Notářský řád. Praktický komentář.

Kožiak J. a kolektiv

Notářský řád.  Praktický komentář.

Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2018, 568 s. ISBN 978-80-7598-283-4 (váz.)

V edici Praktické komentáře vydalo nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., komentář notářského řádu od autorů Jaromíra Kožiaka, Radka Rubana a Davida Vláčila. Úvodem bych ale měl předestřít, že naprosto podstatnou část tohoto komentáře napsal kolega Jaromír Kožiak – takřka 86 % z celkového počtu komentovaných paragrafů. Aniž bych chtěl snižovat míru zásluhovosti ostatních autorů, přeci jenom bych rád vyzdvihl enormní množství práce, které Jaromír Kožiak musel na práci na tomto komentáři vynaložit.

Výklad jednotlivých ustanovení notářského řádu je velmi přehledný a pro čtenáře uživatelský přívětivý (use friendly), přičemž v adekvátním rozsahu je doprovázen odkazem na judikaturu vyšších soudů, zejm. Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu (v části týkající se kárného řízení) a Ústavního soudu (včetně kritického zamyšlení nad nálezem sp. zn. I. ÚS 529/09). Odkazy na judikaturu těchto soudů, resp. citace právních vět příslušných soudních rozhodnutí, vhodným způsobem „doprovázejí“ výklad příslušných pasáží notářského řádu a harmonicky je doplňují. Z řady možných příkladů bych se rád zmínil např. o pasáži o odpovědnosti notáře za způsobenou újmu. Jde sice o materii, které by se každá notářka či každý notář přirozeně s radostí vyhnul/a, nicméně je veskrze užitečné se s ní seznámit předem, a komentář je k tomu vhodným nástrojem. Jaromír Kožiak při výkladu § 57 uspořádaně popisuje jednotlivé konstrukční prvky odpovědnosti notáře za způsobenou újmu, každý z těchto prvků podrobuje zevrubné analýze a vhodně jej doplňuje o odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Současně však upozorňuje i na možnou aplikaci speciálních skutkových podstat náhrady škody podle občanského zákoníku (§ 2924 a 2950 ObčZ). Nezapomíná také na úpravu odpovědnosti notáře vůči zaměstnanci a na úpravu odpovědnosti zaměstnance vůči notáři podle zákoníku práce.

Komentář obsahuje řadu praktických vzorů notářských listin [např. vzor opravné doložky podle § 60, vzor záhlaví notářského zápisu, ve kterém má být pokračováno, vzor pokračování v notářském zápisu, vzor záhlaví notářského zápisu obsahující náležitosti podle § 63 odst. 1 písm. a) až e) nebo vzor doložky o svolení k vykonatelnosti]. V rámci výkladu k § 74 se Jaromír Kožiak pokusil o výčet případů, kdy právo vyžaduje úřední ověření podpisu, a to napříč celým právním řádem; shrnutí tak obrovského kvanta výskytů úředního ověření podpisů si zasluhuje opravdu notné uznání.

Domnívám se také, že zejména notáři ocení výklad ustanovení týkajících se sepisování notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti (§ 71a až 71c). Jaromír Kožiak charakterizoval jednotlivé druhy notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, zabýval se konfliktem mezi dvěma principy, a to principem formální přísnosti (jenž je kladen na notářské zápisy jako exekuční tituly) a principem preference platnosti (vyjádřeným v § 574 ObčZ), a neopomněl se zmínit též o určitých specifikách plurality věřitelů nebo dlužníků. Podrobně analyzoval podmínky a doložení času, určení doby a způsobu plnění včetně podmínek sjednání úroku, úroku z prodlení nebo smluvní pokuty v notářských zápisech se svolením k vykonatelnosti. To vše příhodně a jaksepatří obohatil o rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu.

I když jde o komentář praktický, nevyhýbá se ani „odbornějším“ úvahám. Zde bych zmínil např. vymezení opravných prostředků proti rozhodnutím notářské komory. Jaromír Kožiak podle mého názoru správně diferencuje věci, které vyplývají ze vztahů soukromého práva (opravný prostředek zmíněný v § 14 odst. 1), jež budou řešeny v tzv. řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, tedy podle § 244 a násl. OSŘ, a věci, ve kterých nejde o návrhy na projednání v občanském soudním řízení s ohledem na to, že nejde o soukromoprávní věc [opravné prostředky proti nezapsání do seznamu notářských koncipientů (§ 18 odst. 2) a do seznamu notářských kandidátů (§ 22 odst. 4)] – v těchto případech se nápravy lze domoci žalobou proti rozhodnutí notářské komory jako správního orgánu v soudním řízení správním.

