K subjektům dědické smlouvy a zejména jejich pluralitě

JUDr. Filip Plašil

Úvod

Počet doposud uzavřených dědických smluv dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), zůstává stále dosti nízký a dědickou smlouvu, kterou by uzavíralo více smluvních stran než dvě, lze považovat za vzácnost. Mezi notáři někdy panuje obava, že zákon uzavření takových smluv neumožňuje; lze se setkat i s názorem, že vzájemně za dědice se v dědické smlouvě mohou povolat pouze manželé. Uvedené obavy je však třeba překonat, neboť takové restrikce u dědické smlouvy nejsou zákonem výslovně stanoveny, nelze k nim dospět ani jazykovým, systematickým či historickým výkladem, nemohou snad odpovídat ani smyslu a účelu zákona a také ve státech s obdobnou právní úpravou dovodila doktrína široké možnosti plurality stran dědické smlouvy a vzájemné povolávání se za dědice, jak bude dále demonstrováno.

Strany a jiné subjekty dědické smlouvy

Výchozím faktem je, že OZ oproti prvotnímu záměru[1] ne­omezuje subjektivní rozsah dědické smlouvy pouze na manžele, resp. snoubence, jak stanovil a stanoví rakouský ABGB[2] v § 602 a 1249. Zákonodárce se v této otázce nakonec nechal inspirovat švýcarskou úpravou čl. 494 odst. 1 ZGB,[3] jak lze dedukovat z důvodové zprávy,[4] a umožnil uzavírat dědické smlouvy jakýmkoli osobám, které alespoň v pozici zůstavitelů naplňují požadavky uvedené v § 1584 a § 1585 odst. 2 OZ, zakotvil i možnost povolat dědickou smlouvou za smluvního dědice nebo odkazovníka třetí osobu, což rakouská právní úprava také neumožňuje.[5]

Je patrně namístě, spíš z pedagogických důvodů, rozlišovat mezi stranami a jinými subjekty dědické smlouvy, neboť obě skupiny osob nemusí mít ze zákona stejné právní postavení. Za stranu dědické smlouvy je nutné považovat osobu, která smlouvu vlastním právním jednáním uzavírá (tedy zůstavitel a tzv. druhá smluvní strana; zastoupení je při dědické smlouvě vyloučeno dle § 1584 odst. 2 OZ), kdežto subjektem dědické smlouvy mohou být i jiné osoby, kterým dědická smlouva zakládá práva. Subjekt dědické smlouvy je vhodné vnímat jako širší pojem oproti straně, a tudíž každý subjekt dědické smlouvy nemusí být zároveň její stranou – bude-li za smluvního dědice nebo odkazovníka povolána třetí osoba, bude mít postavení subjektu dědické smlouvy, ne však její strany.[6] Praktický význam rozlišování spočívá v tom, že jiný subjekt dědické smlouvy nemusí splňovat náležitosti vyžadované zákonem pro její strany,[7] podle § 25 OZ tak může být subjektem dědické smlouvy v postavení třetí osoby i nasciturus. Třetí osoba povolaná za smluvního dědice či odkazovníka však musí být dědicky způsobilou v době zůstavitelovy smrti[8] (srov. § 1481–1483, § 1594 odst. 1 OZ). Jiný subjekt ani není dědickou smlouvou nijak vázán a nevznikají mu přímá práva z dědické smlouvy. Ustanovení o smlouvách ve prospěch třetí osoby (§ 1767–1769 OZ) se nemohou použít, neboť ani smluvnímu dědici či odkazovníku, ani druhé smluvní straně za života zůstavitele nevzniká z dědické smlouvy žádné závazkové právo nebo pohledávka vůči zůstaviteli[9] – dědickou smlouvou je toliko povoláván za dědice či odkazovníka (§ 1582 odst. 1 OZ), nic více ani méně.[10] Souhlas třetí osoby z toho důvodu není potřebný ani ke zrušení dědické smlouvy dohodou smluvních stran.[11] Z uvedených důvodů je též třeba odmítnout hypotézu, dle které by užitím § 1768 OZ nabyla práva smluvního dědice druhá smluvní strana, pokud by třetí osoba povolaná dědickou smlouvou dědictví odmítla – taková interpretace odporuje vůli zůstavitele vyjádřené v dědické smlouvě.[12]

