Zjišťování pozůstalostního jmění a výhrada soupisu (k navrhované novele dědického práva ve srovnání s rakouským právem)

JUDr. Eva Dobrovolná¹

 

I. Úvod

Před nedávnou dobou byla odborné veřejnosti předložena novela dědického práva, připravená ministerstvem spravedlnosti. V návaznosti na to se na půdě Ústavu státu a práva Akademie věd ČR konalo IX. zasedání kolegia pro občanské právo, které podrobilo uvedenou novelu diskusi.[1]

Kromě jiného je navrhovanou novelou občanského zákoníku dotčena oblast přechodu dluhů zůstavitele na dědice a soupisu pozůstalosti.

Navrhovaná novela má zrušit odpovědnost za dluhy zůstavitele, která je zakotvena v účinné úpravě (§ 1704 ObčZ) s tím, že napříště má dědic odpovídat za dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví, jako tomu bylo podle § 470 zrušeného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

Současná úprava přitom nabízí dědici nástroj, který mu umožňuje se z plné odpovědnosti za dluhy zůstavitele „vyvázat“, a to tak, že uplatní výhradu soupisu pozůstalosti (v takovém případě odpovídá jen do výše hodnoty nabytého dědictví).

Důvodová zpráva k navrhované novele vychází z toho, že „soupis pozůstalosti se tradičně (dle právní úpravy platné do 31. prosince 1951) prováděl v bytě zůstavitele, jeho zemědělské usedlosti či v živnostenské provozovně, kde se nacházela podstatná část zůstavitelova majetku a provedení soupisu veškerého majetku zůstavitele na místě bylo zcela reálné. Tomu tak již v současné době není, jelikož převážná část majetku, který nemá jen nepatrnou nebo žádnou hodnotu, se v bytě nebo místě podnikání zůstavitele nenachází. Půjde zpravidla o majetek zjistitelný z veřejných rejstříků a seznamů různého charakteru, zejména z katastru nemovitostí, veřejného rejstříku, registru vozidel, centrálního depozitáře cenných papírů apod., či prostřednictvím dotazu na finanční a bankovní instituce. Je také zcela běžné, že majetek se může nacházet v zahraničí (půjde zejména o nemovité věci, cenné papíry, kryptoměny).“ Zároveň se uvádí, že „spolehlivé provedení úplného soupisu majetku v pozůstalosti tak téměř není reálné, jelikož v současné době může jít často o majetek, který nemusí být nikde evidovaný ani snadno dohledatelný. Navrácení tohoto institutu do právního řádu tedy nereflektovalo změnu společensko-ekonomických poměrů.“

Podle důvodové zprávy současná úprava nevede k ochraně dědiců ani věřitelů, naopak – uplatňují-li dědicové na základě obavy z dluhů výhradu soupisu, vede to zpravidla jen k zatížení dědiců, pozůstalých a také soudního komisaře.

Jak v důvodové zprávě, tak i v diskusích vedoucích k přípravě novely dědického práva je tedy naznačeno, že důvodem pro zrušení současné koncepce odpovědnosti za dluhy zůstavitele a návrat k právnímu stavu před 1. 1. 2014 jsou – mimo jiné – těžkosti s pořizováním výhrady soupisu pozů­stalosti, který zřejmě praxe pociťuje.

V současnosti účinná právní úprava odpovědnosti za dluhy zůstavitele včetně (výhrady) soupisu pozůstalosti je inspirována rakouským právem, podle kterého lze dědictví přijmout nepodmíněně (v takovém případě dědic odpovídá za dluhy zůstavitele neomezeně) nebo podmíněně (tj. s výhradou soupisu, přičemž dědic nadále odpovídá za dluhy svým majetkem, jeho odpovědnost je však omezena hodnotou aktiv pozůstalosti).[2]

