provedení soupisu bez účasti věřitelů

V řízení může nastat situace, kdy není možné k soupisu pozůstalosti předvolat osoby, které mají právo na něm být přítomny, a soupis se provede v jejich nepřítomnosti. Je tomu tak z důvodu včasného provedení soupisu, na který pamatuje § 178 odst. 2 z. ř. s. ve spojení s § 1684 odst. 2 o. z. Na tomto místě nebudu detailněji rozebírat skutečnosti, které by pod termín „ohrožení včasného provedení soupisu“ bylo možné zařadit, ani se nebudu zaobírat možností, kdy by se o ohrožení včasného provedení nejednalo. Zaměřím se však na povinnost soudu oznámit věřitelům provedení soupisu, která je upravena v § 1689 o. z. Dle tohoto ustanovení platí, že: „Je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti a umožní mu vyjádřit se k soupisu.“ Dle textu zákona je tak soud povinen v rámci řízení o pozůstalosti oznámit vždy věřiteli skutečnost, že došlo k provedení soupisu pozůstalosti, a zároveň mu umožnit vyjádřit se k takto provedenému soupisu. Zákonodárce v důvodové zprávě k tomuto ustanovení uvádí, že: „Účelem soupisu je zajistit ochranu a právní jistotu některým dědicům, ale také poskytnout ochranu věřitelům, nezbytnou pro zajištění jejich práv. Protože věřitel zůstavitele není účastníkem řízení o dědictví, musí mu být umožněno, je-li znám, aby se k soupisu pozůstalosti vyjádřil. Není namístě výslovně stanovovat povinnost soudu přihlédnout k případným námitkám věřitele k soupisu pozůstalosti; to je otázka procesní.“[9] Důvodová zpráva tak klade důraz na informovanost věřitele ohledně majetku a dluhů zůstavitele a právo věřitele vznášet své připomínky a postřehy k soupisu tohoto majetku. Jaký však je skutečný zájem věřitelů ve vztahu k pozůstalosti? Je za každých okolností nezbytné a účelné umožnit každému věřiteli vyjádřit se k soupisu? Pojďme se na toto ustanovení podívat podrobněji.

Aby mohlo být umožněno věřiteli vyjádřit se k již provedenému soupisu, mohou nastat veskrze dvě situace. Za prvé, soupis byl proveden bez účasti osob, které mají právo mu být přítomny, z důvodu hrozby včasného provedení soupisu (§ 1689 o. z.). Za druhé, soupis byl proveden za účasti osob, které mají právo mu být přítomny, a navíc se jej věřitel z určitého důvodu neúčastnil. Podíváme-li se na oba scénáře, nebude sporu o tom, že soud je povinen oznámit provedení soupisu vždy těm věřitelům, kteří jsou účastníky řízení, co do soupisu (§ 112 z. ř. s.). V opačném případě by totiž § 1689 o. z. postrádal jakýkoliv smysl a význam, jelikož by se věřitelé o provedeném soupisu až do konce řízení o pozůstalosti vůbec nemuseli dozvědět. Navíc by šlo i o porušení § 6 o. s. ř., když by soud nejednal v součinnosti s účastníky řízení. Jak je to ale v případě zbylých věřitelů, kteří by se provedení soupisu pozůstalosti mohli účastnit dle § 1684 odst. 2 písm. e) o. z.?

Proč nelze aplikovat § 1689 na „zbylé věřitele“?

