Vydědění dědicky nezpůsobilého potomka

JUDr. Iveta Talandová

Současná právní úprava umožňuje vydědit i takového potomka, který je dědicky nezpůsobilý. Takový důvod vydědění zakotvoval již obecný zákoník občanský, tehdy však byl považován za nadbytečný, a proto se již v následujících úpravách neobjevil. Jaký je tedy smysl navrácení této možnosti vydědění do zákonné úpravy? A má vliv na platnost vydědění zůstavitelovo odpuštění?

Dědická nezpůsobilost

Dědická způsobilost představuje jednu ze základních podmínek, která musí být naplněna, aby mohlo dojít k dědické sukcesi.[1] Ze zákona může být tato dědická způsobilost vyloučena, pokud se potencionální dědic (nikoliv jen nepominutelný) dopustí některého ze zákonem vymezených závažných provinění vůči zůstaviteli, jeho poslední vůli, popřípadě vůči osobám blízkým zůstaviteli. Následkem takových provinění je dědická nezpůsobilost, tzn. že osoba, která by byla jinak k dědění po zůstaviteli povolána, nedědí, neboť dala najevo, že nemá k zůstaviteli či k jeho rodině potřebný blízký citový vztah; nepominutelný dědic v takovém případě ztrácí jak dědické právo, tak právo na povinný díl, přičemž jedinou možností, jak lze uvedené následky zvrátit, je prominutí činu ze strany zůstavitele.[2] Zákon tímto způsobem, v návaznosti na zásadu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (§ 6 odst. 2 ObčZ),[3] vylučuje z dědění osoby, u kterých by pro jejich silně nemorální chování bylo nespravedlivé, aby z dědictví něčeho nabyly, navíc je tímto způsobem chráněn i samotný zůstavitel, když z dědění po něm jsou takto vyloučeny osoby k tomuto nehodné.[4] Tato ochrana zůstavitele nastává bez ohledu na to, zda zůstavitel o činu zakládajícím dědickou nezpůsobilost věděl či nikoliv. Zároveň mohou některé činy zakládající dědickou nezpůsobilost nastat i po zůstavitelově smrti.

Dědická nezpůsobilost  vs. vydědění

Ačkoliv se institut dědické nezpůsobilosti může zdát v mnohém podobný institutu vydědění, odlišuje se několika zásadními rysy. Především se dědická nezpůsobilost může týkat každého potencionálního dědice, ať už zákonného, smluvního, nebo závětního. Oproti tomu vydědění se může týkat pouze potomků zůstavitele (nepominutelných dědiců). Dále je k platnému vydědění nutné aktivní právní jednání ze strany zůstavitele, neboť důvody, pro které je možné vydědit, nedosahují takové intenzity, aby samy o sobě zapříčinily vyloučení z dědického práva, jako je tomu u dědické nezpůsobilosti. Zároveň k zániku účinků vydědění nestačí pouhé prominutí, jaké zná institut dědické nezpůsobilosti, ale je třeba zničení listiny, která vydědění obsahuje, nebo její výslovné odvolání. Vydědění se může za určitých okolností vztahovat i na potomky vyděděného (§ 1646 odst. 3 ObčZ), což je u dědické nezpůsobilosti (až na jedinou výjimku, a to dědicky nezpůsobilého manžela)[5] vyloučeno. A konečně, následkem dědické nezpůsobilosti je vždy ztráta veškerých dědických nároků včetně povinného dílu nepominutelného dědice, vyděděním však může dojít i k pouhému zkrácení povinného dílu.

Vydědění pro dědickou nezpůsobilost

Současná úprava v § 1646 odst. 2 ObčZ umožňuje zůstaviteli vydědit dědicky nezpůsobilého potomka. Takový důvod vydědění zakotvoval již obecný zákoník občanský v § 770 ve spojení s § 540–542 ABGB,[6] tehdy však toto ustanovení, které takové vydědění výslovně umožňovalo, bylo považováno za nadbytečné, neboť „nehodný vůbec nemá práva na díl povinný, a není tudíž třeba, aby zůstavitel zbavoval ho práva, které mu nenáleží“.[7] S tímto názorem však nelze zcela souhlasit. Pokud je nepominutelný dědic vyděděn z důvodu jeho dědické nezpůsobilosti, může tím zůstavitel upozornit na provinění nepominutelného dědice, které by jinak v rámci řízení o pozůstalosti nemuselo vyjít najevo. Dále jsou tímto popřeny veškeré pochybnosti, zda zůstavitel nepominutelnému dědici jeho čin zakládající dědickou nezpůsobilost odpustil. A konečně se vydědění pro dědickou nezpůsobilost, na rozdíl od dědické nezpůsobilosti ze zákona, může dotknout i nároků potomků vyděděného nepominutelného dědice, neboť vůle zůstavitele bude mít přednost (srov. § 1483 ObčZ).