S ohledem na tuto skutečnost bude cílem tohoto článku analyzovat, jakým způsobem jsou v rakouském právu zjišťována aktiva a pasiva pozůstalosti a jakým způsobem je výhrada soupisu uplatňována, resp. soupis pořizován. Předmětem analýzy tedy bude procesní postup soudu, resp. soudního komisaře, v rakouském pozůstalostním řízení. Na základě výsledků tohoto zkoumání pak bude právní úprava obsažená v navrhované novele podrobena kritice. Cílem článku není odpovědět na otázku, zda odpovědnost za dluhy zůstavitele zachovat nebo zrušit, ale zabývat se tím, zda lze soupis pozůstalosti a proces jeho pořizování považovat za natolik zatěžující, aby byl důvodem pro změnu hmotněprávní koncepce odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele.

 

II. Zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti v rakouském právu

Základem procesní úpravy zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti je § 145 až 147 rakouského zákona o nesporném řízení (Außerstreitgesetz – AußStrG).[3] Některá procesní pravidla jsou obsažena i v zákoně o soudním komisariátu (Gerichts­kommissariatsgesetz – GKG).[4]

Podobně jako v České republice má v pozůstalostním řízení zásadní úlohu notář jako soudní komisař, který provádí úkony soudu. Ve vztahu ke zjišťování hodnoty pozůstalosti je podstatný první krok v pozůstalostním řízení, a to činnost soudního komisaře k provedení záznamu v případě smrti (Todesfallaufnahme). Svým způsobem jde o předběžné řízení. Záznam o případu smrti musí obsahovat mj. zůstavitelem zanechané jmění – tedy jak práva, tak povinnosti zůstavitele, jakož i náklady pohřbu a jméno osoby, která je vynaložila.

Tento záznam má velký význam pro každé pozůstalostní řízení v Rakousku, je základem jeho dalšího průběhu. Záznam o případu smrti obsahující údaje o jmění zemřelého a zjištění jeho hodnoty je podstatný pro to, zda bude třeba provést klasické pozůstalostní řízení i s jednáním (Abhandlungsverfahren), jehož výsledkem má být předání dědictví dědicům (Einantwortung), nebo nikoliv. V některých případech totiž takové řízení není třeba, např. v případě, že zde není žádný majetek zůstavitele nebo pokud aktiva pozůstalosti činí méně než 5 000 eur (řízení pak bude ukončeno pro nedostatek majetku podle § 153 AußStrG).

Dále mají údaje o majetku zemřelého podstatný význam pro to, zda bude v případě předlužené pozůstalosti učiněna tzv. konvokace věřitelů či nikoliv, neboť je možné ji provést až od hranice hodnoty aktiv pozůstalosti 25 000 eur.[5]

Informace potřebné ke zjištění pozůstalostního jmění, resp. dalších údajů potřebných pro vyhotovení záznamu pro případ smrti, získává notář na roku, který za účelem pořízení záznamu nařídí. Tam si pozve osoby, které mohou být potenciálními nositeli informací. Těmito osobami mohou být příbuzní, potenciální dědicové, ale i jakákoliv jiná osoba, která je informována o (majetkových) poměrech zůstavitele. Proto to může být třeba i soused, který může mít lepší povědomí o poměrech zůstavitele než příbuzný, který žije např. v zahraničí.

Pokud nejsou k dispozici osoby, které by mohly informace k pořízení záznamu poskytnout, pak se záznam vyhotoví na základě obsahu spisu soudního komisaře a na základě šetření, které provedl on sám (viz dále).[6]

Podle § 145a, který byl do AußStrG vložen novelou v souvislosti s novým dědickým právem v roce 2015 (novela ErbRÄG 2015[7]), je třeba rozsah a hodnotu zanechaného jmění zjistit jednoduchým způsobem bez dalekosáhlých šetření, pokud možno bez zapojení znalců. Toho lze dosáhnout zvláště a) dotazováním osob, které disponují informacemi, b) výpisy z pozemkové knihy, obchodního rejstříku, a pokud je to potřebné, také z jiných veřejných registrů a databank.

