Reprezentace při dědění ze závěti? (Ke smyslu a výkladu § 1618 OZ)

JUDr. et Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

V tomto čísle Ad Notam je A. Talandou představen nový a současně tradiční výklad § 1503 OZ (nový ve vztahu k současné literatuře, tradiční ve vztahu k naší prvorepublikové či rakouské literatuře), kterým poněkud snížil dosah a význam tohoto ustanovení (a nutno dodat, že oprávněně).[1] Podle autora nezavádí § 1503 odst. 1 OZ právo reprezentace do dědění ze závěti, ale je „pouhým výkladovým pravidlem zůstavitelem projevené vůle, pokud se týká určení velikosti dědických podílů“. Současně uvádí, že nástupnictví potomků povolaného dědice je možné dovodit spíše „z analogického užití výkladového pravidla § 1618 oz“.[2] Dovolím si na tento závěr navázat, přičemž budu vycházet zejména z nejnovějšího komentáře k rakouskému dědickému právu, který vnesl do diskuse o testamentární reprezentaci nové impulzy (paradoxně více pro naše, než pro rakouské prostředí).[3]

K principu reprezentace a ke vztahu § 1503[4] a 1618[5] OZ

Předně je možné „smířit“ či „propojit“ současné přístupy k § 1503 OZ. Z perspektivy česko-rakouské tradice sice nemá být smyslem tohoto ustanovení zavedení práva reprezentace do testamentární posloupnosti, ale princip reprezentace se v něm nepochybně projevuje. Nemusíme ho totiž úzce chápat jen jako pravidla nástupnictví potomků namísto nedědících předků, ale jako zohlednění příbuzenských vazeb, resp. rodinných větví. V tomto smyslu lze považovat za projevy principu reprezentace nejen § 1503, ale také § 1647, § 1661 odst. 2 či § 1665 OZ, kdy se dítě chápe jako představitel či část celé větve.

Jak § 1503, tak i § 1618 OZ jsou výkladová pravidla, která by se podle zákonodárce měla co nejvíce blížit předpokládané vůli zůstavitele. Ta je vždy určující, pravidla reprezentace mají doplňující charakter.

Obě ustanovení jsou odrazem zásad autonomie vůle (§ 574 OZ) a respektu k vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 OZ) – obecná označení „děti“, „vnuci“, „příbuzní“, „dědicové“ či pozůstalí“ by měla být považována za dostatečně určitá a srozumitelná.

§ 1618 OZ by se měl uplatňovat nejen v případě předemření, ale také při dědické nezpůsobilosti (§ 1481–1483 OZ) či odmítnutí dědictví/odkazu (§ 1485–1489 a § 1623 OZ) – speciálně k § 1504 a 1628 OZ.

Sporné otázky – dosah a určení obmyšlených

U § 1618 OZ je diskutovaný zejména jeho dosah (zda se vztahuje pouze na výklad odkazů nebo i jiných obmyšlení), určení obmyšlených (zda pokrývá jen obecná označení nebo i jmenovitá) a postavení nevlastních dětí. 

1) Dosah – odkazy i dědění? Uplatnění výkladových pravidel v § 1618 OZ se tradičně dovozuje nejen pro odkazy, ale pro pořízení pro případ smrti obecně.[6] Analogicky by se však podle mého mínění měla vztáhnout také na jiná obmyšlení pro případ smrti (např. u svěřenského fondu či životního pojištění[7]) a dále na plnění charakteru tzv. zákonných odkazů (zvl. na nedoplatky mzdy/platu pro děti podle § 328 odst. 1 ZP[8] či na pojistné plnění pro děti podle § 2831 OZ[9]). Tento přístup má v našem prostředí nejen delší tradici (srov. § 42 ABGB, který však nebyl do OZ převzat), zejména však odpovídá obecným zásadám nástupnictví, kdy práva a povinnosti primárně přecházejí na potomky a až následně na předky, což se odráží jak v právu dědickém (srov. § 1635 x § 1636 OZ), tak rodinném (srov. § 910 odst. 1 OZ, podle něhož mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, a § 910 odst. 4 OZ, podle něhož vyživovací povinnost potomků předchází vyživovací povinnosti předků) či obligačním (v přednostním právu nájemcova potomka u přechodu nájmu podle § 2280 OZ).

2) Určení obmyšlených – obecně i konkrétně? Obecné pojmenování („moje děti“) nebude v praxi příliš časté, pravidlem naopak bude jejich povolání jmenovité („dcera Pavla…“). Zatímco podle starší rakouské literatury se měl § 681 ABGB, který je předobrazem § 1618 OZ, uplatňovat pouze u obecného pojmenování, nejnovější publikace ji připouštějí také u konkrétního (jmenovitého).[10]

3) Děti – vlastní i nevlastní? Půjde předně o to, co můžeme rozumět pod pojmem „vlastní děti“, který se jinak v občanském zákoníku nevyskytuje – zda má jít o kategorii právní či sociální, resp. objektivní či subjektivní. Pod tímto pojmem se budou rozumět v zásadě děti pokrevní i osvojené (§ 771 a § 794 a násl. OZ). Sporné však bude postavení dětí manžela či druha. Zatímco v komentáři z roku 2014 Welser tvrdí, že v pochybnostech se pod pojmem „děti“ rozumí také nevlastní děti, v komentáři z roku 2019 uvádí, že pod „vlastní děti“ nepatří děti manžela.[11] Těmto (poněkud rozporným) tvrzením můžeme rozumět i tak, že pokud zůstavitel použije pojem „děti“, má se týkat vlastních i nevlastních, v případě vlastních dětí však zahrnuje také jejich potomky. Není samozřejmě možné postupovat schematicky, ale je nutné zohlednit okolnosti každého případu.

Vybrané příklady

1. Při užití obecného označení „moje děti“, které v praxi zřejmě nastane jen zřídka, by měli dědit místo nežijícího syna jeho potomci, pokud nebude zřejmá jiná vůle zůstavitele.   

2. Pokud má nabýt odkaz nebo dědit stejným dílem přítelkyně Eva, syn Petr a dcera Pavla, v případě úmrtí některého z dětí by právo na odkaz/dědický podíl nabývali jeho potomci (odkaz/podíl nepřirůstají).

3. Pokud zůstavitel, který je ženatý, povolá k polovině dědictví syna Petra a k polovině dceru Pavlu, v případě úmrtí některého z nich by uvolněný podíl opět připadl potomkům (podíl nepřirůstá druhému dítěti ani se nedědí ze zákona).

Shrnutí

Význam § 1618 OZ můžeme spatřovat ve třech směrech:

1) Odráží zásady autonomie vůle a respektu k vůli zůstavitele, kdy označení „děti“, „příbuzní“ a podobně by měla být považována za dostatečně určitá a srozumitelná.

2) V případě potomků zůstavitele zavádí princip reprezentace do testamentární posloupnosti, resp. šířeji do nástupnictví pro případ smrti (mj. u životního pojištění).

3) Je uplatnitelný také u odkazovníků či dědiců povolaných konkrétně (jmenovitě).

• Štítky:
• 2019