(Ne)omezený subjektivní rozsah dědické smlouvy

Zákon pojednává o stranách a jiných subjektech dědické smlouvy stručně. Explicitně zmiňuje v § 1582 OZ na jedné straně smlouvy zůstavitele, na opačné pak v roli smluvního dědice nebo odkazovníka druhou smluvní stranu a třetí osobu, v § 1583 pak vztahuje ustanovení o smluvním dědici i na smluvního odkazovníka, načež v § 1584 odst. 1 a § 1585 odst. 2 reguluje už pouze způsobilost zůstavitele a další specifikace stran dědické smlouvy je obsažena až v rámci zvláštních ustanovení o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi v § 1592 (manželé a snoubenci).

Při striktní jazykové či systematické interpretaci ustanovení dochází i k dosti restriktivnímu výkladu dědické smlouvy co do možnosti povolat za dědice nebo odkazovníka třetí osobu nebo povolat se za dědice vzájemně a co do počtu smluvních stran. Pokusme se blíže soustředit na slabiny takového striktního výkladu.

Zákon v oddílu regulujícím dědickou smlouvu užívá u subjektů jednotné číslo, což ovšem činí stejně i v základních ustanoveních u jednotlivých smluvních typů závazkového práva, kde není o možnosti plurality stran pochyb. Plurál se objevuje pouze ve zvláštních ustanoveních o dědické smlouvě uzavřené manželi nebo snoubenci, to však v souladu s podstatou věci a nemožností existence pouze jednoho manžela či snoubence. Ze skutečnosti, že § 1582 a 1592 obsahují označení „druhá smluvní strana“, nelze jednoduše dovozovat, že zákon umožňuje pouze dvoustrannou dědickou smlouvu, neboť termín druhá smluvní strana je zde nepochybně použit kvůli vymezení rolí jednotlivých stran dědické smlouvy a odlišení druhé smluvní strany od třetí osoby, která není stranou dědické smlouvy. Jazykový výklad je zde tedy pochybný.[13]

Hlouběji lze problematiku postihnout systematickým výkladem. Zmatek může vnést otázka, jaký je důsledek vzájemného vztahu § 1592 a 1593 o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi k ostatním ustanovením o dědické smlouvě, zejména k základnímu ustanovení § 1582. Ustanovení § 1592 a 1593 mají už dle nadpisu v zákoně charakter zvláštních ustanovení, k nimž by tedy ostatní ustanovení měla být subsidiární. Rozdíly § 1592 od obecného § 1582 lze spatřovat v tom, že § 1592 výslovně uvádí možnost vzájemného povolání za dědice, o kterém § 1582 mlčí (avšak zároveň je ani nevylučuje), a § 1592 naopak nestanoví nic o možnosti povolat za dědice nebo odkazovníka třetí osobu, což § 1582 výslovně umožňuje.

Nyní k jednotlivým otázkám, které vyvstávají v praxi:

1) Vzájemné ustanovení za dědice

Důvodová zpráva k § 1592 OZ obsahuje poněkud matoucí text, který svádí k závěru, jako by se považovala možnost vzájemného povolání za dědice za výjimku nalézající uplatnění pouze v dědických smlouvách mezi manželi. Tomu nelze přisvědčit (ostatně důvodová zpráva u § 1582 OZ naopak uvádí, že strany se též mohou za dědice ustanovit navzájem, a v tomto duchu je nutné vykládat i její znění u § 1592, kde spíš pouze zdůrazňuje, že vzájemné povolání dědiců je charakteristické pro dědickou smlouvu mezi manželi, avšak ne výlučně). Skutečnost, že zvláštní ustanovení povoluje možnost, o které nestanoví obecné ustanovení nic, neznamená, že by taková možnost byla dle obecného ustanovení zakázána, a naopak.[14] Z pouhé zmínky o vzájemném ustanovení za dědice v § 1592 nelze dovodit, že by se jiné smluvní strany než manželé nemohly povolat za dědice vzájemně, a to jednoduše z důvodu, že jim to zákon výslovně nezakazuje. Nelze ani analogicky aplikovat zákaz uzavírání vzájemných závětí (§ 1496 OZ) s argumentací, že pořízení pro případ smrti je výlučným osobním právem zůstavitele[15] – v případě dědické smlouvy, která je ze své podstaty nejméně dvoustranným právním jednáním, lze takovou argumentaci uplatnit těžko. Účelem zákazu pořídit pro případ smrti společně s jinou osobou bude nejspíše zajistit možnost zůstavitele pořídit pro případ smrti odvolatelným způsobem, aniž by mohla být dovozována vázanost s pořízením jiné osoby, a v důsledku toho i nemožnost jednostranného odvolání závěti nebo zneplatnění závětí obou osob z vůle pouze jednoho ze zůstavitelů. Kdyby zákonodárce zamýšlel použít restriktivní § 1496 i na dědickou smlouvu, nezařadil by jej systematicky do oddílu o závěti, ale k obecnějším ustanovením o pořízeních pro případ smrti, nebo by takový zákaz stanovil u dědické smlouvy výslovně (argumentace a silentio legis u dědické smlouvy v případě zakazujícího ustanovení). Navíc není asi důvodu, proč by se vzájemné povolání za dědice jiných smluvních stran než manželů, snoubenců nebo registrovaných partnerů (srov. § 3020 OZ) v dědické smlouvě negativně dotýkalo jejich osobních práv, když posledně uvedené skupiny subjektů se dle § 1592 OZ evidentně nedotýká. I s ohledem na pravidlo in favorem negotii v § 574 OZ lze dospět k závěru, že vzájemně se povolat za dědice nebo odkazovníky v dědické smlouvě mohou i jiné osoby než manželé, snoubenci nebo registrovaní partneři a že taková dědická smlouva nebude neplatná, když zákon takové právní jednání výslovně nezakazuje a ani smysl a účel zákona zřejmě k neplatnosti takového právního jednání nesměřuje. Téhož názoru je Bílek, který nenalézá pro opačný závěr oporu v zákoně, také Svoboda a Klička, kteří též argumentují § 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Klein a nejspíše i Šešina, Muzikář a Dobiáš.[16] Lze tak konstatovat praktickou jednotu v názorech právní teorie, která matoucí text důvodové zprávy překonává.

2) Povolání třetí osoby za dědice ve společné dědické smlouvě manželů nebo snoubenců

