Psychika českých notářů

Nedávno jsem měl příležitost vyslechnout si přednášku renomovaných odborníků na téma „Jednání s problémovými klienty a čtení neverbálních signálů“ určenou pražským notářům. Přednášející se úspěšně snažili obecné zásady komunikace s klientem, pochopitelně zejména s problematickým klientem, aplikovat na poměry notářských pracovišť. 

Přednáška mě inspirovala k obecnější úvaze o psychologických a psychických aspektech notářské práce, a to i v historickém pohledu. Položme si otázku: jak se liší čeští notáři z psychologického pohledu oproti příslušníkům jiných právních profesí, oproti advokátům, soudcům, státním zástupcům, podnikovým právníkům apod., jako celek. Pochopitelně rozdíl je dán náplní práce. Základem notářské práce je harmonizace právního světa, předcházení konfliktům, vytváření světa právní jistoty. Tomu by nejspíše měli odpovídat notáři i z hlediska svého psychického uspořádání jako lidé souladní, lidé kompromisu, lidé předvídaví.

Přitom ovšem není pravda, že by většina notářů tak, jak je osobně znám, odpovídala trochu starosvětské představě o notářské důstojnosti. Je mezi nimi určitě hodně osob solidních, budících respekt, jak ve vztahu ke klientům, tak i ve vztahu k ostatním notářům. Hodně – zejména mladých notářů – však nelze rozeznat od velké části advokátů, jsou to moderní lidé, kteří se často dobře uplatňují zejména v listinné agendě se vztahem k obchodnímu právu.

Dnes již víme, že čeští notáři si v posledních třiceti letech vybudovali respekt a uznání mezi ostatními právnickými profesemi. A co je důležité, jsou vyhledáváni klienty, kteří k nim mají důvěru danou historickými zkušenostmi.

Psychika notářů historicky

Dnešnímu stavu, který samozřejmě není zdaleka ideální, předcházela dlouhá období, která psychice samotných notářů, zejména jejich sebevědomí, nebyla nikterak nakloněna. Brutálním zásahem do psychiky notářů bylo nesporně období následující po roce 1948, kdy všichni notáři postupně přicházeli o své dlouhá léta budované a dobře fungující kanceláře a o výsledky svého mnohdy celoživotního pracovního úsilí. Mnozí neprošli sítem nesmiřitelného kádrování a jen část nastoupila jako státní notáři do státních notářství vzniklých v roce 1952, což ovšem také nebylo žádné terno.

Podle zákona č. 116/1951 Sb., o státním notářství, dohlížel na výkon notářství předseda okresního soudu, v jehož obvodu bylo státní notářství zřízeno. Tato právní úprava znamenala, že vznikající státní notářství představovala jistý „odpad“ justice, byl to právní útvar zcela podřízený okresnímu soudu. To se v praxi projevovalo tím, že státní notářství byla umístěna někde na konci soudních chodeb a byla vybavena tím nejstarším možným nábytkem. Franz Kafka by měl z takového pracoviště radost. Také v rovině platové byly příjmy státních notářů nižší než platy soudcovské. Taková atmosféra strachu vytvářela z přežívajících státních notářů, tzv. starých pánů, nešťastné jedince. Psychika českého notáře byla tehdy na velmi nízké úrovni.

Tato atmosféra se změnila k lepšímu v šedesátých letech, kdy byla v roce 1964 státní notářství postavena organizačně na roveň okresním soudům, získala společensky významnou agendu registrace smluv o nemovitostech a nakonec v roce 1968 byl dokonce plat státních notářů postaven na roveň platům soudců okresních soudů.

Pak nadešla léta sedmdesátá, období normalizace. Mé osobní dojmy jako notářského čekatele při nástupu na Státní notářství pro Prahu 4 počátkem října 1971 byly značně tristní. Toto státní notářství tvořilo výjimku a jako odloučené pracoviště Okresního soudu pro Prahu 4 se nacházelo v Nuslích ve druhém patře nad prodejnou obuví a pedikúrou. Výstup do 2. patra bez výtahu byl pro staré lidi obtížný.

Osazenstvo se skládalo zčásti ze starých pánů postižených nemocí, zčásti z bývalých legislativců Ministerstva spravedlnosti, kteří se na notářství nacházeli z trestu. Trochu pohody přinášely na notářství jen dámy – notářky.

