Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic

JUDr. Petr Šuk

Kogentnost a dispozitivita civilního práva (kdy se lze od zákona odchýlit ujednáním stran)

Na téma kogentnosti a dispozitivity civilního práva již bylo napsáno mnohé.[1] A přesto v praxi činívá posouzení povahy konkrétních právních norem, resp. dovolenosti ujednání odchylujících se od zákona, obtíže. Jak svého času výstižně konstatoval V. Knapp, „nejsnadněji se ius cogens a ius dispositivum pozná tehdy, jestliže to zákon řekne rovnou (…). Jinak (…) se to pozná hůř (…)“.[2] Jeho povzdech, že „většinou se ze zákona spolehlivě nepoznají“, doprovázela víra, že právníci nakonec kogentní a dispozitivní normy vždy rozliší, a to intuicí. Jelikož však tak významnou otázku nechce teorie ani praxe ponechat toliko na intuici toho kterého vykladače zákona, hledá poněkud pregnantnější (a objektivnější) kritéria.[3]

Zákonodárce se v tomto hledání pokouší pomoci zdánlivě jednoduchým pravidlem, podle něhož si lze práva a povinnosti upravit odchylně od zákona vždy, když to zákon výslovně nezakazuje (§ 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z.). Klíč k jeho porozumění spočívá ve slovním spojení „výslovný zákaz“. Kdy zákon zakazuje určité ujednání výslovně? Odpověď naštěstí nastiňuje jak důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku,[4] tak i část právní teorie.[5] Výslovný zákaz může být buď přímý („zakazuje se“), anebo nepřímý. Nepřímo, a přesto výslovně,[6] zákon určitá ujednání zakazuje tím, že je prohlašuje za neplatná, zdánlivá, či určuje, že se k nim nepřihlíží.[7] Učebnicovým příkladem přímého výslovného zákazu je § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. – přímo a výslovně jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.[8] Nepřímý výslovný zákaz pak nalezneme např. v § 580 odst. 1 o. z., zakazujícím ujednání, jejichž nepřípustnost plyne ze smyslu a účelu určitého zákonného pravidla.[9]

Ustanovení § 1 odst. 2 a § 580 odst. 1 o. z. tak představují spojené nádoby, řešící (do jisté míry) stejnou otázku – první z pohledu dovolenosti ujednání odchylujícího se od právní normy, druhé pak z pohledu důsledků odchýlení se od právní normy. Nelze-li se od určitého zákonného pravidla odchýlit, jde o kogentní právní normu.[10] A naopak, je-li určité ujednání neplatné proto, že odporuje smyslu a účelu právní normy, těžko lze přijmout jiný závěr, než že daná právní norma (jejíž smysl a účel vyvolává neplatnost odchylného ujednání) je kogentní.[11] Smyslem a účelem právní normy, který brání odchylné (autonomní) úpravě, přitom může být nejen ochrana dobrých mravů, veřejného pořádku či úprava statusu osob (zdůrazněná v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.), ale taktéž ochrana dalších hodnot.[12]

Popsaná východiska je možné dále zjednodušit. Vyžaduje-li smysl a účel určité právní normy, aby se od ní nebylo možné odchýlit (ať už vůbec, či jen určitým způsobem), jde o právní normu (absolutně či relativně) kogentní. Smyslem a účelem, který odůvodňuje kogentnost právní normy, může být jak ochrana hodnot zdůrazněných (pro svůj mimořádný význam) v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z., tak i ochrana hodnot jiných. Jelikož kogentnost právní normy znamená omezení autonomie vůle (stranám se zakazuje odchylné ujednání), musí být smysl a účel právní normy, způsobující její kogentnost (bránící odchylným ujednáním), natolik významný, aby ospravedlňoval zásah do autonomie vůle.[13] Zjednodušeně řečeno tedy platí, že právní norma je kogentní, vyžaduje-li to její smysl a účel.[14]

Rekodifikace civilního práva tudíž nepřinesla koncepční změnu v posuzování kogentnosti a dispozitivity právních norem, pouze se snaží – s ohledem na ne vždy „šťastné“ závěry soudní praxe přijímané za účinnosti předchozí právní úpravy[15] – upřesnit linii oddělující oba „světy“ tak, aby každý závěr o kogentnosti právní normy vycházel z teleologického výkladu, respektoval princip autonomie vůle a opíral se o racionální argumenty.[16]

K uvedenému pojetí kogentnosti a dispozitivity právních norem se – přímo a výslovně – přihlásil i Nejvyšší soud, a to v usneseních ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněných pod čísly 152/2018 a 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 152/2018“ a „R 10/2019“).