Za užití téže argumentace lze podobný závěr nicméně učinit i ohledně absence možnosti manželů nebo snoubenců povolat za dědice nebo odkazovníka třetí osobu v § 1592. Zde však už taková jednota v právní teorii nevládne. Z toho, že v textu zvláštního ustanovení není o povolání třetí osoby za dědice stanoveno nic, nelze dovozovat, že by přesto manželé ve své dědické smlouvě nemohli povolat za dědice třetí osobu na podkladě obecného ustanovení § 1582, jak uvádějí Šešina, Muzikář a Dobiáš.[17] I Dvořák se obává, že zákon ne­umožňuje, aby manželé v dědické smlouvě povolali za dědice třetí osobu, byť jen v pozici náhradního dědice, resp. že zákon „omezuje účinky dědické smlouvy mezi manželi jen na ně, na rozdíl od § 1582…“, a dodává, že takové nevhodné omezení by bylo možné překlenout jenom širším výkladem sledujícím naplnění účelu zákona a lépe vyhovujícím životním potřebám manželů za použití analogické aplikace § 1582 OZ.[18] K tomu lze podotknout, že především by se jednalo o bezdůvodnou (nedaří se mi nalézt smysl a účel zákona k tomuto výkladu směřující[19]) diskriminaci manželů nebo registrovaných partnerů oproti osobám nesezdaným, a řešením pro manžele by zde byl eventuálně rozvod manželství – domnívám se, že taková interpretace by byla v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s ústavním pořádkem (§ 2 odst. 1, 3 OZ, čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny). Týž názor o možnosti povolat za dědice třetí osobu i v dědické smlouvě uzavřené manželi zastávají také Bílek a Klein[20] a lze konstatovat, že přijetí tohoto závěru vyžaduje i aktuální česká praxe. Lze pozorovat, že značný zájem je zejména o uzavření dědické smlouvy obdobné tzv. berlínskému testamentu dle německého práva (§ 2269, u dědické smlouvy ve spojení s § 2280 BGB[21]) – manželé, kteří mají děti z předchozích vztahů, se vzájemně povolají za dědice s tím, že po smrti obou budou dědici rovným dílem všechny jejich děti.[22] Ve Švýcarsku byla přípustnost takové dědické smlouvy potvrzena judikaturou.[23]

Z uvedeného výkladu evidentně plyne, že ze systematiky zvláštních ustanovení § 1592 a 1593 nelze dovozovat dalekosáhlé závěry pro dědickou smlouvu obecně.

3) Pluralita stran a jiných subjektů dědické smlouvy

Od výše řešených otázek je třeba se přesunout k další, a sice pluralitě stran a jiných subjektů dědické smlouvy v jedné právní pozici – tzn. více zůstavitelů či více druhých smluvních stran a více třetích osob povolaných za dědice nebo odkazovníky. Proti možnosti plurality subjektů ve stejném právním postavení v dědické smlouvě snad mohou stát praktické a technické obtíže spojené se zápisem takových dědických smluv do Evidence právních jednání pro případ smrti, vedené Notářskou komorou ČR podle § 35b zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, a zjišťování jejich stavu a obsahu v řízení o pozůstalosti.[24] V zákoně však přímý zákaz plurality subjektů stanoven není, nedaří se dopátrat ani jasného úmyslu zákonodárce, který by k takovému zákazu směřoval, a sotva lze učinit závěr, že by pluralita subjektů dědické smlouvy narážela na dobré mravy nebo byla krutá či bezohledná (§ 2 odst. 2, 3 OZ). Pluralitu stran dědické smlouvy předpokládá i čl. 3 odst. 1 písm. b) evropského nařízení o dědictví, podle kterého se dědickou smlouvou vytváří, mění nebo ruší práva k budoucí pozůstalosti nebo k budoucím pozůstalostem jedné či více osob, které jsou smluvními stranami. S ohledem na zásadu in favorem negotii (§ 574 OZ) se tak nabízí jednoduchá otázka, co vlastně pluralitě stran dědické smlouvy brání.[25]

a) Pluralita třetích osob povolaných za dědice nebo odkazovníky

Pozastavme se nejprve nad pluralitou smluvních dědiců či odkazovníků jako třetích osob. Že by § 1582 zakazoval povolat za dědice víc třetích osob než jednu, nelze ze zákona rozumně dovodit – proč by např. nemohl zůstavitel uzavřít s jedním ze svých dvou dětí dědickou smlouvu, kterou povolá za dědice svého domu obě děti, každé k jedné polovině, resp. proč by jej zákon nutil uzavírat dvě dědické smlouvy, kterými by povolal separátně každé své dítě za dědice poloviny domu? Takový závěr se neuplatňuje ani u závěti a není patrný důvod, proč by se u dědické smlouvy uplatnit měl, i s ohledem na větší akcentaci pořizovací svobody zůstavitele občanským zákoníkem.