Pro účely šetření může soudní komisař pokud možno šetrným způsobem otevřít byt, podnikatelské prostory, trezory, skříně apod. Je povinen k tomu přibrat dvě zletilé osoby, přednostně příbuzné, spolubydlící nebo sousedy zemřelého. Tito mají povinnost mu poskytnout součinnost (§ 146 odst. 1 AußStrG). Soudní komisař je rovněž povinen k zajištění pozůstalosti, a to v případě, že existuje nebezpečí, že části pozůstalosti budou pro další řízení nepoužitelné, resp. zmařeny, pokud tak ne­učiní nebo nejsou připraveni učinit dědicové, blízcí příbuzní či spolubydlící. Může jít podle § 147 AußStrG o uzamčení věci nebo její opatrování soudním komisařem apod.

Při šetřeních má soudní komisař stejná oprávnění jako soud. Může provádět důkazy a vyžadovat si zprávy, které považuje pro řízení za potřebné. Může provádět každý vhodný důkazní prostředek. Může také v rámci předběžného řízení stanovit znalce k vyšetření hodnoty pozůstalosti, avšak s omezením uvedeným v § 145a AußStrG (viz výše); znalecký posudek tak v předběžném řízení bude vyhotovován v zásadě pouze v případě, že s ohledem na očekávaný průběh řízení bude třeba znalecký posudek vyhovit v každém případě,[8] resp. pokud již na začátku řízení (tedy v rámci předběžného řízení) vyvstane potřeba přesného zjištění hodnoty pozůstalosti, např. tehdy, kdy má být pozůstalost vydána věřitelům na úhradu jejich dluhů (§ 154 AußStrG).[9] Všechny osoby, jejichž výpovědi nebo informace jsou důkazním prostředkem, mají stejná práva a povinnosti jako vůči soudu.[10]

Povinnost soudního komisaře provést šetření ohledně pozůstalostního jmění (zjistit aktiva a pasiva pozůstalosti) se vztahuje na věci, které v okamžiku smrti byly ve vlastnictví zůstavitele, kromě toho také na věci, které alespoň v této době byly v jeho držbě.[11]

Pro stanovení toho, zda věci patří k pozůstalosti, však musí existovat konkrétní indicie. Soudní komisař není povinen zjišťovat nebo vyhledávat majetkové hodnoty, pro jejichž existenci konkrétní indicie nejsou.[12] Pokud však konkrétní indicie, např. výpisy z účtů, doklady o pojištění, indicie od stran apod., pro existenci majetku hovoří, musí provést soudní komisař odpovídající šetření.[13] Úkolem soudního komisaře tedy v žádném případě není pátrat po ztraceném nebo neznámém majetku.[14] Soudní komisař proto např. z úřední povinnosti nečiní dotaz na všechny banky, zda zde měl zůstavitel účet, ale pouze na ty, u kterých lze na základě nějaké okolnosti nebo informace ze strany osob účastnících se pozůstalostního řízení předpokládat, že je zde veden účet zůstavitele.[15]

V předběžném řízení provedené zjištění hodnoty pozůstalostního jmění je jen předběžné,[16] slouží jen pro účely záznamu o případu smrti a může být korigováno v dalším průběhu pozůstalostního řízení.

 

III. Pořizování inventáře V RAKOUSKÉM PRÁVU

III. 1. Podstata inventáře a případy, ve kterých se pořizuje

Po skončení předběžného řízení soudní komisař – při obvyklém průběhu řízení – dále zjišťuje aktiva a pasiva v zákonem stanovených případech, kdy je třeba pořídit tzv. inventář (soupis pozůstalosti). Inventář má zásadní význam pro dědice, který chce přijmout dědictví,[17] a to ve vztahu k ohraničení jeho odpovědnosti za dluhy zůstavitele. Jde o případ, kdy dědic učiní podmíněné prohlášení o dědictví (bedingte Erbantrittserklärung), tedy prohlášení, že přijímá dědictví, ale s výhradou inventáře. Může ale jít např. i o situace, kdy byla povolena tzv. separace pozůstalosti (§ 812 ABGB), svěřenské nástupnictví nebo pokud to požaduje k tomu oprávněná osoba.[18] V případě, že se pořizuje inventář z důvodu podmíněného přijetí dědictví, což je v praxi nejčastější, pak je třeba z moci úřední provést konvokaci věřitelů (§ 165 odst. 2 ve spojení s § 174 AußStrG).