Z praktického pohledu je pak třeba dodat dvě poznámky:

Za prvé, posuzování dovolenosti konkrétního ujednání, odchylujícího se od určité právní normy, se zpravidla odehrává ve dvou krocích. V prvním kroku je nutné nejprve posoudit, zda právní norma, od níž se ujednání odchyluje, je (absolutně či relativně) kogentní, resp. zda smysl a účel dotčené právní normy takovému odchylnému ujednání brání. Není-li tomu tak (a jde-li o právní normu dispozitivní, popř. pouze relativně kogentní), nastupuje druhý krok, v němž je třeba zvážit, zda danému ujednání nebrání jiná (kogentní) právní norma. I při odchýlení se od dispozitivní právní normy si totiž lze představit ujednání, jehož nepřípustnost dovodíme z jiných – kogentních – pravidel.[17] Např. ujednání, odchylující se od § 207 odst. 1 z. o. k. tak, že podíl může být převeden pouze na společníka, který spáchá úmyslný trestný čin, za nějž hrozí trest odnětí svobody v délce nejméně 5 let, bude neplatné pro rozpor s veřejným pořádkem (pro narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem) přesto, že § 207 odst. 1 z. o. k. je (jak vysvětlil Nejvyšší soud v R 152/2018) dispozitivní.

A za druhé, v řadě případů bude závěr o dovolenosti určitého ujednání odchylujícího se od zákonné úpravy záviset na konkrétních okolnostech. To, co v jedné společnosti takříkajíc „projde“, může ve společnosti jiné (s ohledem na její specifické poměry) odporovat smyslu a účelu určité právní normy. Jinými slovy, ne vždy bude možné učinit paušální závěr, podle něhož je určité ujednání bez dalšího možné (přípustné). Příkladem může být schvalování smlouvy o výkonu funkce statutárního ředitele. Jakkoliv obecně platí, že stanovy mohou tuto působnost odejmout valné hromadě a svěřit ji správní radě,[18] v případě, že statutárním ředitelem je jediný člen správní rady, by takové ujednání odporovalo smyslu a účelu schvalování smlouvy o výkonu funkce (jímž je především omezení „samokontraktace“ členů volených orgánů, jejichž vztah se společností je smlouvou o výkonu funkce regulován).

Právo týkající se postavení osob (statusová úprava)

Výše stručně rozebraný přístup k rozlišování kogentních a dispozitivních právních norem, resp. dovolených a zakázaných ujednání odchylujících se od zákona, se prosadí i v poměrech právní úpravy obchodních korporací. Úskalí, s nimiž se teorie i praxe v této oblasti – zejména pak, jde-li o kapitálové společnosti – potýká, souvisí zpravidla s nejasným ohraničením pojmu „právo týkající se postavení osob“, resp. s určením, která pravidla spadají do tzv. statusové úpravy, a jsou tak „chráněna“ přímým výslovným zákazem upraveným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.

Příčina těchto obtíží tkví v samotné podstatě obchodních korporací, resp. právnických osob vůbec. Jakkoliv se lidé mohou organizovat do různých útvarů, entit či struktur v zásadě „dle libosti“, je věcí zákonodárce, zda a kterým z těchto útvarů přizná právní osobnost (§ 20 o. z.). Jinak řečeno, lidé mají velmi širokou svobodu upravovat a organizovat své vztahy, ale pouze zákonodárce může jimi vytvořenému organizovanému útvaru přiřknout právní osobnost se vším, co s sebou přináší. A na zákonodárci závisí nejen to, jakým entitám přizná právní osobnost, ale také, jak podrobně tyto entity vymezí.[19] Souhlasím s R. Pelikánem, že tato pravomoc zákonodárce je věcí veřejného pořádku;[20] jasným vymezením, který organizovaný útvar je nadán právní osobností a může mít práva a povinnosti, je chráněna bezpečnost právního styku a právní jistota jako taková. V těchto souvislostech je pak nutné hledat hranice pojmu „právo týkající se postavení osob“, jakož i odpověď na otázku, zda to které odchylné ujednání tuto statusovou úpravu porušuje.

Zřejmě nejpodrobněji se pokusil vymezit, co vše spadá do „statusového práva“, K. Eliáš. Řadí sem:

• úpravu právní osobnosti právnických osob (§ 20 a 118 o. z.) a stanovení jejich typů (korporace, fundace, ústav, popř. další typy upravené mimo občanský zákoník) a právních forem včetně úpravy změny právní formy právnické osoby,

• úpravu vznikání a zanikání právnické osoby, tj. úpravu jejího ustavení založením nebo zřízením a jejího zrušení a zániku, včetně stanovení zákonných důvodů a způsobů zrušení právnické osoby i jeho revokace (§ 170 o. z.) a úpravy zrušení výmazu při obnovení právnické osoby (§ 209 o. z.),

• úpravu neplatnosti právnické osoby (§ 129 o. z., § 92 z. o. k.),

• stanovení, která osoba je vlivnou a ovlivněnou, ovládající a ovládanou a řídící a řízenou,

