K problematice nabytí odkazu (s důrazem na odkaz jednotlivé věci nezapsané ve veřejném seznamu)

JUDr. Ondřej Horák, Ph.D., JUDr. Radek Černoch, Ph.D.

„Každý problém je skrytá příležitost.“ John Adams

 

Článek se věnuje problematice odkazu jednotlivých věcí nezapsaných ve veřejných seznamech, zejména způsobu a okamžiku jejich nabytí (§ 1621 a 1624 OZ), a dále odmítnutí odkazu (§ 1623 OZ). Zasazuje se za věcněprávní účinky odkazu a za (staro)nové řešení postavené na přijetí odkazu.

I. Vymezení problému

V rámci úpravy pořízení pro případ smrti patří v současnosti k nejspornějším otázkám způsob a okamžik nabývání odkázané věci.[1] Inspirativní pohled i možná řešení nám překvapivě neposkytuje česko-rakouská tradice, ale až (již) římská jurisprudence.[2]

Úprava nabývání odkazu v OZ (§ 1620 a násl.) vychází z vládního návrhu OZ 1936/37 (§ 495 a násl.) navazujícího na ABGB (§ 684 a násl.), přičemž předmět odkazu „nabývá odkazovník způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo“ (§ 1621 OZ). V důvodové zprávě se uvádí, že „vlastnickým titulem pro odkazovníka je pořízení pro případ smrti“ a „dědic má pouze povinnost odkazovníku vydat, na co mu již vlastnické právo vzniklo“.[3] V souladu s tím mluví § 1477 odst. 1 OZ o „pohledávce na vydání určité věci“ a § 1630 odst. 1 OZ o tom, že dědic má „k odkázaným předmětům zadržovací právo“.

V tradičním česko-rakouském i novém českém právu je u nabývání mortis causa patrná analogie se smluvním nabýváním věcných práv:[4] zatímco však ABGB vychází z „dvoufázovosti“ (titulus a modus), resp. ze zásady tradice (kromě právního důvodu je k nabytí nutné také odevzdání), OZ z „jednofázovosti“, resp. ze zásady konsenzuální (nabývání účinností smlouvy s výjimkou případů stanovených zákonem, zvláště u věcí zapisovaných do veřejných seznamů).

Nově zavedená konsenzuální zásada nabývání vlastnictví však nebyla dostatečně zohledněna v dědickoprávní úpravě a současná literatura hledá uspokojivé řešení otázky, jakým způsobem se odkázaná věc (a zejména věc určená jednotlivě, nezapsaná do veřejných seznamů) nabývá.

Existují v zásadě tři přístupy: 1) „titulus“ – dědic musí dodatečně vytvořit k převedení vlastnictví odkazu zvláštní právní titul (Svoboda, Klička,[5] Muzikář,[6] Bílek[7] a Neubauer[8]); 2) „modus“ – není nutný zvláštní titul, ale jen odevzdání (původně Šešina[9]); 3) „ipso iure“ – k nabývání dochází přímo, bez nutného spolupůsobení dědice (Horák,[10] Šešina[11]).

Řešení „titulus“, které je v naší novější literatuře zatím převažující, sice doslovně navazuje na § 1621 OZ, ale rozchází se mj. s § 1477, 1614 a 1630 OZ, důvodovou zprávou (resp. subjektivně teleologickým výkladem) i tradičním pojetím odkazu jako kvazikontraktu[12] (resp. historicko-komparativním výkladem);[13] řešení „modus“ je sice v souladu s česko-rakouskou tradicí, ale neodpovídá úpravě konsenzuálního nabývání vlastnictví; pouze řešení „ipso iure“ odpovídá zákonu, důvodové zprávě i romanistické právní tradici.[14] Navíc ve zvýšené míře chrání zájmy zůstavitele i odkazovníka, protože dědic či společenství dědiců nejsou oprávněni s odkázanou věcí nakládat. Pokud zůstavitel zřídil odkaz konkrétní věci, zjevně mu záleželo na tom, aby tato konkrétní věc odkazovníku skutečně připadla. To však mnohem lépe zajišťuje věcněprávní odkaz než „pouhá“ pohledávka.[15]

Současně je již na tomto místě vhodné zdůraznit, že řešení „ipso iure“ nutně neznamená, že by odkazovaná věc nemohla náležet do pozůstalosti. Obdobnou otázku navíc musíme řešit i u jiných nabývání mortis causa (zvláště u darování pro případ smrti).

