Dědic v úpadku a jeho postavení v dědickém a insolvenčním řízení

27. 03. 2020

JUDr. Ing. Martin Muzikář

V České republice je v současné době již více než 100 000 lidí v úpadku.[1] Tito lidé procházejí různými životními etapami, přičemž jednou ze zásadních událostí v životě každého člověka je i úmrtí blízké osoby, nejčastěji jednoho z rodičů. V praxi se proto stále častěji můžeme setkat s případy, kdy účastníkem řízení o pozůstalosti je dědic v úpadku. Především v posledních pěti letech počet takovýchto případů dramaticky vzrostl.

1. Úvodem

Cílem tohoto článku je poskytnout čtenáři syntézu poznatků vycházejících ze skutečných případů, neboť tyto případy jsou vzhledem ke své složitosti mimořádně náročné nejen pro notáře, insolvenční správce a insolvenční soudy, ale především pro osoby, které v těchto případech hrají hlavní roli – pro pozůstalé a jejich rodiny.[2] Zákon tuto problematiku upravuje v podstatě jen ve dvou ustanoveních,[3] a proto zde praktická stránka věci hraje klíčovou roli.

Struktura tohoto článku odpovídá jednotlivým fázím řízení o pozůstalosti, přičemž zvláštní důraz je zde kladen na praktické aspekty vypořádání pozůstalosti, což je obzvlášť důležité pro související insolvenční řízení ovládané mj. zásadou ochrany práv dědicových věřitelů [srov. § 5 písm. a) InsZ]. Pojďme se tedy na tyto jednotlivé fáze podívat.

2. Přijetí nebo odmítnutí dědictví

2.1 Přijetí nebo odmítnutí dědictví

Právní úprava přijetí nebo odmítnutí dědictví je obsažena v § 246 odst. 4 (v případě dlužníka po prohlášení konkursu) a v § 412 odst. 3 InsZ (v případě dlužníka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty). V obou případech je jasně stanoveno, že právní jednání,[4] kterým dlužník odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. V řízení o pozůstalosti si proto lze představit následující situace, které přehledně shrnuje níže uvedené schéma (pozornému čtenáři jistě neunikne podobnost se schvalováním odmítnutí dědictví za nezletilého):[5]

Jestliže dědic v úpadku přijme dědictví, jedná se vždy o platné právní jednání, které není třeba předkládat insolvenčnímu správci ke schválení. To platí i tehdy, pokud by dědic přijal dědictví v případě, kdy je pozůstalost předlužena. Přestože je u dědice v úpadku stanoven zvláštní režim pro odmítnutí dědictví, je třeba si uvědomit, že se jedná o plně svéprávného člověka a jeho rozhodnutí ohledně přijetí dědictví nelze podrobovat dalšímu přezkumu. Avšak i v případě, kdy by dědic takovéto dědictví přijal, je vždy chráněn výhradou soupisu.[6]

Pokud dědic v úpadku dědictví odmítne, je nutné s takovýmto právním jednáním seznámit insolvenčního správce. Jestliže insolvenční správce vysloví s tímto právním jednáním souhlas (např. proto, že pozůstalost je předlužena a případné přijetí dědictví by dědici v úpadku přineslo pouze další komplikace), pak je odmítnutí dědictví platné. Jestliže s tímto právním jednáním souhlasit nebude (právní jednání neschválí), pak je odmítnutí dědictví neplatným právním jednáním. Jaké jsou však praktické následky takového nesouhlasu? Nelze mít za to, že nesouhlasem insolvenčního správce s odmítnutím dědictví automaticky dochází k přijetí dědictví, neboť zde absentuje vůle dědice. Jestliže je odmítnutí dědictví neplatné, nastává stejná situace, jako kdyby k odmítnutí dědictví vůbec nedošlo a dědic by po vyrozumění o dědickém právu mlčel a nevyjádřil se. Uplynutím jednoměsíční lhůty k odmítnutí dědictví potom zaniká právo dědictví odmítnout [§ 1487 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)] a dlužník v úpadku se stává dědicem. V takovýchto případech je vhodné, aby pozůstalostní soud (notář jako soudní komisař) vydal samostatné usnesení o tom, že dlužník v úpadku je dědicem zůstavitele. Usnesení se doručuje všem účastníkům řízení, tedy i dlužníkovi v úpadku [§ 126 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), a contrario], a je proti němu přípustné odvolání [§ 202 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), a contrario ve spojení s § 1 odst. 4 ZŘS a § 129 ZŘS a contrario].

Otázka, zda odmítnutí dědictví, které insolvenční správce neschválil, je absolutně, nebo relativně neplatným právním jednáním, má spíše teoretický charakter, neboť v obou případech pozůstalostní soud k neplatnosti takového právního jednání přihlédne (ať již ex officio, nebo na návrh insolvenčního správce). Jsem však toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní, neboť takové právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 ObčZ), především s ohledem na zjevné poškozování zájmů dlužníkových věřitelů.

Pro urychlení a zjednodušení obou řízení lze jistě doporučit, aby pozůstalostní soud ponechal otázku vyrozumění o dědickém právu na samotné jednání, kdy může dlužníka v úpadku poučit o souvisejících otázkách, a předejít tak případnému „zbytečnému“ odmítnutí dědictví.

2.2 Zjištění, zda je dědic v úpadku

2.2.1 Způsoby zjištění

S otázkou přijetí nebo odmítnutí dědictví jde ruku v ruce „technická“ otázka, jak v řízení o pozůstalosti zjistit, zda některá z osob, které svědčí dědické právo, není v úpadku. To lze zjistit v zásadě dvěma způsoby. Buď si toto šetření provede pozůstalostní soud sám (lustrací v insolvenčním rejstříku),[7] nebo je na tuto skutečnost upozorněn (účastníkem řízení, insolvenčním správcem, věřitelem apod.). V praxi bohužel v drtivé většině případů převažuje první způsob, neboť insolvenční správce či věřitel se o úmrtí dozví až s určitým časovým odstupem a dlužník v úpadku (popř. ostatní účastníci řízení, tedy jeho příbuzní) tuto skutečnost pozůstalostnímu soudu zpravidla nesdělí ani na přímý dotaz při jednání. To klade zvýšené nároky na provádění lustrace v insolvenčním rejstříku.[8]

Lustraci v insolvenčním rejstříku by měl pozůstalostní soud provádět ideálně před jednáním nebo v jeho průběhu, aby případný úpadek dědice včas podchytil. Postup, při kterém se pozůstalostní soud spokojí s prohlášením účastníků, přistoupí k uzavření dědické dohody, ukončí jednání a poté provede lustraci v insolvenčním rejstříku, není příliš praktický, neboť jestliže se posléze zjistí, že některý z dědiců je v úpadku, je třeba nařizovat další jednání.

