Darování pro případ smrti – kam s ním?

Mgr. Ondřej Drachovský

Občanský zákoník účinný od ledna 2014 (dále „o. z.“) přinesl vzkříšení několika tradičních právních institutů z pomyslného legislativního popela. Jedním z nich je i darování pro případ smrti,[1] které – ač ke své platnosti nevyžaduje formu veřejné listiny – velmi úzce souvisí s notářskou činností. Metaforické označení tohoto institutu za trojského koně dědického práva[2] je pro vyjádření postavení darování pro případ smrti v tuzemské právní úpravě výstižnější než sebepodrobnější rozbor jeho vazeb na dědickoprávní úpravu. Současná podoba právní úpravy donationis mortis causa je (stejně jako onen bájný dřevěný kůň) rovněž danajským darem od zákonodárce pro praxi, která musí řešit problémy plynoucí ze současné legislativní podoby rozebíraného institutu. V tomto článku se tak pokusím poskytnout praktický návod, jak tohoto koně zkrotit.[3]

Podobnost darování pro případ smrti a dědické smlouvy je patrná na první pohled. Vzájemná provázanost právních úprav těchto dvou institutů je natolik významná, že by měla být brána na zřetel jakýmkoli zákonodárcem, který se hodlá zabývat kterýmkoli z nich. Jak známo, našemu zákonodárci se to příliš nepodařilo.[4] Může darování pro případ smrti poskytnout určité výhody oproti dědické smlouvě? Odpověď na tuto otázku je poněkud složitější, pokusím se ji nalézt v rámci rozboru hlavních rozdílů obou srovnávaných institutů.

Darování pro případ smrti jako převod vlastnického práva pro případ smrti, nezávislý na ingerenci soudu

Jako první se nabízí odchylka, kterou lze označit za nejvíce do očí bijící, která spočívá v rozdílných formálních požadavcích na to které právní jednání.[5] Dále lze uvést, že darování pro případ smrti vede k singulární sukcesi, kdežto dědická smlouva obecně[6] znamená sukcesi univerzální. Jedním z důsledků této skutečnosti je, že předmět darování pro případ smrti v některých případech netvoří součást pozůstalostního majetku, a není tudíž v pozůstalostním řízení vůbec projednáván.[7] Z toho vyplývá jedna z výhod darování pro případ smrti (která by mohla být ještě umocněna zpřísněním formálních požadavků), a sice že obdarovaný v takovém případě může s předmětem darování neomezeně disponovat, aniž by musel čekat na výsledek pozůstalostního řízení či získat souhlas pozůstalostního soudu dle § 1679 odst. 2 či § 1680 o. z.[8] To je nesporná výhoda. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že se tato výhoda týká jen relativně úzkého okruhu potenciálních předmětů darování, zřejmě nejčastěji by se mohlo jednat o automobily, případně podíly v obchodních korporacích.

Darování pro případ smrti jako doplněk dědické smlouvy

Rozdíl patrně panuje též ohledně rozsahového omezení darování a dědických smluv. Zde spatřuji další z možných využití darování pro případ smrti, a to konkrétně v možnosti vyhnout se nechvalně proslulému pravidlu o tzv. volné (čisté) čtvrtině (§ 1585 odst. 1 o. z.). Úprava darování také obsahuje určité omezení rozsahu majetku, jímž může být disponováno, a sice v § 2058 odst. 1 o. z. Z tohoto ustanovení vyplývá možnost darovat třeba i všechen současný majetek (plus polovinu majetku v budoucnu nabytého). Nenabude-li dárce poté, co dojde k uzavření smlouvy o darování pro případ smrti, žádný majetek, může být takto mortis causa disponováno veškerými jeho aktivy.[9] Eventuálně přichází v úvahu možnost kombinace darování pro případ smrti ohledně veškerého dárcova (současného) majetku a dědické smlouvy ohledně veškerého majetku nabytého v budoucnu.

Nepřesáhne-li hodnota majetku nabytého po uzavření darovací smlouvy tři čtvrtiny celku, lze takto dosáhnout stavu, kdy veškerý majetek určité osoby v případě její smrti nabude jedna osoba, a to výlučně na základě dvoustranných (tj. jednostranně v zásadě neodvolatelných) právních jednání. Osobně mám za to, že existuje společenská poptávka po možnosti dosáhnout takového stavu. Toto řešení – třebaže není úplně elegantní – pokládám za vhodnější než kombinaci pořízení dědické smlouvy a dvou závětí. Jedna z výhod mnou proponovaného řešení spočívá v tom, že jak darování, tak dědická smlouva patrně mohou být učiněny na jedné listině. Toto řešení se rovněž jeví jako lepší než pořízení dědické smlouvy ohledně celého majetku a spoléhání se na konverzi ve smyslu § 1591 o. z. či na to, že se oprávněná osoba nedovolá neplatnosti takové smlouvy.[10]

