Čím více zákonů, tím zkaženější stát

V knihovně právnické fakulty v Praze stojí úplně vzadu v rohu, mimo přímé zraky návštěvníků, jeden regál, který o stavu našeho práva říká možná více než všechny ostatní právnické knihy dohromady. Do toho regálu je ukládána Sbírka zákonů Československé a České republiky. Pohled na ni mne vždy fascinoval. Zatímco v prvních letech existence našeho státu stačil na celý rok jeden svazek, objem pozdějších ročníků postupně narůstal a ty nejaktuálnější zabírají v mnoha svazcích celou polici.

Pokud měl Tacitus pravdu, že stát je tím zkaženější, čím více má zákonů, pak na tom asi moc dobře nejsme. Zatímco v době římské republiky bylo pýchou každého občana, že zná zákoník dvanácti desek nazpaměť, dnes se v celém právním řádu nevyznají ani právníci. Co tedy s „legislativní inflací“?

Do jisté míry je to přirozený proces, kterému se nedá vyhnout. Zatímco v devatenáctém století jsme se domnívali, že právo je umělý produkt vytvořený státem, století dvacáté přineslo poznatek, že právo je přirozenou a nezbytnou vlastností každé lidské společnosti. Čím složitější je společnost, tím složitější je její právo. Svoje vlastní, primitivní právo mají i lovci a sběrači v Amazonii, aniž by měli právníky, poslance, zákony, nebo vůbec svůj vlastní stát. Už první městské státy ale začaly pociťovat potřebu psaných zákonů, starověké Řecko přineslo právníky jako samostatné povolání a někdy v době římského císařství se začali právníci specializovat. Dnes žijeme v době tak složité, že běžný smrtelník jen stěží dokáže popsat dodavatelsko-odběratelský řetězec, který vedl k tomu, že si v obchodě koupil banán. Bylo by naivní domnívat se, že je možné ve své celistvosti pochopit právo, které celý ten nesmírně složitý svět reguluje.

Něco jiného než právo jsou ale zákony. Pokud jsou zákony složitější, než společnost potřebuje, vycházejí z užívání. V době úpadku římské říše stále platilo dokonalé římské právo. Lidé jej ale nepoužívali, jejich stále jednodušší společnost tak složité právo nepotřebovala. Pokud jsou naopak zákony tak jednoduché, že potřeby společnosti nepokrývají, stávají se nicneříkajícími. Soudy ale vždy musejí rozhodnout, i když jim zákon nedává odpověď, a většinu práva tak v takovém případě tvoří právě rozhodnutí vyšších soudů.

To jsme si zažili s občanským zákoníkem z roku 1964. Byl psaný tak, aby si jej mohla přečíst a pochopit každá uklízečka, aby se právo stalo dostupné lidem. To se vskutku povedlo, zákon to byl stručný a srozumitelný. Čtenáři ale málokdy poskytoval přímou odpověď na otázku, kdo je v právu. Pověstná uklízečka si jej přečetla a měla pocit, že mu rozumí, ve skutečnosti ale nevěděla nic.

Dobře psané a logicky strukturované zákony, kterých není ani málo, ani moc, mohou právo značně zlepšit a zpřehlednit. Zákony špatné, chybějící nebo nadbytečné naopak fungování práva podkopávají. To už není přirozený proces, to je v našich rukou. Zákony si tvoříme sami a sami si rozhodujeme, kolik jich budeme mít.

Chtělo by se říci, že o tom přece rozhodují naši poslanci a senátoři, ale jsme to my, občané, kteří jim dáváme mandát. My občané jim nahlas a zřetelně říkáme, jak moc si přejeme, aby jako všichni ostatní chodili každý den do svého zaměstnání v parlamentu, aby tam co nejméně mluvili a co nejusilovněji pracovali. A oni nás moc dobře slyší. Proto poslušně zdvihají ruku a schvalují nové a nové zákony přesně tak, jak to od nich chceme. Žádná politická strana nemůže vyhrát volby s programem, že nebude nic měnit. Ano, některé politické strany se sice holedbají tím, že budou zákony rušit, ale každý zákon se dá zrušit jen dalším zákonem. Počet zákonů zůstane stejný.

Kdybychom si skutečně přáli, abychom měli zákonů co nejméně, měli bychom chtít poslance, kteří co nejvíce času tráví mezi lidmi, kteří pozorně sledují, jak stávající zákony fungují v praxi, a pečlivě zvažují, co a zda vůbec je třeba měnit. Měli bychom si přát zákonodárce, kteří se v parlamentu sejdou třeba jen jednou do roka, ale když už to udělají a zdvihnou pro něco ruku, pak proto, že je to potřeba. Kdybychom si opravdu přáli co nejméně zákonů, netrestali bychom zákonodárce za jejich absence, ale naopak za prezenci.

Mgr. Šimon Klein,

člen redakční rady Ad Notam,

notář v Praze

Zpět