2.2.2 Insolvenční rejstřík

Lustrace v insolvenčním rejstříku je založena na kumulativním vyhledávání, což s sebou přináší určitá specifika. U fyzických osob lze vyhledávat již jen podle pouhého příjmení, data narození, rodného čísla, nebo dokonce obce. Pokud však do formuláře zadáme více kritérií, jsou vyhledávány záznamy obsahující všechna tato kritéria současně. Podcenění této skutečnosti může mít neblahé důsledky, neboť osoba, která je v insolvenčním rejstříku vedena, nemusí být nalezena. Jak vyhledat např. dědice, který se jmenuje Michal Staszko a narodil se 7. 3. 1993? Pokud bychom do vyhledávání „mechanicky“ zadali všechny dostupné údaje (jméno, příjmení a datum narození), nemusí být dlužník nalezen, např. proto, že je v insolvenčním rejstříku veden jako Michal Stazsko a v průběhu insolvenčního řízení změnil své příjmení na Staszko.

Jistě proto lze doporučit provádět vyhledávání pouze podle rodného čísla.[9] Pokud by rodné číslo nebylo k dispozici, lze provést vyhledávání pouze podle data narození a výsledky poté fyzicky zkontrolovat, popř. snížit jejich počet dodatečným zadáním jména či příjmení.

2.2.3 Zahraniční insolvenční rejstříky

V praxi se lze stále častěji setkat s případy, kdy účastníkem řízení (dědicem) je cizinec. U těchto osob je vedle lustrace v českém insolvenčním rejstříku zpravidla nutné (v závislosti na příslušné právní úpravě)[10] provést i lustraci v insolvenčním rejstříku daného státu.[11] Základní informace o tom, jak jsou upravena insolvenční řízení v jednotlivých zemích Evropské unie, poskytuje Portál evropské e-justice,[12] popř. lze doporučit postup podle § 23 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), kdy si pozůstalostní soud může vyžádat vyjádření Ministerstva spravedlnosti.

3. Uplatnění nebo neuplatnění výhrady soupisu

Dědic, který přijme dědictví, je v řízení o pozůstalosti poučen o právu výhrady soupisu (§ 175 odst. 1 ZŘS). Po tomto poučení se může rozhodnout, zda výhradu soupisu uplatní (bude dědicem s výhradou soupisu) nebo neuplatní (bude dědicem bez výhrady soupisu). Zásadní rozdíl spočívá v tom, že dědic, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví (§ 1706 věta první ObčZ), zatímco dědic, který výhradu soupisu neuplatnil, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu (§ 1704 věta první ObčZ).[13] Dědic, který je v úpadku, však takto volnou ruku při rozhodování nemá.

Insolvenční zákon v této oblasti poskytuje úpravu jen v případě dlužníka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Podle § 412 odst. 3 in fine InsZ platí, že pokud takový dlužník přijme dědictví, má se za to, že uplatnil výhradu soupisu. Vzhledem k tomu, že se jedná o vyvratitelnou právní domněnku, vzniká otázka, kdy lze takovou domněnku vyvrátit, resp. proč zákonodárce konstruoval tuto normu jako právní domněnku, a nikoliv jako právní fikci. Odpověď nalezneme v § 1681 odst. 1 ObčZ, který vymezuje několik případů „nežádoucího“ chování dědice, kdy se účinky výhrady soupisu od počátku ruší. Těmi jsou:

a) dědic se ujme plné správy pozůstalosti, aniž je k tomu oprávněn;

b) dědic smísí části pozůstalosti s částmi svého majetku, aniž lze rozlišit, komu patří;

c) prokáže se, že dědic úmyslně zatajil pozůstalostní majetek.

S ohledem na praktické zkušenosti bohužel nelze říci, že by se tyto případy nevyskytovaly. Navíc u dědiců v úpadku je takové chování[14] mnohem pravděpodobnější než u jiných dědiců.

Pokud se tedy dědic – dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nedopustí jednání uvedeného v § 1681 odst. 1 ObčZ, platí, že je dědicem s výhradou soupisu. Avšak jak je tomu u dědice – dlužníka po prohlášení konkursu?

Jeho postavení upravuje § 246 odst. 4 InsZ, a vzhledem k tomu, že zde není žádná zmínka o výhradě soupisu, dalo by se předpokládat, že si takový dědic může zvolit, zda bude dědicem s výhradou soupisu nebo bez výhrady soupisu. Při podrobnější analýze však dospíváme k závěru, že tomu tak není. I na (pouhého) dlužníka po prohlášení konkursu je nutné aplikovat § 412 odst. 3 InsZ per analogiam a i v tomto případě se má za to, že je dědicem, který uplatnil výhradu soupisu. Případný závěr, že § 412 odst. 3 InsZ se aplikuje pouze a jedině u dlužníka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, a nikoliv u dlužníka po prohlášení konkursu, by byl v rozporu se zásadou rovnosti věřitelů v insolvenčním řízení [srov. § 5 písm. a) a b) InsZ].

