„Máme dobré předpoklady, abychom právnické vzdělání posunuli a zlepšili,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.

Rozhovor s děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy panem prof. JUDr. Janem Kuklíkem, DrSc., se uskutečnil dne 20. 3. 2019 v prostorách Právnické fakulty UK.

Vážený pane profesore, aktivně působíte jako vyučující na katedře právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Kdy jste se rozhodl pro akademickou dráhu? Nelákala Vás spíše advokacie, soudnictví či notářství?

Já jsem uvažoval o tom, že bych rád působil na právnické fakultě nebo na univerzitě, vlastně již v průběhu studií, proto jsem začal na katedře právních dějin jako pomocná vědecká síla. Následně jsem tam nastoupil i na studijní pobyt. To, co vedlo  k mému definitivnímu rozhodnutí zůstat na fakultě, byla na začátku devadesátých let možnost absolvovat rok studia ve Velké Británii, konkrétně v Oxfordu. Po návratu na fakultu jsem si ještě dodělal postgraduální studium a pak jsem již na fakultě zůstal. Samozřejmě byly okamžiky, kdy jsem uvažoval o tom, zda to byla dobrá volba. Zejména začátky nejsou nikdy jednoduché i z hlediska finančního ohodnocení a podobně. Pokusil jsem se kombinovat praxi s akademickým působením ve dvou směrech. Jednak jsem působil od roku 1995 jako vedoucí kanceláře rektora, což mi umožnilo poznat i administrativní chod univerzity, takže to nebylo jen čistě akademické působení. A potom jsem se samozřejmě věnoval i některým praktickým otázkám, protože moje specializace na moderní právní dějiny po roce 1990 otevřela některé problémy, jako byly restituce, kde jsem mohl své znalosti využít. Navíc jsem pak něco z praxe samozřejmě mohl zpětně reflektovat v akademickém působení. Dnes již na něco podobného bohužel není čas. Ale musím říci, že jsem skutečně nikdy nelitoval, že jsem do jiného právnického povolání nešel a že ty úvodní ekonomické nebo finanční nesnáze se podařilo překonat.

Nebyl jste při výběru povolání částečně ovlivněn svým otcem – významným historikem a pedagogem prof. PhDr. Janem Kuklíkem, CSc.? Přeci jenom jste si vybral právě vyučování právních dějin.

Musím říci, že to samozřejmě sehrálo roli, že jsem si vybral právní historii. Ale na druhou stranu jsem hledal nějaké uplatnění, které by nebylo úplně stejné, jako měl on, a mimo jiné proto jsem šel studovat právnickou, a nikoli filozofickou fakultu. Ve výběru právnické fakulty ale sehrál největší roli pan profesor Kincl. Setkali jsme se v jedné televizní soutěži a on mě nalákal na práva tím, že mi řekl, že je možné i v rámci studia práva, resp. v rámci římského práva a v rámci českých a československých právních dějin, se k té historii dostat. A zároveň, že studium práva je praktičtější. Rovněž můj dědeček byl právník, který zase studium práva a praxi kombinoval s dějinami umění.  Nikdy jsem nelitoval, že jsem šel studovat práva, a ne historii.

V rámci seminářů vyučujete jednak české a československé právní dějiny, ale též i například dějiny práva a státu evropských zemí a USA. Který z těchto seminářů je Vám bližší? Který je naopak podle Vašeho názoru bližší a zajímavější pro studenty?

Musím říci, že je dobrá právě ta kombinace pohledu domácích československých právních dějin a common law, že studenti mají možnost se seznámit i se základy velkých právních systémů. A i z tohoto důvodu jsem rád, že se nám podařilo s kolegou doc. Seltenreichem vytvořit sérii několika předmětů, které se dotýkají právě anglických nebo amerických právních dějin, což považujeme za takový dobrý základ pro pochopení zmíněného anglického nebo amerického právního systému nebo vůbec práva common law. Osobně mám anglické dějiny velmi rád. Vím, že nyní je situace komplikovanější díky brexitu a že je samozřejmě zvýšený zájem o to, co třeba vedlo Velkou Británii k jejímu postoji vůči Evropě. To jsou zrovna otázky, kterými jsem se také zabýval, nyní se je snažím zprostředkovat svým studentům. Myslím si, že pro ně jsou zajímavější ty předměty, které si sami volí, než některé předměty povinné. My teď v rámci nové akreditace připravujeme změny právě i ve výuce právní historie. Uvědomujeme si, že je potřeba reagovat na to, že se doba změnila a že by bylo dobré soustředit se spíše na novější právní dějiny a poukazovat na to, jaký význam mají pro další vývoj nebo pro další právní odvětví, třeba ve vztahu k ústavnímu vývoji nebo k pochopení základů nového občanského práva a podobně.