Je nicméně zapotřebí upozornit, že – má-li být smyslem volné čtvrtiny alespoň částečné zachování pořizovací volnosti – může být postup naznačený v předchozím odstavci považován za obcházení zákona.[11] V duchu zásad in favorem negotii a autonomie vůle, vlajkových lodí civilního práva, se nicméně domnívám, že takový závěr by nebyl správný. Nepovažuji za správné, abychom paternalistickým výkladem pohřbili v zásadě jedinou možnost, jak de lege lata smluvní cestou (se všemi důsledky plynoucími ze zásady pacta sunt servanda) pro případ smrti disponovat s veškerým majetkem ve prospěch jedné konkrétní osoby, typicky manžela.

Jde-li o darování veškerého majetku pro případ smrti, dospívám k závěru, že je takovou dispozici nutné posoudit jako zastřenou dědickou smlouvu. Je tedy podle mého nezbytné, aby bylo učiněno ve formě veřejné listiny. Tento závěr opírám o ústavněprávní argumentaci. Mám za to, že možnost disponovat s veškerým majetkem pro případ smrti v pouhé písemné formě, či dokonce na základě generální plné moci, skýtá velký potenciál zneužitelnosti.[12] Navíc by taková možnost odporovala požadavku vnitřní bezrozpornosti právního řádu, jenž pro všechny, třebaže drobné (např. odkaz) dispozice pro případ smrti vyžaduje zpřísněné formální požadavky. Rovněž z komparativního hlediska je podobně liberální úprava formálních požadavků pro právní jednání s účinky mortis causa ojedinělá.[13] Požadavky na formu těchto právních jednání přitom zdaleka nejsou samoúčelné. Naopak představují významnou garanci právní jistoty. Dárce může být vyššího věku, zranitelný a snadno manipulovatelný, pouhý jeden jeho podpis je snadno padělatelný a jeho pravost (zvláště po jeho smrti) velmi obtížně ověřitelná – nehledě k tomu, že v průběhu života se podpis může i několikrát změnit. Ve světle shora uvedeného soudím, že darování celého majetku pro případ smrti je možné, leč zásadně toliko ve formě notářského zápisu,[14] neboť notář je dostatečným garantem toho, že vůle osob zúčastněných na darování (zejména dárce) byla skutečná, svobodná, prosta omylu a vážná a že totožnost těchto osob byla náležitě zjištěna.

Konečně lze upozornit na vývoj právního diskursu v sousedním Rakousku k otázce analogické aplikace pravidla o volné čtvrtině na darování pro případ smrti. Začněme od konce. S účinností od 1. 1. 2017 došlo k výslovnému omezení maximálního rozsahu darování pro případ smrti na tři čtvrtiny, a to skrze odkaz na pravidlo o volné čtvrtině.[15] V kontextu naší právní úpravy je nicméně zajímavější úprava předchozí, neboť § 956 ABGB (ve znění do nabytí účinnosti uvedené novely) byl hlavní předlohou našeho § 2063 o. z. Již před rokem 2017 dovozoval W. Zankl[16] aplikovatelnost pravidla o volné čtvrtině, a to na základě argumentu a minori ad maius.[17] Má-li tzv. volná (čistá) čtvrtina zabránit popření testovací svobody, měla by chránit též autonomii smluvní a vlastnickou.[18] Na straně druhé však stojí několik protiargumentů, jež osobně považuji za přesvědčivější. Analogická aplikace by vedla k nedůvodnému rozlišování mezi darováními mezi živými a pro případ smrti.[19] Zatímco darování veškerého majetku inter vivos by bylo možné bez dalšího, mortis causa by se vztahovalo jen na tři čtvrtiny. Dále je argumentováno tím, že darování veškerého majetku neomezuje privátní autonomii více než dědická smlouva, neboť dárci není bráněno v nabývání dalšího majetku, s nímž následně může nakládat zcela dle libosti (včetně jeho darování jiné osobě), případně pořízení pro případ smrti o něm.[20]

Darování pro případ smrti jako cesta k obcházení práv nepominutelných dědiců[21]

Další palčivou otázkou, která nesmí být v tomto článku opomenuta, je vztah darování pro případ smrti a povinného dílu. Skutečně lze darováním pro případ smrti legálně obejít úpravu vydědění a zkrátit práva nepominutelných dědiců? V této souvislosti považuji za důležité zmínit rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, jenž z věty zaručující dědění dovodil ústavněprávní ochranu nepominutelných dědiců.[22] Soudím tudíž, že k jakémukoli zásahu do práva nepominutelných dědiců je nezbytné přistupovat s vědomím těchto ústavněprávních souvislostí (srov. § 2 odst. 1 o. z.).

