Diskuse: Nad rozhodnutím o nedovolání se neplatnosti závěti

Vážení čtenáři, Příspěvky v rubrice „Diskuse“ nevyjadřují nutně stanoviska a názory redakce časopisu Ad Notam.

 

Nad rozhodnutím o nedovolání se neplatnosti závěti

 

JUDr. et Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

Nejvyšší soud řešil otázku, za jakých podmínek je nedovolání se neplatnosti závěti v souladu s mravním závazkem nebo ohledy slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) OZ.

 

V č. 3/2019 Ad Notam byl R. Fialou představen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 (předseda senátu J. Doležílek). Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 10. 2019 byla k rozsudku schválena tato právní věta:[1]

Vyvolalo-li právní jednání (opomenutí) dlužníka, jehož neúčinnosti se věřitel domáhá, následky až po 31. 12. 2013, posuzuje se otázka, zda a popřípadě za jakých podmínek jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Nedovolá-li se neopomenutelný dědic, který byl v rozporu s § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, relativní neplatnosti závěti, jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z., pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí – náležel dlužníkovi, a že proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno."[2]

Notářská i akademická veřejnost sleduje s velkým zájmem každé rozhodnutí Nejvyššího soudu dotýkající se dědického práva. Nová úprava přináší řadu výkladových problémů, názory v odborné literatuře se různí, a proto s napětím očekáváme, ke které argumentaci se Nejvyšší soud přikloní. Občas se však objeví rozhodnutí, které překvapí téměř všechny (děkuji tímto kolegům za připomínky, které jsem mohl do úvahy zapracovat).

Rozsudek o nedovolání se neplatnosti závěti je důležitý minimálně ze dvou důvodů: 1) protnutím aplikace starého a nového soukromého práva, 2) připomenutím, jak důležité bylo přijetí nového občanského zákoníku (resp. dědického i odpůrčího práva).

O co šlo? Zůstavitelka v závěti pominula svého zadluženého syna a majetek odkázala jeho synovi, svému vnukovi. Syn se nedovolal relativní neplatnosti závěti a jeho věřitel se domáhal neúčinnosti tohoto opomenutí. Tady asi většinu čtenářů napadne, čím už jen více by mohlo být vyhověno „mravnímu závazku“ a „ohledům slušnosti“ než respektovat poslední vůli své matky a současně tím nepoškodit zájmy vlastního dítěte?

Zatímco respekt k vůli zůstavitele je v tradičních právních řádech považován za první a nejsilnější pilíř dědického práva, pro zákoníky z minulé éry byla tato vůle pouze iniciační, okrajová až vysmívaná – z výsostně právní (pro některé právní kultury až posvátné roviny) se posunula spíše do roviny „mravní“. V tomto směru přinesl nový občanský zákoník zásadní, a jak je patrné i z úvah ve výše uvedeném rozhodnutí, také nutnou změnu.

Problém řešený ve sledovaném rozsudku si už evropská právní kultura vyjasnila před staletími. Takřka v každé české syntéze dědického práva se v návaznosti na Tilsche mluví nejen o pořizovací volnosti, ale také o principu zachování hodnot, nověji (a zřejmě srozumitelněji) o principu rodinné solidarity.[3] Proč se zachovávají hodnoty? Je skutečně smyslem celoživotní námahy zůstavitele, aby jeho majetek byl použit na úhradu dluhů nepominutelného dědice? Proč bylo a stále je v občanském zákoníku jako vyděďovací důvod zakotveno „vedení trvale nezřízeného života“? Co stojí v jeho pozadí? Je účelem dědického práva sloužit jako zajišťovací prostředek věřitelům nepominutelných dědiců? Mají věřitelé zadluženého potomka s nadějí očekávat úmrtí jeho rodičů (předků)?

Tradiční (evropské) právní řady přišly s jednoznačnou odpovědí, v níž se vzácně protíná jak autonomie vůle, tak rodinná solidarita. Tzv. vydědění v dobrém úmyslu (exhereditatio bona mente facta) zná mj. stará i nová rakouská úprava (ABGB § 773; ve znění ErbRÄG § 771), německý BGB (§ 2338), švýcarský ZGB (art. 480) a v neposlední řadě také náš občanský zákoník (§ 1647). V rámci mnoha výkladových nejasností nové úpravy je tato odpověď poměrně jednoznačná – smyslem dědického práva je zachování majetku pro potomky, a pokud by se ukázala nějaká generace jako problematická, může ji zůstavitel vynechat („přeskočit“). To se může stát nejen výslovně, ale i mlčky (§ 1651 odst. 2 OZ).