Je známo, že se podílíte se studenty na rekonstrukcích politických procesů, které pak prezentujete v rámci festivalu Mene Tekel (pozn. MENE TEKEL je nekomerčním multidisciplinárním festivalem proti totalitě, pro paměť národa s cílem připomínat historické mezníky nejen naší země, ale i dalších států Evropy s přesahem do částí světa, kde jsou porušována základní lidská práva). Jak dlouho s tímto projektem spolupracujete? Letošním tématem byla rekonstrukce politického procesu Olešnické memento (2. 3. 2019). Proč byl vybrán právě tento proces? Jak hodnotíte jeho rekonstrukci?

Spolupráce PF UK na tomto projektu trvá již deset let. V rámci rekonstrukcí politických procesů jsme se snažili vybrat různé typické případy, které v tom celku těch deseti let dávají plastičtější obraz, o co vlastně v politických procesech šlo. Studenti sami se přitom snaží pracovat i s archivními dokumenty. Nejzajímavější na tom je, že se ve většině případů podařilo rekonstruovat i samotný průběh toho řízení. Dle mého mínění pak mohou studenti lépe pochopit, co vlastně tyto politické procesy znamenaly, protože je dokáží spojit s nějakým konkrétním osudem. A mimo jiné ve všech těch případech jsme se zabývali i tím, co následuje po vynesení rozsudku. Jaké byly další osudy odsouzených, například jak probíhal výkon trestu, jak to následně bylo s jejich rehabilitací a jaké byly další důsledky, například pro jejich rodiny a pro majetkové otázky. A musím říci, že v některých případech se nám podařilo upozornit na další nespravedlnosti, které se objeviliy v těch následných procesech, například na otázku zbytkových trestů. V jednom případě, dokonce to byl ten úplně první případ, který jsme řešili, šlo o otázku vstupu rolnice do JZD, vyloučení z JZD a o následnou soudní perzekuci. Tam se nám dokonce podařilo to, že se tím případem znovu začal zabývat Nejvyšší soud. Část otázek spojených s perzekucí v 50. letech se tak podařilo znovu otevřít právě i díky zájmu studentů o tuto problematiku. V posledním případu jsme se vlastně vrátili k tomu prvnímu, protože v něm také šlo o perzekuci při kolektivizaci. Ale dělali jsme i jiné zajímavé případy, například případ Josefa Bryxe, což by československý letec, který měl hodně dobrodružný život. Po roce 1948 byl postižen za to, že byl pilot, který bojoval na straně Velké Británie. Zabývali jsme se i spisovatelem Karlem Peckou a podobně. Takže celý ten projekt je zajímavý tím, že ukazuje, že politické procesy se dotýkají konkrétních lidských osudů, a zároveň že se v nich typologicky dají najít různé odlišnosti nebo naopak společné rysy. Teď se trochu zamýšlíme nad tím, co budeme dělat dál, ale myslím si, že metoda hrané rekonstrukce je určitě zajímavá. Rekonstrukce máme navíc nahrané a používáme je ve výuce. To je vlastně asi to nejdůležitější, že je můžeme zpětně a opakovaně pro studenty použít a že výsledek neodezní pouze to jedno odpoledne, kdy rekonstrukce probíhá. Spolupracovali jsme na projektu i s Českou televizí.

Budete v tom tedy nějak pokračovat?

Chceme v tom pokračovat, ale trochu se zamýšlíme nad změnou koncepce. Máme i některé zajímavé případy, které se odehrály v šedesátých nebo na začátku sedmdesátých let. A další věc je, že bychom přeci jenom chtěli víc posílit samostatnou práci studentů při vyhledávání materiálů, takže o pokračování spolupráce a o její podobě teď budeme ještě dále jednat.