• úpravu názvu, sídla a předmětu činnosti, včetně určení veřejné prospěšnosti právnické osoby,

• zákonnou úpravu způsobu, jak je za právnickou osobu projevována vůle, což zahrnuje úpravu statutárního orgánu (určení, který orgán je statutární a jak se vytváří), úpravu způsobu, jak statutární orgán za právnickou osobu právně jedná, a rozsahu, v jakém jedná, a rovněž přičítání protiprávních činů zástupců právnické osoby jí samotné, a dále úpravu orgánů či osob zastávajících funkce co do působnosti se statutárním orgánem srovnatelné (likvidátor, opatrovník).[21]

Jakkoliv jde o vymezení založené spíše na oné „knappovské“ intuici, činěné bez hlubší argumentace,[22] lze s ním – opět „intuitivně“ – s jistými výhradami souhlasit.[23]

K. Eliáš,[24] na rozdíl od jiných autorů,[25] do práva týkajícího se postavení osob nezahrnuje „úpravu vnitřních poměrů právnické osoby“. Mám za to, že správná odpověď v tomto případě zní „jak kdy“; záleží totiž na tom, co přesně máme na mysli „vnitřními poměry právnické osoby“.

Určení, které orgány musejí organizovaný útvar vytvářet, aby byla uznána jeho právní osobnost, představuje významnou charakteristiku, jejímž prostřednictvím[26] zákonodárce zpravidla vymezuje určitou právní formu právnické osoby. Těžko přijmout jiný závěr, než že vymezení orgánů, které musí ta která právnická osoba zřizovat, spadá do práva týkajícího se postavení osob. Vymezením orgánů rozumím nejen určení jejich názvu, ale také úpravu toho, jak[27] a kým[28] se tyto orgány obsazují, jak tyto orgány rozhodují[29] a jaká je jejich působnost. Právě ohledně působnosti orgánů bývá (převážně v nepublikovaných diskusích) vyjadřováno nejvíce pochybností, zda ji lze považovat za součást statusu, a pokud ano, v jakém rozsahu.[30] Co jiného však (vedle jeho názvu a způsobu jeho obsazování) definuje orgán, než právě jeho působnost (tj. vymezení záležitostí, o nichž rozhoduje)? Je na úvaze zákonodárce, do jaké míry (jak detailně) se rozhodne u jednotlivých forem právnických osob upravit jednotlivé orgány včetně jejich působnosti. Míru podrobnosti, s jakou tak ve vztahu k jednotlivým typům právnických osob činí, ovlivňuje význam dané právní formy pro společenské vztahy, složitost právních vztahů, jež uvnitř i vně této právní formy typově vznikají, jakož i rizika spojená s činností těchto právnických osob pro třetí osoby a společnost jako takovou.[31]

Jakkoliv vymezení působnosti orgánů právnických osob považuji za součást statusu, neznamená to samozřejmě, že vše, o čem tyto orgány rozhodují, patří do působnosti práva upravujícího postavení osob.[32] Naopak, značná část záležitostí, o nichž jednotlivé orgány právnické osoby rozhodují, není upravena právem týkajícím se postavení osob. Příkladů je celá řada (schvalování účetní závěrky, tiché společnosti či finanční asistence, rozhodování o rozdělení zisku, schvalování udělení či odvolání prokury atd.), s ohledem na jisté pochybnosti vyslovované v literatuře[33] je nutné zdůraznit úpravu vzniku a zániku členství v korporaci. Rozhoduje-li tudíž např. představenstvo (či jiný orgán) družstva o přijetí uchazeče za člena družstva [§ 577 odst. 1 písm. b), odst. 3 z. o. k.], anebo valná hromada společnosti s ručením omezeným o vyloučení společníka v kadučním řízení (§ 151 odst. 2 z. o. k.), rozhodují o záležitostech, které do jejich působnosti svěřuje statusová úprava zákona o obchodních korporacích (úprava působnosti valné hromady), nicméně které samy do statusové úpravy nepatří (přesněji řečeno, které nejsou upraveny právem týkajícím se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.).

Chceme-li tudíž řadit mezi vnitřní poměry právnické osoby i např. úpravu vzniku a zániku členství v korporaci, pak je správný závěr, že tato část úpravy vnitřních poměrů nepatří do práva týkajícího se postavení osob. Tím není řečeno, že není částečně kogentní z jiných důvodů.