Na druhé straně je nutno přiznat, že nálada na státních notářstvích se s postupujícím časem zlepšovala, jejich osazenstvo v druhé půli sedmdesátých letech zgruntu omládlo a nastupovala právě ta generace notářů, která se stala hlavním aktérem změn v notářství po listopadu 1989 a návratu českého notářství do podoby známé v civilizovaném světě. S mládím přicházela i touha se navzájem přátelit, a to nejen v rámci jednoho notářství, ale také v rámci kraje. Zvláště semknutá parta mladých notářů se vytvářela ve Středočeském kraji, ale také v Praze a v řadě jiných krajů.

Kolektivní soudržnost notářů vygradovala na začátku devadesátých let. Pevný jednotný hlas českých notářů sjednocených ve Sdružení notářů ČR se stal oporou těm, kdo vyjednávali legislativní základ nové právní úpravy umožňující návrat ke klasické podobě notářství. Přijetí potřebných zákonů v květnu a červnu 1992 bylo odměněno opravdu vřelou reakcí ze strany notářů. Znamenalo ovšem radikální změnu dosavadního stylu práce.

Nastalo období hledání místa pro notářské kanceláře, které v této době přetrvávajícího nedostatku nájemních ploch nebylo snadné. Dále se jednalo o hledání vhodných zaměstnanců, seznamování se s daňovými problémy a řešení mnoha dalších aspektů, které chod samostatné notářské kanceláře vyžadoval.

To vše jistě představovalo nápor na psychiku notáře pořádný, neboť zpočátku se přece jenom jednalo o skok do neznáma. K tomu si připočtěme skutečnost, že více než dvě třetiny českých notářů tvořily ženy, které musely současně řešit chod vlastní domácnosti a výchovu dětí.

Není proto náhodou, že se na konec roku 1992 a začátek roku 1993 v diskusích tak vzpomíná. Ani z finančního pohledu nebyla situace úplně jednoduchá. Pevný pravidelný plat nahradil zpočátku nejistý příjem vybíraný od klientů. Notář, který nebyl dosud zvyklý pracovat jinak než jako právník, se dostal do role organizátora pracoviště, řešitele vzájemných mezilidských vztahů.

Je zřejmé, že to vše se muselo pořádně odrážet v psychice notářů, byť přednosti nové situace se projevovaly rychle. K tomu přistoupil problém určité izolovanosti jednotlivých notářů, kteří doposud působili na jednom pracovišti v kolektivu jako kolegové, a měli tak bezprostřední příležitost mezi sebou konzultovat a radit se. Každý notář od té doby disponuje svou vlastní kanceláří, a pokud nezaměstnává notářského koncipienta či kandidáta či nemá notáře společníka, zůstává na řešení právních problémů sám. K tomu přistupuje určitá míra konkurence mezi notáři, snaha získat klienty, která sice na jedné straně zkvalitňuje přístup notářů ke klientům, na straně druhé je pochopitelně vztah ke kolegům poněkud odtažitější.

Psychika notářů v přítomnosti i budoucnosti

Tím, co jsem uvedl, nechci tvrdit, že si notáři navzájem nepomáhají, ale je složitější odhodlat se zatelefonovat kolegovi než vejít do sousední kanceláře a zeptat se kolegy přímo, pokud ještě problém držím v hlavě. Také pocit odpovědnosti notáře je větší – na rozdíl od minulosti odpovídá za všechno ve své kanceláři – od účetnictví počínaje po sociální zabezpečení svých zaměstnanců konče – a právní problematika už není to jediné, čím se v práci zabývá. Na rozdíl od advokátů, kteří také působí často izolovaně, je samotný chod notářské kanceláře neskonale složitější a musí odpovídat státu za správný chod úřadu, když na něj byly přeneseny významné funkce státu.

Popsané změny v psychickém rozpoložení notářů oproti minulosti dnes již dávno mladé notáře netrápí. Mají totiž příležitost se praktickému chodu notářské kanceláře přiučit u svých zaměstnavatelů. O notářskou profesi je mezi právníky velký zájem, a to navzdory překážkám, které se k dosažení plnohodnotného výkonu notářského povolání kladou (notářská zkouška, peripetie spojené s konkurzy na uvolněný notářský úřad).

Jistě ovšem na psychiku notářských kandidátů těžce dopadá systém notářských konkurzů na uvolněný notářský úřad. V současné době jsou na tom sice notářští kandidáti relativně dobře, neboť se uvolňuje velké množství notářských úřadů v souvislosti s odchodem silné generace notářů, kteří nastoupili v sedmdesátých či osmdesátých letech, do penze. Naděje zvítězit v některém z konkurzů je dnes poměrně značná.