b) Pluralita druhých smluvních stran

Pokud přijmeme závěr, že dědickou smlouvou je možné povolat za smluvní dědice víc třetích osob, pak ovšem nejspíš dospějeme v návaznosti na to i k dalšímu závěru, že není ani důvod, proč by tito smluvní dědicové nemohli vystupovat rovnou v roli druhých smluvních stran. Budou-li totiž např. otec se dvěma dětmi chtít uzavřít shora uvedenou dědickou smlouvu, kterou otec povolá v jedné listině každé z dětí za smluvního dědice poloviny domu, a zákon by jim v tom měl bránit, dosáhnou stejného výsledku i uzavřením dvou dědických smluv s každým dítětem samostatně, eventuálně je možné toho docílit i uzavřením dědické smlouvy s jedním z dětí, kterou bude povoláno za dědice druhé dítě jako třetí osoba (nemá-li např. samo způsobilost pořídit dědickou smlouvu jako smluvní strana), a opačně pak podobnou dědickou smlouvu s druhým z dětí. Dovozovat zákaz plurality druhých smluvních stran v jedné dědické smlouvě se tak jeví jako zbytečný. Názor o možné pluralitě smluvních dědiců jako druhých smluvních stran zastávají i Svoboda a Klička nebo Šešina, Muzikář a Dobiáš.[26]

c) Pluralita zůstavitelů

Podobně nelze dovodit ani neplatnost dědické smlouvy uzavřené více zůstaviteli, např. manželi povolávajícími za jediného dědice své dítě. Zákon to výslovně nezakazuje a § 1496 o zákazu společné závěti se na dědickou smlouvu, s ohledem na její nejméně dvoustranný charakter, analogicky aplikovat nemůže (viz výše).[27] Těžko se hledá i účel, který by měl zákaz vícestranných dědických smluv naplňovat – ochranu zůstavitele ani druhé smluvní strany zde spatřovat nejspíše nemůžeme, protože právní postavení stran vícestranné dědické smlouvy by se mohlo zhoršit oproti dvoustranným dědickým smlouvám snad jen ztížením možnosti dědickou smlouvu zrušit dohodou nebo pořízením závěti, protože by musela být zrušena se souhlasem všech smluvních stran – tato skutečnost však bude pravidelným důvodem, proč vůbec zájemci o uzavření vícestranné dědické smlouvy uvažují, a omezenou možnost zrušení vícestranné dědické smlouvy budou pravděpodobně očekávat a požadovat.