V roce 2014 jste se stal děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Co bylo prvním impulsem pro Vaši kandidaturu? Jaké jste si kladl cíle ve Vašich začátcích jako děkan právnické fakulty? Jaké si kladete nyní?

Je to samozřejmě zlomový okamžik v akademické kariéře. Musí říci, že jsem hodně přemýšlel, zda vůbec přijmout kandidaturu. Navíc ta první volba byla volbou ze dvou kandidátů s poměrně odlišným programem, takže se jednalo i o takové menší dobrodružství. Lákalo mě formulovat vlastní program a konfrontovat ho s tím, jestli bude pro naši akademickou obec přijatelný. Mým hlavním mottem bylo zamyslet se nad dalším rozvojem fakulty, nabídnout změny v koncepci studia, posílit vědeckou činnost a zahraniční spolupráce. Uvědomoval jsem si, že fakulta má určité problémy, například i generační. Byla zde nutnost vychovat nové mladé docenty a profesory. Navíc bychom se neměli měřit pouze domácími parametry a konkurenty, jako například brněnskou právnickou fakultou, ale podívat na to, jak si stojí právnické vzdělávání v České republice ve srovnání s jinými státy v Evropě a pokusit se to změnit. Jestli se mi to podařilo nebo ne? Myslím si, že po prvním funkčním období bylo jasné, že některé z těch cílů se podařilo alespoň částečně splnit, ale řada se otázek se vlastně jen otevřela v diskuzích. Ukázalo se, že za čtyři roky, i když to vypadá, že je to poměrně dlouhá doba, stačíte udělat spíše nějaké přípravy a řešíte spíše akutní problémy. Je celá řada věcí, která se projeví až po určité době. Jsou problémy s financováním. Teď řešíme aktuálně třeba i otázky platů na vysokých školách a tak dále. Takže pro druhé období jsem si dal za cíl soustředit se skutečně na konkrétní systémové změny. Asi takovou nejviditelnější je příprava nové akreditace magisterského studijního programu. Máme také nové doktorské studijní programy. Například nyní jsme akreditovali jeden i v anglickém jazyce a máme pro něj zajímavé uchazeče. Dále jsem měl ještě plán udělat něco s budovou právnické fakulty. Takže chystáme jednu velkou rekonstrukci, která by se měla týkat oken a fasády a zrealizovali jsme opravu historického výtahu páternoster. Tady bych řekl, že se podařilo realizovat něco, co je viditelné, takže každý může přijít do budovy právnické fakulty a svézt se historickým výtahem. Což k nám mimo jiné láká třeba i turisty, protože něco takového málokde ve světě vidí.

Znamená to, že je to taková atrakce?

Je to určitě trochu atrakce. Například jsme viděli japonské turisty, kteří na fakultu přišli, fotili si výtah a jezdili pořád dokola. A také tu byli nějací Američané, kteří se o tom dočetli někde na internetu. Podle nich by v Americe něco podobného jezdit nemohlo. Byli unešení a ptali se nás, jak to můžeme provozovat. Výtah nám dokonce přilákal i sponzory. My jsme opravu výtahu vlastně zrealizovali kombinací vlastních a sponzorských příspěvků. Přispěli přitom i zaměstnanci, absolventi, studenti či studentské spolky.

Jak je složité dnes získat finanční podporu na nějakou takovouto akci?

Musím říci, že je to dost složité. My jsme si mysleli, že to nebude tak velký problém, ale nejdříve jsme museli projít dlouhou projektovou přípravou a zajistit veškerá povolení. To nakonec trvalo téměř dva roky. Pak jsme začali vybírat dary, sponzorské příspěvky a pořádat akce na podporu této myšleny. Trvalo nám to vlastně dalších dva a půl roku, než jsme shromáždili dostatek prostředků. Ale pomohla nám třeba i Nadace ČEZ či Magistrát hl. m. Prahy. A nakonec se vše podařilo. A když už to takto dobře dopadlo, tak jsme byli rádi, že jsme se do toho pustili. Ale kdyby mi někdo dopředu řekl, kolik času se na tom stráví a jaké všechny peripetie budeme řešit, tak bych mu patrně nevěřil.