Primárně je nutné uvést, že § 1689 o. z. lze aplikovat pouze za situace, kdy byl proveden soupis pozůstalosti. A contrario, pokud nedošlo k provedení soupisu pozůstalosti, soud nemá tyto věřitele o čem vyrozumívat. V tomto směru mám za to, že klíčovým je termín provedení soupisu. Předchází-li provedení soupisu pozůstalosti jeho nařízení, pak zcela jistě nelze vyrozumět věřitele, resp. kohokoliv o soupisu pozůstalosti, nebyl-li nařízen. Tak tomu může být, nejsou-li splněny podmínky § 1685 o. z. Dále tomu tak může být i za situace, kdy byl soupis pozůstalosti třeba i nařízen, ale zároveň nahrazen seznamem pozůstalostního majetku nebo společným prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Klíčovou skutečností je, aby nedošlo k provedení soupisu. Pokud tedy v řízení nastala jedna ze shora nastíněných variant, pak lze výkladem dospět k tomu, že soud neaplikuje na zbylé věřitele § 1689 o. z.[10] Pokud by již došlo k provedení soupisu, ať již byl tento soupis následně nahrazen, či nikoliv, pak mám i přesto za to, že z níže uvedených důvodů se § 1689 o. z. na zbylé věřitele neaplikuje.

V této souvislosti je zapotřebí uvést stanovisko L. Drápala, dle kterého se § 1689 o. z. aplikuje na věřitele pouze tehdy, pokud pro ně má určitý význam. Tomu tak dle jeho názoru je pouze v případě, jestliže alespoň jeden z dědiců uplatnil (řádně a včas) výhradu soupisu. Argumentem je tedy limitace odpovědnosti za dluhy zůstavitele ve smyslu § 1706 o. z. V opačném případě totiž všichni dědicové hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu (§ 1704 o. z.) a jakékoliv vyrozumění o soupisu pozůstalosti pro tyto věřitele nemá právní význam.[11] Osobně s těmito závěry souhlasím zčásti, jelikož mám za to, že je nutné přihlížet i k procesní stránce věci, a tedy že se toto oznámení musí provést vždy ve vztahu k věřitelům, kteří jsou účastníky řízení, a to bez ohledu na (ne)učiněnou výhradu soupisu dědici. Je tomu tak z toho důvodu, že by se tím jinak přímo zasahovalo do práv účastníků řízení a soud by porušil § 6 o. s. ř., když by nejednal v součinnosti s účastníky řízení. Navíc uplatnění práva výhrady soupisu není jediným předpokladem pro nařízení soupisu pozůstalosti. Pokud však jde o zbylé věřitele, zde souhlasím, že nebyla-li učiněna výhrada soupisu žádným z dědiců, pak oznamování provedeného soupisu postrádá s ohledem na shora uvedené důvody jakýkoliv význam. V tomto směru si však dovolím jít ve svých úvahách ještě dále, jelikož dle mého soudu ani uplatněná výhrada soupisu nezakládá soudu povinnost oznámit zbylému věřiteli provedení soupisu. Ve smyslu § 1707 o. z. platí, že každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivším si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu. Z tohoto ustanovení plyne, že pro věřitele je podstatné vědět, zda některý z dědiců uplatnil výhradu soupisu, dále kolik činí výše jeho dědického podílu a v jaké výši byla zjištěna obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistá hodnota pozůstalosti, popř. výše předlužení. Všechny tyto skutečnosti věřitel v naprosté většině případů zjistí z rozhodnutí o dědictví, a to i včetně rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti.[12] Zbylého věřitele navíc nijak nezavazuje dohoda dědiců o vypořádání dluhů zůstavitele, jelikož ta má právní význam toliko mezi dědici, resp. účastníky řízení.[13] Pokud se zbylý věřitel rozhodne vymáhat své právo po skončení řízení, může tak učinit, neboť mu v tom nebrání právní moc rozhodnutí o dědictví.[14] Bude-li chtít zbylý věřitel uplatnit svou pohledávku již v průběhu řízení o pozůstalosti, pak může vymáhat plnění vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení z majetku náležejícího do pozůstalosti.[15] K tomuto je nutné uvést, že k vymáhání pohledávky může jednak dojít jak před provedením soupisu, tak i po jeho provedení. Ve všech případech však mám za to, že k podání žaloby, k plnému úspěchu ve sporném řízení, ani k dobrovolné úhradě ze strany správce pozůstalosti nepotřebuje zbylý věřitel být přítomen provádění soupisu pozůstalosti, případně být vyrozuměn o jeho nahrazení; nevědomost o této skutečnosti mu nebrání v uplatnění jeho práva.

