Ke změnám statutu svěřenského fondu

Mgr. Šimon Klein

Otázka změny

Je tomu již více než šest a půl roku, co nám občanský zákoník nadělil řadu institutů do té doby neslýchaných, či přinejmenším exotických. Po počátečním šoku se rychle začalo oddělovat zrno od plev a ukazovat se, kterých institutů se praxe ujme a které (ať již zaslouženě, či nikoli) zůstanou spíše přehlíženy.

Svěřenské fondy se zařadily mezi ty úspěšné instituty a není divu; flexibilita, kterou nabízejí, je skutečně nebývalá. Rychlý úspěch svěřenských fondů však pro praxi přinesl též řadu problémů a nevyřešených otázek. Ne vše je tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a situace na bojišti se (slovy klasika) mění každým okamžikem.

O to palčivější je otázka, zda je možné statut svěřenského fondu dodatečně měnit, už jen proto, aby bylo možné držet krok s vývojem relevantního právního diskursu. Ustanovení § 1469 občanského zákoníku (dále i „OZ“) umožňuje změnu statutu soudem, žádnou jinou možnost změny statutu svěřenského fondu však zákon nepředvídá a zůstává sporná. Velké komentáře nakladatelství C. H. Beck a Wolters Kluwer v této otázce mlčí, šedivý komentář nakladatelství C. H. Beck opatrně připouští možnost změny statutu za předpokladu, že si toto právo zakladatel vyhradí,[1] zatímco komentář o správě cizího majetku je kategoricky proti.[2]

Co hovoří ve prospěch

Na první pohled to přitom vypadá zcela jasně. Svěřenský fond je sice upraven v části třetí občanského zákoníku, od níž § 978 OZ připouští odlišná ujednání s účinky vůči třetím osobám jen tam, kde to zákon výslovně připouští (což zde zajisté nepřipouští), u statutu svěřenského fondu však vůbec nelze hovořit o účinkům vůči třetím osobám.

Statut svěřenského fondu upravuje výlučně záležitosti vnitřní a třetí osoby ani nemají možnost se s ním seznámit. Jediné, co má v případě svěřenského fondu věcněprávní účinky, je osoba svěřenského správce a rozsah majetku, který je jím spravován, a obojí zcela nepochybně měnit lze.

Summa summarum to pro změny statutu svěřenského fondu zatím vypadá dobře. Zákon odchylná ujednání s obligačními účinky nezakazuje, a měla by proto být povolená. Statut svěřenského fondu je jednostranným právním jednáním zakladatele a svěřenský správce se smluvně zavazuje, že podle něj bude vykonávat správu. Pokud statut i smlouva předpokládají pozdější změny těchto pravidel, pak by tomu podle obecných zásad, na nichž je občanské právo postaveno, nemělo nic bránit. Odkud se tedy bere ta nejistota? Hovoří vůbec něco proti možnosti statut svěřenského fondu měnit? Odpověď je pro svěřenské fondy zcela typická: je to složité.

A co proti

Důvod, proč jsou pro náš právní řád svěřenské fondy tak exotické a komplikované, je jednoduše ten, že do našeho právního systému vůbec nepatří. Jedná se totiž o kodifikovaný a jen mírně upravený institut trustu známý z common law. To má dalekosáhlé důsledky.

Historie trustů údajně sahá hluboko do středověku, až do období křížových výprav. Rytířstvo, chystající se obléci bílý křižácký varkoč, stálo před otázkou, jak zabezpečit majetkoprávní vztahy po dobu jejich nepřítomnosti. Řada z nich se proto rozhodla převést vlastnictví rodového majetku na důvěryhodnou osobu, která jej měla spravovat pro dobro křižákova rodu. Jakkoli se tehdy jednalo o ujednání zcela nové, soudci common law se je rozhodli v duchu zásady, že pro každou špatnost má právo poskytnout nápravu (for every wrong, the law provides a remedy), uznat a dobrou víru zakladatelů těchto prapůvodních svěřenských fondů ochránit. Vznikl koncept děleného vlastnictví, kdy formálně je vlastníkem spravovaných věcí svěřenský správce, ale vlastnické právo drží pro osobu jinou – beneficienta (termín beneficiary owner, který známe z AML legislativy a který byl do češtiny nesprávně přeložen jako skutečný majitel, odkazuje právě na tento princip).

Pro svou flexibilitu dosáhl institut trustu mimořádné obliby a po staletí se dál vyvíjel. Brzy se ukázalo, že trusty nemusí sloužit jen legitimním účelům a mohou být též snadno zneužívány. Pro common law je však typické, že tak jako může z ničeho nic přiznat právo tam, kde dřív nebylo, je-li to spravedlivé, může také existující právo neuznat tehdy, je-li zjevně zneužíváno. Velká flexibilita trustů tak byla a je držena na uzdě velkou flexibilitou angloamerického práva.

Právě zde se ale skrývá velká překážka pro recepci trustů do systému práva kontinentálního (jakkoli je taková recepce žádaná a pro potřeby praxe možná i nutná). Stejnou měrou, jakou si common law cení obecných principů spravedlnosti, cení si kontinentální právo předvídatelnosti a právní jistoty. Flexibilita trustů (svěřenských fondů) zde tedy nutně naráží na větší rigiditu práva, které jen těžko může držet krok.

