Střípky z historie 59.

Boloňský notář Raniero da Perugia (cca 1185–1245) se narodil na ostrově Polvese v Trasimenském jezeře nedaleko Perugie, vystudoval však na univerzitě v Bologni. V roce 1210 byl císařem Otou IV. jmenován notářem. První Ranierova dochovaná listina je datována dnem 21. března 1212. Raniero da Perugia byl též autorem Formulářové knihy smluv a instrumentů (Liber formularius contractuum ac instrumentorum) a spisu o teorii notářství Ars notaria. Na tento spis navazoval stejnojmenným traktátem i další notář v Bologni a Ranierův žák Salatièle (1210–1280), jehož dílo vzniklo poprvé v letech 1242–1243.

•

Zajímavou studii Pavla Pumpra Proces vyřizování kněžských pozůstalostí v olomoucké (arci)diecézi v druhé polovině 18. století přináší Časopis Matice moravské (č. 2/2019). Pozůstalostní řízení spadalo do pravomoci biskupské konzistoře, jejíž dědickou agendu analyzoval Pavel Pumpr na základě studia dochovaných 2 900 spisů. Autor podrobně popisuje průběh pozůstalostního řízení, jež se co do procesního postupu zásadně neliší od dnešní právní úpravy, a věnuje pozornost i hmotnému právu, a to zejména s ohledem na vývoj práva moravských farářů testamentárně nakládat se svým majetkem počínaje rokem 1644 a konče reformami Josefa II.

•

Jednou z postav Boccacciova Dekameronu je i notář Ser Ciappelletto. Jeho činnost charakterizoval Giovanni Boccac­cio nelichotivými slovy, jak „protože byl notářem, náramně se styděl, když mu přišli na to, že některá jeho listina (ačkoli jich mnoho nevyhotovil) je pravá. Byl by totiž falešných listin nadělal, kolik by byl kdo chtěl, neboť padělal raději listiny zadarmo, než by byl zhotovoval správné listiny za velký poplatek. Největší potěšení mu dělalo, když mohl podávat křivá svědectví, ať ho o ně někdo žádal nebo nežádal. A protože se v těch dobách náramně věřilo na přísahy, neostýchal se přísahat křivě a dík této ničemnosti vyhrával v tolika rozepřích, v kolika ho vyzvali, aby přísahal, že říká na svou víru pravdu.“ Podle Pamfilova příběhu vyprávěného hned v úvodu prvního dne Ser Ciappellet­to obelhal při zpovědi na smrtelné posteli i kněze, díky čemuž po smrti nabyl pověst světce.

•

Hlavním hrdinou anekdotické povídky Antona Pavloviče Čechova Radost je notářský kancelista Míťa Kuldarov. Ten rodičům a sourozencům nadšeně líčí, jak o něm díky novinové zprávě „vědí po celém Rusku“. Kuldarov vyčítá rodičům, že nic nečtou, a šťastně jim vysvětluje, že „v novinách se přece píše jen o slavných, a teď najednou napsali i o mně“. Zpráva přitom zněla: „29 t. m. v jedenáct hodin večer notářský kancelista Dmitrij Kuldarov, který vyšel z Kozichinovy pivnice na Malé Bronné v opilém stavu, uklouzl a spadl pod potah povozu drožkáře Ivana Drotova z Durykině, okres Juchnov. Polekaný kůň překročil Kuldarova, přejel ho saněmi, v nichž seděl moskevský kupec druhé třídy Štěpan Lukov, a pádil ulicí, až byl zadržen podomky. Kuldarov byl, když se probral z bezvědomí, odvezen na policejní stanici a lékařsky ošetřen. Rána, kterou utrpěl na zátylku, nebyla shledána vážnou. O případu byl sepsán protokol. Postiženému se dostalo lékařského ošetření.“

•

Před Krajským soudem v Plzni stanul v březnu roku 1927 bývalý notář v Hartmanicích Anton Gamperle. Ten v roce 1919 spravoval pozůstalost po zesnulém Ing. Karlu Pultovi, jehož vdova žila v Železné Rudě. Ze spravovaného jmění 135 000 Kč zpronevěřil 23 000 Kč. Soud jej uznal vinným a uložil mu trest osm měsíců těžkého žaláře a ztrátu doktorského titulu. Podle Jihočeských listů z 6. dubna 1927 „sděluje nám notářská komora v Praze, že odsouzený v Plzni Dr. Ant. Gamperle již od r. 1921 úřad notářský nevykonával, nýbrž vzdal se ho a odstěhoval do Vídně, kde též nabyl rakouské státní příslušnosti“.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,

člen redakční rady Ad Notam

 

Zpět