 

II. Nabytí odkazu z historicko- -komparativní perspektivy

Ještě problematičtější než způsob nabytí odkazu se jeví řešení navazující otázky, jakým okamžikem dochází k nabytí odkázaných věci (zejména pak věcí určených jednotlivě, které nejsou zapsané ve veřejných seznamech). Z historicko-komparativní perspektivy přichází do úvahy splatnost odkazu (Sabiniáni), přijetí odkazu (Prokuliáni), neodmítnutí odkazu v přiměřené době (Julián) či převzetí odkázané věci (ABGB). Řešení nebylo jednoznačné, polemiky probíhaly ještě v 19. století v rámci pandektní právní vědy.[16]

Určení okamžiku nápadu odkazu bylo v římském právu závislé nejen na smrti zůstavitele (dies cedens, v obecném významu den vzniku závazku, specificky vznik čekatelského a zděditelného práva na odkaz), ale také na přijetí pozůstalosti dědicem (dies veniens, v obecném významu den splatnosti, specificky nabytí vindikačního odkazu či možnost požadovat damnační odkaz); v případě odkazu vázaného na podmínku byla pochopitelně ještě nutná realizace dané podmínky. Pokud však dědili tzv. nutní dědicové (heredes necessarii), kteří neměli možnost dědictví odmítnout a stávali se dědici nezávisle na své vůli, spadaly tyto okamžiky v jedno.[17]

Problematika okamžiku nabytí vlastnictví vindikačního odkazu byla – jako řada jiných otázek – předmětem sporů mezi školami Prokuliánů a Sabiniánů. Podle Prokuliánů nabýval odkazovník vlastnictví odkázané věci až jeho výslovným přijetím (toto pojetí se dočasně prosadilo rozhodnutím Antonina Pia); podle Sabiniánů k tomu docházelo ipso iure (i bez vědomosti odkazovníka o odkazu) již splatností (dies veniens) odkazu (a pokud dědili heredes necessarii, již smrtí zůstavitele), zároveň jej však měl odkazovník možnost odmítnout s účinky ex tunc (toto mínění převládlo za Justiniána).[18]

Podle Juliána (D 46, 3, 13 Iulianus 54 Dig.) se spíše z hlediska rozumného uspořádání vztahů než z výslovné úpravy (magis intellectu percipi quam ex locutione exprimi possit) mělo za přijetí odkazu považovat jeho neodmítnutí v přiměřené (nec minimum nec maximum) lhůtě poté, co se o něm odkazovník dozvěděl.[19]

Římskoprávní hledání vhodného řešení může být inspirativní také pro současnost.

 

III. Řešení podle platné úpravy

3.1 Ke způsobu nabytí odkazu

Úprava § 1621 OZ[20] vychází z § 498 vládního návrhu OZ 1936/37, podle kterého se „odkázané věci nabude jen způsobem, jakým se vůbec nabývá jednotlivých práv majetkových“.

Současná literatura se shoduje v tom, že k nabytí vlastnického práva k odkázané věci dochází podle § 1099 a násl. OZ. U individuálně určené věci (§ 1099 OZ[21]) by to proto mělo být v zásadě „účinností“ odkazu (blíže viz 3.2), u druhově určené věci (§ 1101 OZ[22]) okamžikem individualizace (nejpozději převzetím).[23] S tím také koresponduje, že ode dne splatnosti náleží odkazovníku přírůstek a postihuje ho úbytek včetně nahodilé zkázy (§ 1625 OZ) a že dědic s výhradou soupisu má k odkázaným předmětům zadržovací právo (§ 1630 odst. 1 OZ).

V případě nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu sice dochází k nabytí odkázané věci až zápisem do katastru nemovitostí (§ 1105 OZ), ale již od splatnosti má odkazovník postavení „naturálního“ vlastníka, ať již má věc u sebe (např. v odkázané nemovitosti bydlí), nebo nikoli. Má právo věc držet, resp. se domáhat vydání odkázané věci (§ 1621 odst. 2 OZ), užívat a požívat (§ 1625 OZ),[24] může s ní také (nepřímo) nakládat (§ 1622 OZ), proti třetím osobám je chráněn obdobou vlastnických žalob (§ 1044 OZ) a ve veřejném seznamu se zapisuje přímo po zůstaviteli (§ 1621 odst. 2 OZ).