Tento závěr lze opřít především o aktuální judikaturu Vrchního soudu v Praze,[15] který se touto otázkou zabýval a dospěl k následujícímu závěru: „Nelze totiž bez výhrad akceptovat, aby míra uspokojení věřitele pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, byla závislá od různého způsobu řešení úpadku dlužníka. Odvolací soud tím míní především situaci, kdy by o uspokojení takového věřitele bylo rozhodováno v rámci (stejného) insolvenčního řízení buď ještě za trvání účinků schváleného oddlužení, nebo až po jeho eventuálním zrušení a po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 418 InsZ); v obou případech musí být míra uspokojení tohoto věřitele stejná [§ 5 písm. b) InsZ].“ Dále pak dospěl k závěru, že „věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena v insolvenčním řízení dlužníka (dědice) (...) jen do výše ceny nabytého dědictví“, čehož lze docílit jedině tím, že dlužník (dědic) bude ze zákona vždy dědicem s výhradou soupisu.[16] Ke stejným závěrům dospěl Vrchní soud v Praze i v jiných případech.[17]

S ohledem na výše uvedené proto lze uzavřít, že vyvratitelná právní domněnka uplatnění výhrady soupisu nastává nejen u dlužníka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, ale i u dlužníka po prohlášení konkursu. Jedině tento závěr respektuje základní zásady insolvenčního řízení. Dovoluji si proto zformulovat první základní pravidlo při souběhu dědického a insolvenčního řízení:

„Dědic v úpadku musí z řízení o pozůstalosti odcházet jako dědic s výhradou soupisu.“

De lege ferenda by proto bylo nanejvýš vhodné, aby tato skutečnost byla v § 246 odst. 4 InsZ vyjádřena explicitně a nemusela být dovozována výkladem.

V rámci řízení o pozůstalosti lze jistě doporučit (pokud je to možné), aby soudní komisař ponechal otázku vyrozumění o právu výhrady soupisu na samotné jednání, kdy může všechny dědice s těmito otázkami seznámit, a předejít tak případným zbytečným komplikacím. Pokud by snad dědic v úpadku trval na tom, že má být dědicem bez výhrady soupisu (popř. by nejprve výhradu soupisu neuplatnil a teprve poté by se ocitl v úpadku), je vhodné vydat samostatné usnesení o tom, že takový dědic je dědicem s výhradou soupisu. Usnesení se doručuje všem účastníkům řízení a je proti němu přípustné odvolání.

4. Dohoda o rozdělení pozůstalosti

4.1 Dohoda o rozdělení pozůstalosti

Poté, co je vyřešena otázka přijetí dědictví a výhrady soupisu (a je znám kompletní obsah pozůstalosti), lze přistoupit k uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti dle § 185 odst. 1 písm. d) ZŘS, která je pro související insolvenční řízení klíčová.[18] Z technického hlediska se jedná o nejnáročnější část řízení, neboť je zde nutná součinnost všech zúčastněných (účastníků, soudního komisaře i insolvenčního správce). Pokud by totiž k uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti nedošlo, je nutné potvrdit nabytí dědictví podle dědických podílů ze zákona [§ 185 odst. 1 písm. g) ZŘS], což vede ke vzniku spoluvlastnictví u každé majetkové položky spadající do pozůstalosti (tedy nejen u nemovitých věcí, ale např. i u podílů v obchodních společnostech, movitých věcí tvořících vybavení bytu, hrobového příslušenství a autorských práv). Netřeba snad zdůrazňovat, že takovýto výsledek řízení je tím nejhorším nejen pro dlužníka v úpadku a ostatní dědice, ale i pro dlužníkovy věřitele a celý následný průběh insolvenčního řízení, v rámci kterého by musel insolvenční správce zpeněžovat všechny spoluvlastnické podíly na jednotlivých věcech. Dovoluji si proto zformulovat druhé základní pravidlo při souběhu dědického a insolvenčního řízení:

„Dědici, soudní komisař a insolvenční správce by měli vyvinout maximální úsilí, aby v řízení o pozůstalosti došlo k uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti.“

Při uzavírání dohody o rozdělení pozůstalosti je nutné mít na paměti, že dohoda, podle které má dlužník z pozůstalosti obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, uzavřená bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatná. U dlužníka po prohlášení konkursu je tato otázka upravena v § 246 odst. 4 InsZ a u dlužníka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty v § 412 odst. 3 InsZ. Pokud pomineme zcela iracionální případ, že by insolvenční správce souhlasil s dohodou, podle které má dlužník z pozůstalosti obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, můžeme zformulovat třetí základní pravidlo při souběhu dědického a insolvenčního řízení:

„Dědic v úpadku musí z pozůstalosti nabýt alespoň tolik, kolik odpovídá jeho dědickému podílu.“

Již v této fázi řízení o pozůstalosti by měl soudní komisař působit jako určitý korektiv, který dohlédne na to, aby dědici uzavřeli takovou dohodu, podle které dědic v úpadku nabude skutečně tolik, kolik nabýt má. Nemůže samozřejmě zabránit tomu, aby dědici uzavřeli jakoukoliv dohodu (tedy i takovou, která je pro dlužníka v úpadku nevýhodná), nicméně by je měl upozornit na to, že taková dohoda pravděpodobně nebude insolvenčním správcem schválena.

Výše uvedené pochopitelně platí nejen pro dohodu o rozdělení pozůstalosti, ale i pro vzdání se dědictví ve smyslu § 1490 ObčZ, neboť i vzdání se dědictví je jakožto dvoustranné právní jednání „dohodou, podle které má dlužník z pozůstalosti obdržet méně, než činí jeho dědický podíl“ (srov. § 246 odst. 4 a § 412 odst. 3 InsZ).[19]

4.2 Způsob uspokojení dědického podílu dlužníka v úpadku

Klíčovým aspektem každé dohody o rozdělení pozůstalosti, kterou uzavírá dlužník v úpadku s ostatními dědici, je způsob uspokojení jeho dědického podílu. Dědický podíl dlužníka v úpadku může být uspokojen dvěma způsoby:

a) penězi, nebo

b) nabytím jiného, méně likvidního majetku z pozůstalosti.