Jakkoliv považuji vymezení obligatorně zřizovaných orgánů právnických osob (včetně jejich působnosti) za součást statusové úpravy, neznamená to, že se od této úpravy nelze vůbec (za žádných okolností) odchýlit, resp. že se lze odchýlit jen a pouze v případech, kdy to sám zákon výslovně připustí. Ustanovení § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. totiž nezakazuje jakákoliv ujednání odchylující se od právních norem spadajících do práva týkajícího se postavení osob, ale pouze ujednání tyto právní normy porušující. Přitom platí, že ne každé odchýlení lze bez dalšího kvalifikovat jako porušení. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě tzv. statusu je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy či zda tento smysl a účel zachovává (byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy).[34] Při úvahách, zda určité odchylné ujednání porušuje statusovou úpravu, je současně nutné mít na paměti výše zdůrazňované východisko, že je věcí zákonodárce, kterým organizovaným útvarům vytvářeným lidmi přizná právní osobnost a jak (podrobně) tyto organizované útvary charakterizuje. Zjednodušeně řečeno, neměl by být aprobován výklad, v jehož důsledku by se např. pod označení „společnost s ručením omezeným“ „schoval“ organizovaný útvar, který s touto právní formou nemá mnoho společného a jehož právní osobnost zákonodárce neuznává.[35]

Pár poznámek k pojmu statusové věci v procesním právu

Pojem „statusové věci právnických osob“ se vyskytuje i v procesním právu.[36] Je třeba mít na paměti, že jde o pojem procesního práva, který nemusí mít (a nemá) zcela shodný obsah s pojmem tzv. statusových věcí užívaným v právu hmotném, resp. s pojmem „právo týkající se postavení osob“ ve smyslu § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. Asi nejlépe je to vidět na problematice řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, k tomu (mimo jiné) uvedl: „Zdaleka ne všechny právní normy upravující otázky právnických osob lze považovat za součást práva upravujícího postavení osob ve smyslu posledně označeného ustanovení (rozuměj § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. – pozn. autora). Typickým příkladem je většina pravidel upravujících vznik a zánik členství v korporaci. Taktéž platí, že ne vše, o čem rozhodují orgány právnických osob, patří do působnosti práva upravujícího postavení osob (tedy do tzv. statusové úpravy v hmotněprávním smyslu). Nicméně, z pohledu procesněprávního zákonodárce zahrnul řízení, v němž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, bez dalšího mezi řízení ve statusových věcech právnických osob, aniž by rozlišoval, zda dotčeným rozhodnutím orgán právnické osoby rozhodl o záležitosti, která je regulována právem upravujícím postavení osob. Jinými slovy, pro posouzení, zda jde o řízení ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., není významné, zda záležitost, o níž orgán právnické osoby rozhodl, spadá mezi tzv. statusové věci ve smyslu hmotněprávním (zda je regulována právem upravujícím postavení osob).“

Rozlišování povahy řízení (zda jde o řízení ve statusové věci právnických osob) podle toho, zda záležitost, o které valná hromada rozhodla, je regulována právem týkajícím se postavení osob či nikoliv, Nejvyšší soud odmítl, neboť by „vedlo k rozdílnému závěru o věcné příslušnosti vždy podle toho, v jaké záležitosti orgán rozhodoval (krajské soudy jsou věcně příslušné toliko k řízením výslovně vypočteným v § 3 odst. 2 z. ř. s.). Přijal-li by orgán právnické osoby na tomtéž zasedání více rozhodnutí, z nichž některá by měla (z pohledu hmotněprávního) povahu statusové věci a jiná nikoliv, rozhodovaly by o jejich neplatnosti soudy různého stupně i v případě, kdy by důvody neplatnosti byly totožné (např. vady při svolání zasedání orgánu). Takový závěr neodpovídá předpokladu racionálního zákonodárce.“

Z řečeného se podává, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady kapitálové společnosti je řízením ve statusové věci právnické osoby ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) a § 85 písm. a) z. ř. s. bez ohledu na to, v jaké záležitosti valná hromada rozhodla.[37] To platí i tehdy, rozhoduje-li valná hromada společnosti s ručením omezeným či členská schůze družstva o vyloučení společníka (člena družstva).[38]

Příklady (ne)přípustných ujednání odchylujících se od právní úpravy obchodních korporací

Pochopitelně zde nemíním rozebírat všechna do úvahy připadající ujednání, s nimiž se lze setkat či jejichž „využití“ se zvažuje buď v literatuře, či v korporátní praxi. Rád bych ale na několika příkladech ukázal aplikaci shora popsaných obecných východisek pro posuzování přípustnosti konkrétních ujednání odchylujících se od zákona.

