JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.: „Jeden z problémů dnešního světa spočívá v tom, že lidé věří tomu, že složité problémy mají jednoduchá řešení.“

Jsme velmi rádi, že časopisu Ad Notam poskytla rozhovor soudkyně Ústavního soudu JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.

Vážená paní doktorko, na úvod pár zvídavých otázek, a sice čím jste chtěla být, když jste byla malá? Lákalo Vás právo již v raném věku? Vždy jste toužila po tom být soudkyní? Je známo, že jste byla činná i v advokacii.

Rozhodnutí pro studium práva nebylo vyústěním mých dětských snů. Nepocházím ani z tradiční právnické rodiny, maminka byla psychiatrička, táta geolog, babička středoškolská profesorka češtiny a dějepisu a dědeček chemický inženýr. Lákaly mne takové obory jako teorie literatury nebo sociologie. Pro výběr studia práv mne vlastně přesvědčila maminka. Vysvětlila mi, že je to užitečné řemeslo podobné medicíně, její pacienti třeba měli často potíže s nějakými úředními záležitostmi, s nimiž bych jim jako právnička mohla pomoci a tak být užitečná. Fakultu jsem absolvovala ještě před revolucí, a byť jsem byla premiantka (s červeným diplomem a úspěchy ve studentské vědecké činnosti), tak pro mne nebylo místo ani na fakultě, kde jsem si přála zůstat, ani u soudu nebo v advokacii, nebyla jsem totiž v komunistické straně ani neměla žádného vlivného přímluvce. Tak jsem nastoupila jako právnička na krajské hygienické stanici. Brzy po revoluci jsem práci na katedře ústavního práva získala, ale pak mne přitáhla nabídka spolužáků na vytvoření společné advokátní kanceláře. Devadesátá léta byla taková, chtěli jsme se účastnit dynamických změn. Zastupovala jsem jak velké obchodní případy, tak i opoziční senátory při návrzích na zrušení některých zákonů (např. volebního zákona v době opoziční smlouvy, zákona o církvích, zákona o jezech na Labi, revotace obchodního zákoníku nebo neústavního zákonného přílepku). Advokátkou jsem byla přes patnáct let, potom mi Josef Baxa nabídl místo na Nejvyšším správním soudu, asi s ohledem na některé případy, které jsem právě před jeho soudem zastupovala či díky mé zkušenosti z Legislativní rady vlády.

Na Ústavním soudu České republiky působíte od 7. 8. 2013. Předtím jste působila jako soudkyně Nejvyššího správního soudu. Co bylo pro Vás impulsem ucházet se o post soudce Ústavního soudu?

Zase to byla nabídka, která se nedala odmítnout. Někteří soudci Ústavního soudu (i předseda Rychetský a místopředsedkyně Wagnerová) si mne pamatovali z mé práce advokátky, zastupující před Ústavním soudem, působila jsem na brněnské katedře ústavního práva, vystupovala na konferencích. Podpořil mne i tehdejší předseda NSS Baxa. A když se vás takové osobnosti zeptají, zda byste nechtěla být soudkyní Ústavního soudu, zajímalo by mne, kdo by řekl ne. Pak už proběhlo setkání u prezidenta republiky, při němž nebyli proti mé nominaci ani tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová, ombudsman Varvařovský a nejvyšší státní zástupce Zeman. A jsem osudu i všem, kdo mne podpořili, vděčná za tuto práci. Je to náročné, odpovědné, ale mimořádně naplňující a zajímavé.

V současné době působíte jako vyučující na katedře ústavního práva a politologie brněnské právnické fakulty. Jak vnímáte zájem studentů o tento obor práva?

