„Výuka právních dějin by na naší fakultě byla odsunuta do ústraní jen přes moji mrtvolu,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam děkan Fakulty právnické (FPR) Západočeské univerzity v Plzni (ZČU) JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

Rozhovor s JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D. uskutečnil na půdě právnické fakulty prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Oba akademici jsou současně členy redakční rady Ad Notam.

Spectabilis, vážený pane děkane, setkáváme se spolu tentokrát při jiné příležitosti než na redakční radě Ad Notam či Bulletinu advokacie. Kdy Vám poprvé hlavou proběhla myšlenka kandidatury na děkana Fakulty právnické ZČU?

Dovolím si začít vzpomínkou. Nebudete tomu možná věřit, ale v roce 2002, kdy jsem byl předsedou České advokátní komory, mi při oslavách 50. narozenin tehdejšího děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity Jana Svatoně právní historik profesor Eduard Vlček mezi řečí předpověděl, že bych jednoho dne mohl být děkanem Fakulty právnické ZČU. Přiznám se, že jsem se tomu pousmál, zalichotilo mi to, ale měl jsem tehdy plnou hlavu advokacie a její samosprávy. I když jsem na fakultě již šestým rokem učil, objektivně vzato jsem na to tehdy neměl.

Profesor Vlček byl však přesto sudičkou…

Dá se říci, že ano. O sedm let později se fakulta dostala do dodnes připomínané prekérní situace. Tenkrát jsem spolu se studenty a částí členů pedagogického sboru, kteří neodešli z obav, že by snad setrvání na fakultě poškodilo jejich jméno, zůstal a vynakládal všechny síly pro zachování fakulty a znovuzískání akreditace. Od „pouhého“ učení mne to takto neformálně přivedlo k nepedagogické aktivitě v rámci akademické obce a akademické samosprávy.

Váš otec, profesor Stanislav Balík, jak známo, setrval na téže straně pomyslné barikády...

Oba jsme s tatínkem byli ve vztahu k plzeňské fakultě „srdcaři“. Nutno poznamenat, že zdaleka nikoliv jediní a že spolu s našimi kolegy, kteří fakultu hájili, jsme měli výhodu, která se tradičně vyplácí, totiž čistý štít. Dovedete si kupříkladu představit, že bych býval po Karlu Čermákovi převzal výuku právní etiky a zároveň se choval neeticky? Šlo navíc především o studenty, kteří v dobré víře vykonali přijímající zkoušky na veřejnoprávní vysokou školu a řádně tam studovali. To se pak měli po případném zavření fakulty ocitnout na ulici? Jsou věci, na které se nezapomíná, a tak jsem si velmi dobře vědom toho, že jste tehdy s řadou dalších konkrétních kolegů z akademické sféry i právnické obce stál při nás. Krev není voda.

Neuvažoval jste již tehdy o kandidatuře na děkana?

V letech 2009–2014 to bylo v podstatě obdobné jako v roce 2002. Tentokrát jsem byl vázán slibem a funkcí soudce Ústavního soudu, s níž role děkana nebyla slučitelná. V zúženém pedagogickém sboru jsem si ale postupně rozšiřoval okruh předmětů, na jejichž výuce jsem se podílel, v řadě témat jsem přebíral štafetu po tatínkovi, který byl hned od počátku mých právnických studií zároveň mým neformálním učitelem. Vadilo nám oběma, jak se na našich právnických fakultách upozaďuje výuka právních dějin, a trochu jsme využili plzeňské výlučnosti k tomu, abychom tam právní historii drželi a udrželi jako pevný pilíř výuky a odborné výbavy budoucí právnické generace. Zde bych rád zdůraznil, že na naší fakultě by výuka právních dějin byla odsunuta do ústraní „jen přes moji mrtvolu“. Beru to osobně i jako odkaz svého tatínka a projev úcty ke všem kolegyním a kolegům, kteří tento obor na českých právnických fakultách od roku 1882 dodnes pěstovali a pěstují. I to byla jedna z motivací, proč jsem se posléze rozhodl kandidovat.

Do chodu akademické samosprávy jste se ale formálně zapojil až po završení mandátu soudce Ústavního soudu?

V roce 2014 jsem byl poprvé zvolen do fakultního akademického senátu, již předtím jsem byl členem fakultní vědecké rady, stal jsem se pak i členem kolegia děkana, členem redakční rady nového fakultního časopisu Právnické listy, v posledních letech jsem byl jmenován členem Rady pro vnitřní hodnocení ZČU a krátce předsedou Etické komise ZČU a nakonec se v roce 2019 po profesorce Karolině Adamové stal vedoucím katedry právních dějin.