Zákonodárce si s tímto problémem poradil vcelku rozumně a rozhodl se pro recepci takové úpravy trustů, která je již poměrům civilního práva adaptovaná, jmenovitě § 1260 až 1370 quebeckého občanského zákoníku (CCQ). Bylo by však pošetilé se domnívat, že tím je celý problém vyřešený. Také quebečtí kolegové musí dodnes řešit problémy, které implementace trustu do civilního práva přináší. Quebecká právní úprava a soudní praxe nám může poskytnout cenná vodítka a inspiraci, jak s takto složitým problémem zacházet, nikoli jednoduchá řešení.

Příkladem problémů, které bude naše judikatura muset ještě vyřešit, je případ Bank of Nova Scotia v. Thibault[3] z roku 2004. V dané věci pan Guy Thibaut založil trust, aby sám sebe a svou manželku zabezpečil na penzi, což je v Kanadě obvyklé. Oproti obvyklé praxi si však vyhradil rozsáhlé kompetence ve vztahu ke spravovanému majetku, včetně možnosti měnit pravidla jeho spravování.

Tamní Nejvyšší soud toto uspořádání odmítl uznat a rozhodl, že trust nevznikl platně a majetek do něj vložený může sloužit k uspokojení věřitelů Guye Thibaulta. Pro naše poměry je přitom důležité, že rozpor nebyl shledán s § 1294 CCQ (obdoba § 1469 OZ), nýbrž s § 1260 CCQ (obdoba § 1448 OZ). Soud uzavřel, že v případě, že si zakladatel trustu ponechává ve svém důsledku právo spravovaný majetek ovládat, nedochází ve skutečnosti k vyčlenění majetku a putativní trust je pouhou zástěrkou sloužící k obcházení věřitelů zakladatele, narušující princip nezávislosti trustu a jeho správy.

Jak uvádí Joshua Krane,[4] judikát sám o sobě nevylučuje zakladateli možnost vyhradit si změny statutu (zákon to nezakazuje), avšak možnosti zakladatele jsou v tomto ohledu jen velmi omezené, neboť soud nemusí existenci takového trustu vůbec uznat.

Co z toho pro nás vyplývá

Možné důsledky pro tuzemskou praxi jsou dalekosáhlé. Nejistota v otázce, zda je či není možné statut svěřenského fondu dodatečně měnit, vedla v praxi ke snaze sepisovat takové statuty svěřenských fondů, které již od počátku svěřují zakladateli co nejširší pravomoci. Dobrým zvykem se tak stalo umožnit zakladateli svobodně měnit svěřenské správce i obmyšlené, dávat svěřenskému správci závazné pokyny a v případě potřeby možnost svěřenský fond zcela zrušit a majetek získat zpět.

Právě to však (bez ohledu na to, zda je součástí takového uspořádání též výhrada možnosti statut později měnit) naplňuje znaky, které ve svém rozhodnutí popisuje kanadský soud. Dispozice s majetkem zůstává v konečném důsledku v rukou zakladatele a jeho vyčlenění do svěřenského fondu je pouze simulované. Naše soudy si proto budou muset vyřešit otázku, do jaké míry poskytnou takto konstruovaným svěřenským fondům ochranu.

Nemusejí přitom jít až tak daleko, aby judikovaly, že takový svěřenský fond vůbec neexistuje. Takový závěr by mohl být problematický už jen kvůli tomu, že svěřenské fondy se zapisují do rejstříku (byť ne veřejného), a zejména kvůli tomu, že svěřenský fond je z pohledu daňového práva subjektem.[5]

Jednoduché nemusí být ani shledat, že daná ustanovení jsou neplatná pro rozpor se zákonem a zakladateli takové kompetence nesvědčí – jednoduše proto, že takové ujednání opravdu žádná zákonná ustanovení neporušuje.

Soudy si však mohou pomoci ustanovením, jehož dalekosáhlé důsledky v našem právním prostředí ještě plně nezdomácněly. Podle § 489 OZ platí, že vše, co je odlišné od osoby a slouží potřebě lidí, je věc v právním smyslu. V hlavě máme sice pořád zafixované staré rozdělení na osoby, věci a práva, to již ale neplatí. Práva patří mezi věci a tvoří majetek osob.

Pokud má zakladatel svěřenského fondu ničím neomezené právo si majetek ze svěřenského fondu kdykoli vzít zpět, tvoří i takové právo jeho majetek, a jeho věřitel se z něj tedy může uspokojit a majetek ze svěřenského fondu zpeněžit.

Jak si s touto otázkou naše soudy nakonec poradí, je ve hvězdách, nicméně nás jako notáře tato nejistota svírá v kleštích hned ze dvou stran. Pokud se ukáže, že zakladatel může měnit statut svěřenského fondu, za předpokladu, že si to právo vyhradí, pak může našim klientům vzniknout škoda, pakliže si takové právo nevyhradí. Pokud se naopak ukáže, že příliš široké kompetence zakladatele vedou ke ztrátě ochrany majetku ve svěřenském fondu před věřiteli zřizovatele, může klienta poškodit, pakliže si takové právo vyhradí.

Domnívám se, že takováto škoda nemůže sama o sobě být způsobena nesprávným úředním postupem notáře, protože v tuto chvíli prostě při nejlepší vůli nemůžeme vědět, co je správně. To však jedině za předpokladu, že nezanedbáme naši poučovací povinnost a klienta o možných rizicích prokazatelně informujeme. Naším posláním koneckonců je, aby účastníci právních jednání činili svá rozhodnutí svobodně a informovaně, nikoli abychom jim sloužili jako orákulum vyjevující věci budoucí.

• Štítky:
• 2020