Dostalíkovy hlášky. Fragmenta Dostalíkova. Životní moudrost jednoho (ne)obyčejného právníka

Petr Dostalík, Jakub Jan Fiala, John Altair Geaflow, Ondřej Kočan:

Dostalíkovy hlášky. Fragmenta Dostalíkova. Životní moudrost jednoho (ne)obyčejného právníka

 

Plzeň – Olomouc: Nakladatelství a vydavatelství Ondřej Kočan v koedici s Nugis Finem Publishing, s. r. o., 2019. 200 s. ISBN 978-80-906546-3-1.

Dobrému právníkovi by neměly scházet smysl pro humor a schopnost udělat si legraci sám ze sebe. Uvědomil jsem si to nad anotovanou publikací, vydanou ke 40. narozeninám českého romanisty docenta Petra Dostalíka. Přiznám se, že jsem se nad ní tak bavil, až se mi podařilo přejet jednu stanici metra.

Petra Dostalíka není čtenářům Ad Notam jako přispěvatele časopisu zdánlivě třeba představovat. Ví se o něm, že patřil k editorům latinské edice Digest, jež byla na stránkách Ad Notam pochvalně recenzována. Tentokrát však Petra Dostalíka představí jeho „hlášky“ a mozaika příběhů z jeho života.

Petr Dostalík se nezapřel jako člověk, pedagog a zanícený romanista. Po přečtení Dostalíkových hlášek je každému jasné, proč má jako pedagog úspěchy u studentů. Ukazuje se, jak umí vtipně a zároveň trefně popularizovat římské právo. Sám při souborných zkouškách vyzývám studenty, aby na otázku, jaký má pro právníka význam studium římského práva, odpověděli jedním slovem. Nyní bych však uznal i Dostalíkovu odpověď:

„Na římském právu to všechno stojí, tam jsou totiž prameny, takže 4 roky dalšího studia kromě římského práva jsou vám k ho*nu.“

Jubilant pozvolna přechází do střední generace, z knihy však vyzařuje mládí. Jak vidno, Dostalík intenzivně prožil iucundam iuventutem, vzpomínkové záblesky mi přitom připomínají, že jsme nebyli jiní a že moralizování by bylo jen neupřímné a stařecky zatrpklé. Petr Dostalík stihl žít studentským životem mimo fakultu, byl však i studentem se zájmem o vzdělání. Na vysokou školu přišel se znalostí historie a latiny, zákonitě jej to táhlo k římskému právu. Kamila Bubelová, která jej jako začínající asistentka učila, vzpomíná:

„Do semináře se přiklátil vysoký hubený mladík. Měl natržené triko, svetr naruby a zapomněl si zavázat tkaničky. To nevzbuzovalo příliš důvěry. Nicméně jakmile začala výuka, fenomén Dostalík se ukázal. I když někdy přišel na seminář přímo z celonoční pařby, pálilo mu to jako málokomu a své středoškolské znalosti latiny dokázal na mých hodinách zdárně rozvíjet.“

Kniha je rozdělena do deseti částí – O kráse římského práva. O životě, politice a právu. O kolegiální rivalitě. O prostředí akademickém. O novém občanském zákoníku. O učitelské excelenci. O božstvu. Co papír ani denní světlo nesnesou. Ještě více Dostalíkových hlášek. Fragmenta Dostalíkova. Petr Dostalík pro mne sympaticky nezapře lásku ke svému oboru a právní historii, jakož i hlubokou antipatii k novému občanskému zákoníku.

„Mým snem je vydat velkou studii o Marku Tulliu Ciceronovi. Přestože jsem se mu již v několika pracích věnoval, pořád mám pocit, že je poněkud (alespoň mezi právníky) nedoceněnou postavou římského práva, která má našim současníkům mnoho co říct. Místo toho musím psát o jednotlivých institutech občanského zákoníku,“ stýská si Dostalík a jinde dodává:

„Vydám knihu, bude to bestseller. Bude se jmenovat ‚Zbytečná ustanovení v NOZ‘, pak vydám druhý díl ‚Chybějící ustanovení v NOZ‘ a pak třetí díl ‚Vracíme se zpátky na stromy‘.“

Víte, nad jakou pasáží jsem přejel onu zastávku metra? „Sedřený Petr Dostalík, bez dvou předních zubů. S kolegy jsme slavili prodloužení akreditace plzeňským právům a já jsem se potom rozhodl jít domů pěšky.“

Naplnila se tak slova ze zadní strany obálky, že „při čtení této knihy budou mít i neprávníci problém ubránit se smíchu“. Doufám jenom, že nedojde na aforismus tatínkova oblíbeného de La Rochefoucaulda, že „každá výlučnost dráždí průměrné lidi“.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

 

Zpět