4.2.1 Uspokojení dědického podílu nabytím jiného, méně likvidního majetku z pozůstalosti

Vzhledem ke struktuře aktiv většiny pozůstalostí z hlediska likvidity a obecné snaze dědiců nevystavovat rodinný majetek riziku zpeněžení v rámci insolvenčního řízení je tento způsob uspokojení dědického podílu dlužníka v úpadku vysoce nepraktický. Ani ze strany dědiců není o uzavírání takovýchto dohod zájem. Dlužno však dodat, že v některých výjimečných případech jiná možnost není. V praxi jsem se např. setkal s případem, kdy v úpadku byli dva dědici ze tří, v pozůstalosti byl pouze družstevní byt, vybavení tohoto bytu a hotovost ve výši několika tisíc korun, a třetí dědic na výplatu dědických podílů obou dědiců neměl.

4.2.2 Uspokojení dědického podílu penězi

Pokud se budeme soustředit na praktické řešení celého problému, kterým je uspokojení dědického podílu dlužníka v úpadku penězi, lze celý proces utváření dohody o rozdělení pozůstalosti schematicky popsat takto:

Pro uspokojení dědického podílu dlužníka v úpadku penězi je rozhodující, zda:

a) v pozůstalosti je dost peněz na výplatu dědického podílu dlužníka (např. pozůstalost v obvyklé ceně 4 mil. Kč sestává z likvidních aktiv ve výši 3 mil. Kč a z nemovitosti v obvyklé ceně 1 mil. Kč), nebo

b) v pozůstalosti takové množství peněz není (např. pozůstalost v obvyklé ceně 4 mil. Kč sestává z likvidních aktiv ve výši 0,2 mil. Kč a z nemovitosti v obvyklé ceně 3,8 mil. Kč).

4.2.2.1 V pozůstalosti je dost peněz

Ideální situace, kdy je v pozůstalosti dost peněz na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku, příliš často nenastává. Pokud tomu tak je, nabízí se jednoduché řešení, kdy dlužník v úpadku nabude tyto peníze přímo z pozůstalosti, a tím je jeho dědický podíl uspokojen. Samozřejmě lze uzavřít i takovou dohodu, podle které bude dědický podíl dlužníka v úpadku uspokojen výplatou od jiného dědice.[20]

4.2.2.2 V pozůstalosti není dost peněz

Mnohem častěji se můžeme setkat s případy, kdy předmětem řízení o pozůstalosti je méně likvidní majetek, např. nemovitost, která tvoří stěžejní část pozůstalosti a kterou si chce rodina uchovat a nevystavovat ji rizikům insolvenčního řízení (typicky rodinný dům, ve kterém bydlí pozůstalá manželka s pozůstalou dcerou a její rodinou, nebo chalupa, kam jezdí celá rodina na víkendy). V takovém případě však nezbývá nic jiného, než peníze na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku za každou cenu získat. Začíná skutečný souboj s časem, bankami a penězi, jehož náročnost závisí na tom, zda:

a) rodina (některý z dědiců) na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku má, nebo

b) rodina (žádný z dědiců) na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku nemá.

A. Rodina (některý z dědiců) má na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku

V případě, kdy ostatní dědici mají na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku, lze v řízení o pozůstalosti uzavřít takovou dohodu, podle které dlužník v úpadku sice přímo z pozůstalosti žádné věci nenabude, avšak nabude pohledávku vůči jinému dědici na výplatu částky odpovídající jeho dědickému podílu. Jiný dědic se oproti tomu zaváže tuto částku na dědický podíl dlužníka v úpadku vyplatit. Precizní formulace takovéto dohody je velmi důležitá, neboť je třeba si uvědomit, že vykonatelné dědické usnesení, kterým je schvalována dohoda o rozdělení pozůstalosti, je exekučním titulem [§ 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „EŘ“)]. Formulace takové dohody o rozdělení pozůstalosti může vypadat např. takto:

Pozůstalý syn Petr Novák, narozený 4. 5. 1964, bytem Praha 10, Kodaňská 1459/48, nabývá jako dědic s výhradou soupisu následující majetek:

– (...),

s tím, že se zavazuje vyplatit na dědický podíl pozůstalého syna Pavla Nováka, narozeného 8. 5. 1967, bytem Praha 5, Lidická 751/12, částku ve výši 500 000 Kč (slovy: pět set tisíc korun českých), a to do 14 dnů od právní moci tohoto dědického rozhodnutí, k rukám jeho insolvenčního správce.

Pozůstalý syn Pavel Novák, narozený 8. 5. 1967, bytem Praha 5, Lidická 751/12, nabývá jako dědic s výhradou soupisu částku ve výši 500 000 Kč (slovy: pět set tisíc korun českých), kterou mu je povinen vyplatit na jeho dědický podíl pozůstalý syn Petr Novák, narozený 4. 5. 1964, bytem Praha 10, Kodaňská 1459/48, a to do 14 dnů od právní moci tohoto dědického rozhodnutí, k rukám jeho insolvenčního správce.

K textu samotné dohody si dovolím připojit několik poznámek:

Oprávněná osoba: Oprávněnou osobou musí být vždy dlužník v úpadku, tedy ten, jehož dědický podíl je nutné v řízení o pozůstalosti uspokojit.
Povinná osoba: Povinnou osobou musí být vždy někdo z ostatních dědiců (účastníků řízení). Není proto možné, aby se k výplatě na dědický podíl dlužníka v úpadku zavázal někdo jiný (např. dítě dědice).[21] Stejně tak není možné, aby povinnou osobou byl ten, kdo z pozůstalosti nic nenabývá.[22]

Splatnost: Lhůtu pro uskutečnění výplaty na dědický podíl dlužníka v úpadku je třeba vhodně nastavit nejen s účastníky řízení, ale i s insolvenčním správcem. V praxi se můžeme nejčastěji setkat se splatností od 7 dnů do 2 měsíců. Kratší lhůta představuje riziko pro povinného, že své povinnosti nedostojí včas, delší lhůta pak riziko pro oprávněného (potažmo insolvenčního správce), že částku neobdrží v dohledné době. Lhůty splatnosti se v řízení o pozůstalosti standardně nastavují od právní moci konečného usnesení, ostatně jiné nastavení by postrádalo význam.
Způsob zaplacení: Z hlediska způsobu zaplacení je nejvhodnější dohodu o rozdělení pozůstalosti koncipovat zcela obecně, a to tak, že povinný má povinnost zaplatit určitou částku oprávněnému „k rukám jeho insolvenčního správce“. Větší konkrétnost je v tomto případě na škodu, neboť v mezidobí může dojít ke změně insolvenčního správce, změně čísla jeho účtu apod. Obecná formulace navíc umožňuje povinnému domluvit se s insolvenčním správcem na nejvhodnějším způsobu úhrady. V této souvislosti je taktéž nutné zdůraznit, že pokud by povinný plnil přímo oprávněnému a toto plnění by se nedostalo do majetkové podstaty, nemusí tím být povinný svého závazku zproštěn (srov. § 114 a § 249 odst. 2 InsZ).

