Příprava novely dědického práva

V současné době připravuje Ministerstvo spravedlnosti ČR novelu dědického práva, po které již delší dobu část odborné veřejnosti volala. Změny by se měly týkat tří oblastí: vztahu dědění a dalších nabývání mortis causa (zvl. darování pro případ smrti), přechodu dluhů a soupisu pozůstalosti, a problematiky reprezentace (zvl. postavení potomků nedědícího potomka při odmítnutí a vydědění). Bylo by sice možné zpřesnit či vyjasnit také jiná ustanovení, novela však podle mého názoru tematicky pokryla to nejpodstatnější. Je potěšitelné, že přitom bylo využito rozborů a názorů publikovaných v Ad Notam, a jistě bude navrhovaným změnám na zdejších stránkách také věnována zevrubná pozornost.

JUDr. et Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

Za důležité zejména považuji, že se na novele vůbec začalo pracovat, což by do probíhajících diskusí mělo přinést nové impulzy. Když se pozorně podíváme na genezi přípravy rekodifikace občanského práva, zjistíme, že původní návrh K. Eliáše z roku 2005 doznal při následném projednávání v oblasti dědického práva řady změn, které nás vzdálily středoevropské právní a kulturní konvenci (zejména vztah bezúplatných nabývání pro případ smrti a postavení potomků nedědícího potomka), k níž se rekodifikace programově přihlásila. Připravovaná novela by nás naopak mohla s touto tradicí více sblížit (mj. ve světle nedávné reformy rakouského dědického práva).

Diskuse byly symbolicky zahájeny na IX. zasedání kolegia pro občanské právo při ÚSP AV ČR, které se uskutečnilo v úterý 21. ledna 2020 v prostorách ÚSP AV ČR na Národní třídě. Tématem byla po projednání s Ministerstvem spravedlnosti ČR zvolena „Povinnost dědiců hradit pozůstalostní dluhy a zjišťování pozůstalostního jmění“.

Po úvodním slovu prof. Eliáše následovaly tři přednášky a bohatá diskuse. Z přednášejících představil prof. Dvořák francouzské a švýcarské právo, doc. Melzer německé a rakouské právo, doc. Lavický procesní aspekty. V diskusi bylo mj. upozorněno, že chápat tzv. omezené ručení jako socialistický koncept je zbytečně „nálepkující“: 1) neomezené ručení už není zakotveno nikde v Evropě (resp. všechny právní řády v nějaké podobě omezení ručení umožňují), 2) v řadě evropských zemí (i bez vazby na období socialismu) je povinnost hradit pozůstalostní dluhy vázána na výši pozůstalosti (v Anglii, Dánsku, Irsku, Švédsku aj.), a 3) už v meziválečné éře se objevovaly hlasy volající po zvýšené ochraně dědiců a zavedení ručení pouze do výše ceny nabytého dědictví (resp. toho, co už platilo na Slovensku). Inspirativní může být zejména pohled J. Vážného, předního meziválečného romanisty s evropským renomé: „Kdyby byli Římané pojímali zodpovědnost za dluhy jako zjev, odůvodnění nabytím majetku, jistě by došli k zodpovědnosti, obmezené do výše majetku…“ Inspirace římskoprávním vývojem by nás podle jeho mínění mohla „vésti ku kritice nynější struktury práva dědického a k tomu, jak ji upraviti de lege ferenda. A kritika nemůže býti jiná, než že neobmezené ručení za dluhy není ani logickou nezbytností, ani že není vhodno nebo účelno, že naopak by se odporučovalo vymeziti zodpovědnost dědicovu za dluhy výší aktiv.“[1] Dále je nutné upozornit, že podle původního vládního návrhu OZ z roku 1936/37 sice ručil omezeně pouze ten, kdo se přihlásil s výhradou soupisu, ale ještě v rámci projednávání vládního návrhu v parlamentu v letech 1937 až 1938 došlo ke zvýšení ochrany dědiců a k zavedení zásadně omezeného ručení (resp. k presumpci přihlášení s výhradou soupisu[2]).[3] Podobné tendence bylo možné vysledovat i v německé právní vědě.[4] Současný ministerský návrh novely přináší v pozměněné podobě vlastně jen to, k čemu jsme v meziválečné éře již jednou dospěli, ale co už nebylo vzhledem k proměněné společenské situaci po roce 1945 přijato.

Celkově však diskuse v rámci lednového zasedání kolegia vyznívala mírně „optimisticky“ v tom smyslu, že by mělo být novelizováno spíše procesní než hmotné právo. Naopak se domnívám, že tyto dvě oblasti není možné oddělovat a řešení problémů, se kterými se praxe potýká, není bez novelizace hmotného práva možné.

 


[1] Vážný, J. Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury. Právny obzor, 1923, roč. 6, s. 97–103, cit. s. 100–101. Dále srov. týž. Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově. Časopis pro právní a státní vědu, 1933, roč. 16, zvl. s. 186.

[2] Srov. § 614 návrhu OZ 1938/46. Luby, Š. (ed.). Československý občiansky zákonník a slovenské súkromné právo. Bratislava: Právnická jednota, 1947, s. 165.

[3] E. Svoboda jako bývalý referent subkomitétu pro dědické právo tuto změnu sice kritizoval, ale argumentoval také „zájmy dědiců“. Srov. Svoboda, E. Šlechetný zákonodárce. Věda a život, 1938, roč. 4, s. 288–292.

[4] Srov. Wesener, G. Zur Erbenhaftung in historischer Sicht. In Slapnicar, K. (ed.). Tradition und Fortentwicklung im Recht. Festschrift zum 90. Geburtstag von Ulrich von Lübtow. Rheinfelden; Berlin: Schäuble, 1991, s. 113–128, zvl. s. 127.