Zkrácení práva na povinný díl. Úvaha nad § 1644 a 1517 OZ

JUDr. Filip Plašil

Úvod

Vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi generacemi i sourozenci se stává čím dál tím aktuálnější otázka zkrácení a následného doplnění povinného dílu. S tím podstatně souvisí § 1644 OZ, zakotvující mantinely zůstavitelově libovůli ve vztahu k nepominutelnému dědici. Text ustanovení však může vyvolávat interpretační obtíže a také poměr prvních dvou odstavců k sobě navzájem není na první pohled úplně vyjasněn. Řešení těchto otázek má přímý vliv na započitatelnost jednotlivých poskytnutí majetku na povinný díl zůstavitelovým pořízením, a v důsledku toho i na výpočet částky, kterou je nepominutelný dědic oprávněn žádat jako doplnění povinného dílu. Zvláštní řešení u zkrácení povinného dílu nezletilých dětí nezpůsobilých pořizovat zakotvuje § 1517 OZ, jehož interpretace je však také zčásti problematická.

Základ problematiky

Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl (§ 1642 OZ). Zůstavitel může nepominutelnému dědici zanechat svým pořízením povinný díl v podobě dědického podílu nebo odkazu či obou (§ 1644 odst. 1 OZ). Přitom není nutné v pořízení výslovně stanovit, že se jedná o poskytnutí právě na úhradu povinného dílu.[1] Není-li hodnota takto zanechaného majetku rovna alespoň čisté hodnotě povinného dílu, dochází tím ke zkrácení povinného dílu a nepominutelný dědic může v důsledku toho uplatnit nárok na doplnění povinného dílu v penězích (§ 1650 OZ). Na druhé straně však nejsou ostatní dědicové oprávněni vynucovat, že nepominutelnému dědici raději zaplatí jeho povinný díl v penězích místo odevzdání odkazu.[2]

Dle § 1644 odst. 1 věty druhé nicméně povinný díl zanechaný v podobě dědického podílu nebo odkazu musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen a k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží (odst. 2 téhož).[3] Při bližším zkoumání vyvstává pochybnost, co mínil zákonodárce slovy „zcela nezatížen“ a jak toto ustanovení souvisí s § 1644 odst. 2, regulujícím nařízení zůstavitele v pořízení pro případ smrti.

Interpretace § 1644 odst. 1

Dle rozebíraného ustanovení povinný díl zanechaný v podobě dědického podílu nebo odkazu musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen. Text zákona je zde značně matoucí. M. Šešina a K. Wawerka celkem pochopitelně dovozují, že povinný díl „nesmí být zatížen závazky, jako např. povinností uhradit dluhy, právem stavby, věcnými břemeny, služebnostmi…“, neboť povinný díl je už tak dost nízký, že „jeho hodnotu nelze dále ještě snižovat zatížením dluhy a jinými závadami“.[4] Co to ale znamená? Vztahuje se zákaz zatížení povinného dílu i na situaci, kdy je nepominutelný dědic povolán za dědice nebo odkazovníka k majetku, na kterém vázlo zatížení už v době zůstavitelova života (např. odkaz nemovitosti zatížené zástavním právem, právem stavby nebo služebností bytu)? Současná česká literatura obvykle uvádí příklady, o jaká zatížení se může jednat, avšak na položenou otázku přímo neodpovídá.

Je jistě nepřípustné, aby se univerzální sukcese po zůstaviteli negativně dotkla práv osob oprávněných z již existujícího zatížení na majetku, který zůstavitel odkázal či zůstavil nepominutelnému dědici. Přirozeně se tedy na tyto případy nemůže aplikovat § 1644 odst. 2 OZ a dovodit, že zatížení zaniká nebo je vůči nepominutelnému dědici neúčinné.[5]

