Proč poslala pro notáře?

Americký autor Sherwood Anderson tvrdil, že „pravdivé dějiny života jsou dějinami okamžiků“. Tuto myšlenku uplatnil i v povídce Úspěch jednoho modernisty aneb Pošlete pro notáře. Jejím prostřednictvím autor mimo jiné naznačuje, že i v moderní době je důležitá literární přesvědčivost, jestliže hodláme dosáhnout určitého právního cíle, a činíme tak prostřednictvím písemnosti.

Povídka je psána v „ich formě“ a hlavní hrdina v ní (po charakteristice sebe samého a s řadou myšlenkových odboček) uvádí tuto dějovou kostru příběhu: „Když jsem dosáhl třicítky, tj. před dvěma lety, zdědil jsem po tetě, tedy po otcově sestře, přesně řečeno, jisté jměníčko, ke kterémužto dědictví se dlouhou dobu nesměle upínaly mé naděje. Tetu jsem v životě neviděl, ale už dávno jsem si říkával: ‚Měl bych zajet za tetou. Stará paní se na mě bude zlobit a neodkáže mi po smrti ani halíř.‘… A pak jsem se naštěstí přece jen rozhoupal a rozjel se za ní krátce před její smrtí. Vydal jsem se na cestu z Chicaga rozhodnut splnit svůj úmysl, a nebylo mou vinou, že jsem s ní ten den nestrávil… Bydlela v Madisonu ve státě Wisconsin a já jsem tam přibyl v sobotu ráno. Dům byl zamčený, okenice zavřené. Naštěstí šel právě kolem listonoš, a když jsem mu řekl, že jsem tetin synovec, dal mi její adresu. …

Odebral jsem se okamžitě do hotelu a napsal jsem jí, že jsem ji navštívil, a vylíčil jsem jí, jak jsem dokázal nejpůsobivěji, svůj zármutek nad tím, že jsem ji nezastihl. ‚Dlouho jsem tuto povinnost odkládal, ale když jsem se k tomu už jednou odhodlal, chci se jí zhostit se ctí,‘ říkal jsem si. Vjel mi do prstů takový pocit. Nevím vlastně ani přesně, co to bylo, ale jakmile jsem usedl k psaní, věděl jsem dobře, že budu výmluvný…

Předně jsem se zmínil o nebesích, jak se sluší v dopise dámě. ‚Na nebesích se kupí skvrny mraků,‘ tvrdil jsem. Pak – přiznám to cynicky otevřeně a bez zábran – jsem vylíčil, že jsem zcela zdrcen žalem. Po pravdě řečeno jsem sotva věděl, co činím. Zmocnila se mne horečná touha psát slova, víte? Sama mi plynula z pera… ‚Vykonal jsem dlouhou a trudnou pouť,‘ psal jsem, ‚k bydlišti své jediné ženské příbuzné,‘ a na tomto místě jsem se zmínil o skutečnosti, že jsem sirotek. ‚Představte si,‘ psal jsem, ‚s jakým žalem a bezútěšností v srdci jsem patřil na prázdný dům a zabedněné okenice.‘“

V několika dalších odstavcích se vypravěč pyšní svým literárním výplodem, načež pokračuje: „Když jsem byl pohovořil o spočinutí unavenou hlavou na tetiných prsech (umřela, chudák stará, aniž mě v životě spatřila), jal jsem se obecně popisovat – náhodou zcela upřímně a po pravdě – jak jistá bytost, spíše ještě chlapec, celý udivený a zmatený bloudí životem…“.

Hrdina povídky dále uvádí, že na dopis spotřeboval sedm hotelových papírů; zmiňuje se o sazbě poštovného a poeticky popisuje pochyby, které ho přepadly, když stanul s dopisem před poštovní schránkou: „Zamýšlel jsem bezpochyby od samého začátku jej do schránky hodit. Vytvořil jsem umělecké dílo. Pravda, umělci často hovoří o tom, že svá díla zničí, leč málokdy to provedou… A tak dopis dutě dopadl do schránky a můj šťastný osud byl zpečetěn. Teta jej dostala ve chvíli, kdy ji poutala na lůžko osudná choroba – zřejmě trpěla ještě jiným neduhem kromě senné rýmy – a změnila poslední vůli v můj prospěch. Hodlala použít své jmění – sumičku vynášející ročně pět tisíc dolarů – k založení fondu pro výzkum léčebných postupů v boji proti senné rýmě, tedy je vlastně odkázat svým spolutrpitelům, chápete – ale místo toho je odkázala mně. Teta si někam založila brýle a ošetřovatelka – nechť jí bohové poskytnou mnoho šťastných dní a dobrého manžela – jí dopis přečetla nahlas. Obě ženy hluboce dojal a teta zaslzela…

Hovořil jsem o tom později s tetinou ošetřovatelkou a ocenil jsem její účast na celé akci kavalírským dárkem. Když teta vyslechla můj dopis, zaplavily ji něžné city vůči mně. Obrátila se tváří ke zdi a ramena se jí chvěla. Nemyslete si, vždyť jsem také dojat, když to píši. ‚Chudák chlapec,‘ řekla teta ošetřovatelce. ‚Ulehčím mu život. Pošlete pro notáře.‘“

Děj povídky především naznačuje, že vlídnost k zůstavitelům a zájem o ně, byť zájem někdy velmi opožděný či jen předstíraný, ovlivní obsah posledního pořízení často spolehlivěji, než to dokáže agresivní tlak na zůstavitele. Stejně tak autor předjímal současnou ekonomickou teorii, podle níž jsou naše činy ovlivněny spíše emocemi než racionální úvahou. V daném případě se v počínání zůstavitelky přece jen uplatnil racionální moment, spočívající v tom, že povolala notáře, když hodlala změnit závěť na smrtelném lůžku a za přítomnosti ošetřovatelky.

Andersonův text také poukazuje na dvě kategorie možných dědiců – na dobročinnou organizaci a příbuzného. K těmto eventuálním „soupeřům“ o dědictví se obecněji a v jiných souvislostech vyjadřuje Matt Ridley, který v knize populárně odborné píše: „Přemýšlejme například o fenoménu dědictví. Jedním z motivů, proč se lidé na celém světě snaží získat bohatství, je možnost odkázat ho potomkům. Jedná se o velice silný lidský instinkt: lidé se snaží zachovat své prostředky pro příští generace až na relativně málo výjimek, v nichž se rozhodnou věnovat je na dobročinné účely nebo se jich jednoduše zříci, a tak je po smrti rozdělit mezi neznámé lidi. Ekonomové tento všudypřítomný a každému zjevný zvyk akceptují a předpokládají, ale neumějí jej vysvětlit, protože nepřináší žádný prospěch jednotlivci. Pokud ale na lidi nahlížíme z pohledu jejich genů, stává se jejich altruismus zcela smysluplným, neboť peníze kráčejí za geny, i když jejich vlastník – jedinec umře.“2 Dodávám jen, že teta a synovec mají geneticky mnoho společného, jak se také podává z dalších vědeckých zjištění.

prof. JUDr. Petr Hajn

Zpět