Kdy a jak pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou?

JUDr. Lucie Kovářová

I. Úvodem

Dědická smlouva je dědickým titulem a současně druhem pořízení pro případ smrti, který byl od jeho obnovení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), zaznamenán jak odbornou, tak často i laickou veřejností. Obecné povědomí o jeho právní úpravě je poměrně široké, nicméně realita jeho využití v praxi většinou nikoliv. S ohledem na to, že dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny, jsou to zpravidla výlučně notáři, kteří blíže znají a v praxi vysvětlují nevýhody tohoto pořízení pro případ smrti. I v advokacii se lze opakovaně setkat s dotazy na dědickou smlouvu, její výhody a nevýhody a případnou vhodnost její volby pro individuální situaci konkrétního klienta. Je zřejmé, že byť je dědická smlouva považována za nejsilnější dědický titul,[1] v praxi se uplatňuje minimálně. Cílem tohoto článku je poukázat na situace, kdy je dědická smlouva pro zůstavitele vhodným řešením, které reflektuje a odráží jeho aktuální životní podmínky, a pokusit se též vyložit problematické otázky, které nyní od uzavření dědické smlouvy odrazují.

II. Význam a účel dědické smlouvy v kontextu právních zásad

Chceme-li pochopit význam a smysl příslušné právní úpravy, měli bychom primárně nahlédnout do důvodové zprávy. V případě dědické smlouvy zde nalezneme odkaz na historickou a mezinárodněprávní úpravu.[2] Aktuální úprava dědické smlouvy však nenavazuje na původní institut dědické smlouvy v obecném zákoníku občanském, neboť tehdy bylo možné uzavřít dědickou smlouvu výlučně mezi manželi.[3] Dle důvodové zprávy byl předlohou aktuální úpravy švýcarský občanský zákoník (ZGB),[4] nicméně v části jako předloha posloužila i rakouská právní úprava.[5]

Význam a účel obnovy dědické smlouvy je tedy nutné hledat v povaze a filozoficko-právním základu současného dědického práva, které je odrazem autonomie vůle a významně posiluje pořizovací volnost zůstavitele. Autonomie vůle je základní zásadou soukromého práva, a jak uvádí J. Hurdík, „filosoficky je tato zásada vybudována především na obecném uznání a respektování lidské osobnosti jako souboru hodnot, jedinečných a neopakovatelných, a na uznání základního významu člověka z hlediska společenských vztahů, které determinují jeho život v moderní společnosti“.[6] Zásada autonomie vůle nachází v aktuální úpravě dědického práva své vyjádření zejména ve svobodě volby obsahu právního jednání, která se projevuje mimo jiné i v tom, jaké pořízení pro případ smrti zůstavitel zvolí. V rozšíření dědických titulů vedle závěti a zákona o dědickou smlouvu lze spatřovat vyjádření povahy současné právní úpravy, opírající se o významné posílení zásady autonomie vůle. Zůstavitel by měl mít možnost volby, zda a případně jak pro případ své smrti pořídí, aby to nejlépe odpovídalo jeho vůli, vycházejíce z jeho životní situace, podmínek, vztahů a zkušeností.

Aby se mohla zásada autonomie vůle plně projevit v reálném světě a projev vůle vyvolal zamýšlené následky, je třeba vzít v potaz i další, neméně důležitou zásadu soukromého práva, a to zásadu, resp. obecně působící princip, právní jistoty.[7] Princip právní jistoty je přitom nutné posuzovat zejména z pozice zůstavitele. Je to totiž výlučně zůstavitel, kdo má právo volby, jak naloží se svým majetkem a jaké pořízení pro případ smrti zvolí. Dědická smlouva by jistě našla své platné místo mezi ostatními dědickými tituly, nebýt právní nejistoty, kterou její úprava vyvolává jak mezi laickou, tak i odbornou veřejností. Zdrojem této nejistoty jsou přitom v zásadě jen dvě ustanovení zákona, a to § 1585 odst. 1 a § 1588 odst. 1 OZ.