B. Rodina (žádný z dědiců) nemá na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku

Nejsložitější situace nastává tehdy, jestliže rodina na výplatu dědického podílu dlužníka v úpadku nemá. Protože je však vysoce nežádoucí, aby rodinný majetek skončil ve spoluvlastnictví dlužníka a ostatních dědiců (a později by došlo k jeho prodeji v rámci insolvenčního řízení), shánějí ostatní dědici peníze na výplatu. V takovýchto případech je vhodné, aby byl ze strany pozůstalostního soudu dědicům poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby tyto peníze získali. Odměnou za tento čas je nejen vyřešení celého problému v rámci dědického řízení, ale i snazší průběh řízení insolvenčního.

Poté, co se dědic obrátí na banku se žádostí o poskytnutí úvěru, bude banka prověřovat schopnost žadatele splácet. Zde hraje roli celá řada faktorů, které vstupují do příslušného scoringového modelu, především příjmy dané osoby, její kreditní historie a možnost zajistit úvěr nemovitostí. Zlepšení hodnocení může napomoci i případné úřední potvrzení soudního komisaře o tom, že žadatel je dědicem, jaký je jeho zákonný dědický podíl a jaký majetek je předmětem pozůstalosti (§ 27 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve spojení s § 103 odst. 4 ZŘS).

V praxi se můžeme setkat i s případy, kdy jako předmět zajištění úvěru poslouží nemovitost, která je součástí pozůstalosti. Celý proces, který vyžaduje úzkou spolupráci soudního komisaře, insolvenčního správce a úvěrující banky, pak vypadá následovně. Dědici nejprve uzavřou na jednání dohodu o rozdělení pozůstalosti, podle které jeden z dědiců nabude nemovitost a zaváže se vyplatit na dědický podíl dlužníka v úpadku určitou částku. Soudní komisař předloží tuto dohodu ke schválení insolvenčnímu správci. Pokud insolvenční správce vysloví s touto dohodou souhlas,[23] dědic osloví banku, předloží jí potřebné dokumenty (např. kopii protokolu o jednání obsahujícího dohodu o rozdělení pozůstalosti nebo úřední potvrzení pozůstalostního soudu a souhlas insolvenčního správce s dohodou o rozdělení pozůstalosti) a uzavře s ní smlouvu o hypotečním úvěru. Tato smlouva obsahuje odkládací podmínky pro poskytnutí úvěru, kterými jsou především (i) předložení pravomocného usnesení, ve kterém bude uvedeno, že dědic danou nemovitost skutečně nabývá, a (ii) předložení výpisu z katastru nemovitostí, ve kterém bude tento dědic uveden jako vlastník nemovitosti. Pozůstalostní soud pak dohodu o rozdělení pozůstalosti usnesením schválí a potvrdí podle ní nabytí dědictví více dědici [§ 185 odst. 1 písm. d) ZŘS], jakmile mu bude jednoznačně prokázáno, že peníze k výplatě jsou skutečně „připraveny“.

Důležitým technickým aspektem je správné nastavení lhůty pro výplatu peněz na dědický podíl dlužníka v úpadku, neboť po právní moci dědického rozhodnutí musí být proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (oznámení příslušnému katastrálnímu úřadu provádí podle § 190 odst. 1 ZŘS přímo pozůstalostní soud) a dědic musí tuto skutečnost doložit bance a provést samotnou výplatu peněz na základě poskytnutého úvěru. Proto je v takovýchto případech vhodné nastavit lhůtu pro výplatu peněz alespoň na 2 měsíce od právní moci konečného dědického rozhodnutí, což představuje dostatečný časový prostor pro realizaci všech potřebných kroků. V případě, že by tato lhůta byla kratší, hrozí, že by dědic svou povinnost nesplnil řádně a včas.

5. Předložení dohody o rozdělení pozůstalosti ke schválení insolvenčnímu správci

Poté, co je na jednání v řízení o pozůstalosti uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti, je nutné postupovat v souladu s § 246 odst. 4 InsZ (v případě dlužníka po prohlášení konkursu), resp. § 412 odst. 3 InsZ (v případě dlužníka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty). V obou případech platí, že dohoda, podle které má dlužník z pozůstalosti obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, a kterou uzavře bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatná.

Zcela jistě se zde jedná o neplatnost absolutní, neboť právní jednání, kterým by byli kráceni případní věřitelé dědice v úpadku, se jednak zjevně příčí dobrým mravům a jednak odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 ObčZ). Důsledkem je, že k neplatnosti takového právního jednání přihlédne pozůstalostní soud ex officio. Ustanovení § 246 odst. 4 a § 412 odst. 3 InsZ předpokládají kumulativní splnění těchto podmínek:

a) dlužník uzavře dohodu o rozdělení pozůstalosti,

b) dohoda je uzavřena bez souhlasu insolvenčního správce a

c) dlužník má podle dohody z pozůstalosti obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že pokud dědic podle dohody o rozdělení pozůstalosti nabude minimálně tolik, kolik činí jeho dědický podíl, nemusí se insolvenční správce k takové dohodě vůbec vyjadřovat. V některých jednodušších případech (např. pokud pozůstalost sestává pouze z likvidního majetku) tak postupovat lze, záleží však vždy na okolnostech daného případu. Příkladem budiž situace, kdy dědí dva dědici a pozůstalost sestává z nemovitosti v obvyklé ceně 1 mil. Kč k datu úmrtí a cenných papírů v obvyklé ceně 1 mil. Kč k datu úmrtí. Dědici uzavřou takovou dohodu, podle které dlužník v úpadku nabude cenné papíry a druhý dědic nabude nemovitost. Obdržel dlužník v úpadku z pozůstalosti tolik, kolik činí jeho dědický podíl? Možná si říkáte, že ano. Ale co když je ocenění nemovitosti podhodnocené? Nebo co když cena cenných papírů klesla od data úmrtí do současnosti o 20 %? V případě obdobných pochybností by proto měl soudní komisař insolvenčního správce s dohodou o rozdělení pozůstalosti vždy seznámit, byť by se taková dohoda na první pohled „matematicky“ jevila jako spravedlivá.[24]