Umíte-li si představit ústavu jako dobře nastavený systém brzd a vyvážení mezi jednotlivými mocemi a katalog základních práv a svobod jako výraz společenské smlouvy, na jejímž základě je chráněn jednotlivec před státem či veřejnou mocí, pak studentstvo snad pochopí, že je ústavní právo užitečný obor. Ve čtvrtém ročníku navíc vyučujeme, jak psát ústavní stížnosti, takže studenti získávají teoretický základ i praktické dovednosti. Každoročně též spoluorganizuji pro zájemce i studentské moot courty, simulované soudní procesy, při nichž jsou studenti motivováni se připravovat velmi do hloubky pro konkrétní případ a vyzkoušet si budoucí profesní role. Při této soutěži se vystoupení nejlepších studentů vyrovnají kvalitním přednesům dobrých advokátů. Máme však i studenty, kteří jdou nejsnazší cestou, aby naším předmětem jen tak prošli bez větší námahy.

V čem si myslíte, že to má dnešní nastupující právnická generace těžší a v čem lehčí než absolventi z počátku 90. let?

Když jsme se někdy začátkem 90. let rozhodli založit moderně fungující advokátní kancelář, neměli jsme příliš mnoho vzorů či příkladů. Vzpomínám si, že jsme jako docela praktický návod považovali americký seriál Právo v Los Angeles, a z něj se učili, jak sjednávat obchody s klienty nebo komunikovat se zaměstnanci. Měli jsme jako poměrně mladí tak velké možnosti, ale s tím spojenou odpovědnost, nejistotu i riziko průšvihu. Teď mají mladí asi omezenější možnost svobodně začít samostatně podnikat a je i větší konkurence, ale zase se jim otevírá více možností získávat zkušenosti v zavedených firmách, najít si mentory, studovat a působit v zahraničí.

Co se Vám vybaví jako první, když se řekne slovo spravedlnost? Jaký je Váš názor na dodržování Ústavy a Listiny základních práv a svobod v České republice?

Spravedlnost vnímám jako jakýsi ideál, který asi v jeho plnosti nikdy nedosáhneme, ale o nějž musíme jako právníci i občané celý život usilovat. Právní stát vám musí zajistit férový proces, rovnost zbraní, ochranu základních práv každého jednotlivce. Ale spravedlnost? Určitě by třeba bylo spravedlivé, aby mělo každé dítě milující rodinu a šťastné zázemí. Ale jsou prostě děti, jimž to rodiče umí poskytnout, a děti, které tuto šanci nemají. Není to spravedlivé, ale musíme se pokusit, abychom i pro ně zajistili co nejlepší startovní podmínky. Vždycky se nám nepodaří pomocí práva dosáhnout spravedlnosti, ale musíme o to podle mne stále usilovat. A to, co zajistit umíme a musíme, to je férové zacházení s každým, padni komu padni.

Ohledně toho, jakou máme Ústavu a zejména Listinu základních práv a svobod. Vždycky se podívám na první článek Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech a říkám si, že to je program, jemuž stojí za to věnovat svůj život.

Jednou jste se vyjádřila, cituji: „Soudy by měly komunikovat s lidmi tak, aby pochopili, co po nich chceme, a dokázali realizovat svá práva. V českém právním prostředí a české společnosti je veliký problém, že právo je lidem nesrozumitelné a právní pomoc poskytovaná lidem není organizována dobře.” Měla byste nějaký nápad, jak tuto neblahou situaci řešit?

Jeden z problémů dnešního světa spočívá v tom, že lidé věří tomu, že složité problémy mají jednoduchá řešení. Tak to však není ani v tomto případě. Většina komplexních problémů musí být řešena sérií jednotlivých opatření, která se doplňují a situaci aspoň trochu zlepšují. Lidský přístup i schopnost komunikovat s lidmi ze všech sociálních vrstev a s různými hendikepy je určitě jedním z požadavků, jež by měl splňovat každý dobrý právník, zejména pokud jedná jménem státu. Advokáti, notáři i exekutoři by měli považovat za součást svých profesních etických standardů určité penzum práce pro bono, která může být velmi naplňující a užitečná i pro toho, kdo pomáhá. Stát by pak měl vytvořit takové podmínky, aby bylo možno právní poradenství poskytovat v souvislosti se sociální službou, protože tak bývá pro ty nejslabší lépe dostupná a vlastně i nejužitečnější. Ve svém věku už jsem dospěla k tomu, že je jednodušší a efektivnější změnit sám sebe a své chování než systém a pravidla. Takže problémy právního provozu a nízké důvěry lidí v právní systém stejně jako nespravedlnosti působené těm nejslabším může a měl by v konkrétní situaci vyřešit právě ten právník, který je v té situaci nablízku.