Dále bych rád poukázal na to, že soupis pozůstalosti se činí za účelem zjištění pozůstalostního jmění, tedy aktiv i pasiv pozůstalosti. Pasiva pozůstalosti pak tvoří dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt, náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popř. že jsou pasivem pozůstalosti.[16] Pokud věřitel není účastníkem řízení, pak pro něj obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti, a tedy ani výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti nemůže být závazná. Proč by tedy za daného stavu měl být vyrozumíván o provedeném soupisu pozůstalosti někdo, kdo není účastníkem řízení a pro nějž není určení výše aktiv ani pasiv pozůstalosti závazné?

Občanský zákoník dále stanoví, že soud umožní zbylému věřiteli vyjádřit se k soupisu. Vyjádření k soupisu by bylo možné rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do první kategorie by bylo možné zařadit osobní stanovisko k soupisu (kladné/záporné). Do druhé kategorie pak informace o jiných aktivech či pasivech pozůstalosti.

Pokud jde o první kategorii, pak si lze v praxi pouze stěží představit, že by věřitel zaslal soudu stanovisko, ve kterém by pouze souhlasil s provedeným soupisem. Daleko častěji by mohly přicházet v úvahu negativní stanoviska k provedenému soupisu s řadou námitek či připomínek. Jakou relevanci však tyto připomínky mají? Zákonodárce v důvodové zprávě, jak je již uvedeno shora, kulantně uzavírá, že otázka vypořádání se s námitkami věřitele je otázkou procesní. Zákon o zvláštních řízeních soudních v § 179 odst. 2 stanoví, že se v protokolu o soupisu pozůstalosti uvede, i kdo byl soupisu přítomen a jaké měl k soupisu dotazy a připomínky. Způsob vypořádání se s těmito dotazy a připomínkami však nestanoví. To platí rovněž pro situaci, kdy by byly námitky či připomínky zaslány po provedení soupisu. Je tedy zcela na uvážení soudu, jak se s těmito připomínkami vypořádá a zda věřitele s tímto svým „rozhodnutím“ seznámí? Výstup z těchto úvah by mohl být obdobný jako v případě kritérií pro udělení souhlasu s účastí věřitele při soupisu (viz výše). Lze však zdůraznit, že pokud jsou tyto připomínky ryze procesního rázu (poukázání na procesní nedostatky provedeného soupisu), pak zákon nepřiznává zbylému věřiteli žádnou možnost procesní obrany (viz níže).

Pokud jde o druhou kategorii, může věřitel ve svých připomínkách zejména poukazovat na skutečnost, že zůstavitel vlastnil i jiný majetek, než jaký je v soupisu pozůstalosti uveden, případně i na jiná pasiva. K tomuto je nutné uvést, že zbylému věřiteli nebrání nic v tom, aby tuto skutečnost, tedy rozsah veškerých mu známých aktiv a pasiv pozůstalosti, uvedl již ve své přihlášce. Dále je nutné uvést, že ačkoliv je účelem soupisu pozůstalosti zjištění pozůstalostního jmění, tedy aktiv i pasiv pozůstalosti, tak není vyloučeno, aby se aktivum či pasivum pozůstalosti objevilo i po skončení řízení. Ustanovení § 193 odst. 1 věta první z. ř. s. stanoví, že objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popř. též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti. Soud tedy dodatečně projedná nově objevené aktivum pozůstalosti, případně pak nově objevené aktivum a pasivum pozůstalosti (nikdy pouze nově objevené pasivum pozůstalosti). Žádná lhůta, ve které by se tento majetek měl objevit, stanovena není. Navíc odst. 2 daného ustanovení upravuje i situa­ce, kdy se objevilo nové aktivum nebo současně i pasivum pozůstalosti a nebyl podán návrh na dodatečné projednání – např. z podnětu věřitele. Věřiteli tak nic nebrání v tom, aby nahlásil jakákoliv mu známá aktiva nebo současně i pasiva pozůstalosti, a to jak v průběhu, tak i po skončení řízení o pozůstalosti. Mimoto, i kdyby byl do soupisu pozůstalosti zařazen určitý majetek či dluh, sama o sobě tato skutečnost nevypovídá nic o skutečném vlastnictví věci.[17]

