Právníkovy poznatky z výstav výtvarného umění

Knížku Anděl na kolečkách (Poloreportáž z USA) od básníka a pracovníka biologického ústavu Akademie věd Miroslava Holuba jsem si koupil a poprvé přečetl krátce poté, co byla vydána.[1] Tehdy jsem nemohl předpokládat, že úryvky z ní uplatním, když budu studentům práv přednášet o interpretaci právních norem, či až budu – mnohem později – uvažovat a psát o námětu „právo a krásná literatura“. Dnes zjišťuji, že Holubovy cestovatelské zápisky mají mnohostranné použití k takovým účelům a týkají se i problematiky dědictví. Na stránce 82 zmíněného útlého svazku totiž autor píše:

Jistý Barnes vydělal něco miliónů na léku na anginu. Jsa ducha probudilého, nakoupil několik tisíc obrazů, od mexické lidové tvorby po Kleea, od Rousseaua po Miróa, od van Gogha  po Jeana Huga, postavil ve svém parku svou galerii a sepsal několik knih o výtvarném umění. Razil v nich jakési originální soudy, moc oblíbený nebyl, ale galerii to nevadilo a svou cenu s léty zdesateronásobila. Nicméně pan Barnes zemřel a dědicové byli postaveni před vážnou kulturně politickou otázku, zda platit daň ze soukromé galerie nebo učinit dědictví veřejně přístupným. Zvolili to druhé, a aby byly daně ještě menší, učinili dědictví volně přístupným. Ježto zákon nepraví nic o způsobu, jakým má být taková galerie volně veřejně přístupná, učinili to způsobem co nejšetrnějším: je otevřena jen v pátek a v sobotu dvěma stům lidem. První stovka je na záznamy, které jsou momentálně vedeny už půl roku dopředu, druhé stovce jest státi ve frontě. I odebral jsem se do oné vilové části Filadelfie, absolvoval nevelkou frontu a byl jsem jako stý devadesátý osmý tohoto pátku vpuštěn.

A těšil jsem se nesmírně z Rousseaových džunglí s vyjevenými pazvířaty a ze ztuhlých bílých dívek zastrkaných za pahorky do krajiny, jakož i z neuvěřitelně sladké zelené chaloupky a z neuvěřitelně trpké staré prostitutky van Goghovy, jakož i z různých pumprlíků Kleeových a Miróových, zatímco jsem pocítil jistou únavu z přemíry laních očí Renoirových. Poté jsem vyšel před galerii a na výslunném místě parkové cesty jsem se opřel nohou o kamenný obrubník a činil si poznámky o těchto věcech... Nad Holubovým textem jsem se zamyslel a zapsal si: Dědici  Barnesovy sbírky zajímavým a možná i poněkud sporným způsobem učinili svou galerii volně přístupnou veřejnosti. Mohl by to být příklad na zužující výklad příslušné právní úpravy, kterou by ovšem bylo zapotřebí důkladněji znát.

Snad to byla i Holubova knížka a zmíněná ukázka z ní, která mne po nějaké desítce let pobídla k tomu, abych svérázným způsobem vnímal jinou zahraniční sbírku obrazů. Navštívil jsem pařížské Musée D’Orsay, které na břehu Seiny přestavěli z bývalého nádraží. Své zážitky i poznatky z této galerie jsem pak uplatnil ve fejetonu „Výstavka juristických konstrukcí“,[2] z něhož ve zkrácené i upravené podobě uvádím: Jakási vyšší síla způsobila, že jsem do galerie nevešel hlavním vchodem, a nezamířil tak okamžitě k sálu mnou oblíbených impresionistů. Boční, leč též majestátní, vchod mne zavedl k menší výstavě galerijních přírůstků. Tam jsem se z „návodu k použití“ dozvěděl, že popisky k obrazům mají různou barvu podle toho, zda exponát byl získán koupí, darem či dědictvím, zda se do sbírek dostal prostřednictvím „Spolku přátel muzea“ či jinak. Jen drápkem uvízl právnický ptáček a lapen byl celý. Putuji od popisky k popisce a uplatnění nalézá i můj zápisník. Obdivuji vystavené obrazy a zároveň si poznamenávám jejich názvy i sdělení o tom, jak muzeum přišlo ke svým přírůstkům. (Asi bych byl blíže pravdy, kdybych napsal, že jsem zjišťoval a zaznamenával zejména právní důvody, na jejichž základě muzeum získalo či mohlo vystavovat ta či ona díla.) Obyčejný dar či koupě byly jevem menšinovým. Jakožto návštěvník poznamenaný právnickým myšlením jsem se intelektuálně tetelil nad nejrůznějšími právními subtilitami, kterými byl dar s výhradou užívání, trvalá zápůjčka i sdělení, že díky šlechetnosti pana Duranda bylo zakoupeno dílo Edgara Degase „Šálek čokolády po koupeli“.

Také dědické odkazy byly jak prosté, tak všelijak kombinované. Když jsem pod jedním plátnem četl, že bylo muzeu odkázáno ve jménu dvou rodin, pomyslel jsem si: „Hle, jak se lze elegantně vyhnout dědickým sporům.“ Přehlídka přírůstků rovněž potvrzovala, že se v praxi uplatňuje starořímská právní konstrukce zvaná datio in solutum (náhradní plnění, které dlužník poskytuje – se souhlasem věřitele – místo povinného plnění). Tento právní postup využil francouzský zákon, který hodlá chránit národní kulturní dědictví a dovoluje, aby dědická daň byla uhrazena v podobě uměleckých předmětů. V souladu s tím se postupovalo u dědictví po Picassovi a Musée d’Orsay takto rovněž získalo i některé další významné exponáty, například Manetovu Snídani v trávě.

Návštěvou muzea na břehu Seiny jsem se sice úplně neodpoutal od světa paragrafů (byl jsem tehdy v Paříži na právnické konferenci), leč absolvoval jsem tam festival estetické a poznatkové libosti. Tu ve mně vyvolaly i kreativní právní konstrukce, které také dokazují hloubku a šíři lidského ducha. Své poznámky z Musée d’Orsay jsem později doplnil větou: Příležitost prý dělá z lidí zloděje; někdy však právem poskytnutá a dobře legislativně upravená i rozumně využitá příležitost může z lidí dělat dobrodince.

prof. JUDr. Petr Hajn                                                                  

• Štítky:
• 2019