V případě zásady autonomie vůle a principu právní jistoty nelze uplatnit princip proporcionality. Pokud projev vůle nevyvolává zamýšlené právní následky, neplní právní institut svou funkci. Autonomie vůle i právní jistota by měly jít „ruku v ruce“, což je v tomto případě problematické, neboť se na výkladu dvou shora uvedených ustanovení často neshodne ani odborná veřejnost. Současný stav lze odstranit buď rekodifikací, nebo praxí a následně příslušnou judikaturou. Vzhledem k tomu, že není zřejmé, kdy a zda vůbec dojde k rekodifikaci dědické smlouvy, a že od nové úpravy dědického práva uplynulo poměrně krátké období, bude zřejmě spolehlivější se v odstranění právní nejistoty spoléhat na judikaturu a odborný výklad založený na aplikační praxi. Je však třeba zachovat maximální obezřetnost při formulaci dědické smlouvy tak, aby projev vůle skutečně vyvolal zamýšlené následky. Byla by škoda, kdyby tento nejsilnější dědický titul, který je významným odrazem současné povahy dědického práva, zůstal na okraji zájmu jako téměř obsoletní.

III. Kdy je vhodné pro případ smrti pořídit dědickou smlouvou

Výběr volby pořízení pro případ smrti a jeho druhu spočívá vždy na zůstaviteli. Pokud navštíví za účelem sepisu či právní rady notáře, případně advokáta, často má již určitou představu o tom, jaké právní jednání pro případ smrti by rád učinil a jaký by měl být jeho přibližný obsah. Pokud zůstavitel sám zmíní dědickou smlouvu, bývá poučen o úskalích, která jsou s její volbou spojena. Kdy však dědickou smlouvu navrhnout jako možné řešení k uvážení s ohledem na životní situaci zůstavitele, jeho vztahy a zejména důvody, které jej přiměly vyhledat právní pomoc? Mám za to, že okolnosti, pro které se nabízí dědická smlouva jako vhodné řešení, lze rozdělit do pomyslných tří skupin, z nichž první dvě považuji za zásadní, neboť vycházejí ze zůstavitelovy vůle o nejlepším pořízení se svým jměním. Poslední skupina spíše reflektuje partnerské vztahy zůstavitele a garanci určité jistoty, a vůle zůstavitele je tak vedena zejména potřebou vzájemné ochrany a zajištění.

a) Potřeba předejít sporům mezi dědici

Dědická smlouva přináší pro zůstavitele výjimečnou možnost dohodnout se již za svého života se svými blízkými o dědictví. Může tak určit, kdo bude dědit, s určitými omezeními[8] i v jakém rozsahu, a současně se vyrovnat a vypořádat s těmi, kteří po něm dle jeho vůle dědit nemají. Dědická smlouva tak může být vhodným řešením zejména tam, kde jsou v rodině spory, kde se dá očekávat, že dědické řízení otevře tyto rány a dědicové se stěží dohodnou, a to jak v dědickém řízení, tak i ohledně případných spoluvlastnických vztahů. Typickým příkladem pak mohou být rodiny, kde zůstavitelovy děti nemají společné oba rodiče. Nebývá výjimkou, že vztahy mezi těmito dětmi nejsou ideální, stejně jako vztahy mezi dětmi z předchozího vztahu se současnou zůstavitelovou partnerkou/partnerem a bohužel někdy též i mezi dětmi z předchozího vztahu se samotným zůstavitelem. Zůstavitel si je této skutečnosti obvykle předem vědom, přičemž při pořizování závětí bývá poučen o právu nepominutelných dědiců na povinný díl a pořizuje s vědomím toho, že dědice vystaví možným nepříjemnostem v dědickém řízení a zejména případně i následné povinnosti nepominutelné dědice vyplatit. Často se též stává, že zůstavitel vyhledá právní pomoc ve věci vydědění dětí z předchozího vztahu, přičemž v tomto typickém případě bývá domnělým důvodem neprojevování opravdového zájmu dle § 1646 odst. 1 písm. b) OZ. Bohužel někdy dochází k tomu, že je notář nebo advokát nucen poučit žadatele/klienta o tom, že prohlášení o vydědění dle tohoto důvodu může být s velkou pravděpodobností shledáno neplatným, bude-li ze strany nepominutelného dědice napadnuto. Důvodem neplatnosti je přitom nejčastěji vlastní vztah zůstavitele k potomkovi.[9]