Inventář je v zásadě soupisem celého pozůstalostního jmění. To platí zejména v případě podmíněného přijetí dědictví. V jiných případech (např. v případě svěřenského nástupnictví) se pak pořizuje inventář pouze částečný (tj. zahrnující konkrétní majetek, na který se např. svěřenské nástupnictví vztahuje). Inventář zachycuje přehled o složení a celkové hodnotě pozůstalosti a často je podkladem pro dosažení dohody dědiců, případně osob oprávněných k povinnému dílu. Zahrnuje práva a povinnosti zemřelé osoby s výjimkou těch, které jsou osobní povahy. Slouží také k zajištění důkazu o zjištění pozůstalostního majetku v okamžiku smrti zemřelého.

Inventář má kromě jiného i funkci důkazní, tedy slouží k prokázání rozsahu pozůstalosti, a tím např. i stanovení výše povinného dílu. Pro věřitele slouží inventář k tomu, aby si udělali představu o rozsahu zůstavitelova majetku. Na základě toho se mohou rozhodnout, zda má cenu uplatňovat pohledávku či nikoliv.[19] Na druhou stranu však není zárukou, že se v inventáři nachází všechen majetek a všechny dluhy zůstavitele.[20] Význam inventáře je pouze pro pozůstalostní řízení. Inventář je však veřejnou listinou, tedy přináleží mu domněnka správnosti. Proto na tom, kdo tvrdí, že je sepsán nesprávně nebo jsou věci v něm nesprávně oceněny, leží důkazní břemeno. Své nároky musí tato osoba uplatnit ve sporném řízení.[21]

Rozhodným dnem pro zjištění jmění, které má být sepsáno do inventáře, je okamžik smrti zůstavitele.[22]

 

III. 2. Postup při pořizování inventáře

Inventář pořizuje soudní komisař. Má při něm stejná oprávnění jako při pořizování záznamu o případu smrti (srov. výše). Může tedy vstupovat do obydlí nebo podnikatelských prostor zemřelého, otevírat jeho skříně a jiné úložné prostory.[23] Má dotazovací oprávnění (srov. § 145a AußStrG), pro účely sepsání inventáře může stanovit znalce apod.

Judikatura a nauka požadují, aby byl nařízen rok u příležitosti inventarizace, ke kterému se pozvou všechny strany řízení (tj. zejména dědicové a osoby oprávněné k povinnému dílu), jinak je třeba řízení považovat za nicotné (zmatečné).[24] Ve většině případů uváděných zákonem se pořizuje inventář ex offo, např. pokud dědic učiní prohlášení o podmíněném přijetí dědictví. Není tedy třeba zvláštního návrhu stran. Strany mají právo být přítomny ohledání na místě pro účely ocenění věcí, jakož i samotnému pořízení inventáře (to se v praxi děje v kanceláři notáře).

V inventáři se odrážejí aktiva a pasiva pozůstalosti.