V budoucnu se však na dlouhá desetiletí situace pro mladé adepty notářského povolání zabetonuje. Náš systém, který jsme převzali z rakouské úpravy, nutně vyvolává těžkou psychickou situaci dlouholetých čekatelů na plnohodnotné zapojení do notářské profese. Mnohokrát jsem uvažoval o tom, zda není výhodnější plánovitý systém německý, zejména bavorský, v němž stát platí notářské koncipienty a přijímá jen tolik koncipientů, kolik se za 3 roky uvolní notářských míst. Takže každý notářský kandidát má složením notářské zkoušky jistotu, že získá notářský úřad automaticky ve věku kolem třiceti let.

Ale vraťme se k problému kolektivních vztahů mezi notáři. Myslím si, že právě regionální notářské komory vytvářejí prostředí pro psychické uvolnění a vzájemnou pomoc jednotlivých, často izolovaných notářů. Na půdě regionálních komor se vytvářejí a upevňují přátelské vztahy mezi notáři, na školeních či kolegiích se notáři navzájem setkávají a vzdělávají. Osobně rád vzpomínám na krásné mezilidské vztahy, které vznikaly mezi notáři na jednotlivých stupních notářského setkávání.

S pochybnostmi se proto dívám na některé hlasy, které uvažují o zrušení regionálních notářských komor a ponechání pouze komory jediné. Málokdo si přitom uvědomuje, že tento požadavek je v rozporu s historickou tradicí, neboť centrální notářská komora vznikla na našem území historicky poprvé teprve v lednu 1993, a to ještě jako svazek notářských komor regionálních (viz § 35 odst. 2 not. ř.). V předkomunistické éře působily na našem území jen notářské komory pražská pro území Čech a brněnská (případně olomoucká) pro území Moravy.

Závěrem svých úvah bych se rád zmínil o náplni notářské profese z hlediska jejího dopadu na notářovu psychiku. V pozůstalostní agendě je podle mého názoru jasné, že zásady verbální i neverbální komunikace s problematickými typy lidí a umění řešení konfliktní situace lze uplatnit právě zde. Myslím, že umění psychické moudrosti v tomto řízení spočívá v důsledné snaze o dohodu nepřátelsky naladěných účastníků. Dlouholetá zkušenost mi ukázala, že nejúčinnější zbraní v překonávání rozporů je snaha o dohodu i za cenu odročování jednání. Je jasné, že plynutím času se hroty obrušují a každá v závěru uzavřená dohoda účastníků odolává času lépe než násilné řešení rozhodnutím vydávaným za každou cenu, spojené s nekonečným posuzováním věci v odvolacím či dovolacím řízení.

Jiný svět představuje ovšem tzv. listinná notářská agenda. Zde se na první pohled o konfliktní situace mezi účastníky nejedná. Hrozí zde však jiný konflikt – rozpor mezi požadavky účastníků a požadavky zákona, které musí hájit právě notář. Nedávná opakovaná přednáška pražských notářů Martina Krčmy a Bohdana Hallady ukázala, jak například banky diferencují mezi jednotlivými notáři při svých žádostech o sepsání notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti a dávají přednost těm notářům, kteří se podvolí požadavkům bank.

To ostatně platí i pro řadu jiných notářských zápisů – notář, který trvá na dodržování zákona, je označen za byrokrata, který věci jen zdržuje. A tady je zaděláno na pěkný psychický konflikt ve vědomí a svědomí samotného notáře. Je to konflikt mezi požadavky zákona a snahou neztratit bohatého klienta. Myslím, že i zde platí určitý kompromis – nebýt byrokratem na straně jedné a dodržovat to podstatné z požadavků zákona na straně druhé.

K psychické vybavenosti jedince patří pojmy jako optimis­mus na straně jedné a pesimismus na straně druhé. Mám určitou výhodu, že se mohu na český notářský stav dívat trochu z nadhledu, trochu zvnějšku.

Mladí a mladší notáři a kandidáti působí přiměřeně sebevědomě a mají proč, když obstáli v konkurenčním boji přísných notářských zkoušek i konkurzů. Navíc perfektně ovládají elektronické dovednosti, které notářství mění stejně jako i jiné profese. Myslím si, že v celé kontinentální Evropě, tedy i u nás, má notářství budoucnost, neboť patří k tradici římského práva. To ovšem neznamená, že každý den nemohou za rohem úskočně číhat nenadálé útoky ze strany těch, kteří notářství „nemusí“. A k pacifikaci takových útoků jistě pomůže psychická vybavenost a odolnost českých notářů.

JUDr. Karel Wawerka,

emeritní notář

Zpět