Rozhodne-li se zůstavitel ze shora uvedených důvodů pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou a dohodnout se tak o tom, kdo po něm má z jejího titulu dědit jako výlučný dědic, event. o pluralitě dědiců a jejich podílech, ať už stanovených zlomkem, či konkrétními věcmi, měl by se vypořádat s těmi, kteří by po něm jinak dědili, tedy zejména s opomenutými nepominutelnými dědici. Má-li být smyslem dědické smlouvy dohoda, narovnání vztahů a předejití sporů, měl by zůstavitel do této dohody zahrnout i ty, kteří po něm dle jeho vůle nedědí a mohli by v dědickém řízení uplatňovat svá práva. Až na ojedinělé případy půjde v zásadě o nepominutelné dědice, event. o manžela/manželku.[10] Dohoda může být jakákoliv, bude-li zejména v souladu s § 547 OZ svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Bude-li tedy na druhé straně, i přes třeba ne zcela ideální vzájemné vztahy, vůle se dohodnout, může taková dohoda vést případně i k plnění ve prospěch opomenutých potenciálních dědiců inter vivos. V každém případě by jednání stran mělo vyústit ve zřeknutí se dědického práva, případně pouze práva na povinný díl, a to smlouvou se zůstavitelem ve formě veřejné listiny. Tato smlouva může být uzavřena současně s dědickou smlouvou, a to i v rámci jedné veřejné listiny.[11] Ačkoliv považuji shora uvedené okolnosti za typické situace vedoucí k tomuto právnímu řešení, může být vhodné i tam, kde problematické vztahy zůstavitel nevnímá, neboť se bohužel mohou měnit v čase, a to zvlášť tehdy, když je např. některý z potomků zůstavitele nepoměrně zvýhodněn oproti jiným.

Pod tento okruh okolností lze okrajově podřadit i situaci, kdy zůstavitel vlastní nějaký pro něho skutečně významný majetek, ať už nemovitou věc, nebo podíl v obchodní společnosti, u kterých mu osobně záleží na tom, aby je jako dědic nabyla konkrétní osoba, a to nikoliv formou pouhého odkazu. Dědická smlouva je tak i pro zůstavitele určitým symbolem vzájemného závazku, silnějším než pouhá jednostranná závěť, že jeho vůle bude naplněna. V tomto případě lze zůstaviteli doporučit, aby v rámci dědické smlouvy vyloučil právo smluvního dědice na odmítnutí dědictví a současně sjednal též zákaz zcizení nebo zatížení k tíži smluvního dědice.

b) Očekávání protiplnění

Při obnově institutu dědické smlouvy se z mnoha stran ozývaly názory na její prospěšnost pro zůstavitele, bude-li smluvní dědic jako protiplnění za ujednání o dědictví, týkající se zejména nemovité věci, poskytovat zůstaviteli úplatu, a to jak jednorázovou částkou, tak např. doživotní rentou. V praxi však tato „výhoda“ pro zůstavitele nemá příliš velké uplatnění, a to zejména z důvodu znění § 1588 odst. 1 OZ, kde se mj. stanoví, že „dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal za svého života podle libosti“. Byť se objevují názory, že lze v dědické smlouvě, jako v každém jiném závazkovém vztahu, sjednat např. zástavní právo, zákaz zcizení nebo zatížení nebo zajišťovací převod práva,[12] praxe je v tomto zdrženlivější. Důvodem je zřejmě zejména důvodová zpráva k OZ, která tuto možnost vylučuje,[13] k čemuž se část odborné veřejnosti přiklání.[14] V tomto ohledu tedy lze dědickou smlouvu označit za více než odvážnou. Vzhledem k výše uvedeným důvodům, při aktuální absenci judikatury, v úplatné dědické smlouvě za současného zajištění právní jistotu postrádám.

Odlišně od shora uvedeného dědickou smlouvu jako vhodné řešení, kdy zůstavitel očekává protiplnění, spatřuji v situaci spolužití zůstavitele s osobami jemu blízkými, nejčastěji rodinnými příslušníky. Protiplnění přitom nevnímám jako jednorázovou finanční částku nebo doživotní rentu, nýbrž jako pomoc, event. péči o zůstavitele, která by snad ani neměla být smluvně vyjádřena. Dědická smlouva má dle mého názoru své místo tam, kde některá z osob zůstaviteli blízkých s ním žije, např. i se svou rodinou, v jeho domácnosti, a to typicky v rodinném domě, který je ve vlastnictví zůstavitele. O tento dům se tedy také spolu se zůstavitelem stará, např. hradí náklady spojené s jeho údržbou, část energií, může dům opravovat a investovat do něho a postupem času i zůstaviteli poskytovat určitou pomoc a péči. V této situaci, kdy je zůstaviteli zřejmé, kdo by měl po jeho smrti v jeho domě/bytě dále bydlet, kdo do jeho nemovité věci třeba i investuje, opravuje ji a přizpůsobuje ji již za života zůstavitele potřebám své rodiny, je z mého pohledu pro obě strany výhodnější uzavřít dědickou smlouvu místo prosté závěti. Pro potenciálního dědice takové pořízení pro případ smrti představuje nepoměrně větší jistotu a pro zůstavitele je to určitým utvrzením a vzájemným závazkem. Z hlediska vzájemných vztahů a jistoty zůstavitele je to přitom většinou vhodnější řešení než převod nemovité věci za života při současném zřízení věcného břemene.