Odkázaná věc se nabývá i s příslušenstvím (§ 510 odst. 2 OZ), pokud z projevu vůle nebo dalších okolností nevyplývá něco jiného (např. jeden byt byl odkázán s příslušenstvím a jiný bez příslušenství).

 

3.2 Ke splatnosti odkazu a okamžiku nabytí odkázané věci

K nabytí vlastnického práva jednotlivé věci (nezapsané ve veřejném seznamu) dochází v zásadě „účinností“ odkazu, resp. „už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti“ (§ 1099 OZ), která je podmíněna splatností odkazu. Odkaz individuálně určené věci (hmotné i nehmotné)[25] je možné požadovat „ihned“ (§ 1624 OZ), což koresponduje s úpravou zániku závazku (§ 1958 OZ). Splatnost tedy nastává v zásadě smrtí zůstavitele.

Do úvahy přicházejí především následující dvě řešení:

1) splatnost i nabytí vlastnictví odkazu nastává již smrtí zůstavitele;

2) splatnost nastává smrtí zůstavitele, nabytí vlastnictví až přijetím odkazu, resp. jeho neodmítnutím.

Obě řešení navazují na romanistickou právní tradici, první má objektivní, druhé subjektivní charakter.

 

3.2.1

Již dříve se jeden z autorů zasazoval za řešení (v domácí literatuře menšinové), že by k nabývání vlastnictví odkázané věci určené jednotlivě mělo docházet již smrtí zůstavitele.[26] Dovozoval, že analogicky ke kontraktačnímu procesu má zřízení odkazu charakter „oferty“, její „akceptace“ nastává smrtí zůstavitele s možností odkaz odmítnout podle § 1623. To odpovídá zásadě, že se dědické poměry mají posuzovat k době dědického nápadu, a také právní úpravě států s konsenzuálním nabýváním vlastnictví (Francie, Itálie nebo Polsko). Tímto řešením by došlo ke sblížení s nabýváním zděděných věcí i věcí darovaných pro případ smrti.

K tomu je ještě důležité doplnit, že nabývání odkázané věci smrtí zůstavitele neznamená, že taková věc nenáleží do pozůstalosti – naopak to předpokládá § 1624 odst. 1 OZ („odkaz jednotlivých věci z pozůstalosti“), § 1475 odst. 2 OZ („pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele“) a navazující § 171 ZŘS („aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti“); jako podpůrný argument můžeme uvést, že to vyplývá také z úpravy evropského dědického osvědčení v „nařízení o dědictví“ č. 650/2012, v němž se v čl. 63 odst. 1 mluví o využití osvědčení „odkazovníky majícími přímá práva z dědictví“ a podle čl. 68 písm. m) má osvědčení obsahovat „seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým odkazovníkům“.

 

3.2.2

V tomto článku však chceme přiblížit (podpořit) ještě jiné řešení, které podle našeho názoru více odpovídá zásadě autonomie vůle při derivativním nabývání vlastnictví. Poslední pořízení by mělo opět charakter oferty, ale k akceptaci by docházelo až výslovným nebo konkludentním projevem vůle odkazovníka o přijetí odkazu,[27] nejpozději uplynutím lhůty pro odmítnutí odkazu (§ 1623 OZ). Tato lhůta by se měla analogicky k odmítnutí dědictví (§ 1487 OZ) počítat ode dne doručení zprávy odkazovníkům o připadlých odkazech tím, kdo spravuje pozůstalost (§ 1678 odst. 2 OZ). S tím mj. konvenuje také § 1628 odst. 1 OZ „nemůže-li odkazovník přijmout odkaz nebo odmítne-li jej“ a § 1630 odst. 2 OZ „provede se srážka podle hodnoty, jakou měl odkaz v době přijetí“. Tímto řešením by došlo k rozlišení nabývání odkázaných věcí a věcí darovaných pro případ smrti.

Přijetí je neadresovaným právním jednáním (§ 570 a násl. OZ se neuplatí). Jinak by pro něj mělo platit totéž, co pro odmítnutí odkazu (zastupitelnost, nepodmínitelnost, bezvýhradnost, neodvolatelnost a možnost přijetí jen některého odkazu, viz dále); způsob (§ 546 OZ) i forma (§ 559 OZ) přijetí však nejsou nijak limitované.