I přes rozdílný termín, který zákonodárce používá v prvním a druhém odstavci § 1644 OZ (zatížení x omezení), se spíše zdá, že oba odstavce na sebe mají navazovat a odst. 1 by měl být vnímán tak, že povinný díl musí zůstat zcela nezatížen zůstavitelovými nařízeními pro případ smrti.[6] Alespoň tak vyplývá z důvodové zprávy a takto byla vnímána literaturou i donedávna účinná právní úprava rakouského ABGB,[7] která se zdála být českému ustanovení velice podobná.[8] Ostatně i česká literatura zmiňuje, že § 1644 OZ byl v podstatě převzat z tehdejšího § 774 ABGB.[9] Probíranou otázku řešil rakouský Nejvyšší soudní dvůr v rozhodnutí z 15. 10. 1998, sp. zn. 6 Ob 189/98g. Podle jeho závěru se zatížením ve smyslu § 774 ABGB nemínily přirozené vlastnosti věci představující faktor pro určení její ceny – tzn. pokud by např. nepominutelnému dědici zůstavitel odkázal nemovitost už zatíženou věcným právem, není takové zatížení možné vnímat jako zkrácení povinného dílu a věc zatížená věcným právem se na povinný díl započte, váznoucí věcné právo se pouze zohlední při výpočtu její hodnoty. Zákonodárce totiž dle závěru soudu v § 774 ABGB nezamýšlel, že by se snad nepominutelnému dědici na jeho povinný díl mohly z dědictví nebo odkazu započíst jedině věci ihned zpeněžitelné bez jakýchkoliv omezení. R. Welser, patrně lépe pochopitelně, uvádí, že za zakázaná zatížení povinného dílu ve smyslu § 774 ABGB nelze považovat závady, které už na zanechaném majetku vázly před zůstavitelovou smrtí, tedy např. věcná práva váznoucí na pozemku nebo omezení převoditelnosti podílu v obchodní korporaci.[10] K takovému závěru bude možné dospět i v rámci českého OZ. Tomu napovídá i způsob výpočtu povinného dílu dle § 1655 OZ (dluhy zůstavitele a závady, které na majetku vázly již v době zůstavitelovy smrti, se od hodnoty majetku odečtou).

Interpretace § 1644 odst. 2 OZ

K nařízením zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží (§ 1644 odst. 1 a 2 OZ). Zákon jako by zde konstruoval zdánlivost (srov. § 554 OZ – k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží),[11] i když ustanovení zákona zde zcela zjevně chrání toliko osobu nepominutelného dědice, a tedy by s ohledem na smysl a účel úpravy byla pochopitelná, a patrně i vhodnější, i pouhá relativní neplatnost nebo relativní neúčinnost.[12] K tomuto závěru by o to víc vybízel § 1644 odst. 3 OZ, zakotvující tzv. socínskou kautelu:[13] ustanovení totiž výslovně počítá s případem, kdy nepominutelný dědic bude respektovat zůstavitelova nařízení omezující jeho povinný díl (podobně také § 1574 OZ, dle kterého může zůstavitel pod pohrůžkou ztráty nějaké výhody přikázat dědici či odkazovníku, tedy i nepominutelnému dědici, aby závěti neodporoval). Pokud bychom vycházeli z teze, že zákon skutečně předpokládá zdánlivost zůstavitelova nařízení omezujícího povinný díl, zakládal by § 1644 odst. 3 v podstatě jakousi podmíněnou zdánlivost zůstavitelova nařízení závisející na vůli nepominutelného dědice, zda bude omezující nařízení respektovat či nikoliv. Takový závěr se jeví z hlediska právní teorie jako neakceptovatelný. Zdánlivost právního jednání zůstavitele omezující povinný díl by byla diskutabilní také v případě, kdy nepominutelný dědic nárok na povinný díl vůbec neuplatní, eventuálně když v době řízení o pozůstalosti není existence nepominutelného dědice známa. Zakotvení skutečné zdánlivosti by bylo špatně pochopitelné i z důvodu celkového výrazného oslabení postavení nepominutelného dědice v novém OZ, kdy je nepominutelný dědic vnímán už jenom jako věřitel.[14]