Naopak nutit zůstavitele, aby nepominutelného dědice do jisté míry formálně vyděďoval nebo „moderně“ daroval pro případ smrti či zřizoval svěřenské fondy, nebo dokonce (dovedeno ad absurdum) se nepominutelný dědic musel dopustit činu zakládajícího vlastní dědickou nezpůsobilost, aby mohla být skutečně naplněna vůle zůstavitele (rodiče), by byl nedůstojný, ale naprosto reálný výsledek působení takové odpůrčí judikatury.

Ještě připomeňme, že nová úprava zná (kromě práva na povinný díl, který však má odlišné pojetí) ještě právo na krácení odkazu neboli tzv. falcidiánskou kvartu (§ 1598 OZ) a právo některých osob na zaopatření (§ 1665 a násl. OZ). Ta by měla být také odporovatelná?[4]

Výše uvedené rozhodnutí však můžeme číst také „novýma“ očima, jak nabádá § 3030 OZ – ve shodě s Listinou základních práv a svobod („dědění se zaručuje“ a „zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena“), základními zásadami soukromého práva („rodina požívá zvláštní zákonné ochrany“) a s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (respekt k vůli zůstavitele).

V tomto duchu se naopak musíme ptát: existují nějaké situace, kdy by zájmy věřitelů nepominutelných dědiců měly převážit nad vůlí zůstavitele a kdy by nedovolání se povinného dílu skutečně nebylo v souladu s mravním závazkem nebo ohledy slušnosti ve smyslu odpůrčího práva?

A právě v tomto směru může být sledovaný rozsudek inspirativní, protože tato odpověď bude kladná. Napadly nás tři okruhy případů: 1) dluhy nepominutelného dědice byly způsobeny jednáním či opomenutím zůstavitele (např. tzv. dětské dluhy); 2) nepominutelný dědic značnou měrou přispěl k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku (prací, např. nástavbou rodinného domu, peněžitou podporou či jiným než obvyklým darováním), a 3) pokud by zůstavitel či nepominutelný dědic vyvolali ve věřitelích dojem, že nepominutelný dědic bude dědit (obdoba institutu culpa in testando, který se však týká pouze vztahu zůstavitele a potenciálního dědice). Mělo by se však jednat spíše o výjimečné případy.

Konečně je ještě vhodné doplnit, že problematika poměřování respektu k vůli zůstavitele a ochrany věřitelů nepominutelných dědiců ve smyslu § 591 písm. d) OZ je širší než jen tzv. vydědění v dobrém úmyslu, které se vztahuje pouze na přímou linii (v daném případě babičku – syna – vnuka). Na vůli zůstavitele by se měl brát ohled i v situaci, že půjde o pořízení ve prospěch jiných rodinných příslušníků či třetích osob. A měl by být brán ohled také na vůli „projevenou v minulosti v širší rodině“ (odrážející se mj. ve vypořádání některých nepominutelných dědiců již za života darováním) a následně uzavřenou dědickou dohodu (odlišně rozsudek NS ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, ovšem dnes již antikvovaný, neboť stará úprava námi sledovanou výjimku neznala).[5]

Budeme s důvěrou sledovat, zda krajský soud svoje řešení obhájí – stojí za ním nejen autorita staronové úpravy, ale také stěžejní principy (nejen) dědického práva a generace civilistů, kteří je s respektem rozvíjeli.

 


[1] Fiala, R. Nedovolání se neplatnosti závěti. Ad Notam, 2019, č. 3, s. 17–24. Rozhodnutí je dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B61B8F2A6C30D1D3C12583B7005 73061?openDocument&Highlight=0 (citováno dne 30. 11. 2019).

[2] Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~TiskovezpravyNejvyssihosoudu~Pravni_vety_rozhodnuti_schvalene_na_jednani_obcanskopravniho_a_obchodniho_kolegia_Nejvyssiho_soudu_9__rijna_2019~ (citováno dne 30. 11. 2019).

[3] Nověji: Bubelová, K. Odkaz římského dědického práva pro moderní právní systémy. In Míľniky práva v stredoeurópskom priestore 2009. I. časť. PF UKo: Bratislava, 2009, s. 319–332, zvl. s. 323–326.

[4] Ke vztahu ochrany dědiců a nepominutelných dědiců z komparativní perspektivy srov. Černoch, R. Vztah Falcidiánské kvarty a povinného dílu. In Soudobé reflexe římského práva. Římské právo v moderních kodifikacích. Beroun: E. Rozkotová, 2015, s. 129–137.

[5] Blíže: Pulkrábek, Z. Komentář k § 590–591. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419654. Praha: Leges, 2014, zvl. s. 841.