V případě tzv. anticipovaného odkazu neboli odkazu, k jehož přijetí došlo již za života zůstavitele, se odkázaný předmět nabývá již splatností, resp. smrtí zůstavitele. Svými účinky se blíží darování pro případ smrti posuzovanému jako odkaz (přijetí odkazovníkem však může mít také neformální charakter).

 

3.3 K odložené splatnosti odkazu

Před zákonnou úpravou (§ 1624 odst. 1 OZ) má přednost odlišná vůle zůstavitele. Splatnost odkazu může být určena autoritativně (v závěti či dovětku) nebo konsenzuálně (v dědické či darovací smlouvě), je však možné i bezformální právní jednání, pokud z něj bude zřejmá vůle zůstavitele (§ 1624 odst. 2 OZ). Na rozdíl od ABGB tak může zůstavitel u jednotlivých věcí určit okamžik nabytí vlastnictví předmětu odkazu. Do splatnosti odkazu by vlastnické právo k odkázané věci náleželo dědici či společenství dědiců,[28] v případě věcí evidovaných ve veřejných seznamech až do zápisu do takového seznamu (ovšem od splatnosti pouze v podobě „holého“ vlastnictví).

Domníváme se, že splatnost (resp. většinou její prodloužení) může být dohodnuta také mezi odkazovníkem a dědicem, pokud to neodporuje výslovné vůli zůstavitele. Dědic by měl být oprávněn splnit odkaz i před splatností, resp. nabídnutím plnění odkazovníkovi odkaz zesplatnit[29] (neuplatní se obecný § 1910 OZ, neboť účelem § 1624 OZ je ochrana dědice; viz Vážný 260/1947, NS Rv I 146/47[30]), což však bude spíše výjimečné.

 

3.4 K odmítnutí odkazu

Úprava § 1623 OZ[31] vychází z § 497 vládního návrhu OZ 1936/37, podle kterého „prohlásí-li odkazovník způsobem, jaký je předepsán pro odmítnutí dědictví, že odkazu nechce, hledí se na to tak, jako kdyby byl práva na odkaz vůbec nenabyl“.

Současná literatura se různí v názoru, do jaké míry jsou použitelné § 1485 až 1489 OZ o odmítnutí dědictví, v zásadě se však shoduje, že se vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu (v písemné formě nebo ústně do protokolu) a že pro odmítnutí odkazu není dána žádná lhůta, resp. se nepoužijí lhůty podle § 1487 OZ.[32]

Jako jeden z argumentů se uvádí, že pod „způsob“ není možné podřadit „lhůtu“, jako další, že ten, kdo podává zprávu o odkazech, není povinen odkazovníka poučovat o odmítnutí a jeho účincích.

Podle našeho názoru však není zřejmé, proč by pod „způsob“ nebylo možné podřadit i „lhůtu“, resp. proč by kromě „způsobu“ nebylo možné analogicky aplikovat i lhůtu, která se k tomuto způsobu váže. Pokud by neexistovala lhůta pro odmítnutí, vnášelo by to nejistotu do právního postavení dědice. Navíc u odkazovníka, který neručí za dluhy zůstavitele, nemá (na rozdíl od dědice) promeškání lhůty takový dopad, a tím je možné také vysvětlit chybějící poučovací povinnost.

Naopak prohlášení vůči soudu o odmítnutí má význam zejména v poměrně krátké lhůtě, kdy je možné situaci řešit ještě v rámci pozůstalostního řízení.[33] Jaký by mělo smysl, kdyby se odkazovník obrátil na soud třeba až rok po skončení pozůstalostního řízení?[34]

Obdobně jako v případě dědictví by odmítnutí odkazu mělo být právním jednáním zastupitelným (§ 1485 odst. 2 OZ), nepodmínitelným, bezvýhradným a neodvolatelným (§ 1489 OZ).