c) Ochrana a zajištění v partnerských vztazích

Třetím okruhem, kdy lze uzavření dědické smlouvy považovat za vhodné řešení, jsou partnerské vztahy. V tomto případě je však motivace zůstavitele zřejmě vedena potřebou ochrany a zajištění svého partnera a zpravidla též sebe sama, má-li být dědická smlouva uzavřena jako vzájemná. V úvahu tak připadají manželé, registrovaní partneři, snoubenci a partneři žijící v nesezdaném soužití jako druh s družkou.

Právě u druha a družky považuji uzavření dědické smlouvy za vhodné zajištění ať už jednoho, nebo obou z nich, a to zvláště mají-li potomky i z jiných vztahů. Tím, že zákonodárce v rámci dědického práva dosud nereflektuje výrazný nárůst nesezdaných soužití ve společnosti, a nepřiznává tak druhovi stejné postavení jako manželovi v rámci dědických tříd, je třeba dobře uvážit, jak partnera nebo sebe pro případ smrti ochránit. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme na úrovni dědického práva, a nikoliv pojistných smluv, připadá v úvahu závěť nebo dědická smlouva. Závěť sama o sobě by mohla být vhodným řešením, nicméně mají-li si partneři poskytnout určitou garanci, event. i vzájemného charakteru, nebude pro její jednostrannou zrušitelnost dostačující. U vzájemných dědických smluv mezi druhem a družkou však lze raději doporučit, aby je uzavřeli samostatně ve formě dvou notářských zápisů, a to nikoliv z důvodu jejich platnosti,[15] ale z praktických důvodů evidence těchto listin v Evidenci právních jednání pro případ smrti a následném uplatnění ve dvou řízeních o pozůstalosti.[16]

Dědická smlouva uzavřená mezi manželi má v rámci dědického práva svá zvláštní ustanovení. Ačkoliv je manžel na rozdíl od druha privilegován v rámci dědických tříd, taktéž se mu z pozůstalosti nemusí dostat ničeho, neboť naší právní úpravou není považován za nepominutelného dědice, a nemá tak právo, při jeho opomenutí v závěti, na povinný díl. Důvod vzájemného zajištění a ochrany zde však považuji za výrazně slabší motiv než v případě druhů, a to nejen s ohledem na dědické třídy, ale též i společné jmění manželů. Navíc bude-li chtít manžel svou manželku opomenout v závěti, nejspíš stěží s ní bude uzavírat dědickou smlouvu v její prospěch. Až případná judikatura ukáže, zda lze s právní jistotou uzavírat vzájemné dědické smlouvy mezi manželi ve prospěch třetích osob, zejména potomků, ať už společných, či nikoliv, ideálně z praktického hlediska i formou svěřenského nástupnictví.

IV. Jak s právní jistotou předejít neplatnosti dědické smlouvy

Od pořízení pro případ smrti dědickou smlouvou odrazuje společně s výše zmiňovaným § 1588 odst. 1 zejména § 1585 odst. 1 v souvislosti s § 1591 OZ. Dle § 1585 odst. 1, „dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.“ Dle § 1591 mj. „dědická smlouva neplatná pro nesplnění podmínek v § 1585, může mít přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti“. Aby bylo možné uvedená ustanovení vyložit, je třeba opět pochopit smysl a účel této specifické právní úpravy. Jak ze samotného znění § 1585 odst. 1, tak z důvodové zprávy jednoznačně vyplývá, že účelem tohoto omezení zůstavitele je jeho vlastní ochrana, aby mohl alespoň o části svého majetku pořídit individuálně i pro případ změny poměrů.[17] Z důvodové zprávy lze současně usuzovat, že se má dokonce jednat o čtvrtinu čisté pozůstalosti, nezatíženou právem na povinný díl nebo jiným omezením.[18]