Jak vnímáte současný zájem studentů o právnické profese? Myslíte, že je pro studenty výkon notářství zajímavý?

Dělali jsme si průzkum představ studentů, když se hlásí na fakultu nebo když jsou následně přijati, o tom, co by chtěli dělat po skončení fakulty. Skutečností je, že převažují tradiční právnická povolání. Jednoznačně největší část studentů se chce stát advokáty, často však zmiňují i další tradiční právnické profese včetně soudců či notářů. Nutno ale říci, že možná bude trochu problém to, že většina studentů zvažuje, co vlastně skutečně může vykonávat za povolání, a je pravda, že stát se notářem je určitě o mnoho těžší než proniknout do některých jiných povolání. Já myslím, že je to momentálně ale problém všech tradičních právnických profesí, které mají tendenci se spíše uzavírat a podmínky pro přijetí do profese jsou poměrně přísné. Platí to i o advokacii a soudnictví. Stát se soudcem v Praze není věc, kterou si člověk naplánuje na začátku studia a většinově mu vyjde hned po skončení studia. Takže je celkem zřejmé, že studenti začínají uvažovat o tom, jaké povolání zvolí, i s ohledem na to, co je vlastně možné nebo co je k dispozici. A to si myslím, že už je trochu nevýhoda tradičních právnických profesí. My pak vidíme, že řada našich absolventů hledá uplatnění jinde, a musíme na to trochu reagovat. Mnoho našich absolventů momentálně míří i do veřejné správy nebo do podnikové sféry. Případně si najdou uplatnění v celé řadě dalších profesí. Někdy je to až překvapivé, jak široká ta škála je. Naším průzkumem jsme zjistili, že i když klasické právnické profese jsou pořád hlavním odběratelem, tak samozřejmě se rozšiřují i další možnosti. Jsme za to však rádi, protože tak vlastně nemáme nezaměstnané absolventy. Optimální by bylo mít menší počet studentů, které by bylo možno lépe a kvalitněji vzdělat a připravit pro ně různé formy zajímavých předmětů, praxí nebo nějakých simulovaných soudních jednání apod. Ale my jsme stále z velké části financováni podle počtu studentů, takže jde o více problémů v jednom, které musíme řešit. Ale v zásadě je to naše vlastní rozhodnutí. Kdybychom se rozhodli mít méně studentů, zároveň je jasné, že budeme mít menší finanční prostředky. Také nejsme na trhu právnického vzdělávání sami. Je dobré říci, že jsou tady čtyři právnické fakulty. My jsme sice největší, ale musíme se dívat také na to, jak tento problém řeší zejména v Brně, což je náš největší konkurent v rámci České republiky. Ale jsou tady i další vysoké školy včetně těch soukromých, které nabízejí různé programy, které jsou takové paraprávní. Jsou to i některé bakalářské programy pro veřejnou správu a podobně. To jsou také programy, které nám do určité míry konkurují a které na trh vrhají celou řadu dalších absolventů. Takže jsme rádi, že se naši absolventi stále výborně prosazují. Nejsem si ale jistý, že dlouhodobě vydrží to, že bychom jejich většinu posílali do tradičních právnických povolání. To při jejich počtu prostě není možné a toto jsme si samozřejmě uvědomili. Ale chci říci, že když jsme nyní připravovali novou akreditaci, tak jsme vyšli zejména i z diskuzí s profesními komorami. Od primárního určení absolventů pro právnická povolání nechceme ustoupit. Takže jsme diskutovali i s notářskou komorou. Dostali jsme nějaké podněty, které se budeme snažit promítnout i do našeho magisterského programu. Máme nyní například otevřenou možnost nabídnout možnost stáží, resp. praxí, protože ty budou mít studenti povinné. Takže tady se otevírá možnost i pro notáře mít nějaké studenty na jejich povinnou praxi v rámci studia. Možná by to bylo pro obě strany výhodné. Myslím si, že by notáři mohli vidět, že je tady někdo, kdo má o jejich práci skutečně zájem, něco již o tom ví, něco už se může samozřejmě také přiučit v průběhu studia, a to je pak možné reflektovat po tom, co se stane absolventem.

Co se vlastně v rámci nové akreditace změnilo? Jaké jsou nejpodstatnější změny?