Jakmile je na jednání uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti, soudní komisař zašle protokol o jednání insolvenčnímu správci a vyzve jej, aby se k této dohodě vyjádřil. Protokol o jednání zpravidla obsahuje všechny podstatné skutečnosti (včetně dohody samotné), a proto by měl být pro rozhodnutí insolvenčního správce dostačující. Ve složitějších případech však může insolvenční správce požádat o zaslání některých podstatných důkazů (např. znaleckého posudku o obvyklé ceně nemovitosti spadající do pozůstalosti) v souladu s § 43 odst. 1 a 2 InsZ, popř. nahlédnout do spisu v souladu s § 44 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS (neboť na tom má právní zájem a má pro to vážné důvody). Insolvenční správce taktéž může soudního komisaře požádat, aby ocenění některých věcí spadajících do pozůstalosti (např. nemovitostí) bylo provedeno v souladu s § 181 odst. 1 in fine ZŘS znaleckým posudkem, má-li pochybnosti o tom, zda obvyklá cena odpovídá skutečnosti.

Pokud insolvenční správce vysloví s dohodou o rozdělení pozůstalosti souhlas, může soudní komisař přistoupit k vydání konečného usnesení, ve kterém dohodu o rozdělení pozůstalosti schválí a potvrdí podle ní nabytí dědictví více dědici [§ 185 odst. 1 písm. d) ZŘS].

Pokud by insolvenční správce dohodu o rozdělení pozůstalosti neschválil, vydá soudní komisař usnesení o tom, že dohoda o rozdělení pozůstalosti (včetně uvedení jejího přesného znění) se neschvaluje. Usnesení se doručuje všem účastníkům řízení a je proti němu přípustné odvolání. Po právní moci tohoto usnesení již závisí na konkrétním stavu věci, zda by se soudní komisař s účastníky pokusil o uzavření nové dohody, nebo zda by potvrdil dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů ze zákona [§ 185 odst. 1 písm. g) ZŘS]. Jak již bylo řečeno výše, takovýto výsledek, který vede ke vzniku spoluvlastnictví u každé majetkové položky z pozůstalosti, je skutečně ultima ratio, a proto by se mu nejen soudní komisař a insolvenční správce, ale především dědici měli snažit předejít.

6. Typové situace v řízení o pozůstalosti

Poté, co jsme si podrobně rozebrali základní stavební kameny souběhu dědického a insolvenčního řízení, přejděme k analýze jednotlivých typových situací, se kterými se lze v řízení o pozůstalosti setkat.

6.1 Jediný dědic

Nejjednodušší případ nastává tehdy, jestliže je pouze jeden dědic. V takovém případě je nutné zajistit, aby tento dědic neodmítl dědictví, které mu přináší nějaký majetkový prospěch,[25] a aby z řízení odcházel jako dědic s výhradou soupisu.[26] Po právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici [§ 185 odst. 1 písm. a) ZŘS] lze takto nabytý majetek zapsat do soupisu majetkové podstaty[27] a přistoupit ke zpeněžení tohoto majetku v rámci insolvenčního řízení.

6.2 Více dědiců, zůstavitel nezanechal závěť

V tomto případě je vedle otázky přijetí dědictví a výhrady soupisu klíčová především dohoda o rozdělení pozůstalosti, podle které musí dlužník v úpadku nabýt alespoň tolik, kolik odpovídá jeho dědickému podílu.[28] Pokud k uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti nedojde (popř. taková dohoda nebude insolvenčním správcem schválena), je nutné potvrdit nabytí dědictví více dědicům podle jejich dědických podílů ze zákona. Po právní moci konečného dědického usnesení [ať již dle § 185 odst. 1 písm. d), nebo písm. g) ZŘS] lze dlužníkem nabytý majetek zapsat do soupisu majetkové podstaty[29] a přistoupit k jeho zpeněžení v rámci insolvenčního řízení.

6.3 Více dědiců, zůstavitel zanechal závěť

Velmi složité situace mohou nastat v případě, kdy zůstavitel zanechal závěť. I zde platí základní princip, podle kterého se dlužníkovi v úpadku musí dostat tolik, na kolik má podle daného stavu věcí právo. Prakticky může nastat jeden z těchto případů:

a) dlužníkovi v úpadku bylo zůstaveno to, na co by měl právo i podle zákona;

b) dlužníkovi v úpadku bylo zůstaveno více, než na co by měl podle zákona právo;

c) dlužníkovi v úpadku bylo zůstaveno méně, než na co by měl podle zákona právo.

6.3.1 Dlužníkovi v úpadku bylo zůstaveno to, na co by měl právo i podle zákona

V případě, kdy je dědici v úpadku v závěti zůstaveno to, na co by měl právo i bez existence této závěti (tedy podle zákonné dědické posloupnosti), je situace velmi podobná tomu, co bylo rozebráno výše. Pro dědice v úpadku je v takovémto případě v podstatě jedno, zda bude dědit jako dědic ze závěti nebo (ve stejném rozsahu) jako dědic ze zákona.