Nařízeními omezujícími právo na povinný díl, ke kterým se dle zákona nemá přihlížet, se rozumí např. zákaz zcizení a zatížení, zřízení věcného břemene, svěřenské nástupnictví, příkazy, odkazy, podmínky a doložení času, ale také nařízení týkající se správy pozůstalosti po dobu pozůstalostního řízení či po jeho skončení. Je-li nepominutelnému dědici zanechán povinný díl v podobě odkazu, může zkrácení povinného dílu představovat pododkaz.[15] K aktuálně v praxi probíraným otázkám se vztahuje zajímavé staré rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora,[16] citované ještě za první republiky, že za omezení povinného dílu nezletilého potomka naopak nelze považovat povolání osoby, která má spravovat do doby zletilosti jemu zůstavený majetek.

Omezení nařízené zůstavitelem se uplatní jen k přebytku majetku, který výši povinného dílu přesahuje.[17] Tomu je ale třeba rozumět tak, že nepominutelnému dědici se musí z pozůstalosti dostat věcí zcela nezatížených zůstavitelovými nařízeními (srov. výklad v předchozí kapitole), jejichž hodnota dosahuje alespoň výše povinného dílu. Pokud půjde o zatížení, které lze redukovat, uplatní se taková redukce – tedy např. svěřenské nástupnictví nebude vůči nepominutelnému dědici účinné k majetku v hodnotě povinného dílu, ale jenom k přebytku.[18]

Půjde-li o zatížení neredukovatelné,[19] je otázkou, zda se vůbec jedná o majetek způsobilý k započtení na povinný díl. K otázce by bylo možné zaujmout v zásadě tři různé názory:

1) k zatíženému majetku zůstavenému či odkázanému nepominutelnému dědici se pro účely výpočtu povinného dílu nebude vůbec přihlížet a nepominutelný dědic bude nadále moci požadovat vyplacení celého povinného dílu, jako by mu žádný majetek zůstavitelovým pořízením poskytnut nebyl,

2) i pokud bude obvyklá cena věcí poskytnutých zůstavitelem nepominutelnému dědici se zohledněním jejich zatížení zůstavitelovými nařízeními vyšší nebo rovna povinnému dílu, nebude se i tak k nařízeným zatížením přihlížet a nepominutelnému dědici tyto věci připadnou zcela nezatížené, přestože jejich obvyklá cena může výši povinného dílu třeba dalece přesahovat,[20]

3) uplatní se zatížení (ať nařízená zůstavitelem v pořízení pro případ smrti, nebo na majetku váznoucí už před zůstavitelovou smrtí) postihující majetek zanechaný nepominutelnému dědici a jejich existence se pouze zohlední při výpočtu výše nároku na doplnění povinného dílu. Chybějící hodnota zatížené věci bude nepominutelnému dědici kompenzována v penězích, eventuálně jiným majetkem v rámci dohody o odbytném.[21]

Lze mít za to, že uplatnění názorů 1) i 2) by mohlo v leckterých případech narážet na dobré mravy a zjevně se příčit vůli zůstavitele. Tak si lze např. představit situaci, kdy zůstavitel odkáže nepominutelnému dědici stavbu, ke které zřizuje závětí služebnost užívání ve prospěch své manželky. I přesto, že obvyklá cena stavby i se zohledněním služebnosti bude převyšovat hodnotu povinného dílu třeba dvojnásobně, měl by nepominutelný dědic podle názoru 1) kromě stavby stejně ještě i nárok na výplatu celého povinného dílu v penězích, nebo podle názoru 2) by se ke služebnosti vůbec nepřihlíželo, čímž by zůstavitelova manželka mohla v krajním případě i přijít o střechu nad hlavou. Patrně nejlepším řešením proto bude dle bodu 3) započíst na povinný díl celý zatížený majetek v obvyklé ceně, která bude zohledňovat znehodnocení majetku zatížením služebností či jinou právní závadou, ať už existující v době zůstavitelova úmrtí, nebo zřízenou pořízením pro případ smrti. K posledně uvedenému názoru 3) dospěli i M. Šešina, L. Muzikář a P. Dobiáš a k němu se při poslední dědickoprávní novelizaci ABGB přiklonil i rakouský zákonodárce (srov. aktuální znění § 762 ABGB). Takový závěr je také v souladu se způsobem výpočtu povinného dílu dle § 1656 OZ – povinný díl se stanoví bez zřetele na odkazy a jiné závady vznikající z pořízení pro případ smrti.