Aktivy inventáře jsou všechny hmotné i nehmotné věci zůstavitele. V případě, že bude popřeno, že nějaká věc patří k pozůstalosti, rozhoduje soudní komisař, zda ji do inventáře zahrne nebo nikoliv. Pokud se však nějaká věc nacházela v držbě zůstavitele, vyškrtne se z inventáře jen tehdy, pokud nepochybné listiny[25] prokazují, že k pozůstalosti nepatří.[26] Ke stanovení toho, zda věc patří nebo nepatří do inventáře, jsou povinny třetí osoby (např. i banky nebo pojišťovny) k součinnosti, tedy jsou povinny umožnit přístup k těmto věcem, jejich prohlídku, případně tyto věci popsat apod. (§ 166 AußStrG). Aby komplikované otázky vlastnictví k předmětům spadajícím do pozůstalosti nezpomalovaly pozůstalostní řízení, je rozhodnutí o inventáři významné pouze pro pozůstalostní řízení, nevypovídá tedy nic o vlastnictví k věci.[27] Rozhoduje se tedy o tom, zda je věc pojata nebo vyloučena z inventáře, nikoliv zda patří vlastnicky k pozůstalostnímu majetku. To má význam i u ocenění věcí sepsaných do inventáře – pokud někdo odvozuje následky od nesprávného ocenění věcí v inventáři, musí tak učinit ve sporném řízení, tedy mimo pozůstalostní řízení.[28] V případě věcí, které jsou součástí domácnosti, není třeba sepisovat každou věc zvlášť, postačí souhrnné označení.

Ve vztahu k pasivům se do inventáře zapisují ta pasiva, která jsou známá a bez dalekosáhlých šetření a velkého časového zatížení zjistitelná.[29] Pasiva se do inventáře pojímají i v případě, že není možné očekávat jejich uspokojení např. kvůli předlužení pozůstalosti.[30]

Náklady inventáře nese pozůstalost (§ 168 odst. 2), resp. jdou k tíži pozůstalosti.

Podle nejnovější judikatury může být inventář napaden až po jeho vyhotovení.[31] Usnesení vydaná v průběhu řízení směřující k jeho zhotovení v zásadě samostatně napadnutelná nejsou.[32] Inventář, popř. provedené ocenění je možné rovněž za stanovených podmínek napadnout v rozhodnutí o „předání“ dědictví (Einantwortungsbeschluss).[33]

 

III. 3. Ocenění věcí sepsaných do inventáře

Inventář je třeba ocenit, neboť v opačném případě by měl jen malou vypovídací hodnotu.

Movité věci je možné ocenit jednoduše na základě údajů stran, pokud nemá soudní komisař či soud pochybnosti o správnosti tohoto ocenění; není-li tomu tak, pak lze využít soudního znalce. Nemovité věci se oceňují zvláštním způsobem stanoveným zákonem o ocenění nemovitostí (Liegenschaftsbewertungsgesetz). Zde je možné rovněž zapojení soudního znalce.

Pokud jde o ocenění vybavení domácnosti, předmětů běžného užití (např. jízdní kolo, nářadí, obrazy) nebo jiných movitých věcí zřejmě nízké hodnoty, postačí vzít za směrodatnou hodnotu vyplývající z nesporných a nepochybných údajů všech stran, pokud sám soudní komisař nemá pochyby o takovém ocenění nebo pokud zájem osoby hodné ochrany či zvláštní okolnosti případu nevyžadují zapojení znalce (§ 167 odst. 1 AußStrG).

Pasiva se uvádějí vyčíslená včetně příslušenství k okamžiku smrti.

 

III. 4. Prohlášení o pozůstalostním jmění

V případě, že se inventář nepořizuje (např. pokud dědic přijme dědictví nepodmíněně), musí dědic popsat všechen majetek spadající do pozůstalosti, případně jej ocenit a potvrdit správnost a úplnost takového svého prohlášení. V případě, že tak neučiní, vystavuje se trestněprávním následkům nepravdivého prohlášení. Toto prohlášení o majetku nahrazuje inventář. Hlavní roli má při stanovování poplatků, odměny soudního komisaře apod.

 

IV. Stručný přehled české právní úpravy zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti

Také v českém právu hraje otázka zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti v pozůstalostním řízení zásadní roli.

