Líní pavouci

„A co že tu máte tolik much?“ „Máme líné pavouky.“ Geniální pohádka Tři veteráni mě asi nikdy nepřestane bavit a tento dialog mezi Bimbácem a princeznou Bosanou je jedním z mých nejoblíbenějších.

Vždycky si na něj vzpomenu, když píšu odůvodnění pro soud, proč mi vyřízení některých dědictví, pardon, dnes pozůstalostních řízení, trvá poněkud dlouho. Pak se vztekám, proč mám vypadat jako líný pavouk ve věcech, kde dopředu vím, že je spousta dluhů a majetku pomálu, resp. nepatrné nebo nulové hodnoty, ale skončit je opravdu nemohu jednoduše proto, že si tento majetek vypravitel zůstavitelova pohřbu prostě nevezme, a tak postup umožněný § 154 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přichází vniveč.

Tyto pocity zná každý notář a radost z dobře vykonané práce hasne v momentě, kdy zjistí, že zůstavitel měl navíc deset dětí, třicet vnuků, některé nezletilé, naštěstí pouze jednu manželku, se kterou ale nežil, zato měl mladou milenku, se kterou naopak poslední tři roky žil a se kterou čekal nascitura. Dále pak měl pět sourozenců, dvanáct synovců a neteří, z nich někteří jsou neznámého pobytu a někteří bydlí v zahraničí a už opravdu neumějí česky, a takto se doklopýtá až k poslednímu potenciálnímu dědici šesté dědické třídy, aby ho také poučil, stejně jako všechny předcházející potenciální dědice, o jeho dědických právech a slyšel, ostatně jako ve všech předchozích případech, že majetek zůstavitele, a sice hnědou pánskou peněženku, 10 akcií společnosti Zdravá duše, a. s. – v likvidaci, prsten že žlutého kovu a peněžní hotovost ve výši 24 Kč, vzhledem k tomu, že zůstavitel měl dluhy ve výši k datu jeho úmrtí 472 286 Kč, opravdu nechce, a proto dědictví odmítá.

A tak konečně po šesti až sedmi letech notář s úsměvem na tváři předvolá zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby ho s celou věcí seznámil, a následně, samozřejmě po provedení konvokace a ocenění akcií, prstenu a hnědé peněženky, státu Česká republika nabytí takového dědictví potvrdí.

Pak se chvíli tetelí radostí, že si razítkem ve tvaru L odškrtl tento případ jako vyřízený. Radost trvá jenom chvíli, než začne bilancovat, kolik času a peněžních prostředků ho vyřízení této věci vůbec stálo, a to zejména na pracovní náplni a mzdách zaměstnanců, kteří po těch šest až sedm let mohli pilně pracovat na jiné agendě. Jeho odměna jako soudního komisaře činila 1 200 Kč, což je odměna 600 Kč, zvýšená pro časovou náročnost o 100 %. Po dobu šesti až sedmi let platil z vlastní kapsy veškeré hotové výdaje, a ty byly opravdu nemalé, které se mu vrátí od soudu až po skončení řízení. Pak si spočítá, že na celé řízení vynaložil minimálně padesát hodin práce, a dojde k hvězdné odměně 24 Kč za každou její jednu hodinu. Pak si také vzpomene, kolikrát mu některý z potenciálních dědiců vynadal, proč ho vlastně s tímhle otravuje (mě jednou jedna stará paní dokonce chtěla přetáhnout holí – tu jsem jí naštěstí včas odebrala a vrátila až po skončení jednání), a také si vzpomene, kolikrát byl spis u různých soudů ke schválení odmítnutí dědictví za nezletilého, a to právě těch soudů, které máme spíše odbřemeňovat než zabřemeňovat.

Následně si naprosto zákonitě položí otázky: A proč vůbec tohle všechno? Opravdu by to nešlo jinak?

Samozřejmě že šlo, ale pouze v případě, že vypravitelem zůstavitelova pohřbu je obec. Pomoc lze najít paradoxně v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, konkrétně pak v jeho § 5 odst. 5, který říká: „Obec, která zajistila pohřbení podle odstavců 1 až 3, přihlásí svoji pohledávku z titulu účelně vynaložených nákladů na slušné pohřbení podle místních zvyklostí do pasiv pozůstalosti. Bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno, nebo nebyla-li k němu dána pravomoc českých soudů, uplatní obec náhradu těchto nákladů u Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen ‚ministerstvo‘).“

V praxi jsem se setkala s případem, kdy městská část, jako žalobkyně, žalovala Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o zaplacení částky 5 175 Kč (což byly účelně vynaložené náklady na slušné pohřbení zůstavitele) s příslušenstvím, a to za situace, kdy tato městská část v rámci pozůstalostního řízení odmítla vydání bezhodnotného majetku zůstavitele, pročež nebylo možné toto řízení zastavit, a věc byla skončena jako odúmrť. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 20 C 121/2018-40 tuto žalobu zamítl a v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl následující:

„Závěrem soud podotýká, že žalobkyni mohly být vynaložené náklady na pohřeb zůstavitele uhrazeny státem, ovšem pouze tehdy, pokud by žalobkyně vyslovila souhlas s postupem podle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, a současně řízení zastaví. Žalobkyně však tento postup svým sdělením soudnímu komisaři ze dne 15. 2. 2017 vyloučila. Jinak by totiž bylo dědické řízení zastaveno a žalobkyně by jako vypravitel pohřbu mohla získat náklady vynaložené na pohřeb od Ministerstva pro místní rozvoj podle § 5 odst. 5 zákona č. 256/2001 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně takto nepostupovala, nemůže nyní náklady vynaložené na pohřeb požadovat po státu, kterému, jak již bylo uvedeno, svědčí výhrady soupisu.“

A jaké zkušenosti mají s vypraviteli pohřbu – obcemi notáři? Různé. Obecně lze však říci, že povětšinou obce souhlasí pouze s vydáním majetku zůstavitele, který spočívá v penězích. Některé obce pak již s fakturou doručenou do spisu doručují dokonce i prohlášení, že s vydáním majetku nesouhlasí buď vůbec, nebo s ním souhlasí, ale pouze pokud to bude majetek peněžitého charakteru. Největší nechuť v obcích pak vyvolávají akcie, elektronika a šperky. Údajně proto, že co nejsou peníze, to se musí ocenit a prodat, a s tím je spojena práce!!!

Pak jsou ale namístě další otázky. Je obec, potažmo její zástupce, v postavení, že si může tímto postupem dovolit přijít o úhradu účelně vynaložených nákladů na slušné pohřbení podle místních zvyklostí od Ministerstva pro místní rozvoj? Tyto pohřební náklady mohou dnes činit poměrně vysoké částky, mnohdy přesahující i 10 000 Kč. Je starosta vůbec seznámen s postupem jeho podřízených, kteří takto vydání majetku odmítají a připravují obec o peníze? Jak je to v takovém případě s péčí řádného hospodáře a s porušováním povinností při správě cizího majetku? Odpovědi na tyto otázky si musí odpovědné osoby najít samy.

Pokud by k výdajům bylo přistupováno všude takto, jsme zase u těch líných pavouků. A za nějaký čas by se mohl doplnit další dialog z výše zmiňované pohádky, tentokrát mezi Servácem a princeznou Bosanou: „A co že jste taková chudá země?“ „Máme líné obyvatelstvo.“ A to snad opravdu nechceme.

 

JUDr. Věra Sáblíková, prezidentka Notářské komory pro hl. m. Prahu, notářka v Praze

 

Zpět