Tradičním institutem chránícím nepominutelné dědice je kolace (započtení na povinný díl či dědický podíl). Pokud by byl pro případ smrti obdarován nepominutelný dědic, započítává se hodnota daru na jeho povinný díl – darování pro případ smrti totiž lze podřadit pod pojem jiného zůstavitelova opatření ve smyslu § 1660 odst. 1 o. z.[23] Pakliže by byl obdarován dědic běžný, přichází v úvahu aplikace § 1664 o. z., jenž umožňuje soudu provést započtení darování pro případ smrti, pokud by jinak hrozilo neodůvodněné znevýhodnění nepominutelného dědice. Kolace je tedy způsobilá ochránit nepominutelné dědice proti darováním pro případ smrti, leč jen tehdy, byla-li obdarována osoba, která je nepominutelným či běžným dědicem a zároveň nebyl-li darován veškerý majetek, potažmo jeho podstatná část.[24] Kolace totiž zásadně nezakládá povinnost něco vydat (§ 1658 o. z.).

Je-li obdarována osoba, která není dědicem, je nutné uvažovat o tom, zda, případně jak se darování pro případ smrti zohledňuje při výpočtu výše povinného dílu. Podle § 1656 o. z. se při stanovení povinného dílu nebere zřetel na odkazy a jiné závady vznikající z pořízení pro případ smrti. Osobně se přikláním k extenzivnímu výkladu naposledy citovaného ustanovení. Ačkoli tedy darování pro případ smrti není pořízením pro případ smrti proprio sensu, při stanovení výše povinného dílu na něj nemá být brán zřetel.[25]

Východiskem pro tento závěr je jednak judikatura přijatá za účinnosti ABGB na našem území,[26] jednak část pozdější rakouské doktríny, které zastávaly stanovisko, že s neodvolatelným darováním pro případ smrti se při výpočtu povinného dílu pracuje obdobně jako s odkazy.[27] S tímto se ztotožňuji, vycházeje z principu koherence právního řádu, z něhož vyplývá nepřípustnost toho, aby jediný institut zcela popíral ucelený komplex institutů jiných, aniž by pro to byla výslovná (jednoznačná) zákonná opora. S vědomím ústavněprávních konotací proto soudím, že dokud nebude zákonodárcem či soudy jednoznačně deklarována změna paradigmatu na poli ochrany nepominutelných dědiců, měla by se právní úprava v pochybnostech vykládat ve prospěch této ochrany. Je-li mortis causa obdarována osoba, která není dědicem, mělo by se takové darování projevit snížením dědických podílů, nikoli snížením povinných dílů.

Je však zapotřebí zdůraznit, že uvedená interpretace nepominutelným dědicům pomůže výhradně v těch případech, kdy existuje nějaká pozůstalost a nějací další (běžní) dědici. Pakliže dojde k darování veškerého majetku ve prospěch osoby, která není dědicem, mohou se nepominutelní dědici domáhat ochrany patrně pouze s odkazem na princip poctivosti a zákaz zneužití práva, dobré mravy, eventuálně již zmíněnou Listinu.[28] Rovněž pro případ, kdy je předmětem darování pro případ smrti věc, k níž se vlastnické právo nabývá účinností smlouvy, neposkytuje výklad popsaný v předchozích odstavcích nepominutelným dědicům takřka žádnou ochranu. Takové věci totiž nejsou součástí pozůstalosti, a tudíž ani základu pro výpočet výše povinného dílu. Lze tak shrnout, že darování pro případ smrti skutečně představuje určitou možnost, jak se alespoň zčásti vyhnout nárokům nepominutelných dědiců, aniž by bylo nutné je vydědit či darovat majetek již za života (ve lhůtě tří let před smrtí).[29]

SUMA SUMÁRUM

Otázka použitá v názvu tohoto příspěvku neměla za cíl evokovat, že by snad darování pro případ smrti mělo být odpadem. Bylo by nesprávné zakončit veškeré úvahy o darování pro případ smrti konstatováním, že tento institut patří do „legislativního kontejneru“. Ačkoli bychom se totiž bez tohoto institutu nejspíše obešli, už ho v právním řádu máme, a měli bychom se proto zamýšlet, zda pro něj můžeme nalézt určité uplatnění. Po poměrně dlouhých úvahách jsem dospěl k závěru, že současná podoba právní úpravy darování pro případ smrti, třebaže ne úplně šťastná, skýtá určitý potenciál využitelnosti. Chceme-li pro případ naší smrti umožnit určité osobě disponovat s určitou věcí nezávisle na pozůstalostním řízení, poskytuje nám darování pro případ smrti poměrně vhodný nástroj. Snad ještě větší potenciál lze spatřovat v pořízení darování pro případ smrti vedle dědické smlouvy.