Dále si dovolím poukázat na skutečnost, že § 1689 o. z. nemá z historického kontextu žádnou oporu v předchozích právních předpisech, ať již hmotněprávní,[18] nebo procesněprávní povahy.[19] Proto je také otázkou, z jakého pramene zákonodárce tuto úpravu převzal a proč ji (nejspíše úmyslně) nastavil takto široce.

Na závěr si pouze dovolím poukázat na to, co již bylo uvedeno výše, totiž, že řízení o pozůstalosti spadá mezi tzv. nesporná řízení, jejichž jednání jsou neveřejná. V těchto řízeních převažuje zájem na ochraně soukromí (zůstavitele) nad právem na veřejné projednání věci.[20] Jedním ze smyslů řízení je v rámci předběžného šetření zjistit stav zůstavitelova jmění, tedy i pasiva pozůstalosti, čehož lze dosáhnout dotazy na příslušné věřitele zůstavitele. Ti jsou pak povinni takovou skutečnost soudu sdělit (§ 141 odst. 1 z. ř. s). Proč by však zájem zbylých věřitelů měl převážit nad právem na ochranu osobnosti a ochranu soukromí zůstavitele při provádění soupisu pozůstalosti, když znalost o konkrétním majetku a dluzích zůstavitele není pro uplatnění práv zbylých věřitelů nezbytná? Dále za situace, kdy těmto osobám vzniká právo účastnit se provádění soupisu pozůstalosti až se souhlasem soudu? Na samotný závěr si lze klást otázku, proč by tento postup měl být odlišný od postupu dle § 1684 odst. 2 písm. e) o. z. – jestliže zde je nutný souhlas soudu k účasti zbylého věřitele při provedení soupisu, proč by v případě jeho provedení v nepřítomnosti zbylého věřitele měl být zbylý věřitel o provedeném soupisu vždy vyrozumíván a mohl se k němu vyjádřit? Proč v tom případě již souhlas soudu není zapotřebí?

S ohledem na shora uvedené skutečnosti mám tedy za to, že soud není povinen oznámit zbylému věřiteli provedení soupisu pozůstalosti a umožnit mu vyjádření k němu, a to za žádných okolností.

Jaké mohou být následky porušení § 1689 o. z.?

Pokud by právní doktrína nebo i judikatura však dospěla k tomu, že soud má vždy povinnost postupovat ve smyslu § 1689 o. z., pak může být otázkou, jaké plynou pro soud důsledky z porušení této povinnosti.

Vezmeme-li v úvahu, že zbylý věřitel není účastníkem řízení, zapovídá se mu možnost podání všech řádných i mimořádných opravných prostředků, které zákon o zvláštních řízeních soudních i občanský soudní řád nabízejí. Je tomu tak proto, že jak odvolání,[21] tak dovolání,[22] žalobu na zmatečnost,[23] tak i žalobu na obnovu řízení[24] mohou podat pouze účastníci řízení.

Dále není zbylý věřitel oprávněn podat ani stížnost ve smyslu § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Touto stížností se totiž nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Stížnost se může týkat toliko průtahů v řízení nebo nevhodného chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem.

Dále asi ani nemůže přicházet v úvahu odpovědnost soudního komisaře za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dle tohoto ustanovení platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Za prvé je otázkou, o porušení jaké zákonné lhůty v tomto případě jde. Za druhé, což považuji za podstatnější, je otázkou, jaká škoda, která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, by měla být tímto postupem věřiteli způsobena. Pokud znalost konkrétních položek aktiv a pasiv pozůstalosti není rozhodná pro uplatnění práva věřitele, pak dle mého soudu žádná škoda tímto postupem zbylému věřiteli vzniknout nemůže.