Švýcarská literatura vnímá vícestrannou dědickou smlouvu se dvěma a více zůstaviteli někdy jako víc dědických smluv obsažených v jedné listině, jindy jako jednotné právní jednání, obsahující pouze víc pořízení pro případ smrti, a zamýšlí se nad jejich vzájemnou vázaností. Dle Breitschmida a v podstatě i dle Hrubesch-Millauerové lze u dědických smluv pořízených více zůstaviteli v jedné listině dovodit s pomocí domněnky jejich korespektivitu, tedy že všechny dědické smlouvy vycházejí z téhož skutkového základu, jejich strany jsou dědickými smlouvami vázány navzájem a není možné jednostranné zrušení některé z dědických smluv obsažených v jedné listině ani po smrti jednoho ze zůstavitelů. Strany se však mohou dohodnout i jinak. Vícestranná dědická smlouva pořízená několika zůstaviteli je proto někdy považována za synallagmatickou smlouvu v širším smyslu. Platnost dědických smluv obsažených v jedné listině je však nutné posuzovat samostatně.[28] V českém právním prostředí se zatím nejblíže švýcarskému náhledu dostali jednak Bílek, který považuje za platnou dědickou smlouvu, kterou se dvě osoby povolají vzájemně za dědice, a vnímá ji jako dvě dědické smlouvy obsažené v jedné listině, a jednak Svoboda a Klička, kteří považují za platnou i vícestrannou dědickou smlouvu s několika zůstaviteli, přestože její uzavření rozhodně nedoporučují z praktických důvodů.[29] Podobné závěry o korespektivitě dědické smlouvy více zůstavitelů jako ve Švýcarsku bude nejspíše možné obvykle učinit i v poměrech OZ, neboť lze očekávat, že pravidelně bude více zůstavitelů uzavírat dědickou smlouvu v jedné listině právě kvůli vzájemné vázanosti a nemožnosti zrušit povolání za dědice jenom některými ze smluvních stran. Případy, kdy bude možné předpokládat, že by k uzavření takové vícestranné dědické smlouvy několika zůstaviteli došlo i nezávisle na vzájemné vázanosti jednotlivých ujednání, budou v praxi jistě výjimkou – v takových vzácných případech nebude možné dovodit vzájemnou vázanost dědických smluv obsažených v jedné listině a i některý ze zůstavitelů patrně bude moci dohodou s druhou smluvní stranou „svou“ dědickou smlouvu zrušit. K tomu lze doplnit, že obdobné závěry mohou platit i pro případ částečné neplatnosti dědické smlouvy, pokud lze dovodit takovou vůli stran – bude-li část dědické smlouvy s pluralitou subjektů neplatná, avšak oddělitelná od ostatního obsahu, nezpůsobí to dle § 576 OZ neplatnost celé dědické smlouvy, pokud bude možné předpokládat, že by k uzavření takové dědické smlouvy došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, a zároveň nelze-li dovodit vůli stran ke vzájemné vázanosti jednotlivých pořízení obsažených v jedné listině. Ukáže-li se tedy jako neplatné povolání smluvního dědice jedním ze zůstavitelů (např. kvůli jeho omezené svéprávnosti), znamená to pravidelně neplatnost dědické smlouvy jako celku, avšak povolání smluvního dědice druhým zůstavitelem může být za určitých podmínek zachováno, stejně tak jako neplatné povolání jednoho ze smluvních dědiců nemusí vždy nevyhnutelně vyvolat neplatnost i ohledně povolání jiných dědiců či smluvních odkazovníků.

4) Náhradnictví a svěřenské nástupnictví v dědické smlouvě

Ačkoli náhradnictví a svěřenské nástupnictví je systematicky poněkud nepochopitelně zařazeno do oddílu o závěti (§ 1507–1524 OZ),[30] samotný zákon nebrání analogické aplikaci těchto ustanovení i na dědickou smlouvu; možnost sjednání náhradníků nebo svěřenských nástupců v dědické smlouvě podporují i její závazkové prvky (smluvní autonomie stran) a zároveň to není ani v rozporu s jejím dědickoprávním charakterem. V aktuální české literatuře připouštějí možnost sjednání nástupnictví dědiců a svěřenských nástupců v dědické smlouvě Klein, Šešina, Muzikář a Dobiáš;[31] Bílek výslovně uvádí náhradnictví (byť takové ujednání považuje za smlouvu ve prospěch třetího).[32] Není správný Dvořákův názor, že svěřenské náhradnictví v dědické smlouvě představuje pouze testamentární, tedy jednostranně odvolatelné pořízení[33] – Dvořák zde odkazuje na Mayra, který však – přirozeně – vychází z rakouského modelu dědické smlouvy uzavíratelné jen mezi manželi a z většinového přesvědčení rakouské právní teo­rie, že třetí osobu lze v dědické smlouvě povolat pouze jednostranně odvolatelným způsobem, ať už jde o povolání přímé, nebo povolání za náhradníka či svěřenského nástupce.[34]