Žádná redukce zatížení se neuplatní v případě nařízení tzv. socínské kautely dle § 1644 odst. 3 OZ, kdy má nepominutelný dědic pouze na výběr, zda převezme zůstavitelem zanechaný majetek s nařízenými omezeními, nebo zda bude požadovat povinný díl.[22] V neposlední řadě podobný důsledek jako při socínské kautele bude mít nejspíš omezení, které nebude možné redukovat, ale zároveň nebude představovat právní závadu zanechaného majetku – např. příkaz vykonat nějakou cestu, podmínka dosáhnout určitého vzdělání apod. I zde nezbude nepominutelnému dědici patrně nic jiného než si zvolit, zda se omezení podrobí, nebo dědictví či odkaz odmítne s výhradou povinného dílu. Takový závěr zaujímala předválečná právní teorie a objevuje se i v moderní rakouské literatuře.[23] Nelze ovšem vyloučit ani závěr opačný, že taková neredukovatelná zatížení budou dle § 1644 odst. 2 OZ zkrátka neplatná/zdánlivá v celém rozsahu, i když zůstavitel zanechal nepominutelnému dědici víc majetku než jen povinný díl – vůle zůstavitele by tím však respektována vůbec nebyla. F. Zeiller řešil kdysi tento problém ještě jinak: pokud zůstavitel nařídí nepominutelnému dědici např. vypravit pohřeb nebo postavit pomník, bude k tomu nepominutelný dědic zavázán jen v případě, že mu zůstavitel pro případ smrti poskytl majetek, jehož hodnota převyšuje povinný díl, a přebytek hodnoty dostačuje k zaplacení pohřbu či pomníku (podobně by se eventuálně daly posuzovat i jiné neredukovatelné příkazy nebo podmínky, tedy v závislosti na tom, zda zůstavitel zanechal nepominutelnému dědici dostatek majetku nad povinný díl i ke splnění takových příkazů a podmínek). Nakonec nelze úplně vyloučit ani stejné řešení jako u zatížení představujících právní závadu zanechaného majetku po vzoru aktuálního znění § 762 ABGB – že bude zjištěna pravděpodobná výše nákladů na provedení zůstavitelova příkazu, ta se odečte od hodnoty zanechaného majetku, a případný rozdíl do povinného dílu bude třeba doplnit.[24] Řešení posledně uvedeného problému se zdá nejednoznačné.

Rakouská literatura přinesla ještě několik příkladů. Zeiller uvedl situaci, kdy zůstavitel povolá za dědice rovným dílem dvě děti a pro případ, že jedno z dětí zemře bezdětné, má jeho podíl na dědictví připadnout druhému dítěti – takovéto svěřenské nástupnictví se uplatní jen do výše dědického podílu, která přesahuje čistou hodnotu povinného dílu. Podobně dle W. Kralika povolá-li ovdovělý zůstavitel své jediné dítě za dědice celé pozůstalosti, avšak za následné dědice povolá jeho děti, platí svěřenská substituce jen do té části pozů­stalosti, která přesahuje povinný díl. Uvedené závěry obstojí i při současné úpravě v českém OZ. W. Kralik a B. Eccher uvádějí méně jednoznačný příklad: povolal-li vdovec za dědice dva syny tak, že jeden je předním dědicem a druhý následným, mohou oba podmínku napadnout a ve výsledku bude každý z nich dědicem nepodmíněným (bez substituce) k 1/4 pozůstalosti, zatímco ke zbylé 1/2 pozůstalosti zůstane substituce platnou.[25] Řešení ohledně povolání nepominutelného dědice za následného dědice při svěřenské substituci není přijímáno všeobecně. Odlišný názor prezentoval Nejvyšší soudní dvůr: v případě, kdy nepominutelný dědic byl zůstavitelem sice povolán k dědění, ale až jako dědic následný, dospěl soud k závěru, že nepominutelný dědic má možnost žádat ihned povinný díl v penězích, čímž ale zcela neztrácí své následné dědické právo – má si pak pouze nechat započíst to, co už obdržel na úhradu povinného dílu při prvním pozůstalostním řízení.[26]