Naproti tomu, pokud by provedení soupisu nebylo oznámeno věřiteli, který je účastníkem řízení, došlo by tím ke zkrácení jeho práv v podobě nemožnosti vyjádřit se k soupisu pozůstalosti. V tomto ohledu by se dle mého názoru mohlo jednat o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která je způsobilým odvolacím důvodem dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Proč má (ne)oznámení podle § 1689 o. z. i praktický význam?

Mám za to, že ten nejzásadnější dopad § 1689 o. z. na praxi je ten, že není možné věc rozhodnout při jediném jednání. Osobně mohu mluvit ze zkušenosti pouze pro okres Ostrava-město, a proto nechci tyto názory jakýmkoliv způsobem paušalizovat. Současně se však domnívám, že níže uvedený postup platí pro velkou část řízení o pozůstalosti vedených v rámci celé ČR. Nevystupuje-li v řízení osoba nezletilá či omezená ve svéprávnosti a není-li v řízení jiný zásadní problém, pak platí, že celé řízení lze skončit při jednom jednání. Při tomto jednání v naprosté většině případů proběhnou jak poučení o dědickém právu, výhradě soupisu, tak také dojde k nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (dojde-li k uplatnění práva výhrady soupisu), ke schválení dohody pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, ke schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti (dědí-li se ze zákona) a k vydání rozhodnutí o dědictví. Takovémuto skončení věci by však, i s ohledem na názor některých autorů, že zbylí věřitelé jsou vyrozumíváni i o nahrazení soupisu společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, bránil postup ve smyslu § 1689 o. z., neboť v drtivé většině případů má za zůstavitelem svou pohledávku alespoň jeden věřitel. Existuje pro takový postup, tedy odročení jednání za účelem oznámení soupisu pozůstalosti zbylému věřiteli a vyčkání na jeho možné námitky či připomínky, legitimní důvod? Zákonodárce ho, dle mého soudu, v textu zákona ani v důvodové zprávě nepředkládá. Pokud by se mělo jednat o nová aktiva či pasiva pozůstalosti, pak tento důvod nepovažuji za dostatečný, s ohledem na shora uvedené skutečnosti. Jaká práva zbylých věřitelů by měla být chráněna oznámením soupisu? A má-li být zbylému věřiteli oznámeno provedení soupisu pozůstalosti, jakou lhůtu mu musí soud poskytnout k vyjádření se k provedenému soupisu? Jaký mají charakter a jaké jsou právní důsledky připomínek a dotazů zbylých věřitelů? Nejen tyto otázky je třeba si klást při posuzování správnosti a praktičnosti postupu dle § 1689 o. z.

Závěr

S ohledem na shora uvedené mám za to, že § 1689 o. z. je aplikovatelný toliko na věřitele, kteří jsou účastníky řízení ve smyslu § 112 z. ř. s. V případě zbylých věřitelů pak, zejména s ohledem na zájem na ochraně soukromí a ochraně osobnosti zůstavitele, možnost uplatnění práv zbylých věřitelů jak v průběhu, tak po skončení řízení o pozůstalosti ve sporném řízení a možné následky porušení § 1689 o. z., se na ně § 1689 o. z. neaplikuje.

Jsem si plně vědom toho, že se jedná o dosti kontroverzní názor, který jde proti textaci zákona i důvodové zprávě. Na druhou stranu, zejména pokud zákon nepřiznává zbylému věřiteli po prokázání právního zájmu automaticky právo účasti na provádění soupisu a pokud je zbylému věřiteli i přesto umožněno domáhat se svých práv ve sporném řízení, pak mám za to, že musí převážit shora uvedené zájmy i s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení. Proto tento názor považuji za správný a v tomto směru uvítám jakoukoliv reakci či případnou diskusi na toto téma.

• Štítky:
• 2020