Pozůstalostní jmění se zjišťuje nejdříve v předběžném řízení, přičemž základním zdrojem informací jsou zde výpisy z veřejných nebo neveřejných seznamů, sdělení třetích osob apod. (§ 141 ZŘS). Dluhy zůstavitele a další pasiva pozů­stalosti soud zjišťuje především ze sdělení třetích osob (zejména zůstavitelových věřitelů nebo soudních exekutorů) a z údajů dědiců (srov. § 141 a 173 ZŘS).[34]

V dalším řízení se aktiva pozůstalosti zjišťují mj. ze soupisu pozůstalosti.[35] Případy, ve kterých se pořizuje soupis pozů­stalosti, jsou uvedeny v § 1685 odst. 1 ObčZ, přičemž jedním z nich je také případ, kdy dědic uplatní výhradu soupisu. Smysl soupisu pozůstalosti se spatřuje v tom, že umožňuje v domě, bytě nebo jiném místě (např. místě podnikání) sepsat hmotné movité věci, u nichž lze předpokládat, že patřily zůstaviteli, a u nichž hrozí, že by nevyšly najevo nebo nebyly zapsány do aktiv pozůstalosti, rovněž pak je účelem soupisu zajistit doklady napovídající tomu, že měl zůstavitel další majetek nebo dluhy.[36] To, že určitá věc byla uvedena v soupisu pozůstalosti, však neznamená, že do pozůstalosti skutečně patří.

Soupis pozůstalosti se neprovádí vždy; např. v případě, kdy je známo, že zůstavitel žádný majetek neměl, na něj lze rezignovat. V odůvodněných případech může být soupis pozůstalosti nahrazen seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici (srov. § 1687 odst. 1 ObčZ)[37] nebo společným prohlášením všech dědiců o pozůstalostním majetku (srov. § 1687 odst. 2 ObčZ). ^[38]

Provedení soupisu pozůstalosti se uvede do protokolu (§ 179 odst. 1 ZŘS). V tom se kromě obecných náležitostí zejména uvede, z jakého důvodu se soupis provádí, kdo byl soupisu přítomen a jaké měl k soupisu dotazy a připomínky, popis majetku zůstavitele a kde se nachází a zda byl majetek zajištěn a jak. Věci a jiný majetek se popíší takovým způsobem, aby bylo možné zjistit jejich totožnost a aby byla vyloučena jejich záměna (§ 179 odst. 2 ZŘS).

V řízení o pozůstalosti je třeba stanovit též obvyklou cenu zůstavitelova majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů zůstavitele a jiných pozůstalostních pasiv a čistou hodnotu pozůstalosti, popř. výši předlužení pozůstalosti (srov. § 180 ZŘS). Při ocenění aktiv a pasiv pozůstalosti se vychází ze společného prohlášení dědiců nebo z ocenění provedeného osobou, která spravuje pozůstalost, a v odůvodněných případech lze obvyklou cenu zjistit znaleckým posudkem (srov. § 181 ZŘS).

 

V. Podněty pro české právo

Z výše uvedeného je zřejmé, že zjišťování pozůstalostního jmění v České republice a Rakousku je ovládáno velmi podobnými postupy, ať již jde o zjišťování pozůstalostního jmění v rámci předběžného šetření, tak i v dalším průběhu pozůstalostního řízení.

Soupis pozůstalosti je (mimo další případy, ve kterých se pořizuje) pojímán jako nástroj omezení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Význam inventáře je pouze pro pozů­stalostní řízení – pokud je např. pojata nějaká věc do soupisu, automaticky to neznamená, že je ve vlastnictví zůstavitele. Soupis pozůstalosti není, resp. nemusí být, exaktní komplexní listinou, která by obsahovala veškeré jmění zůstavitele. Soupis pozůstalosti má spíše za účel zjednat dědicům a věřitelům určitou představu o tom, jaký měl zůstavitel majetek a jaká byla jeho hodnota.

