Pavel Vrcha: Stres a (syndrom) vyhoření u soudců

Praha: Leges, 2020, 200 s. ISBN 978-80-2502-432-9.

Recenzovaná publikace, jak uvádí její autor „na uvedené téma je moje první a poslední. Přál bych si totiž, aby tato materie byla v budoucnu podstatně rozvinuta – s ohledem na specifika justičního prostředí – především (některými) tuzemskými odborníky z řad psychologů či psychiatrů, které v knize cituji.“

V tomto kontextu čtenáře obratem napadne, že stres a syndrom vyhoření hrozí nejen soudcům, ale též státním zástupcům, advokátům, soudním exekutorům, ba v možná užší míře i notářům, tj. příslušníkům všech právnických profesí v rámci širší justice. I tímto směrem by se mohli ubírat Vrchovi následovníci, přičemž si dovolím oponovat v tom, že by to nemuseli být primárně psychologové a psychiatři, ale spíše, jak ukazuje i příklad často citovaného Jaroslava Bydžovského či poněkud opomenutého Josefa Rubeše, znalci prostředí z vlastních řad.

Je sympatické, že téma otevřel soudce Nejvyššího soudu, jehož minulost není poskvrněna členstvím v předlistopadové Komunistické straně Československa, člověk s životní zkušeností v profesích a mezi lidmi z nesoudního prostředí, autor, který se nebojí vyslovit kritická slova na adresu systému, v němž se soudce ocitá. Pavel Vrcha navíc není tak úplně čistým – jak bývají někteří příslušníci soudcovského stavu označováni – kariérním soudcem, o čemž svědčí minimálně to, že úspěšně složil advokátní zkoušku. Přes všechna tato pozitiva je škoda, že kniha není dílem kolektivním v tom směru, že by některá témata mohla být viděna nejen ze soudcovského, ale též advokátského, notářského apod. zorného úhlu.

Při četbě kapitoly o ideální osobnosti soudce jsem si uvědomil, že metodika výběru nezačíná až u Metodiky Ministerstva spravedlnosti, ale daleko dříve, v římsko-křesťanské civilizaci od Starého zákona, resp. od Knih Mojžíšových, přičemž stopy tohoto zdroje lze sledovat v řadě středověkých, novověkých i současných předpisů o soudech a soudcích.

Není bez zajímavosti, že ve zmiňované Metodice Ministerstva spravedlnosti není zmíněna jako podstatná vlastnost soudce rozhodnost, bez níž se soudce záhy ocitne v přetížení, stresu a v průtazích. Pokud jde o tzv. profesiogram soudce, nabízí se pro srovnání citát z arménského Suděb­niku Mchitara Goše z období krátce po roce 1184:

„Tedy, soudce musí být zkušený, dobrého vzdělání, znalý Písma svatého, jakož i života pozemského, aby činil bezchybná rozhodnutí. Je nutno, aby byl plnoletý, hloubavý, rozumově vyspělý, aby z nevědomosti nevznikly nějaké chyby. Neboť jestliže ani v nějakém méně důležitém povolání nemůže působit kdokoliv bez náležité přípravy, o to pak více ne ve velkém poslání soudcovském, důstojném Boha. Vytvářet spravedlnost je dílo boží, neboť Bůh je skutečný soudce; ostatní pak se nazývají soudci podobně jako on. Proto soudci přísluší být ve všech vztazích učeným, uměřeným, moudrým a nestranným, aby nepřekrucoval spravedlnost boží a nesloužil jejímu odsuzování.“

Pro čtenáře je zajímavé, jak autor otevřeně píše o tom, o čem si sice „vrabci na střechách cvrlikali“, ale nikdo ze správců soudnictví se k tomu veřejně otevřeně moc nehlásil. Typicky se jedná o osud Okresního soudu v Chomutově a jeho soudců, v knize opakovaně připomínaný.

Kniha vyvolává v čtenáři tradiční otázku, proč se při jmenování soudců častěji nevybírá též mezi zájemci z řad advokacie či notářství. Dovolím si z vlastní zkušenosti na Ústavním soudu říci, že směs soudců s různými předchozími profesními zkušenostmi určitě přispívá k větší plasticitě argumentace při rozhodování, že příchod advokáta či notáře do justice by mohl být restartem, či – chcete-li – novou výzvou pro právníka, jehož v dosavadní profesi již nemá co příliš překvapit, nemluvě konečně o tom, že nebývá lepších manažerů minitýmů než právě notářů a advokátů, kteří si svoji personalistiku a výběr dělají podle svých představ.

Již z tohoto mála uvedených úvah je zřejmé, že knihu Pavla Vrchy nelze doporučit k pouhému „našprtání“, ale k přemýšlení, souhlasu i polemice, tedy k rozvíjení, bez něhož stěží česká justice učiní krok vpřed.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D

 

Zpět