Pluralita statutárních ředitelů

Není pochyb o tom, že zákonodárce upravil jeden ze dvou obligatorně zřizovaných volených orgánů akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury jako orgán unipersonální.[39] Na rozdíl od správní rady, jakož i volených orgánů akciové společnosti s dualistickým systémem vnitřní struktury, přitom výslovně neurčuje, že stanovy mohou – jde-li o počet členů orgánu – určit jinak.[40] Přesto jsem přesvědčen, že se akcionáři (zakladatelé) mohou od právní normy upravující počet členů tohoto voleného orgánu (statutárního ředitele) odchýlit, ačkoliv jde o právní normu spadající do práva týkajícího se postavení osob a ačkoliv zákon odchylku výslovně neumožňuje, a ve stanovách určit vyšší počet statutárních ředitelů.[41]

Obecně mám za to, že tam, kde zákon určuje, že volený orgán musí být kolektivní (např. tak, že musí mít nejméně 3 členy), nelze se stanovami odchýlit a zřídit daný orgán jako unipersonální; došlo by tím ke snížení zákonem stanoveného standardu, a tedy i k porušení práva týkajícího se postavení osob. Smyslem a účelem požadavku na více členů určitého orgánu totiž zpravidla bývá zajištění kvalitnějšího plnění úkolů náležejících danému orgánu.[42] U více členů orgánu lze předpokládat „vyšší sumu“ jejich znalostí, dovedností a zkušeností (jež mohou vzájemně sdílet a jež jim otevírá možnost vnitřního rozdělení působnosti), lepší efektivitu[43] a vzájemnou kontrolu. Skutečnost, že orgán má více členů, je (může být) významná nejen z pohledu ochrany společnosti a jejích společníků, ale i z pohledu ochrany třetích osob (srov. např. § 159 odst. 3 o. z.). Bez výslovného zákonného „povolení“ by proto nebylo možné zřídit správní radu, představenstvo ani dozorčí radu jako jednočlenný orgán.

Naopak, upravuje-li zákon volený orgán jako unipersonální, jde zpravidla[44] o „minimální“ standard, který lze ve stanovách „zvýšit“ (tím, že zakladatelé či akcionáři daný orgán zřídí jako kolektivní). Vyšší počet statutárních ředitelů přinese vyšší „sumu“ znalostí, dovedností a zkušeností,[45] a umožní vzájemnou kontrolu (jak při rozhodování, tak i – pomocí „pravidla více očí“ – při zastupování). Zvýší se jak ochrana společnosti a jejích akcionářů, tak i (alespoň potenciálně) ochrana věřitelů společnosti (§ 159 odst. 3 o. z., § 68 z. o. k. atd.). Jelikož nenacházím žádný důvod, proč by statutární ředitelé nemohli tvořit kolektivní orgán (proč by jich nemohlo být více), mám za to, že zákonná úprava nebrání tomu, aby si zakladatelé (akcionáři) zřídili statutární ředitele jako kolektivní orgán. Takové ujednání se sice odchyluje od práva týkajícího se postavení osob, nicméně jej neporušuje. Smysl a účel právní úpravy statutárního ředitele tomuto ujednání nebrání a jeho nedovolenost nelze (po mém soudu) dovodit ani z jiných právních norem.

V důsledku zvýšení počtu statutárních ředitelů se z nich stane kolektivní statutární orgán, jenž si musí zvolit svého předsedu (§ 44 odst. 3 z. o. k.) a jenž se při rozhodování bude řídit pravidly pro kolektivní orgány (§ 156 až 158 o. z. a dále s ohledem na § 456 z. o. k. ustanovením § 440 z. o. k.). Budou-li např. všichni členové správní rady současně statutárními řediteli a bude-li předseda správní rady současně předsedou statutárních ředitelů, oba orgány personálně „splynou“ a alespoň do určité míry bude mít daná akciová společnost opravdu monistický systém.[46] Obdobně lze touto cestou dosáhnout rozlišení členů správní rady na exekutivní (ti, kteří jsou současně statutárními řediteli) a neexekutivní.

Volba (jmenování) a odvolání jednatelů

Právní úprava působnosti valné hromady tvoří (podle mého názoru) součást práva týkajícího se postavení osob.[47] O její převážně kogentní povaze svědčí i samotná systematika. Záležitosti, které zákonodárce považuje z pohledu působnosti valné hromady za klíčové, svěřuje valné hromadě výslovně, případné svěření dalších (jím nevypočtených) záležitostí pak ponechává na zakladatelském právním jednání [srov. § 190 odst. 2 písm. o) a § 421 odst. 2 písm. p) z. o. k.], popř. (jde-li o společnost s ručením omezeným) dokonce na prostém rozhodnutí samotné valné hromady (§ 190 odst. 3 z. o. k.). Tam, kde zákonodárce na zachování působnosti valné hromady netrvá, resp. kde ponechává na společnících, zda ji svěří nejvyššímu orgánu, tak zpravidla činí výslovně.[48]

Přesto mám za to, že v některých případech se lze od zákonné úpravy působnosti valné hromady odchýlit i tehdy, kdy to sám zákon výslovně nepředjímá. Jak jsem zdůraznil již výše, zákon nezakazuje všechna ujednání odchylující se od statusové právní úpravy (práva týkajícího se postavení osob), ale (toliko) ujednání tuto úpravu porušující. Vždy je tak třeba zkoumat, zda daná odchylka statusovou úpravu porušuje či zda naopak respektuje důvody, pro které zákonodárce svěřuje určitou záležitost právě valné hromadě, byť tak činí způsobem zákonem neupraveným.[49]^{, [50]}

