Dědická smlouva jako soulad dvou vůlí

Dědická smlouva jako soulad dvou vůlí

„Může být stranou dědické smlouvy právnická osoba? – tázal se JUDr. Filip Plašil v Ad Notam č. 4/2015. Svůj příspěvek uvedl zjištěním: „Není sporu o tom, že v pozici zůstavitele je umožněno vystupovat pouze fyzické osobě. U druhé strany dědické smlouvy, tedy u osoby přijímající povolání za dědice, již není situace tak jednoznačná.“ Autor pak na základě rozboru české právní úpravy a s odvoláním na další literární prameny dospěl k závěru, že právnická osoba může být onou stranou dědické smlouvy, která se má stát příštím dědicem. V závěru svého článku Filip Plašil uvedl: „Koncepce právnických osob jako stran dědických smluv není ve středoevropském prostoru osamocena, když v Německu je běžně přijímána…“

S německou smluvní praxí ohledně dědictví ve prospěch právnické osoby jsem se setkal již počátkem devadesátých let minulého stolení. Došlo k tomu na semináři, jehož pořadatelem byla Společnost Maxe Plancka a její mnichovská pobočka. Seminář se konal na zámku Ringberg v bavorských Alpách, poblíž pohlednicově půvabného jezera Tegernsee a zhruba šedesát kilometrů od Mnichova. Informačně inspirativní byl již první bod programu – komentovaná prohlídka zámku. Při ní jsme se od německého průvodce dozvěděli, že základní kámen této stavby položil v roce 1912 vévoda Luitpold in Bayern, příslušník jedné z vedlejších větví šlechtického a panovnického rodu Wittelsbachů. Vévoda Luitpold se již v mladším věku rozhodl, že nechá postavit zámek jako svůj budoucí památník. Působil pak jako investor (stavbu financoval z prodeje jiné své nemovitosti) i jako stavební dozor. Sám po celý svůj život bydlel v luxusním mnichovském hotelu „Čtyři roční období“ a na stavbu denně dojížděl.

Architektonické pojednání zámku i výtvarnou podobu jeho interiérů svěřil svému příteli z vysokoškolských studií i celoživotnímu partnerovi, jímž byl architekt a malíř Friedrich Attenhuber. Oba často cestovali do ciziny, navštěvovali evropské hrady a zámky a získanou inspiraci uplatňovali při výstavbě zámku Ringberg. Ten pak působil a ještě nyní působí jako poněkud podivná či značně rázovitá směsice stylů, pro kterou průvodce použil zvukomalebné slovo „skurill“.

 

Výklad o historii zámku pak pokračoval zjištěním, že pár let po druhé světové válce Friedrich Attenhuber zemřel a vévoda Luitpold osamoceně pokračoval ve výstavbovém úsilí. Po určitém čase však tento bezdětný šlechtic a „poslední svého rodu“ byl nucen řešit otázku, jaký bude důstojný osud zámku po jeho smrti. Navrhoval bavorským státním orgánům, aby zámek získal status historické památky; tento návrh však nebyl přijat. Vévoda Luitpold pátral po dalších možnostech a nakonec stanul před volbou mezi dvěma zájemci. Jedním byla celoněmecká organizace obchodních svazů (přesný název si již nevybavuji), jež byla ochotná zámek odkoupit. Druhým možným partnerem, avšak nikoliv zájemcem o koupi zámku, byla světově respektovaná německá „Společnost Maxe Plancka“, která dlouhodobě „zastřešuje“ řadu výzkumných ústavů různého odborného zaměření a ročně hospodaří s poměrně objemným finančním rozpočtem.

Vévoda Luitpold zvažoval, který z obou subjektů bude lépe dbát o jeho odkaz materiální a také duchovní. Po delším vyjednávání zvolil Společnost Maxe Plancka. Její techničtí, ekonomičtí i právní odborníci pak zejména hodnotili, zda a za jakých podmínek by zámek mohl plnit Luitpoldovo přání a stát se dějištěm odborných setkání. Konstatovali mimo jiné, že zámek byl až dosud zařízen „na studený odchov“, jak to bývalo časté u šlechtických sídel, a že náklady na změnu tohoto stavu budou značné. Vévoda Luitpold byl ochoten tento argument uznat již proto, že sám přebýval v mnichovském luxusním hotelu.

Při pokračujícím vyjednávání se dospělo k závěru, že Společnost Maxe Plancka přijme zámek jako dar či dědictví za předpokladu, že jí vévoda Luitpold poskytne i další část svého jmění – zejména určitou hotovost, která pak bude vložena do cenných papírů a z jejich výnosu bude financován provoz zámku. V tomto duchu byla v roce 1967 uzavřena smlouva a zámek Ringberg pak v roce 1973, po smrti vévody Luitpolda, připadl Společnosti Maxe Plancka. Ta pokračovala v úpravách zámku, aniž změnila jeho „skurill vzhled“. Když po čase získala větší sponzorský dar od jubilující pojišťovny, nechala instalovat moderní tepelná a sanitární zařízení. Vytvořila tak podmínky pro odborná jednání ve shodě s klasickou myšlenkou: Primum vivere deinde philosophari – Nejdříve žít, potom filozofovat.

Při našem semináři na zámku Ringberg jsme pak „filozofovali“ nejen o právu proti nekalé soutěži. Kolegiální debaty jsme zahájili již večer po prohlídce zámku. V něm jsme totiž byli vlídně „uvězněni“ a nemohli podléhat lákání velkoměst, kde se vědecké akce velmi často konají. Vrátili jsme se k informacím o smluvně vyjednaném dědictví a shodli se, že při něm by se postupem obvyklým u smluv mělo dospět k souladu dvou vůlí. Kdosi tvrdil, že při takovém smlouvání obě strany často postupují v duchu Lutherova výroku: „Zde stojím a nemohu jinak,“ a po dalším jednání se ukáže, že přece jen jsou přístupné odlišné dohodě. V naší debatě zazněla i myšlenka, že také při smlouvě o dědictví se uplatní teorie her a ten její model, který je označován anglickým „win-win“ – získávají obě strany, byť ne stejné a jen finančně vyjádřitelné hodnoty. Do debaty jsem přispěl vtípkem, v němž se synáček ptá otce podnikatele: „Tati, co je to dobrá smlouva?“ a otec mu odpoví: „Dobrá smlouva je taková, z níž mají prospěch obě strany a naše strana má prospěch o něco větší.“ Maďarský kolega k tomu dodal výrok svého krajana ekonoma Kornaie. Ten prý v jedné ze svých knih tvrdil, že úplná rovnováha mezi smluvními partnery se podobá svazku impotentního muže a frigidní ženy – jde prý také o jistý druh rovnováhy, ale málo stimulující. Nemohli jsme se pak dohodnout, kdo byl oním silnějším či mírně zvýhodněným partnerem při jednání mezi Společností Maxe Plancka a vévodou Luitpoldem. Za nepochybné beneficienty oné smlouvy jsme považovali sami sebe a jiné účastníky seminářů na Ringbergu. Také jsme později úsměvně i vděčně vzpomínali na vévodu Luitpolda a s uznáním hodnotili zámecké i jiné působení Společnosti Maxe Plancka.

prof. JUDr. Petr Hajn

 

Zpět