Ať už budou zůstavitelova nařízení zatěžující povinný díl posouzena dle § 1644 OZ jako zdánlivá, či relativně neplatná nebo relativně neúčinná, může mít nepominutelný dědic naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) OSŘ] na určení, že majetek poskytnutý mu zůstavitelem pro případ smrti není zatížen (např. bude-li se jednat o nepominutelného dědice neznámého pobytu, objevivšího se až po skončení řízení o pozůstalosti, kdy už byla zatížení zapsána do veřejného rejstříku třeba v důsledku odkazu služebnosti).[27]

Samozřejmě, oproti Rakousku má český nepominutelný dědic podstatnou výhodu, že může využít i § 1485 odst. 1 či § 1623 OZ a dědictví nebo odkaz odmítnout s výhradou povinného dílu, pokud mu nezáleží právě na konkrétním majetku poskytnutém mu zůstavitelem, a přivítal by raději povinný díl v penězích.[28] Pro doplnění lze uvést, že v Německu po novelizaci s účinností od 1. 1. 2010 zákon dokonce nepominutelnému dědici ani nedává jinou možnost – musí buď přijmout dědický podíl s omezeními, nebo při existenci taxativně vyjmenovaných omezení dědictví odmítnout a žádat povinný díl (§ 2306 BGB). Původní řešení, kdy omezení zkracující povinný díl ze zákona odpadla, bylo opuštěno.[29]

Nabízí se otázka, zda by nebylo vhodnější de lege ferenda přijmout úpravu jako v novelizovaném § 762 rakouského ABGB,[30] dle kterého není zůstavitelovo nařízení zatěžující majetek poskytnutý zůstavitelem ke krytí povinného dílu neplatné či nicotné, ale zatížení se má pouze zohlednit při ocenění takto poskytnutého majetku. Podobně totiž bude muset být posuzováno poskytnutí majetku ke krytí povinného dílu, ať už formou povolání za dědice, nebo formou odkazu, na kterém vázlo zatížení už v době zůstavitelova života. Jeví se vhodné režim obou typů poskytnutí už zatíženého nebo teprve zatěžovaného majetku sjednotit.

Omezení povinného dílu nařízením zůstavitele může zůstat platné a účinné v případě, kdy se u nepominutelného dědice prokáže existence důvodu vydědění a zůstavitelovo nařízení omezující povinný díl lze považovat za částečné vydědění mlčky (§ 1648 OZ).[31]

Vztah § 1644 a 1517 OZ

Za zvláštní případ je nutno považovat zřízení svěřenského nástupnictví zůstavitelovu nezletilému dítěti nezpůsobilému pořizovat. Dle § 1517 OZ zaniká svěřenské nástupnictví v rozsahu povinného dílu nabytím pořizovací způsobilosti dítěte.[32] Zákon tedy počítá s tím, že rodiče nezletilého dítěte nezpůsobilého pořizovat mohou omezit jeho povinný díl svěřenským nástupnictvím. To by znamenalo, že § 1517 se k § 1644 uplatní jako lex specialis. K takovému názoru se nejspíš přiklánějí J. Svoboda a O. Klička,[33] zatímco ostatní literatura buď pouze opakuje znění zákona, nebo se k probírané otázce spíše nevyjadřuje.[34]

Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „dokud nezletilý nenabude pořizovací způsobilosti, nepředstavuje zřízení fideikomisární substituce omezení práva dítěte na povinný díl, neboť se jměním nemůže v tomto smyslu disponovat, nemůže o něm pořídit“. To však není úplně pravda. Nezletilý bez pořizovací způsobilosti sice nemůže o majetku pořizovat pro případ smrti, zákon mu ale nebrání prostřednictvím zákonného zástupce či opatrovníka disponovat s majetkem mezi živými, byť se souhlasem opatrovnického soudu. Pokud by ale jeho povinný díl byl podle § 1517 OZ omezen svěřenským nástupnictvím, v důsledku § 1521 a 1522 by byl až do nabytí pořizovací způsobilosti omezen pouze na práva poživatele. Pokud by tak např. v důsledku přestěhování dítěte bylo potřebné prodat jemu odkázanou nemovitost a pořídit jinou v odlišné části státu, eventuálně zřídit na nemovitosti zástavní právo za účelem získání úvěru k financování její opravy, mohl by následný dědic takovou dispozici zablokovat nebo významně ztížit. Nezletilec by se tak dostal do horší pozice než jiné osoby v postavení nepominutelného dědice, protože v krajním případě by omezení jemu zanechaného povinného dílu svěřenským nástupnictvím mohlo bránit v získání prostředků např. na léčbu vážné nemoci či jiné mimořádné nutné výdaje, na což upozorňoval už C. E. Schindler v roce 1839.[35]

Předmětná otázka byla a je dlouhodobě řešena rakouskou literaturou a judikaturou, avšak celkem bezvýsledně. Ustanovení § 1517 OZ vychází pravděpodobně a bohužel z § 609 ABGB ve znění před 1. 1. 2017,[36] který otázku povinného dílu výslovně neřešil a už od svého počátku se stal zdrojem setrvalého nejednotného výkladu. F. Zeiller zastával benevolentní názor, že rodič může povolat svěřenského nástupce v zásadě bez omezení i k povinnému dílu svého potomka nezpůsobilého pořizovat. Zeillerův názor byl prakticky ihned ještě v první polovině 19. století veskrze odmítnut.[37] Literatura k § 609 a 774 ABGB se po roce 1900 rozdělila na dva hlavní proudy. Většinou se dovozovalo, že svěřenské nástupnictví se k povinnému dílu nezletilce uplatní jenom jako tzv. substituio eius, quod supererit – čili svěřenské nástupnictví k tomu, co v době smrti nezletilce zbude. Jinými slovy, svěřenské nástupnictví k povinnému dílu nebránilo dítěti s majetkem volně disponovat inter vivos. Takové řešení vyhovovalo i § 774 ABGB zakazujícímu zatěžovat povinný díl jakýmikoliv zůstavitelovými nařízeními.[38] V důsledku toho návrh občanského zákoníku z roku 1937 počítal s výslovnou úpravou v § 682: „svěřenské nástupnictví však povinný díl neobmezuje zejména tehdy, když je ustanoveno dítěti k tomu, co zbude v době jeho smrti, jestliže by zemřelo nedospělé“.[39] Tentýž názor zastával ještě před novelizací ErbRÄG 2015 B. Eccher, který uvádí, že svěřenské nástupnictví představuje omezení povinného dílu dle § 774, ledaže by dítě, resp. jeho opatrovník, mohli s majetkem volně disponovat.[40] Vyvinul se nicméně i striktnější názor, který jakékoliv omezování povinného dílu i nezletilých dětí či omezeně svéprávných osob vylučuje, resp. považuje za zkrácení povinného dílu ve smyslu § 774 ABGB i fideicommissum eius, quod supererit.[41]

V rámci komparace je možné poukázat i na vývoj právní úpravy ve Švýcarsku. Čl. 531 ZGB původně stanovil bez výjimky, že povolání svěřenského nástupce nepominutelnému dědici je v rozsahu povinného dílu neplatné. S účinností od 1. 1. 2013 byl zaveden nový čl. 492a ZGB.[42] Dle něho může zůstavitel povolat svěřenského nástupce svému trvale nesvéprávnému potomku, který nezanechá potomky ani manžela; fideikomisární substituce se ale vztahuje pouze na zbytek majetku, který po nesvéprávném potomku zůstane (tzn. fideicommissum eius, quod supererit). Svěřenské nástupnictví ze zákona odpadá, pokud potomek oproti očekávání nabude svéprávnost. V návaznosti na to byl novelizován i čl. 531 ZGB, který nyní zahrnuje výjimku, podle které se ustanovení o zákazu zatížení povinného dílu neuplatní pro případy povolání následného dědice nesvéprávnému potomku.