Velmi dobře lze uvedený přístup ilustrovat na příkladu schvalování odměn členům řídících orgánů akciové společnosti, který před časem pečlivě rozebrala K. Hurychová, s jejímiž závěry se ztotožňuji.[51]

Dalším příkladem, v literatuře popsaným K. Eichlerovou,[52] je zřejmě i volba (jmenování) a odvolání jednatelů. Zákonodárce sice výslovně nepočítá s tím, že by společenská smlouva mohla svěřit tuto záležitost do působnosti jiného orgánu, nicméně nelze přehlížet, že uspořádání, kdy členy statutárního orgánu kapitálové společnosti volí jiný orgán než valná hromada, zákonodárce nepovažuje per se za nepřijatelné. Naopak, v poměrech akciové společnosti výslovně připouští, aby členy představenstva či statutárního ředitele volil jiný (volený) orgán než valná hromada (stačí, že tak určí stanovy). Je-li takové uspořádání přípustné u akciové společnosti, lze jen obtížně hledat racionální důvody, proč by nemělo být možné v (typově volněji regulované) společnosti s ručením omezeným. Zřídí-li společenská smlouva dobrovolně dozorčí radu[53] a svěří-li jí působnost volit (a odvolávat) jednatele, lze z jistého úhlu pohledu dokonce dovozovat, že standard nastavený zákonodárcem bude posílen. Členové dozorčí rady totiž budou povinni (na rozdíl od společníků) vykonávat i tuto působnost s péčí řádného hospodáře (§ 159 odst. 1 o. z.), za což ponesou odpovědnost jak vůči společnosti, tak (zprostředkovaně) i vůči třetím osobám. Soudní přezkum rozhodnutí o volbě či odvolání jednatelů přitom zůstane zachován (§ 193 odst. 1 z. o. k.).

Proto dovozuji, že se společníci mohou ve společenské smlouvě odchýlit od § 190 odst. 2 písm. c) z. o. k. a svěřit působnost volit a odvolávat jednatele dobrovolně zřízené dozorčí radě, jejíž členy volí a odvolává valná hromada.[54] Změna společenské smlouvy, jíž se valné hromadě odejme působnost volit a odvolávat jednatele a svěří se jinému orgánu společnosti, bude zřejmě spadat do režimu § 171 odst. 2 z. o. k.[55]

Za problematické (a bez výslovné zákonné opory spíše nepřípustné) mám naopak další možnosti zvažované K. Eichlerovou – zřízení tzv. vysílacího práva[56] a spojení povinnosti vykonávat funkci jednatele s určitým podílem. Na podporu přípustnosti tzv. vysílacího práva by bylo možné argumentovat tím, že podobného výsledku lze dosáhnout „vhodnou“ úpravou hlasovacího práva (tedy takovým nastavením počtu hlasů, kdy o volbě jednatele či některého z nich rozhoduje toliko jeden ze společníků).[57] Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že obě situace nejsou totožné. Zákonná (statusová) úprava totiž předpokládá (mimo jiné) omezený soudní přezkum volby a odvolání jednatelů (§ 191 z. o. k.) a reálnou možnost odvolání jednatele z důvodu porušování povinností při výkonu funkce [§ 173 odst. 1 písm. c) z. o. k.], což v případě zákonem neupraveného vysílacího práva zaručeno není.[58] Vtělení povinnosti vykonávat funkci jednatele do některého z podílů emitovaných společností by pak podle mého názoru výrazně změnilo vnitřní uspořádání společnosti. Společníci by nemohli dosáhnout změny na postu jednatele (a to ani v případě, kdy jednatel – společník porušuje povinnosti při výkonu funkce), eliminováno by bylo právo na soudní přezkum volby jednatele (§ 191 z. o. k.), o dalších aspektech nemluvě.[59] Proto se kloním k názoru, podle něhož se od § 190 odst. 2 písm. c) z. o. k. nelze odchýlit tak, že působnost volit a odvolávat jednatele bude odňata valné hromadě a svěřena některému ze společníků (tzv. vysílací právo), popř. že bude s některým z podílů spojena povinnost vykonávat funkci jednatele.[60]

Podíly (akcie) bez hlasovacího práva

Druhy podílů lze vytvářet v zásadě třemi různými způsoby, resp. jejich kombinacemi – modifikací zákonem upravených práv a povinností, přidáváním zákonem nepředvídaných práv či povinností a konečně (částečným či úplným) odebráním některých zákonem upravených práv.