V důvodové zprávě k navrhované novele je uvedeno, že „není spolehlivé provedení úplného soupisu majetku reálné“. Jakkoliv by měla činnost soudního komisaře směřovat – pokud možno – ke zjištění celého majetku zůstavitele, neznamená to, že by měl po majetku pátrat; nejsou-li indicie vztahující se k existenci takového majetku, soudní komisař jej do soupisu samozřejmě nepojme, což však v konkrétním případě může znamenat neúplnost soupisu v tom smyslu, že soupis neobsahuje veškeré jmění zůstavitele. Výsledkem inventarizace ale nemusí být úplný spolehlivý soupis majetku. Ostatně s ničím takovým zákon nepočítá, pokud umožňuje např. dodatečně projednat dědictví (§ 192 a násl. ZŘS). Lze tedy připustit, že zjištění soudního komisaře o jmění zůstavitele nemusí být vždy úplná či správná; ostatně slouží pouze pro účely pozůstalostní řízení.

V důvodové zprávě se dále na podporu zrušení soupisu pozůstalosti uvádí, že není v silách soudního komisaře pojmout i majetek v zahraničí nebo majetek těžko dohledatelný. Předně není povinností soudního komisaře takový majetek vyhledávat za situace, kdy chybí jasné indicie o tom, že zde takový majetek je, o jaký se jedná, kde se nachází apod. Soudní komisař – jak uvedeno výše – nemá povinnost pátrat po pozůstalostním jmění, nemá-li k tomu odpovídající indicie nebo nedá-li se jmění zjistit výpisy z různých seznamů, jejichž pořízení ostatně není nijak zvláště náročné. Nelze nicméně vyloučit složitosti spojené s vyšetřováním majetku v zahraničí nebo u některých nehmotných věcí (samozřejmě tam, kde existuje určitá indicie o jejich existenci). Nicméně stejný problém budou mít i dědicové v případě prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo správce pozůstalosti v případě seznamu pozůstalostního majetku s tím rozdílem, že nemohou využít k vyšetření majetku stejných procesních nástrojů jako soudní komisař.

Z porovnání obou právních úprav lze vysledovat i to, že soupis pozůstalosti není institutem, který by se uplatňoval ve všech pozůstalostních řízeních. Spíše jde o nástroj uplatňovaný jen v určité výseči pozůstalostních řízení. Nepořizuje se v zásadě v případech, kdy je pozůstalost předlužená a vydává se na úhradu dluhů věřitelům, nebo pokud není žádný majetek nebo např. dědic výhradu soupisu neuplatňuje, protože jsou v pozůstalosti pouze aktiva a dědic vychází z toho, že zůstavitel dluhy neměl. Rovněž v případech, kdy soudní komisař rozhodne o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního jmění nebo prohlášením dědiců, se soupis pozůstalosti nepořizuje.

Z tohoto důvodu nelze považovat za přesvědčivý argument, že novelou navrhovaná úprava (spočívající ve zrušení inventáře spolu se zrušením odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele) nastoluje stejný účinek, jako by ve všech pozůstalostních řízeních byla uplatněna výhrada soupisu. Z podstaty věci totiž mnohdy nelze ani soupis pozůstalosti uplatnit. Svoji hlavní roli plní soupis pozůstalosti v případě, že se dědicové obávají toho, že měl zůstavitel dluhy, o kterých nevědí a museli by je jinak hradit. Je skutečností, že pokud si dědic v takovém případě vyhradí soupis, je to pro něj spojeno s určitými náklady; takové náklady však lze považovat za ospravedlnitelné, neboť soupisem se od těchto dluhů – na úkor věřitelů, a to i do budoucna – očišťuje i za situace, kdy nabyl určitý pozůstalostní majetek.

Jestliže důvodová zpráva k novele uvádí jako další důvod pro zrušení soupisu pozůstalosti zatížení soudních komisařů, nelze ani tento argument považovat za přesvědčivý, neboť lze uvažovat i o přiměřenějším řešení, spočívajícím v tom, aby se na pořizování inventáře nekladly přílišné požadavky. Inspiraci přitom lze dostatečně čerpat v rakouském právu. Z důvodů uvedených výše není namístě k soupisu přistupovat příliš formalisticky. Pro účely inventáře např. není nutné věci do něj sepisované specifikovat přesným způsobem; podobně jako v rakouském právu se lze spokojit i např. se souhrnným označením věcí nebo jiným méně náročným popisem, např. prostřednictvím fotodokumentace apod.[39] V rakouské praxi se ostatně proto často hovoří o tom, že pořídit seznam věcí pro stěhovací firmu je složitější než sepsat inventář.