6.3.2 Dlužníkovi v úpadku bylo zůstaveno více, než na co by měl podle zákona právo

Jestliže je dědici v úpadku v závěti zůstaveno více, než na co by měl právo podle zákonné dědické posloupnosti (tedy v případě neexistence či neplatnosti této závěti), je třeba, aby z pozůstalosti nabyl to, co mu podle závěti připadá. Podle mého názoru nebrání nic ani tomu, aby dědic v úpadku uzavřel s ostatními dědici dohodu o rozdělení pozůstalosti, podle které se mu sice nedostane majetek uvedený v závěti, avšak nabude jiný majetek z pozůstalosti (popř. výplatu peněz na svůj dědický podíl) ve stejné hodnotě. V žádném případě však není možné, aby dědic v úpadku uzavřel dohodu, podle které nabude méně, než mu připadá podle závěti. Stejně tak není možné, aby platnost takové závěti (splňující všechny formální náležitosti) popíral – pokud by snad dědic v úpadku toto učinil, jednalo by se dle § 588 ObčZ o absolutně neplatné právní jednání, neboť takové právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům (účelovost takového právního jednání, tedy snaha poškodit své věřitele, je zde zcela zjevná).

6.3.3 Dlužníkovi v úpadku bylo zůstaveno méně, než na co by měl podle zákona právo

6.3.3.1 Typové situace

Tyto situace vznikají nejčastěji v momentě, kdy chce zůstavitel „ochránit“ svůj majetek ještě za života před případnými věřiteli svého zadluženého potomka. Pořídí závěť, ve které svému potomkovi zůstaví méně, než na co by měl podle zákonné dědické posloupnosti právo, popř. ho v závěti (záměrně) zcela opomene. Jedná se o velice složité případy, a proto je již při samotné přípravě závěti nanejvýš vhodné, aby byla pořízena za pomoci notáře, ve formě veřejné listiny (srov. § 1537−1538 ObčZ).

V závislosti na tom, zda zůstavitel respektuje povinný díl, který musí svému potomkovi zanechat,[30] můžeme rozlišovat několik situací:

a) dlužník v úpadku dědí podle závěti méně než podle zákona, ale více než povinný díl;

b) dlužník v úpadku dědí majetek odpovídající povinnému dílu;

c) dlužník v úpadku dědí méně než povinný díl, popř. nedědí nic (je opomenut).

Ve všech případech, kdy bylo dědici zůstaveno méně, než na co by měl právo podle zákonné dědické posloupnosti (tedy v případě neexistence či neplatnosti závěti), by mělo být na zvážení insolvenčního správce, zda bude iniciovat případný spor o to, zda se jedná o pravou a platnou poslední vůli zůstavitele (srov. § 169−170 ZŘS). V praxi k takovýmto případům příliš často nedochází, nicméně mohou nastat situace, ve kterých se závěť bude insolvenčnímu správci (popř. dlužníkovi v úpadku) jevit natolik vadná, že spor o dědické právo bude nevyhnutelný.

6.3.3.2
Nepominutelný dědic v úpadku a uplatnění práva na povinný díl

Jestliže je dědici v úpadku zůstaven majetek odpovídající alespoň povinnému dílu [případy sub a) a sub b) uvedené výše] a nedojde ke sporu o pravost či platnost závěti, nabude dědic v úpadku pouze takto zůstavený majetek. Jestliže je však dědici v úpadku zůstaven majetek v hodnotě nižší, než je povinný díl, popř. je zcela opomenut [případ sub c)], nastává skutečný problém. Pro zjednodušení si tento problém zredukujme na situaci, kdy je dědic v úpadku zcela opomenut (zůstavitel např. pořídí závěť, ve které povolá za dědice veškerého svého majetku svou manželku a svého syna opomene). Jaké je postavení nepominutelného dědice a na co mají v tomto případě dbát insolvenční správce a pozůstalostní soud?

Praktické zkušenosti nasvědčují tomu, že takovéto závěti jsou zpravidla dopředu promyšlené v celé rodině a dlužník v úpadku takovou závěť vítá „s úsměvem na rtech“, místo toho, aby požadoval svůj povinný díl. Takové chování je samozřejmě nežádoucí, a proto zde musí zasáhnout pozůstalostní soud a insolvenční správce. V první řadě je třeba analogicky aplikovat výše uvedené třetí základní pravidlo při souběhu dědického a insolvenčního řízení,[31] tedy že i nepominutelný dědic v úpadku musí po smrti zůstavitele obdržet to, na co má právo.

Nepominutelný dědic má právo na povinný díl (§ 1642 ObčZ), avšak záleží pouze na něm (v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt), zda toto právo uplatní.[32] Toto právo může uplatnit nejen během řízení o pozůstalosti, ale i po jeho skončení (pravomocným ukončením řízení o pozůstalosti právo na povinný díl nezaniká). Aby se tedy pozůstalostní soud tímto povinným dílem vůbec zabýval, musí dlužník v úpadku v průběhu řízení o pozůstalosti právo na povinný díl aktivně uplatnit. V případě konkursu jsem toho názoru, že toto právo může za dlužníka uplatnit v souladu s § 246 odst. 1 InsZ přímo insolvenční správce (jedná se o výkon práv, které přísluší dlužníkovi a souvisí s majetkovou podstatou). V případě oddlužení platí podle § 412 odst. 1 písm. h) InsZ, že dlužník je povinen vynaložit veškeré úsilí k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů, tedy zcela jistě i uplatnit právo na povinný díl. Pokud by snad toto právo neuplatnil (dlužníka nelze k tomuto právnímu jednání nijak nutit a ani insolvenční správce, ani pozůstalostní soud nemohou jeho vůli jakkoliv nahrazovat), závažným způsobem by porušoval své povinnosti a insolvenční soud by schválené oddlužení zrušil a rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem [§ 418 odst. 1 písm. a) InsZ]. Pochopitelně, že takovéto právní jednání (byť se jedná o opomenutí) by bylo považováno za neúčinné podle § 235 odst. 1 in fine InsZ.[33] To však způsobí značné prodloužení obou řízení, dědického i insolvenčního.

De lege ferenda by proto bylo vhodné tuto otázku upravit přímo v zákoně, aby se předešlo zbytečným průtahům souvisejícím s tím, že nepominutelný dědic nebude plnit své povinnosti.[34] Ustanovení § 412 odst. 3 a § 246 odst. 4 InsZ by proto bylo vhodné doplnit o tuto větu: „Pokud byl dlužník jako nepominutelný dědic zkrácen ve svém právu na povinný díl, platí, že právo na povinný díl uplatnil.“[35]

Pokud dospějeme k závěru, že u dlužníka v úpadku, který je nepominutelným dědicem, musí vždy dojít k uplatnění práva na povinný díl, zbývá vyřešit otázku, jakým způsobem má být toto právo uspokojeno. Běžnou praxí je totiž bohužel to, že opomenutý dědic nemá zájem cokoliv nabývat a dědic nemá zájem opomenutému dědici cokoliv vyplácet.