Ohledně výkladu dvou shora citovaných ustanovení je i mezi odbornou veřejností řada rozporů, což k právní jistotě nepřispívá. Většina se shoduje na tom, k čemuž se přikláním, že rozhodný moment pro stanovení oné volné čtvrtiny je okamžik úmrtí zůstavitele.[19] Volná čtvrtina by však měla vyplývat i z majetku zůstavitele v době uzavření dědické smlouvy. Zůstavitel přesto s jistotou nemůže určit rozsah svého majetku, který bude tvořit pozůstalost, k momentu své smrti. Problematickou je též otázka, o jakou neplatnost se v případě nesplnění podmínky o volné čtvrtině pozů­stalosti bude jednat. Domnívám se, že se v zásadě jedná o neplatnost relativní,[20] a to částečnou, která je stanovena právě na ochranu zájmů zůstavitele, a proto se uplatní § 586 OZ, dle kterého „je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.“ V tomto případě jsem přesvědčena, že ze smyslu a účelu § 1585 odst. 1 OZ vyplývá, že vznést námitku neplatnosti může pouze zůstavitel za svého života, a nikoliv až účastníci řízení v průběhu řízení o pozůstalosti. Proto se přikláním k názoru, že je to zůstavitel, který by měl, změní-li se jeho majetek v čase, uplatnit námitku neplatnosti u smluvního dědice, event. u soudu. Neučiní-li tak za svého života, a nepořídí-li ani závětí, která by snížila podíl smluvního dědice, bude se dědická smlouva v plném rozsahu považovat za platnou.[21] Jak je shora uvedeno, dle § 1591 OZ přichází v úvahu konverze v části neplatné dědické smlouvy v závěť, která však bude relevantní jen v tom rozsahu, v jakém obstojí vedle případné závěti pozdější.

Právně nejjistějším způsobem, jak dědickou smlouvu sepsat, žádá-li ji zůstavitel a odpovídá-li jeho aktuálním životním podmínkám, je povolání smluvního dědice k podílu na pozůstalosti, vyjádřeného zlomkem nebo procentem, které nepřekročí ¾ jejího rozsahu. Praxe je však taková, že poptávka je spíše po dědických smlouvách týkajících se konkrétních věcí, zejména věcí nemovitých, a to nikoliv jako předmětu odkazu.[22] Jde-li o konkrétní nemovitou věc a nejsou-li vedle ní součástí majetku zůstavitele další významné majetkové hodnoty, je možné, pro předejití případné částečné relativní neplatnosti, učinit ¾ nemovité věci předmětem dědické smlouvy a ¼ snad z vůle zůstavitele předmětem zvlášť sepsané závěti ve prospěch smluvního dědice. Ideálně by měla být vedle dědické smlouvy uzavřena také smlouva o zřeknutí se dědického práva, a to mezi zůstavitelem a těmi, kteří by jinak dědili jako dědici ze zákonné dědické posloupnosti.

V. Závěr

Ačkoliv dědická smlouva při své aktuální právní úpravě zřejmě nesplní očekávání, která do ní byla vkládána, jistě postupem času najde své širší využití. Významnou měrou totiž odráží principy, na nichž současná úprava dědického práva spočívá, a to zejména ochranu a posílení pořizovací volnosti zůstavitele. Je zároveň, byť zatím především v teo­retické rovině, nejsilnějším dědickým titulem. Nedojde-li k rekodifikaci § 1588 odst. 1 a § 1585 odst. 1 OZ, případně k jejich ustálenému výkladu judikaturou, zůstane v některých případech dědická smlouva i nadále pro smluvní dědice smlouvou skutečně odvážnou. Zůstavitel jí tedy stěží bude moci využít tak, jak se leckdy původně zamýšlelo, a to k závaznému přislíbení své nemovité věci za doživotní rentu, případně jednorázově vyplacenou částku. Přesto však najde své uplatnění tam, kde se zůstavitel již za svého života s ohledem na životní okolnosti bude chtít domluvit se svými dědici a případně i s těmi, kdo po něm dědit nemají, na dědickém právu. Tam, kde mu bude záležet na konkrétní majetkové hodnotě, ať už jí bude rodinný dům, nebo podíl v obchodní společnosti, tak, že o ní bude chtít pro případ své smrti pořídit formou dvoustranného, a tedy pro obě strany závazného právního jednání. Dědická smlouva může mít svůj význam i pro zůstavitele, který se chce možná odvděčit a možná též zavázat vůči těm, kteří s ním žijí v jeho rodinném domě a o dům a případně i o zůstavitele podle potřeb a okolností pečují. Současně, nedojde-li k rekodifikaci postavení druha a družky v rámci dědických tříd, má své místo jistě i pro úpravu jejich majetkových poměrů pro případ smrti. Dědická smlouva je často vhodnějším řešením než převod majetku již za života zůstavitele, a vystavení tak jeho osoby možné nejistotě a bohužel někdy i proměně vztahů. Má-li navíc potenciál předcházet rodinným sporům, neměla by být v rámci pořízení pro případ smrti opomíjena.

• Štítky:
• 2020