Od roku 2010 vykonáváte post zástupkyně členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise) za Českou republiku paní doc. JUDr. PhDr. Veroniky Bílkové, Ph.D., E.MA. Můžete nám, prosím, přiblížit fungování této komise a náplň její činnosti?

Benátská komise je jedním z orgánů Rady Evropy, jehož výstupy mají jen doporučující charakter, jejími členy jsou zejména akademici a soudci ústavních soudů a obracejí se na ni buď členské státy Rady Evropy, nebo její orgány (Parlamentní shromáždění či Evropský soud pro lidská práva). Vznikla začátkem devadesátých let, zejména aby poskytovala asistenci se změnami právního řádu pro země procházející přerodem k demokracii. Někdy se obrazně o Benátské komisi mluví jako o jakémsi nezávazném ústavním soudu Rady Evropy. Předmětem jejího posuzování bývají zpravidla zákony upravující nějaké zásadní ústavní a lidskoprávní otázky – volby, organizaci soudnictví, realizaci sdružovacího či shromažďovacího práva, ale třeba též nové ústavní texty. Já jsem v poslední době jako zpravodajka například řešila organizaci prokuratury v Polsku, nový zákon o správním soudnictví v Maďarsku, návrh nové lucemburské ústavy. Dále jsem třeba spolu se soudkyní německého Ústavního soudu Monikou Hermanns a rakouským ústavním soudcem a profesorem ústavního práva Christophem Grabenwarterem zpracovala doporučení pro využívání odlišných stanovisek evropskými ústavními soudy.

Kde se Vy osobně domníváte že je zdravá hranice vzdání se kompetencí ve prospěch nadnárodního subjektu – Evropské unie? Nejsou přílišné zásahy do právních systémů a fungování suverénních svrchovaných států spíše na škodu než ku prospěchu? Přece jenom každý členský stát Evropské unie má svoji historii, vlastní jazyk, životní úroveň a právní systém. Právě právní systémy v jednotlivých členských státech jsou značně odlišné a snahy o harmonizaci takto odlišných systémů mohou někdy působit až násilně, neproveditelně a kontraproduktivně.

Já jsem ve vztahu k Evropě spíše federalistka, mám pocit, že větší federace jsou lépe organizovány proti riziku diktatury než malé unitární státy. Všimněte si, že v moderní historii vidíme dva státy, které vždy odolaly riziku autokratů či diktátorů – Spojené státy americké a Švýcarsko, dvě typické federace. Bylo mi líto, že se rozpadla československá federace – vím, že naše národy nebyly stejné, třeba v roce 1946 ve volbách Slováci nedali (na rozdíl od české části) většinu hlasů komunistům, slovenská ekonomika byla po roce 1989 méně vhodná pro privatizaci než česká, ale umění demokracie je právě najít možnost soužití lidí, kteří jsou různí a kteří se učí respektovat jinakost ostatních. Vycházím dokonce z toho, že nejlepší je vnímat jinakost ostatních jako další obohacení, ne jako nějaké nebezpečí. V Evropě máme stejné základní hodnoty – ochranu základních práv a svobod jednotlivců, touhu po spravedlnosti, pravdě a míru i velmi podobná pravidla – v právu je to třeba respekt ke smlouvám a jejich dodržování či ochrana slabší strany.