Pro vztah dědického a insolvenčního řízení je důležité připomenout, že nepominutelný dědic není dědicem, nýbrž jen věřitelem zůstavitelových dědiců.[36] Má pouze právo na výplatu svého povinného dílu v penězích (§ 1654 odst. 1 ObčZ) a účastníkem řízení o pozůstalosti je jen ve velmi omezeném rozsahu (§ 113 ZŘS). Pro dlužníka v úpadku je proto řízení o pozůstalosti zpravidla ukončeno s tím, že odchází jako nepominutelný dědic s pohledávkou na výplatu peněz vůči dědicům. Avšak z třetího základního pravidla při souběhu dědického a insolvenčního řízení[37] analogicky vyplývá, že i v tomto případě je podstatné, jakou částkou byla v řízení o pozůstalosti určena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti (§ 180 odst. 1 ZŘS), od které se výše povinného dílu odvíjí. Proto by měl mít insolvenční správce [s ohledem na § 246 odst. 1, resp. § 412 odst. 1 písm. h) InsZ] v průběhu řízení o pozůstalosti možnost vyjádřit se k tomu, zda s oceněním pozůstalostního majetku souhlasí. Pokud by snad již bylo řízení o pozůstalosti (včetně určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti) pravomocně ukončeno, může kdokoliv (typicky insolvenční správce nebo některý z věřitelů dlužníka v úpadku) v civilním řízení sporném prokazovat, že obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti (potažmo povinný díl) je vyšší.[38]

Pro úplnost je nutné doplnit, že dlužník v úpadku jakožto nepominutelný dědic může z řízení o pozůstalosti odcházet nejen s pohledávkou vůči dědicům na výplatu povinného dílu v penězích (§ 1654 odst. 1 ObčZ), ale může s dědici uzavřít i tzv. dohodu o odbytném (§ 1654 odst. 2 ObčZ). K uzavření takovéto dohody však nelze nepominutelného dědice (a především ostatní dědice) nijak nutit. Rozhodnutí o vypořádání povinného dílu, resp. schválení dohody o odbytném, je součástí konečného dědického usnesení [§ 185 odst. 3 písm. b) ZŘS] a takové vykonatelné usnesení je podle § 40 odst. 1 písm. a) EŘ exekučním titulem.

6.4 Vydědění dlužníka v úpadku

Jestliže je dlužník v úpadku vyděděn zůstavitelovým prohlášením o vydědění (§ 1646 a násl. ObčZ), lze postupovat obdobně jako v případě, kdy bylo dědici zůstaveno méně, než na co by měl právo podle zákonné dědické posloupnosti (tedy v případě neexistence či neplatnosti závěti).[39] Proto by mělo být na zvážení insolvenčního správce, zda bude iniciovat případný spor o to, zda byl potomek vyděděn po právu (tj. ze zákonných důvodů podle § 1646−1647 ObčZ), popř. zda se jedná o pravé a platné prohlášení o vydědění (srov. § 169−170 ZŘS). V praxi k takovýmto případům téměř nedochází, nicméně mohou nastat situace, ve kterých se budou insolvenčnímu správci (popř. dlužníkovi) jevit důvody vydědění (nebo listina samotná) natolik vadné, že spor bude nevyhnutelný.

V souvislosti s vyděděním dlužníka v úpadku pořizovatelé závětí a prohlášení o vydědění nejčastěji uvádějí tyto dva důvody vydědění:

a) dlužník vede trvale nezřízený život [§ 1646 odst. 1 písm. d) ObčZ] a

b) dlužník je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že je zde obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl (§ 1647 ObčZ).[40]

Je však nutné zdůraznit, že v obou případech musí být tento důvod dán objektivně (s ohledem na to, jak takové chování vnímá celá společnost), subjektivní přesvědčení zůstavitele nestačí.

V případě vedení trvale nezřízeného života se musí jednat o chování, které evidentně a především trvale vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy,[41] tedy chování, které ve společnosti zpravidla vzbuzuje určité pohoršení (např. opakující se trestná činnost, chorobná závislost na alkoholu, omamných a psychotropních látkách či hazardních hrách, zanedbávání povinné výživy, trvalé vyhýbání se práci apod.). Toto chování musí být trvalé, tedy vykazovat známky kontinuálnosti a dlouhodobosti, kdy již zpravidla není možné očekávat návrat k „běžnému“ způsobu života.[42] Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného případu, nicméně obecně lze říci, že samotný fakt, že na majetek potomka jsou vedeny exekuce nebo že je v úpadku, k vydědění zpravidla postačovat nebude. Důležité je zde zkoumat především způsob života, jakým se dlužník do těchto problémů dostal.

Druhý důvod vydědění uvedený v § 1647 ObčZ sice nabízí zůstaviteli určitou možnost, jak svého zadluženého potomka vydědit, nicméně učinit tak může jen tehdy, pokud zůstaví jeho povinný díl jeho potomkům. Zde lze naopak říci, že pokud jsou na majetek potomka vedeny exekuce nebo je v úpadku, důvod k vydědění zpravidla dán bude. Z praktického hlediska však toto ustanovení není příliš životné, neboť zůstavitel může svého potomka takto vydědit jen tehdy, pokud tento potomek má nějaké potomky a pokud těmto potomkům zároveň zůstaví jeho povinný díl.

7. Závěr

Případy, kdy účastníkem řízení o pozůstalosti je dlužník v úpadku (a dochází tak k souběhu dědického a insolvenčního řízení), se vyskytují v praxi stále častěji. Tomu nasvědčuje i dosavadní vývoj od 1. 6. 2019 po přijetí tolik diskutované novely insolvenčního zákona,

Štítky:
2020

Zpět