Dovolte mi provokativní otázku, zda jste nebyl tak trochu mnohoobročníkem?

Dalo by se to tak z prvního pohledu říci, ale ti, kdož znají jejich chod, snad mohou potvrdit, že jsem byl v rámci svěřených rolí aktivní ve prospěch fakulty a univerzity. Mělo to svoji nesmírnou výhodu, že jsem se ještě více sžil s prostředím, v němž nyní jako děkan působím, a do funkce proto nešel bez informací a představ.

Při volbě děkanem jste neměl protikandidáta. Jaký je to pocit?

Je to velký závazek. Doufám, že ti, kteří mě navrhli, to učinili proto, že mě dobře znají. Naše fakulta je malá a vztahy v akademické obci jsou kolegiální a přátelské. Být primus inter pares je to nejlepší, co mne mohlo čekat. O zachování kontinuity svědčí ostatně i to, že ve vedení fakulty zůstali můj předchůdce děkan Jan Pauly a proděkani Petra Hrubá Smržová a Vilém Knoll. Táhneme za jeden provaz, což je vynikající i proto, že se mi pracuje pohodově, bez stresu a napětí, s potřebnou kolegiální diskuzí, výměnou názorů i smyslem pro humor.

Váš vstup do role děkana byl však kvůli epidemii koronaviru poněkud výjimečný...

Máte pravdu, epidemie přišla, aniž by mi uplynulo sto dnů. Musím říci, že v nové situaci mi výrazně pomohly právě obor právních dějin a historické paralely. Při četbě úvodu v Boc­cacciově Dekameronu jsem si uvědomil, že společnost středověké Florencie se za morové epidemie chovala do značné míry podobně jako zprvu koronavirem zaskočená dnešní společnost česká. Před stresem z toho, jak to bude s výukou, zkouškovým obdobím, maturitami a přijímacím řízením, a hektickým hledáním rychlého řešení mne uklidnilo zjištění, že i mnohem delší úplné zavření českých vysokých škol za německé okupace se podařilo dohonit, odročování soudních jednání na neurčito mě přivedlo k tématu feriálních věcí a soudních prázdnin, a v neposlední řadě ekonomické dopady mne nasměrovaly k listování v rakouském říšském zákoníku a hledání předpisů, jimiž byly řešeny kruté hospodářské dopady 1. světové války. Uvědomil jsem si, že nejpodstatnější v těžkých časech jsou kolegialita, soudržnost, solidarita, klid a zdravý rozum.

Jak tedy proběhl na Vaší fakultě letní semestr školního roku 2019–2020?

Mohu říci, že obdobně jako na dalších vysokých školách. V období nejpřísnějších opatření byla fakulta prakticky zavřena, vše bylo organizováno, vyučováno a zkoušeno až do června online, souborné zkoušky a státnice jsme konali v červenci a srpnu kontaktně za předepsaných hygienických opatření. Potěšil mne zájem studentů o studium a skutečné vzdělání i flexibilita kolegyň a kolegů pedagogů, s níž se přizpůsobili novým podmínkám. Ač by se zdálo, že jsme pouze zůstali doma, byl to náročnější semestr než semestry s kontaktní výukou. Komunikace se studenty takto zabere daleko více času, pokud chcete zachovat individuální přístup. Nejvíce však chybí právě osobní kontakt. Na konci každé přednášky říkávám studentům, že se do příště budu těšit na jejich příjemné obličeje. Ty mi scházejí nejvíce, záblesk v očích či úsměv bez roušky. Při přednášce „z konzervy“, pardon, z počítače, nemůžete mezi studenty chodit, je to asi daleko strojenější, stěží obrazovce počítače položíte řečnickou otázku, zda chce slyšet „příběh plný úžasu“.

Nepatříte tedy, jak se zdá, ke stoupencům zavedení a akreditace výuky online jako jedné ze stálých forem studia?