Novou akreditaci máme plánovanou od příštího roku. Musí ale ještě projít schválením a bude ji ještě posuzovat rektor a univerzitní rada pro vnitřní hodnocení kvality studia. Takovou asi nejvýznamnější změnou je, že jsme posunuli výuku pozitivního platného práva blíž k začátku studia. Například již druhý semestr budou mít studenti výuku občanského práva. Udělali jsme i reformu výuky historických předmětů. Snažili jsme se udělat reformu i studia ekonomie. Zaměřili jsme se i na to, abychom lépe vyvážili poměr mezi teorií a praxí. Pokud to projde, navrhujeme, že by student v průběhu studia musel povinně absolvovat právě nějakou fakultou nabízenou a garantovanou praxi. Chtěli bychom, aby studium bylo sice náročnější, ale zároveň aby pak vyprodukovalo kvalitnější absolventy. Také jsme chtěli posílit studium v cizím jazyce. Nabízíme možnosti vyjíždět do zahraničí. Máme tam také posílenou formu dovednostních předmětů – moot courtů, akademického a právního psaní, street law a podobně. Takže uvidíme, jestli se toto vše následně skutečně projeví na kvalitě absolventů. To bohužel asi bude zřejmé až poté, co už nebudu děkanem, ale doufám, že se to skutečně projeví a že praxe pozná, že jsme uskutečnili nějaký další posun v našem právnickém vzdělávání. Ono totiž potrvá pět, šest let, než někdo projde tímto novým programem, a teprve následně půjde do praxe. Změny se tedy samozřejmě v úplnosti neprojeví hned. Ale my některé změny máme už i v tom současném programu. Není to tedy tak, že bychom připravili něco zcela revolučního. Spíše jsme se snažili některé prvky a věci, o kterých diskutujeme nebo které jsme doposud zaváděli pouze pro některé studenty, nabídnout většímu počtu z nich nebo ideálně všem.

A nyní poslední otázka. Pokud byste měl neomezenou moc a neomezené zdroje finančních prostředků, co byste na právnické fakultě, popřípadě ve vysokém školství zlepšil?

Myslím, že bych určitě přidal finanční prostředky vysokým školám obecně. Ale i v rámci toho posílení vysokých škol bych se snažil prosadit, aby finanční prostředky šly i na humanitní obory a v nich také i na studium práva. Protože i když vidíme, že se situace zlepšuje, tak panuje podle mého přesvědčení ve společnosti názor, že právníci nepotřebují nějaké další finance pro své vzdělání, že si vystačí s tím, co mají. Že ani nepotřebují nějaké velké investice. Já myslím, že je to velký omyl. Snažil jsem se poukázat na to, že máme konkrétní plány. Máme podle mého názoru dobré předpoklady, abychom právnické vzdělání posunuli a zlepšili. Ale chybí nám skutečně odpovídající finanční prostředky. Protože když se podíváme na ohodnocení vysokoškolských učitelů, tak si myslím, že není odpovídající. Je dobré upozornit na to, že my se nemůžeme srovnávat jenom s těmi ostatními učiteli, my musíme také vidět, jaké jsou třeba platové a jiné možnosti v rámci profese. Takže ono je pak těžké chtít, aby na právnické fakultě skutečně působili ti nejlepší, když by finanční ohodnocení tomu neodpovídalo. A navíc ta kritéria pro habilitace a profesorská řízení se neustále zpřísňují. Chce se daleko více práce, chce se, aby se působilo i vědecky. Což je všechno správné, ale myslím, že by tomu mělo odpovídat i finanční zajištění. Ale ty finance by měly být použity samozřejmě i pro studenty. Toto bych rád změnil. Je mi ale jasné, že tu neomezenou moc mít nebudu, ale snažil bych se alespoň upozornit na to, že by se nemělo zapomínat ani na právnickou fakultu, protože další finanční prostředky by také dokázala velmi dobře využít.

Vážený pane profesore, děkuji moc za rozhovor. Přeji Vám vše nejlepší do Vaší další činnosti a ať se Vám všechny plány, které jste si vysnil, podaří splnit.

JUDr. Ing. Michael Sáblík, vedoucí redaktor  Ad Notam, notář v Praze

• Štítky:
• 2019