Příkladem modifikace zákonem upravených práv či povinností je podíl (akcie) s pevným podílem na zisku, výslovně předvídaný § 161 odst. 3 z. o. k. (§ 276 odst. 3 a § 348 odst. 4 z. o. k.). Taktéž sem spadají podíly (akcie) prioritní či podřízené (s nimiž je spojeno přednostní či naopak podřízené právo na podíl na zisku), podíly (akcie), s nimiž je spojeno právo na podíl na zisku vytvořeném určitou částí závodu (tzv. tracking shares), podíly (akcie) s různou váhou, resp. různým počtem hlasů atd. (srov. § 276 odst. 3 z. o. k.). Druh podílu je možné vytvořit i tak, že s (některými) podíly se spojí příplatková povinnost (§ 162 a násl. z. o. k.). Podíly se mohou lišit i např. pravidly převoditelnosti (např. některé mohou být neomezeně převoditelné, jiné jen se souhlasem valné hromady a další – alespoň ve společnosti s ručením omezeným[61] – zcela nepřevoditelné).

Společníci mohou vytvořit zvláštní druh podílu také tím, že s ním spojí právo či povinnost zákonem nepředvídané. Oproti některým názorům vysloveným v publikované literatuře[62] mám za to, že určení práv a povinností, jež souvisí s účastí ve společnosti a jež lze takto vtělit do podílu, je zásadně věcí společníků a jejich smluvní volnosti. Ta je omezena především úpravou rozdělování zisku a jiných vlastních zdrojů (§ 40 a 167 z. o. k.) a zákazem udělovat jednatelům pokyny týkající se obchodního vedení mimo režim § 51 odst. 2 z. o. k. (§ 195 odst. 2 z. o. k.). Právo vtělené do (druhu) podílu tak nesmí představovat nepeněžitou dividendu, na niž by vznikal nárok v rozporu s úpravou rozdělování zisku (např. právo na slevu z ceny produktů prodávaných společností). Z téhož důvodu nepřichází v úvahu ani tzv. úrokové podíly, s nimiž by bylo spojeno právo na určitý úrok nezávisle na hospodářském výsledku společnosti, byť tak zákon pro společnost s ručením omezeným nestanoví – na rozdíl od akciové společnosti (viz § 276 odst. 2 z. o. k.) – výslovně. Současně nelze vytvořit druh podílu přidáním práva společníka jakkoliv zasahovat do obchodního vedení společnosti (např. práva na uzavření určité smlouvy na produkty či služby společnosti). Řečené platí (přinejmenším jde-li o přidávání práv) mutatis mutandis i v poměrech akciové společnosti.[63]

Jakkoliv i v případě prvních dvou způsobů tvorby druhů podílů (akcií) je vždy nutné posuzovat, zda dané konkrétní ujednání společenské smlouvy (stanov) nenaráží na mantinely nastavené kogentní úpravou, nejproblematičtější je hledání hranic v případě třetího způsobu – odebírání práv (a teoreticky i povinností), která s podílem (akcií) spojuje zákon. V některých případech zákon takovou možnost přímo předvídá (viz např. § 38 odst. 3 z. o. k., jde-li o právo na podíl na likvidačním zůstatku, či § 164 odst. 5 z. o. k., jde-li o abandonní právo), většinou je však nutné vždy pečlivě posuzovat, zda odebrání určitého (zákonem upraveného) práva z podílu nebrání jeho smysl a účel, popř. zda jím nedojde k zasažení do statusové úpravy společnosti.[64]

Asi nejlépe lze řečené ilustrovat na hlasovacím právu.[65] Jakkoliv jde o právo společníka úzce související s fungováním (rozhodováním) nejvyššího orgánu společnosti (a tedy se statusovou úpravou společnosti), samo o sobě (jakožto právo společníka) je nelze považovat za součást práva týkajícího se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 in fine o. z. Zákon s podíly bez hlasovacího práva sice výslovně nepočítá, to však neznamená, že je nelze vytvářet. Jak vyloženo výše, zákaz určitého ujednání nelze dovozovat z absence jeho výslovného zákonného povolení, ale naopak z toho, že je zákon (přímo či nepřímo) výslovně zakazuje. Paušální zákaz vytváření podílů bez hlasovacího práva ze zákona neplyne; dovodit však lze určitá omezení, jež musejí být při tomto způsobu tvorby druhu podílu respektována.

Prvním limitem je zákonná (statusová) úprava valné hromady jakožto nejvyššího orgánu společnosti (§ 44 odst. 1 z. o. k.). Vytvořením podílů bez hlasovacího práva nesmí dojít k tomu, že by valná hromada nemohla přijímat rozhodnutí v záležitostech, které do její působnosti svěřuje zákon či společenská smlouva. Hlasovací právo tudíž musí být spojeno vždy alespoň s jedním podílem ve společnosti.[66] K eliminaci valné hromady nemůže dojít ani tehdy, budou-li všechny hlasy ve společnosti sistovány či je z jiných důvodů nepůjde vykonávat (srov. § 149 odst. 2, § 173 a § 212 odst. 4 z. o. k.). Mám za to, že i v těchto situacích nabudou hlasovací právo podíly, s nimiž jinak není spojeno. Druhý limit pak spatřuji v § 171 odst. 2 z. o. k., jejž považuji s ohledem na jeho smysl a účel (jímž je zakotvení zákazu rozhodování o právech či povinnostech společníků ve stylu „o nás bez nás“) za kogentní; v případech předvídaných § 171 odst. 2 z. o. k. nabývají hlasovací právo i podíly, s nimiž jinak není hlasovací právo spojeno. Na popsané situace by měla myslet společenská smlouva určením, kolik hlasů je v těchto případech s označenými podíly spojeno, jinak se uplatní pravidlo § 169 odst. 2 z. o. k.