Pro budoucí právničky a právníky má studium na dálku své malé výhody i velké nevýhody. Výhodou je to, že je vyučující může vést k samostudiu, přemýšlení, psaní souvislých textů. I za první republiky byli tací, kteří studovali in absentia a byli z nich posléze vynikající právníci. Sám jsem měl na právnické fakultě za souběžných filozofických studií individuální studijní plán, díky čemuž jsem byl zproštěn povinnosti chodit na přednášky a semináře, což jsem v případě předmětů jako vědecký komunismus či zemědělsko-družstevní právo přivítal. Výsledkem snažení by ale měl být absolvent, který si sám umí poradit, a nikoliv sobecký kritik, vyučený tím, že přece má nárok, aby mu fakulta dodala vzdělání, které si objednal tím, že úspěšně splnil podmínky přijímacího řízení. Absence kontaktní výuky značně znemožňuje vedle vzdělávání též výchovu studentů, mimo jiné k jisté dávce sociální inteligence. Děsí mě představa, že bych v Plzni na náměstí nepoznal ani jedinou studentskou tvář. Dovedeno ad absurdum univerzita by pak mohla prodat svoje plzeňské budovy, čímž by získala prostředky na ošatné, aby se z domova nepřednášelo v pyžamu, ale dodržoval se alespoň minimální dress code. Kde by pak absolvent hledal svoji Almam Matrem?

Jaké rozhodnutí bylo pro Vás v tomto období nejtěžší?

Měl jsem štěstí, že před tím nejnepříjemnějším mne osud uchránil. Jedna naše studentka měla poslední pokus pro složení zkoušky z předmětu římské právo v rámci souborné zkoušky. Termín jí vyšel na poslední den dvoutýdenního harmonogramu zkoušení. Tři dny před zkouškou mě informovala, že má teplotu a kašel, zda by nešlo termín posunout. Nezbylo než ji vyzvat, aby se nechala otestovat na koronavirus, že vyzkoušena za hygienických opatření může být pouze s negativním testem. Oddechl jsem si zhluboka, když výsledek byl negativní, zkoušku studentka úspěšně složila. Ta představa, že bych v případě pozitivního výsledku testu podepisoval rozhodnutí o jejím vyloučení ze studia, mne děsila. Chybami se člověk učí, i na takové či další méně předvídatelné případy bude třeba příště více myslet.

Poznamenala epidemie zájem o studium na Vaší fakultě?

Toto byla zprvu velká neznámá, ukázalo se však, že oproti předchozím rokům nedošlo k výrazným změnám. Měli jsme velký převis zájmu, přijali jsme studenty do všech akreditovaných studijních programů, díky zkušenosti v tomto směru velkého stratéga Honzy Paulyho jsme se strefili i do správných čísel podstatných pro financování fakulty.

Jak fungují v tomto čase fakultní a univerzitní orgány?

Nově složená vědecká rada fakulty i akademický senát zatím rozhodovaly per rollam, hlasovali většinou všichni členové. Těším se, že bude možné oba orgány svolat na řádné zasedání. Na univerzitní úrovni jsme po online začátcích přešli na kontaktní model, zdálo se mi, že jsme se na sebe už všichni těšili.

Váš profesní vývoj se vedle akademické půdy odehrával na poli podnikového právnictví, advokacie a ústavního soudnictví, i nyní zůstáváte nadále advokátem. Jak to vše stíháte?

Před jmenováním soudcem Ústavního soudu jsem senátorům řekl, že se pro mne z hlediska změny povolání nic nezmění, budu v podstatě i nadále advokátem, jehož jediným klientem bude Spravedlnost. Nyní mohu říci, že fakulta se stala mým hlavním klientem, mám však i klienty další, poněvadž bez kontaktu s praxí bych stěží mohl učit předměty jako Právní etika, Minulost, přítomnost a perspektivy advokacie, Historie a současnost českého notářství či Exekuce a výkon rozhodnutí v minulosti a současnosti. Táhne mě to k právnickým profesím a chci je studentům představit v historii, teorii i z praktického pohledu.

Narazil jste na vztah teorie a praxe ve fakultním prostředí…

To je na závěr velké téma. Naše fakulta je do značné míry blízká praxi, učí zde řada soudců, advokátů, notáři a exekutoři. Tomuto zaměření do jisté míry odpovídá i složení fakultní vědecké rady, v níž je řada významných osobností z právnických profesí, od nichž v tomto směru budeme čerpat inspiraci. Naši absolventi ostatně již dnes úspěšně působí ve všech právnických povoláních. Nelze přehlédnout ani to, že mezi našimi dnešními studenty jsou děti z právnických rodin a s ohledem na věk naší fakulty již i první děti jejích absolventů. Mohl bych si tak již i nakonec povzdechnout, jak ty děti dětí rychle stárnou…

prof. JUDr. Jan Dvořák CSc.

foto: Martina Sáblíková

• Štítky:
• 2020