Ve vztahu k místu pořizování soupisu se v praxi objevily určité pochybnosti, kde se soupis pořizuje, neboť strany mají právo být při jeho pořízení přítomny, a i toto bylo shledáváno jako problémový aspekt inventáře. Zákon totiž místo pořizování soupisu nespecifikuje. Místem pořízení soupisu bude místo, kde se sepisované věci nacházejí (např. bydliště zůstavitele, jeho obchodní prostory apod). Je zřejmé, že např. v případě nehmotných věcí nebude možné takovým způsobem místo určit; zde se lze přiklonit i na základě rakouského přístupu k názoru, že uvedené věci mohou být sepsány i na jednání v kanceláři notáře (např. v rámci projednání pozůstalosti).[40] V každém případě je třeba zajistit slyšení stran, tedy umožnit, aby se strany k sepsané pozůstalosti mohly vyjádřit, ať už kdekoliv.

 

V. Závěr

Lze uzavřít, že je namístě spíše – jak ostatně činí i rakouská praxe – snížit nároky na pořizování inventáře než zcela měnit kvůli objevujícím se těžkostem v praxi hmotněprávní úpravu. Pořizování inventáře nemusí být nepřiměřeným nástrojem nebo zatížením pro soudní komisaře a účastníky pozů­stalostního řízení. Těžkosti s pořizováním inventáře nemohou posloužit jako argument pro zásadní změnu zavedené koncepce odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, když je možné se jim při náležitém pojetí inventáře vyhnout.

Rezignovat na soupis pozůstalosti a nahradit jej ve všech případech seznamem pozůstalostního jmění pořizovaným soudním komisařem, jak je navrženo v novele (srov. § 1684 navrhovaného znění[41]), podle našeho názoru záruku menší zatíženosti neposkytuje; nelze mít pochyb o tom, že i v tomto případě je třeba sepsat a případně vyšetřit majetek, o němž lze předpokládat, že spadá do pozůstalosti, a že i tato činnost bude zpravidla spojena s určitým zatížením a náklady podobně jako při sepisování inventáře. Proces pořízení inventáře a seznamu pozůstalostního jmění se – vyjdeme-li z méně formálních požadavků na zhotovení inventáře – nemusí příliš lišit.

Pokud jde o oceňování věcí patřících do pozůstalosti a sepisovaných do inventáře, ani zde se nemusí jednat o nákladnou a složitou součást pozůstalostního řízení, neboť není nutné vždy zapojovat znalecké zkoumání a navyšovat náklady pozůstalostního řízení. V některých případech totiž postačí i shodné prohlášení dědiců ohledně obvyklé ceny majetku. Tato otázka je ostatně v rukou soudního komisaře, který podle okolností případu zvolí vhodný postup. Ocenit pozůstalostní majetek je však nicméně nutně třeba, neboť se od jeho zjištění odvíjí další postup v pozůstalostním řízení (např. rozhodnutí o přenechání pozůstalosti věřitelům na úhradu jejich dluhů, pokud pozůstalostní pasiva převyšují aktiva apod).

Na druhou stranu lze v rámci zákonné úpravy uvažovat o posílení právního postavení soudního komisaře, pokud jde o jeho oprávnění v rámci zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti, a to i pro účely inventáře. Tak jako se zvažuje v rakouském právním prostředí,[42] by měla být zákonodárná aktivita směřována např. k rozšíření oprávnění soudního komisaře ke zjišťování bankovních účtů nebo jiných podobných produktů v podobě přístupu k různým databankám nebo seznamům je obsahujícím.

 

• Štítky:
• 2020