Třetí limit pak leží v úpravě ostatních práv společníků. Není-li s podílem spojeno hlasovací právo, mělo by s ním být spojeno právo na podíl na zisku a (nebo) právo na podíl na likvidačním zůstatku. Toho, kdo nemá ani hlasovací právo, ani právo na podíl na zisku, a ani právo na podíl na likvidačním zůstatku, lze jen stěží považovat za společníka společnosti s ručením omezeným.[67] Naopak odebrání hlasovacího práva není třeba podmiňovat jinými „výhodami“ (např. prioritním právem na podíl na zisku).

Jestliže společníci vytvoří podíly bez hlasovacího práva, aniž by výslovně určili, za kterých okolností bude hlasovací právo i s těmito podíly spojeno (kdy „obživne“), nebude takové ujednání společenské smlouvy neplatné jako celek, ale pouze v rozsahu, v němž odjímá hlasovací právo i pro případy uvedené v § 171 odst. 2 z. o. k., resp. pro situace, kdy nikdo ze společníků vlastnících podíly s hlasovacími právy nemůže tato práva vykonávat (srov. výše). Odeberou-li však hlasovací právo ze všech podílů, popř. odeberou-li z některých podílů vedle hlasovacího práva i právo na podíl na zisku a likvidačním zůstatku, půjde o ujednání neplatné.

Popsané závěry se prosadí obdobně i v poměrech akciové společnosti. I zde představují limity pro vydání akcií bez hlasovacího práva (1) zachování funkčnosti valné hromady, (2) smysl a účel požadavku na hlasování podle druhu akcií a konečně i (3) zachování alespoň práva na podíl na zisku a (nebo) práva na podíl na likvidačním zůstatku (§ 256 odst. 1 z. o. k.).[68]

Hlasovací právo musí být spojeno s akciemi, jejichž souhrn jmenovité (či účetní) hodnoty činí alespoň 10 % základního kapitálu (§ 279 z. o. k.). I v akciové společnosti musí být valná hromada vždy s to přijímat rozhodnutí; nemůže-li hlasovací právo vykonávat žádný z akcionářů vlastnících akcie, s nimiž je hlasovací právo spojeno (srov. zejm. § 308 odst. 3, § 426 a 427 z. o. k.), nabudou je akcie, s nimiž jinak spojeno není (hlasovací právo u těchto akcií „obživne“). S ohledem na smysl a účel požadavku na hlasování podle druhů akcií (zejména § 417 odst. 2 až 4 z. o. k.)[69] dovozuji, že i v těchto případech budou vlastníci akcií bez hlasovacího práva oprávněni hlasovat (tedy, že pro tato hlasování bude s jejich akciemi hlasovací právo spojeno).[70] Obdobně pak lze zvažovat, zda stejný důsledek („obživnutí“ hlasovacího práva) neplyne z úpravy hlasování o vytěsnění (§ 382 z. o. k.).[71] Na případy, kdy i s akciemi vydanými bez hlasovacího práva bude hlasovací právo spojeno, musí „myslet“ stanovy společnosti.[72]

Závěrem

Ve výčtu (ne)přípustných ujednání zakladatelských právních jednání, zejména (ale ne jenom) upravujících různé druhy podílů či akcií, by bylo možné pokračovat takřka donekonečna. Hojně diskutovaná je možnost vydání akcií bez práva na podíl na zisku,[73] nejasnosti vyvolává požadavek § 36 odst. 3 in fine z. o. k. na to, aby odchylné ujednání společenské smlouvy o vypořádacím podílu (jeho výši) bylo vhodné,[74] debaty nás jistě čekají i o možných úpravách práva společníků na informace atd. Cílem tohoto příspěvku však není a ani nemůže být vyčerpávající výklad kogentnosti a dispozitivity úpravy obchodních korporací; chtěl jsem toliko navázat na diskuse vedené na stránkách odborné literatury (i mimo ně), a přispět tak se svojí troškou do mlýna. Podaří-li se mi posunout současný diskurs na toto téma byť i jen o příslovečný chloupek dále, budu spokojen.

Příspěvek byl přednesen na XXVII. konferenci Karlovarských právnických dnů (13. až 15. 6. 2019)