Eseróčko v prášku

Mgr. Šimon Klein

Notář je překážkou podnikání. Slýchám to poslední dobou takřka denně, ani ne tak od klientů, jako z úst politiků a novinářů. Jak krásné by to prý bylo, kdyby šlo takové „eseróčko“ založit za pět minut po internetu, to by se to podnikalo. Notář je prý v celém procesu zbytečnou bariérou.

Stará moudrost nás však učí, že než zbouráme zeď, měli bychom se nejprve ptát, proč ji naši předkové vůbec postavili. Zde se sluší začít od Adama, tedy u toho, co vlastně takové s. r. o. je. Společnost s ručením omezeným totiž lidé vůbec nepotřebují k tomu, aby mohli začít podnikat. Potřebují ji k tomu, aby se zbavili odpovědnosti za neúspěch podnikání.

Když s touto myšlenkou v roce 1892 Němci přišli, byla to opravdová revoluce. Z německého GmbH se rázem stal exportní šlágr, eseróčka zaváděla jedna země za druhou a zakrátko nebyl právní řád, který by společnost s ručením omezeným neznal, a to včetně zemí angloamerického právního systému, které si obvykle hledí svého a právní věda kontinentální Evropy je nezajímá.

Eseróčka zásadním způsobem formovala svět, v němž žijeme. Ten, kdo za své podnikání ručí celým svým majetkem, nemá obvykle chuť pouštět se do rizika. Drobné podnikání tak po staletí bylo doménou řemeslníků. Inovativní podnikatelské myšlení si mohla dovolit pouze nejbohatší vrstva společnosti, zejména pak aristokracie. Ta se však ze své povahy k revolučním myšlenkám stavěla poněkud rezervovaně. S příchodem společností s ručením omezeným se karta obrátila. Najednou stačilo, pokud byl podnikatel s to dát dohromady jednorázový vklad a riskovat jeho ztrátu, víc nic. Přišel rozmach drobného podnikání, rozmach inovací. Přišlo dvacáté století.

Němcům však již od počátku bylo jasné, že omezení podnikatelské odpovědnosti nemusí měnit svět jen k lepšímu, ale i k horšímu, že může být nástrojem drobných podnikatelů, ale i velkých zločinů. Proto do systému vestavěli několik bezpečnostních pojistek, které měly těmto rizikům čelit.

Společnost měla do vínku získat a po celou dobu své existence udržovat majetek dostatečný k jejímu podnikání. Tak vznikla pravidla o základním kapitálu a jeho ochraně. Musela otevřeně deklarovat, k jakému účelu slouží, co má být předmětem jejího podnikání, a to zcela konkrétně, aby každý mohl posoudit, jestli je základní kapitál k danému účelu dostatečný.

Společnost měla uveřejnit, na jaké adrese má své skutečné sídlo – adresu, kde je centrum a těžiště jejího podnikání, tak aby si každý mohl udělat obrázek o tom, zda má společnost pro deklarované podnikání přiměřené prostory a zda není jen prázdnou, fiktivní schránkou.

V neposlední řadě pak mělo být v kterýkoli okamžik existence společnosti jasné, kdo za společností stojí, kdo ji vlastní a kdo jejím jménem jedná. Založení společnosti, převod podílu, nebo i jen změna jednatele, vše vyžadovalo notářský zápis. Nešlo přitom jen o zpřísněnou formu. Klíčová byla především povinnost notáře o provedené změně neprodleně informovat rejstříkový soud. Řídící a vlastnickou strukturu společnosti tak nebylo možné zastřít pouhou smlouvou o převodu podílu, bezpečně utajenou a uloženou v šuplíku.

S povzdechem nad minulostí dávno ztracenou píši v minulém čase. Byla… měla… V Německu to však minulost není, tato opatření jsou tam stále v platnosti. GmbH tam sice nezaložíte po internetu za pět minut, zato se však pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku můžete přesvědčit o důvěryhodnosti svého smluvního partnera.

V našich končinách jsme mezitím odstraňovali jednu pojistku za druhou. Nejprve jsme nedokázali ochránit základní kapitál, abychom vzápětí seznali, že jej vlastně s. r. o. nepotřebuje. Místo předmětu podnikání stačí nicneříkající výroba, obchod a služby a místo sídla stačí poštovní schránka.

Na fiktivní společnosti a bílé koně jsme si zvykli již dávno. Když po 1. 1. 2014 odpadla nutnost notářského zápisu o souhlasu s převodem podílu, zvykli jsme si na to, že se podíly ve společnostech kradou (tak jako jsme si předtím zvykli, že se kradou nemovitosti, když odpadla potřeba notáře pro jejich převod). Nyní si máme zvyknout na instantní s. r. o. v prášku za 5 minut.

Co na tom, že největší zdržení při zakládání společností dnes představuje založení účtu v bance a získání živnostenského oprávnění. Možná by stálo za to odstranit nejprve tyto dvě bariéry. V tom jsme ostatně papežštější než papež. V Německu pro založení společnosti není třeba dokládat ani potvrzení banky, ani výpis z živnostenského rejstříku. Možná by pak vyniklo, že půlhodinová návštěva u notáře může pro podnikatele představovat větší přínos než zátěž. Že pro kvalitu podnikání je podstatnější stabilita a transparentnost podnikatelského prostředí než to, zda založení eseróčka trvá pět týdnů, pět dnů nebo pět minut.

 

Zpět