Na patrně vůbec nejzajímavější otázku vztahu darování pro případ smrti a povinného dílu de lege lata nelze nalézt snadnou odpověď. Proto závěrem apeluji na zákonodárce, aby se zamyslel nad koncepcí úpravy nepominutelných dědiců, a zvolil jednoznačný příklon k užší ochraně (např. zúžením jejich okruhu), či naopak širší (např. zakotvením tradičního institutu vrácení daru pro zkrácení povinného dílu).[30] Jistě, tuto otázku mohou vyřešit rovněž soudy, to však – vzhledem k tomu, že současná úprava umožňuje tisíc a jeden obhajitelný výklad – nepovažuji za žádoucí. Lze tak shrnout, že dokud zákon pro darovací smlouvu pro případ smrti nevyžaduje formu veřejné listiny, nelze darování pro případ smrti jako vhodný prostředek k uspořádání majetkových poměrů mortis causa příliš doporučit.

Pár slov k návrhu dílčích změn úpravy darování v o. z. aneb kudy rozhodně ne

Po napsání textu uvedeného shora mi redakční rada zaslala legislativní návrh, jenž se významně dotýká institutu, jemuž je zasvěcen tento příspěvek. Ustanovení § 2063 má nově znít: „Je-li darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, předmět daru se nepovažuje za součást pozůstalosti. Dědicové nemají právo dar odvolat. Dar vydá obdarovanému ten, kdo má věc u sebe. Tím není dotčen § 2057.“ Taková úprava by sice některé otázky vyřešila, zároveň by však vyvolala dlouhou řadu otázek nových. Zásadním nedostatkem návrhu je absence zpřísnění formálních požadavků na takovou darovací smlouvu, a to za současného zvýšení atraktivity předmětného institutu. Toto zatraktivnění plyne především z toho, že jednoznačným důsledkem takové úpravy by bylo výrazné popření ochrany nepominutelných dědiců. Jak již bylo předznamenáno výše, proti koncepční změně ochrany nepominutelných dědiců nic nemám. Nemyslím si však, že by k ní mělo dojít takto paušálně a navíc skrze institut závazkového práva, na nějž nejsou kladeny zvýšené formální požadavky.

Jako nejproblematičtější se mi jeví závěr první věty navrhovaného znění. Pakliže totiž předmět darování pro případ smrti nebude považován za součást pozůstalosti, bude jedinou větou v zákoně významně ohrožena celá úprava dědického práva, jakož i koncepce nabývání vlastnického práva. Jak by se měl zachovat soudní komisař, jemuž bude předložena listina označená jako darování pro případ smrti, jejímž předmětem bude darování veškerého majetku zůstavitele? Budou se všechna taková pozůstalostní řízení zastavovat? Co když po letech vyjde najevo, že taková listina byla padělaná? Bude se pak celý majetek projednávat dodatečně? A co když mezitím bude veškerý majetek původně patřící zůstaviteli zcizen takto neplatně obdarovanou osobou? Jak bude na základě takové smlouvy proveden vklad do kata­stru nemovitostí, když nebudou existovat právní nástupci zůstavitele, kteří by mohli podepsat souhlasné prohlášení dle § 66 katastrální vyhlášky? Sečteno, podtrženo – tento návrh vede k významnému ohrožení veřejného pořádku, a jeho schválení v tomto znění by tedy rozhodně nebylo žádoucí.

Opuštění rozlišování darování pro případ smrti na pravé a nepravé na první pohled tak problematické není. Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že vzdání se práva dar odvolat má svůj smysl, a sice jako varování dárce před závažností takové dispozice. Toto varování lze považovat za jakousi malou náplast na obrovské ráně, kterou je stižen český právní řád současnou úpravou formálních požadavků na darování pro případ smrti.

Další dvě nově doplněné věty lze označit za superfluum. Dědici (a to ani dědici nepominutelní) totiž s velkou pravděpodobností nemají právo odvolat dar ani de lege lata. Doplnění této věty by snad mohlo být vyloženo jedině tak, že dárcovi dědicové nemohou dar odvolat ani z důvodu nevděku dle druhé věty § 2075 odst. 1 o. z. Takový výklad je však nesmyslný.

Všem, kteří si při čtení tohoto příspěvku připadají, jako by sledovali kolotoč, se omlouvám. Uznávám, že se takřka s periodickou přesností točím okolo téhož leitmotivu. A ač vnímám, že pro většinu odběratelů tohoto periodika je tato idea samozřejmá, považuji ji za natolik důležitou, že ji naposledy zdůrazním. Veškeré úvahy o změně úpravy darování pro případ smrti (pomineme-li její derogaci) musí začínat změnou požadavků na formální náležitosti takového darování.

• Štítky:
• 2019