Zkusme si znova přečíst Listy federalistů, jimiž v 80. letech 18. století Hamilton, Madison a Jay mimo jiné vysvětlili vhodnost federálního uspořádání pro tehdejší Spojené státy americké, i pro Evropu mi to přijde inspirativní. Jestli mi něco vadí v současné Evropské unii, tak je to její demokratický deficit, tedy právě to, že Evropský parlament pořád ještě není skutečným parlamentem a Evropská komise skutečnou vládou. Pokud se Evropě něco podaří, národní politici to prodají jako svůj úspěch, pokud jim cokoli nevyjde, třeba i ve vnitrostátní politice, tak se vymluví na Brusel. A populisté celé Evropy mohou lidem představovat Evropskou unii jako něco cizího a nebezpečného. Já považuji Evropskou unii i Radu Evropy za úžasný politický projekt, který zajistil, že je na našem kontinentu mír tak dlouho, jak nikdy dříve nebyl. A člověk, který zažil ostnaté dráty na hranicích, musí přece stejně jako já mít vždycky zázračný pocit, když může dojet do Vídně, Říma i Paříže, aniž by viděl pohraničníka či vytáhl z kapsy pas. Pro mne to tedy pořád malý zázrak je.

Nelze přehlédnout množství věcí, kterými se stíháte zabývat vyjma své práce. Máte nějaké doporučení pro zvýšení efektivity konání, případně prozradíte nějaké metody, které sama používáte?

Myslím, že je nejdůležitější dobře si vybrat svůj životní cíl či úkol, přinášející pocit uspokojení, štěstí či naplnění svého potenciálu. Pro mne třeba je to možnost mít vliv na věci kolem sebe a pomáhat lidem, a to můžete i jako advokátka, i jako soudkyně, ale asi nejvíce jako vyučující či mentorka mladých právníků a právniček. Na fakultě hodně podporuji dovednostní až zážitkové vzdělávání. Je mi třeba líto, že se u nás více neprosazují právnické kliniky při právnických fakultách. Jako nejdůležitější mi připadá, že se tam studentstvo sejde s lidmi, kteří nebyli tak šťastní a úspěšní jako oni, což obecně přispívá ke zvýšení společenské odpovědnosti mladých právních profesionálů a nalezení smyslu jejich studia a profesního života.

Na závěr poslední otázka. Jak vidíte budoucnost českých právnických profesí? Přežijí rok 2030?

Věřím tomu, že ano, ale že se jejich role změní. Jejich hlavní dovedností nebude schopnost naučit se zpaměti všechny zákony, jejich čísla a čísla paragrafů či memorovat jednotlivá pravidla. To už dnes umí lépe počítače. Pořád ale budou právníci potřeba, aby komunikovali s lidmi, pomáhali jim formulovat a prosazovat jejich zájmy a práva a hledat sladění se zájmy a právy ostatních lidí. Právnická práce se bude myslím v budoucnu více podobat sociální práci. Nad počítači vyhrajeme jen schopností lepšího chápání lidských motivací, mediací vedených sporů, hledáním komplexních řešení, zohledňujících i hodnotový řád právních pravidel.

Vážená paní doktorko, moc děkuji za poskytnutý rozhovor a také děkuji za Vaši práci při prosazování hodnot a principů v oblasti základních lidských práv.

JUDr. Ing. Michael Sáblík, vedoucí redaktor Ad Notam, notář v Praze

JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.

• Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita).

• V letech 1990 až 1993 působila a od roku 2001 opět působí na brněnské právnické fakultě jako odborná asistentka katedry ústavního práva a politologie. Na této fakultě také vyučuje kurzy ústavního práva, politologie, státovědy, lidských práv a mediálního práva.

• V roce 1992 byla asistentkou soudce Ústavního soudu ČSFR JUDr. Antonína Procházky a od roku 1994 advokátkou. V letech 2007–2009 působila jako členka Legislativní rady vlády.

• V letech 2008 až 2012 byla členkou Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Nejvyššího správního soudu, kde do roku 2013 působila.

• Od roku 2010 je zástupkyní členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise) za Českou republiku

• Dne 7. 8. 2013 byla jmenována soudkyní Ústavního soudu.

• Je autorkou několika učebnic a mnoha článků a příspěvků především o tématech z oblasti ústavního práva, lidských práv a politologie.

• Štítky:
• 2019