Recenze

Pavel Žáček:

Jakešovo gestapo. Komunistické mocenské orgány a listopad 1989

Cheb: Arnošt Moucha – nakladatelství letecké literatury Svět křídel, 2019. 495 s. ISBN – 978-80-7573-067-9.

 

Rok 2019 byl mimo jiné výročním rokem vzpomínek na listopadové události roku 1989. Nelze přehlédnout, že v tom roce vydaná anotovaná kniha historika, prvního ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a v současné době poslance Parlamentu České republiky Pavla Žáčka je pro nejstarší generaci dnes praktikujících notářů časově návratem do dob jejich mládí a začínajícího středního věku, pro nejmladší české notáře naopak knihou popisující historii, jež se odehrála před jejich narozením.

Dovolím si hned v úvodu říci, že pro obě shora uvedené skupiny čtenářů je Žáčkova monografie nesmírně přínosná.

Osobně patřím k těm, kteří přelomový rok 1989 pamatují. Mohu však říci, že jako účastník demonstrace 17. listopadu 1989 a v té době již deset let absolvent právnické fakulty jsem měl pouhé matné tušení o organizační struktuře mašinerie, kterou dopodrobna Pavel Žáček popisuje. Připojil jsem se tehdy k těm, kdož skandovali „Gestapo, gestapo“, poněvadž jsem vnímal obdobu policií nacistických a komunistických, budovaných k potlačování odpůrců režimu a proti demokracii. Osoby, jejichž fotografie jsou například na stránkách 34–38 anotované publikace, bych si tehdy nedokázal přiřadit k jejich funkcím, přesto by mi však jejich pouhá vizáž signalizovala, že se před nimi je třeba mít na pozoru.

Na jedné straně je potěšující, že v seznamech z agenturních svazků IX.–XII. odboru II. správy SNB k 17. 11. 1989 (s. 62–80) nefigurují jména tehdejších státních notářů, na straně druhé pak přichází zklamání z toho, že zde lze narazit na jména některých tehdejších advokátů a vysokoškolských učitelů, včetně oněch z právnické či filozofické fakulty, jejichž podpisy mám v indexech.

Od prvního pohledu směřovaného pamětníkem k zamyšlení ad personas je však třeba přejít k prostudování knihy směrem ad rem. V tomto ohledu se již její memento podle čtenářova věku neliší. Smyslem studia totalitních režimů není „pouhé“ předestření historie, ale především využití historie jako varující učitelky života. Řečeno slovy nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 25/07 „Ústavní soud si je vědom myšlenky amerického filozofa George Santayany, že ,ti, kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je znovu‘.“

Autor rozdělil text do čtrnácti kapitol, věnovaných hlavní správě kontrarozvědky SNB (II. správa SNB), informačním tokům Státní bezpečnosti v roce 1989, politickému řízení prokuratury, mezinárodní spolupráci v kontrarozvědné oblasti (Maďarsko, SSSR), Rudolfu Hegenbartovi a Miloši Jakešovi a pak již průběhu 17. listopadu 1989 a následující dnů.

Kniha přináší edici nespočetného množství dokumentů, autor bádal především v Archivu bezpečnostních složek, Archivu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Národním archivu (fondy generální prokuratura ČSR, Ústřední výbor 1945–1989 – Předsednictvo ÚV KSČ) a Vojenském ústředním archivu – Správním archivu Ministerstva obrany ČR (fond Vyšší vojenský soud České Budějovice – pobočka Tábor). Řada archivních dokumentů byla přitom v Žáčkově knize tiskem publikována poprvé.

Čtenáře z mládí alergického na fráze, komunistickou a tehdejší policejní hantýrku by četba jednotlivých dokumentů mohla zprvu odradit, pro mladší generaci je tento typ vyjadřování možná hůř srozumitelný, nicméně převáží zájem o jejich přečtení, poněvadž se jedná o svědectví doby, které vypovídá o tehdejší atmosféře v kruzích těch, kdož reprezentovali a chránili komunistický totalitní systém.

Závěrem lze vyjádřit politování nad tím, že kniha vyšla až tak pozdě, ba dokonce v nakladatelství, které se vydávání publikací tohoto typu běžně nevěnuje. Svědčí to o tom, že se jedná o téma stále živé, jakož i o tom, že doba komunistické totality i po třiceti letech od jejího pádu zanechala vliv v nejedné mysli a že pro některé její protagonisty je odhalení jejích temnot dosud velmi nepříjemné.

I pro nastíněné peripetie svého vlastního příběhu by tak kniha Pavla Žáčka neměla být přehlédnuta.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D

 

 

Zpět