Vydědit nepominutelného dědice lze pouze pro ty činy zakládající dědickou nezpůsobilost, kterých se nepominutelný dědic může dopustit ještě za života zůstavitele, tedy zejména pro trestný čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu (případně registrovanému partneru), popřípadě pro donucení, lstivé svedení, překažení, zfalšování, podvrhnutí či úmyslné zničení projevu poslední vůle zůstavitele. K vydědění pak nemůže dojít pro důvody dědické nezpůsobilosti uvedené v § 1482 ObčZ, neboť těchto se může dopustit pouze manžel nebo rodič zůstavitele.

Čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu

Co se týče konkrétních důvodů dědické nezpůsobilosti, pro které může být nepominutelný dědic vyděděn, tak trestný čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu (popřípadě registrovanému partneru) je pojat odlišně od důvodu vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. c) ObčZ (odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice). Předně musí být tento čin spáchán vůči zůstaviteli nebo vymezeným blízkým osobám.[8] K uvedeným osobám má zůstavitel nejužší rodinný a pravděpodobně i citový vztah, a proto lze mít za to, že jednání vůči těmto osobám se dotkne i zůstavitele samotného. Odlišné je pak i vymezení důvodu jako „činu povahy úmyslného trestného činu“, neboť zde lze podřadit širší okruh jednání. Předně půjde o úmyslné trestné činy podle trestního zákoníku,[9] tj. zločiny, zvlášť závažné zločiny, popřípadě přečiny spáchané úmyslně, a rovněž o trestné činy spáchané mladistvými podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tzv. provinění (§ 6 odst. 1 ZSVM).[10] V případě, kdy byla osoba za takovýto úmyslný trestný čin odsouzena, je tímto rozhodnutím notář jako soudní komisař vázán (§ 135 odst. 1 OSŘ, § 1 odst. 2 ZŘS). Notář jako soudní komisař má povinnost si v takovém případě trestní rozsudek obstarat, tak aby mohl daný čin dědické nezpůsobilosti řádně vyhodnotit. Pokud trestní řízení dosud skončeno nebylo, musí soudní komisař řízení přerušit dle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, neboť probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v řízení o pozůstalosti.[11] Rovněž lze pod čin povahy úmyslného trestného činu podřadit i protiprávní čin učiněný úmyslně osobami trestně neodpovědnými,[12] tedy osobami, které v době spáchání činu nedovršily patnáctý rok svého věku (§ 25 TZ), dále osobami, které byly v době spáchání činu mladistvými, ale nerozpoznaly nebezpečnost činu pro společnost nebo neovládly své jednání (§ 5 odst. 1 ZSVM), a konečně také osobami, které byly v době spáchání činu nepříčetné,[13] a tedy nemohly rozpoznat protiprávnost činu, nebo ovládnout své jednání (§ 25 TZ). V těchto případech nebude existovat odsuzující rozsudek a notář jako soudní komisař bude muset povahu spáchaného činu posoudit sám.

Z výše uvedeného je patrné, že vydědění pro tento důvod dědické nezpůsobilosti zůstaviteli umožňuje vyloučit nepominutelného dědice pro činy odlišné od těch, které lze podřadit pod § 1646 odst. 1 písm. c) ObčZ, když v rámci tohoto důvodu nezpůsobilosti je primární, aby čin povahy trestného činu byl veden proti zůstaviteli a osobám jemu blízkým, vedlejší pak je, zda byl nepominutelný dědic za tento trestný čin odsouzen, neboť daný důvod může dopadat i na osoby trestně neodpovědné. Absence trestního rozhodnutí ohledně činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost však může přinášet sporné otázky, zejména zda může notář jako soudní komisař rozhodovat o vině potencionálního dědice.[14] S ohledem na výše uvedené je třeba upozornit, že v případě, kdy potencionální dědic bude v rámci trestního řízení zproštěn obvinění, nemůže notář jako soudní komisař sám nahrazovat úlohu trestního soudu a takového potencionálního dědice sám „uznat vinným“, neboť, jak již bylo výše uvedeno, je vázán tímto trestním rozhodnutím. Jiný je případ, kdy je jisté, že se osoba činu povahy úmyslného trestného činu dopustila, pro daný čin však nemohla být odsouzena, případně ani trestně stíhána, a to z důvodu věku či nepříčetnosti. V takovém případě musí notář jako soudní komisař sám spáchaný čin vyhodnotit a rozhodnout, zda osoba svým jednáním naplnila důvod dědické nezpůsobilosti či nikoliv.

Zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli

Dalším důvodem dědické nezpůsobilosti, pro který je možné vydědit nepominutelného dědice, je zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli, zejména donucení nebo lstivé svedení k projevu poslední vůle, popřípadě překažení projevu poslední vůle, ale i zfalšování, podvrhnutí či úmyslné zničení této vůle. Vymezení v zákoně je pak nutné považovat za demonstrativní, neboť mohou nastat i jiné případy, ze kterých bude patrné, že došlo k narušení vůle zůstavitele, např. v případě, kdy osoba nezajistí právní pomoc a svědky potřebné pro sepsání pořízení pro případ smrti v situaci, kdy o toto zůstavitel žádá.[15] Společným znakem výše uvedených jednání je však vždy právem zakázané působení na zůstavitelem projevenou vůli pro případ smrti. Zákon zároveň hovoří o „poslední vůli zůstavitele“, proti které zavrženíhodné jednání směřuje, tzn. že se zavrženíhodné jednání nemusí týkat pouze posledních pořízení (tj. závěti, dědické smlouvy nebo dovětku), ale může se týkat i jiných listin, které se zůstavitelovou poslední vůlí souvisejí.[16] Irelevantní pak je, zda daná poslední vůle splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem, postačí, pokud šlo bezpochyby o zůstavitelův projev vůle. Jako důvod vydědění však taková výše uvedená jednání nejspíš nebudou často využívána. Zůstavitel, pokud vůbec sepíše další pořízení pro případ smrti, nejspíše nebude mít čím toto jednání nepominutelného dědice podložit, a pravděpodobně jej ve výsledku vydědí pro jiný důvod.

Vydědění vs. prominutí

Vydědění z důvodu dědické nezpůsobilosti může přinést sporné otázky v návaznosti na § 1481 ObčZ, který umožňuje činy zakládající dědickou nezpůsobilost výslovně prominout; neboť zákon se nijak nevypořádává se situací, kdy zůstavitel čin zakládající dědickou nezpůsobilost nepominutelnému dědici promine, a přesto jej vydědí, popř. ponechá dříve učiněné vydědění v platnosti. Ačkoliv může být takové jednání pro nepominutelného dědice ze strany zůstavitele překvapivé, je třeba i takové vydědění hodnotit jako platné, neboť zákon nestanovuje prominutí ze strany zůstavitele jako překážku pro vydědění, zároveň není prominutí zákonem vymezeno ani jako možnost pro zrušení vydědění (§ 1649 odst. 1 ObčZ).[17] Rozdílnou úpravu v tomto směru obsahuje novelizovaná podoba rakouského ABGB ve znění ErbRÄG 2015, když ve svém § 773 odst. 2 umožňuje zrušit vydědění prominutím činu v případě, kdy zůstavitel v důsledku následné pořizovací nezpůsobilosti již nemůže vydědění zrušit odvoláním nebo pořízením nové závěti ve prospěch nepominutelného dědice.[18] Z chování zůstavitele přitom musí být zcela patrné, že nechce, aby jeho vydědění nadále zůstalo v platnosti; tzv. „přirozená vůle“ je v takovém případě postavena nad pořizovací způsobilost, když ponechání vydědění v platnosti by v takovém případě bylo vůči nepominutelnému dědici zcela nepřiměřené.[19] S ohledem na aktuální úpravu ABGB tak nelze vyloučit, že do budoucna se bude o otázce vlivu odpuštění na vydědění v naší úpravě ještě znovu diskutovat, neboť prominutí činu zůstavitelem je nepochybně významnou skutečností, po které nepominutelný dědic již pravděpodobně nebude očekávat, že jej zůstavitel vydědí, případně že zůstavitel ponechá dříve učiněné vydědění v platnosti.

Závěr

Vydědění nepominutelného dědice pro dědickou nezpůsobilost je umožněno za současné úpravy v § 1646 odst. 2 ObčZ. Ačkoliv se na první pohled může zdát ustanovení o možnosti vydědění pro dědickou nezpůsobilost nadbytečné, neboť dědická nezpůsobilost působí ze zákona, právě opak je při bližším zkoumání pravdou, neboť zůstavitel může takovým vyděděním upozornit na provinění nepominutelného dědice, které by v rámci řízení o pozůstalosti nemuselo vyjít najevo, dále tím může dát jasně najevo, že nepominutelnému dědici čin zakládající dědickou nezpůsobilost neprominul, a konečně může tímto způsobem účinky vydědění vztáhnout i na potomky vyděděného nepominutelného dědice. Tvrzení nepominutelného dědice, že mu zůstavitel daný čin prominul, by nemělo mít na platnost vydědění vliv, neboť vydědění lze zrušit pouze zákonem stanovenými způsoby, mezi které odpuštění nespadá. Do budoucna však takový vliv, vzhledem k tendenci chránit nepominutelné dědice, není vyloučen.

• Štítky:
• 2019