Jak bylo výše demonstrováno, v posledních deseti letech došlo v Německu, Švýcarsku i Rakousku k podstatným novelizacím v záležitosti zkrácení povinného dílu, zejména u nesvéprávných potomků. Rakousko i Švýcarsko upřednostnily řešení „fideicommissum eius, quod supererit“. Vzorem pro českého zákonodárce se, bohužel, stal nejspíš staletí problematický § 609 ABGB, nedostatečně chránící nezletilé potomky před zatěžováním jejich povinného dílu inter vivos (a který navíc v rakouském právu odpadl novelizací ErbRÄG 2015 s účinností od 1. 1. 2017). Ačkoliv § 1517 OZ oproti § 609 ABGB přece jenom činí alespoň pokus o vymezení vztahu svěřenského nástupnictví k povinnému dílu nezletilých, zůstává na půli cesty a přetrvávají pochybnosti, zda je nezletilé dítě oprávněno disponovat se zděděným majetkem mezi živými. Bylo by jistě lepší, kdyby zákonodárce býval alespoň převzal znění ustanovení z návrhu občanského zákoníku z roku 1937, jako to učinil v mnoha jiných případech. S ohledem na aktuální tendence v příbuzných občanských zákonících německého jazykového okruhu a nakonec i s přihlédnutím k ústavně zaručené zvýšené ochraně nezletilých[43] by § 1517 OZ měl být ve vztahu k § 1644 OZ vykládán spíše tak, že nezletilému dítěti nezpůsobilému pořizovat mohou rodiče nařídit svěřenské nástupnictví k povinnému dílu, nezletilý však má právo s majetkem v rozsahu povinného dílu nakládat i bez souhlasu následného dědice. Svěřenské nástupnictví pak ve vztahu k povinnému dílu úplně zanikne, až nezletilý nabude pořizovací způsobilosti.

Závěr

Vzhledem k předestřené argumentaci lze dospět k několika závěrům ohledně interpretace § 1644 a 1517 OZ. Povinný díl musí zůstat zcela nezatížen zůstavitelovými nařízeními pro případ smrti, zatížení váznoucí na majetku už před smrtí zůstavitele nejsou v ohledu povinného dílu zakázána a projeví se pouze v ocenění majetku. Zatížení nařízená v zůstavitelově pořízení se uplatní jen k přebytku majetku, který výši povinného dílu přesahuje, a do zbytku mají být redukována, je-li to s ohledem na jejich charakter možné. Neredukovatelná zatížení, představující právní závadu zanechaného majetku, nejspíš budou muset zůstat zachována a jejich existence se pouze zohlední při výpočtu výše nároku na doplnění povinného dílu. U neredukovatelných zatížení, která nemají váznout jako právní závada na majetku (zejména různé příkazy), za stávající právní úpravy zřejmě nepominutelnému dědici nezbude než volba mezi podřízením se těmto zatížením, nebo odmítnutím dědictví nebo odkazu s výhradou povinného dílu. De lege ferenda se zdá vhodné, aby byl režim započítávání všech zatížení zůstavitelovým nařízením na povinný díl sjednocen po vzoru novelizovaného § 762 rakouského ABGB. Ustanovení § 1517 OZ pak by mělo být vzhledem k ochraně zájmů nezletilých vykládáno tak, že rodič nezletilého dítěte, které nemá pořizovací způsobilost, může nařídit svěřenské nástupnictví k povinnému dílu dítěte, tomu ale zůstane právo s majetkem v rozsahu povinného dílu disponovat i bez souhlasu svěřenského nástupce (fideicommissum eius, quod supererit).[44]

• Štítky:
• 2020