Pokud zůstavitel zřídil více odkazů, může odkazovník některé přijmout a jiné odmítnout; nemůže však odmítnout část odkazu, jehož předmětem jsou provázaná plnění (např. pododkaz), a část složené nebo hromadné věci; příslušenství podle našeho názoru odmítnout může.[35]

Odmítne-li někdo dědictví, neodmítá tím podle našeho názoru automaticky také odkaz.[36]

Od odmítnutí je nutné rozlišovat vzdání se odkazu, které sice není v rámci dědického práva upraveno, ale vychází z úpravy obligačního práva (§ 1995 a násl. OZ o prominutí dluhu); odkaz v tomto případě nepřechází na náhradníka a ani nepřirůstá (§ 1628 OZ).[37]

 

3.5 K charakteru odkazu

Dalo by se očekávat, že pojetí odkazu v občanském zákoníku bude navazovat na česko-rakouskou tradici damnačního „obligačního“ odkazu, protože většina ustanovení byla převzata z meziválečných osnov,[38] ve skutečnosti se však přiblížilo spíše justiniánské úpravě, která propojila výhody damnačního a vindikačního legátu (odkazovníku náležela kromě obligační žaloby také vlastnická žaloba, pokud byla odkázaná věc ve vlastnictví zůstavitele).[39] Navíc pojetí odkazu s věcněprávními účinky odpovídají i jiná ustanovení platného dědického práva (např. § 1628 OZ o akrescenci uvolněného odkazu[40]).

Nutno zdůraznit, že vindikační odkaz nepředstavuje nic převratného či překvapivého:[41] v právních řádech s konsenzuálním nabýváním vlastnictví mají naopak odkazy pravidelně věcněprávní účinky (typicky ve francouzském Code civil a příbuzných občanských zákonících; u nás v OZ 1950).[42] Vindikační odkaz však najdeme ještě v řadě dalších zemí[43] a není neznámý (i když jen jako výjimka) ani rakouskému právu.[44]

 

3.6 K praktickým důsledkům věcněprávních účinků odkazu

a) Nepromlčitelnost – zatímco se právo na odkaz promlčuje (§ 611 OZ), s případným stavením běhu promlčecí lhůty (§ 646 OZ), věcněprávní odkaz se nepromlčuje (§ 614 OZ), může však být poctivým držitelem (v zásadě až právním nástupcem dědice) vydržen (§ 1089 a násl. OZ).

b) Nezcizitelnost – zatímco předmět obligačního odkazu je možné podle převažujícího náhledu platně zcizit,[45] v případě věcněprávního odkazu by k nabytí vlastnického práva v zásadě nedošlo, s výjimkou nabytí od neoprávněného podle § 1111 OZ, který by se však neuplatnil, pokud by zcizení mělo povahu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 TZ). Opět by však mohl být předmět odkazu vydržen právním nástupcem dědice.

c) Ochrana proti třetím osobám – zatímco u věcněprávního odkazu je odkazovník chráněn vlastnickými žalobami, u obligačního odkazu by mohl být chráněn pouze podle sporného § 1044 OZ (pokud by se „má-li někdo věc u sebe“ vykládalo ve významu „kdo je oprávněn mít věc u sebe“,[46] což však novější literatura popírá[47]).

 

3.7 Úvaha de lege ferenda

V nedávné době byly zahájeny práce na přípravě novely dědického práva a stojí za zvážení, zda by neměla být zpřesněna také problematika nabývání odkázané věci. Domníváme se však, že to nutné není a že by se řešení mělo ponechat judikatuře.

S časovým odstupem možná budeme vnímat nejednoznačnost současné úpravy jako pozitivní. Pokud existuje prostor pro výkladové alternativy, měla by být podle našeho názoru dána přednost výkladu respektujícímu vůli zůstavitele. A její naplnění zajišťuje mnohem lépe odkaz věcněprávní než obligační.

 

IV. Shrnutí

Z hlediska jazykového, teleologického i komparativního výkladu a v neposlední řadě také respektu k vůli zůstavitele považujeme za nejvhodnější tato řešení:

1) Odkázaná věc náleží do pozůstalosti, nabývá se stejným způsobem jako vlastnické právo, vlastnickým titulem odkazovníka je pořízení pro případ smrti.

2) Vlastnické právo odkázané věci určené jednotlivě, která není zapsaná do veřejného seznamu a u níž nebyla odložena splatnost, by měl odkazovník nabýt výslovným či konkludentním projevem vůle o přijetí odkazu (nejpozději uplynutím lhůty pro odmítnutí odkazu podle § 1623 ve spojení s § 1487 OZ).

3) Lhůta pro odmítnutí odkazu by se měla analogicky k odmítnutí dědictví (§ 1487 OZ) počítat ode dne, kdy dědic (resp. ten, kdo spravuje pozůstalost) podal zprávu o odkazu podle § 1678 odst. 2 OZ.

• Štítky:
• 2020