Výklad historický a komparativní

K pochopení úpravy dědické smlouvy jako celku v novém občanském zákoníku je vhodné zpětné ohlédnutí za vývojem návrhu paragrafového znění. Původní návrh z roku 2003 vycházel v podstatě komplexně z rakouského vzoru (je možné celkem pohodlně rozklíčovat, která současná ustanovení odpovídají kterým paragrafům ABGB, potažmo návrhu občanského zákoníku z roku 1937). Právě tehdejší § A469, odpovídající dnešnímu § 1592, byl téměř doslovně převzat z § 441 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (odst. 1 též v podstatné míře odpovídá § 1249 ABGB) a tvořil první a základní ustanovení o dědické smlouvě, neboť možnost uzavřít dědickou smlouvu se předpokládala výlučně pro manžele nebo snoubence pod podmínkou uzavření manželství. Z uvedeného důvodu logicky neobsahovalo ustanovení ani výslovnou zmínku o možnosti povolat za smluvního dědice nebo odkazovníka i třetí osobu. Teprve roku 2005 převážila liberálnější švýcarská koncepce dědické smlouvy (zejména čl. 494 ZGB)[35] a její subjektivní rozsah byl rozšířen též na osoby nesezdané, s možností povolat za smluvní dědice nebo odkazovníky i třetí osoby. Nedůslednost provedení této koncepce však zapříčinila mj. to, že § A469 byl bez zásadnějších změn v textu pouze odsunut jako zvláštní ustanovení o dědických smlouvách uzavíraných mezi manželi, kde zůstal vězet v podobě dnešního § 1592 OZ jako nepotřebné a matoucí rakouské reziduum, jehož obsah je možné bez obtíží dovodit výkladem z jiných ustanovení.[36] Původní rakouský obsah zůstal i některým dalším ustanovením.[37] Tvrzení důvodové zprávy, že současná česká úprava přejímá obsah čl. 512 a násl. a čl. 534 a násl. ZGB, se tak blíží pravdě jen částečně. Přesto však s ohledem na vývoj kodifikačních prací a zjevný příklon zákonodárce ke švýcarské koncepci, vyjádřený výslovně i v důvodové zprávě, je třeba v případě interpretačního konfliktu mezi rakouským a švýcarským přístupem upřednostnit švýcarský, neboť k tomu zjevně od roku 2005 směřovala vůle zákonodárce, byť legislativně poněkud nedotažená.

Švýcarská (čl. 494 odst. 1 ZGB)[38] a zároveň i německá (§ 1941 BGB)[39] právní úprava stanoví sice odlišnými slovy, ale obsahově totéž co § 1582 OZ. Ani ZGB a BGB výslovně neuvádějí, že by dědickou smlouvu mohlo uzavírat více zůstavitelů s více druhými smluvními stranami, ZGB ani neuvádí, že by se strany mohly povolat za dědice vzájemně (na rozdíl od BGB, který tuto variantu předvídá v § 2298), a přesto jsou takové závěry přijímány tamější doktrínou.

Ve Švýcarsku je široká možnost sjednávání dědických smluv co do jejich subjektů přijímána jednoznačně a dlouhodobě. Tuor už ve 20. letech připouští uzavření dědické smlouvy více než dvěma stranami a jako konkrétní příklady uvádí dědickou smlouvu uzavřenou mezi zůstavitelem a všemi osobami, které by jinak přicházely v úvahu jako dědicové ze zákonné posloupnosti, nebo dědickou smlouvu uzavřenou více zůstaviteli s jednou nebo více dalšími smluvními stranami (např. dědická smlouva uzavřená mezi třemi sourozenci, kteří se vzájemně ustanovují za smluvní dědice a pro případ předemření některého z nich ustanovují jediným smluvním dědicem celé pozů­stalosti přeživšího sourozence).[40] Druey uvádí, že počet smluvních stran dědické smlouvy není omezen na dvě a že jejich právní postavení může být i kumulováno. Jako příklad uvádí dědickou smlouvu, kterou uzavírá otec v pozici zůstavitele se svou manželkou a dvěma dětmi v pozici druhých smluvních stran ve prospěch svého třetího nezletilého dítěte v pozici třetí osoby.[41] Dle Breitschmida představuje dědická smlouva dvou- nebo vícestranné právní jednání, které uzavírá jeden nebo více zůstavitelů s jednou nebo více smluvními stranami, přičemž mohou povolat za dědice i jednu nebo více třetích osob. Pořizuje-li dědickou smlouvu více zůstavitelů, jedná se o několik samostatných dědických smluv obsažených v jedné listině, které se mohou i vzájemně podmiňovat, avšak jejich platnost je třeba přezkoumávat samostatně. Breitschmid pak dovozuje domněnku korespektivity vícestranných dědických smluv, jak bylo uvedeno výše, a vzájemnou vázanost stran, které nemohou některou z dědických smluv obsažených v jedné listině jednostranně zrušit ani po smrti jednoho ze zůstavitelů.[42] Švýcarská literatura i judikatura dlouhodobě připouštějí i náhradnictví a svěřenské nástupnictví v dědické smlouvě.[43]