K textu komentáře bych měl dvě kritické poznámky. Byl bych poněkud opatrnější v možnosti (přípustnosti), aby se notář mohl zúčastnit konání valné hromady české korporace v zahraničí a aby její průběh nebo rozhodnutí mohl osvědčit notářským zápisem, jak dovozuje Jaromír Kožiak v komentáři k § 2 (s. 11–12). Argumentaci rozsudkem SDEU ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. C-575/16, nepovažuji za případnou. Citované rozhodnutí SDEU se týká pouze slučitelnosti podmínky státní příslušnosti požadované českou právní úpravou pro přístup k povolání notáře z hlediska svobody usazování zakotvené v čl. 49 SFEU. Těžko lze tedy pouze s poukazem na citované rozhodnutí SDEU dovozovat oprávnění k výkonu notářství českým notářem v zahraničí.

Druhá moje poznámka se týká výkladu k § 76 (o protestech směnek a jiných listin). Chápu, že může být problém „uchopit“ výklad tohoto ustanovení (stejně kritický jsem ale i k výkladu tohoto ustanovení v komentáři vydaném v Nakladatelství C. H. Beck), nicméně s ohledem na charakter celého komentáře bych uvítal takový výklad, který by usnadnil notářům orientaci v jinak poměrně složité materii. Bylo by tedy vhodné se soustředit pouze na výklad směnek (šeky lze pominout pro jejich mizivou roli v praxi) a na (základní) výklad o tom, jaké směnky existují (směnky cizí a vlastní), v čem se tyto směnky navzájem odlišují, jakým způsobem je vymezena jejich splatnost (směnky splatné v určitý den, nebo v určitý čas po vystavení nebo po viděné, anebo na viděnou), jaké jsou nejčastější protesty směnek (pro nepřijetí u směnky cizí, nebo pro nezaplacení) a jakým způsobem notář protest prakticky provede, včetně deskripce, co znamená domicil směnky nebo protest tzv. „do větru“ nebo „do zdi“. Kromě notáře může protest vykonat ještě soud; mezi protestními orgány bych rozhodně neuváděl obecní úřady, neboť tyto úřady nelze tak jednoduše ztotožňovat s „místními národními výbory“ (čl. I. § 79 zákona směnečného a šekového). Formulace v komentáři, že … Lhůta pro provedení jednotlivých protestů se liší v závislosti na obsahu jednotlivých cenných papírů a na povaze uplatňované směnečné či šekové povinnosti … je sice v obecné rovině správná, ale neodpovídá zaměření komentáře na praktickou stránku výkonu povolání notáře. Stejně tak i formulaci, že … Z pohledu notáře je jistě nejvhodnější provést protestaci týž den, v němž o ni byl požádán; žádný z účinných právních předpisů však lhůtu k provedení protestace výslovně nestanoví … považuji za poněkud zavádějící, a ne zcela přesnou. Podle čl. I. § 44 odst. 2 zákona směnečného a šekového musí být protest pro nezaplacení, jde-li o směnku splatnou v určitý den (nebo v určitý čas po vystavení nebo po viděné), vykonán v některém ze dvou pracovních dnů následujících po dni splatnosti. Jde-li tedy o směnku splatnou v určitý den a půjde-li o protest pro nezaplacení (což tvořilo většinu ze všech notářských protestů), je důležité zjistit datum splatnosti směnky a na základě toho se odvine i termín pro vykonání protestu pro nezaplacení, který ovšem zpravidla nebude v ten samý den, ve kterém klient notáře požádal o vykonání protestu.

Nechtěl bych ale končit nadmíru negativně. Přes tyto drobné a marginální (s přihlédnutím k četnosti protestů směnek) výhrady považuji komentář za velmi zdařilé dílo a za odvážný počin (s přihlédnutím k tradici komentářů notářského řádu, které dosud vyšly v Nakladatelství C. H. Beck). Tato publikace je zajímavou a užitečnou (praktickou) pomůckou určenou nejenom pro notáře a jejich zaměstnance, ale i pro advokáty, soudce, státní zástupce či soudní exekutory, a koneckonců i pro všechny potenciální klienty notářů.

Jiří Svoboda

• Štítky:
• 2019