Také v Německu je přijímán názor, že dědickou smlouvu může uzavřít i více zůstavitelů s jednou „druhou smluvní stranou“ a obráceně; každá smluvní strana může být zároveň zůstavitelem i druhou smluvní stranou.[44] Ustanovení § 2298 BGB se přímo týká vzájemných dědických smluv a stanoví vyvratitelnou domněnku, že nicotnost nebo odstoupení od pořízení jedné smluvní strany vyvolá zánik celé dědické smlouvy. V dědické smlouvě lze sjednat i svěřenské nástupnictví.[45]

Závěr

Ačkoli se lze v současné české literatuře někdy setkat s restriktivními názory týkajícími se subjektivního rozsahu dědické smlouvy, je třeba tyto překonat a dospět k široké volnosti stran uzavírajících dědickou smlouvu co do plurality stran i možnosti kombinace jejich právních pozic v dědické smlouvě, což bude jistě vítáno právní praxí. Zákon přes své dosti nedokonalé znění a nejasnou systematiku, která je matoucí zejména ve vztahu § 1592 k obecnému § 1582 OZ, ve skutečnosti neobsahuje výslovný zákaz mnohostranné dědické smlouvy a kumulace více zůstavitelů, druhých smluvních stran i třetích osob v jediné dědické smlouvě (či snad více dědických smlouvách obsažených v jedné listině), nezakazuje výslovně ani vzájemné povolání za dědice i jiným stranám než manželům, snoubencům a registrovaným partnerům, a těm naopak nebrání, aby dědickou smlouvou povolali za dědice i třetí osobu. Nebrání tomu ani smysl a účel zákona, resp. těžko se lze dobrat důvodů, proč by se měl subjektivní rozsah dědické smlouvy vykládat restriktivně, zejména když dědická smlouva má částečně závazkový charakter a je třeba výrazněji akcentovat i smluvní volnost stran. Opačný závěr směřující k neplatnosti shora uvedených dědických smluv by mohl narážet na ústavní pořádek a zásady občanského zákoníku.[46] Na tomto základě lze dospět analogicky i k možnosti sjednat v dědické smlouvě náhradnictví a svěřenské nástupnictví.

Velmi volný subjektivní rozsah dědické smlouvy je přijímán i ve státech s podobnou právní úpravou – ve Švýcarsku a Německu, přičemž právě švýcarská koncepce v české právní regulaci dědické smlouvy převažuje a byla zákonodárcem zamýšlena, i když pak nedůsledně promítnuta do textu zákona.

Je však nutné dodat, že více než dvoustranná dědická smlouva sice nebude neplatná, s dědickou smlouvou uzavřenou dvěma a více zůstaviteli však mohou nastat problémy praktického rázu – zejména s ohledem na možnost zápisu takové dědické smlouvy do Evidence právních jednání pro případ smrti vedené Notářskou komorou ČR podle § 35b zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu.

• Štítky:
• 2019