K výkladu § 1503 odst. 1 OZ

JUDr. Adam Talanda

Při dědění podle pořízení pro případ smrti určuje okruh dědiců a výši jejich dědických podílů zůstavitel, který se však nemusí vždy vyjádřit dostatečně konkrétně a jeho obecné pokyny pro určení dědiců a jejich dědických podílů pak musí být vyloženy pomocí výkladových pravidel obsažených v § 1494 a násl. OZ. Mezi nimi je v § 1503 odst. 1 OZ  uvedeno pravidlo odkazující na okruh dědiců nastupujících právem reprezentace podle zákonné dědické posloupnosti: „Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici osoby pokládané při zákonné dědické posloupnosti vzhledem k ostatním za jednu osobu, pokládají se za jednu osobu i při dělení podle závěti; to neplatí, je-li vůle zůstavitele zřejmě opačná.“

Názory na výklad § 1503 odst. 1 OZ

Z důvodové zprávy vyplývá, že na základě uvedeného ustanovení mají osoby, u kterých podle zákonné dědické posloupnosti nastává právo reprezentace, stejné postavení i při dědění ze závěti.[1] Literatura ve vztahu k současné úpravě pak dospěla k tomu, že se tím zavádí princip reprezentace i pro dědění ze závěti. M. Šešina s K. Wawerkou uvádějí, že se uvedené ustanovení týká případů upravených v první a třetí zákonné dědické třídě, podle kterých nedědí-li potomek či sourozenec zůstavitele, připadne dědictví jeho potomkům.[2] Vykládané ustanovení se podle uvedených autorů uplatní, pokud např. zůstavitel povolá k dědění obecným výrazem všechny své děti; potom pokud některé z nich již nežije, nastoupí na jeho místo jeho děti, jako by tomu bylo při dědění podle zákonné posloupnosti.[3] Podle R. Fialy s K. Beerovou se na více osob při zákonné posloupnosti hledí jako na jednu osobu v případě uplatnění reprezentace podle první, třetí a šesté zákonné dědické třídy. Pokud pak zůstavitel v závěti k dědění povolá např. obecným výrazem všechny své sourozence, tak pokud některý z nich nebude dědit, nastoupí k dědění jeho děti, jako by tomu bylo při zákonné dědické posloupnosti. Dále uvádějí, že jde o zavedení principu reprezentace pro dědění podle závěti, ledaže je vůle zůstavitele opačná.[4] M. Muzikář uvedené ustanovení vykládá tak, že se jím zavádí princip reprezentace i pro dědění ze závěti. Uvádí, že ustanovení se aplikuje, pokud např. zůstavitel k dědění povolá své dva sourozence a děti třetího předemřelého sourozence; potom sourozenci nabývají každý třetinu pozůstalosti a poslední třetina se rozdělí mezi děti předemřelého sourozence. Dále uvažuje nad tím, jak by se řešila situace, že zůstavitel v závěti povolal své tři sourozence, z nichž jeden ale nebude dědit; nabízí jednak možnost, že dědí pouze dva sourozenci (doslovný výklad), a jednak možnost, že dědí dva sourozenci a děti třetího předemřelého sourozence (extenzivní výklad). Přiklání se k extenzivnímu výkladu, který je podle něj v souladu s vůlí zůstavitele a s § 1494 odst. 2 OZ; k tomu uvádí také judikaturu k ABGB, a to rozhodnutí ze sbírky Glaser-Unger (Gl. U. 13613 a 2884), a zejména rozhodnutí ze sbírky Peitler 1860.[5]

S názory uvedených autorů, že § 1503 odst. 1 OZ zavádí právo reprezentace i pro dědění ze závěti, se nelze ztotožnit, třebaže i důvodová zpráva takový výklad podporuje. Pravidlo uvedené v § 1503 odst. 1 OZ je totiž pouhým výkladovým pravidlem zůstavitelem projevené vůle, pokud se týká určení velikosti dědických podílů. Nelze však na základě uvedeného pravidla za dědice určit jiné osoby, než které zůstavitel sám povolal k dědění; dědická instituce je základní obsahovou náležitostí závěti a záleží na zůstaviteli samotném, koho za dědice povolá. Už ze samotného jazykového znění vykládaného pravidla vyplývá, že jde o výkladové pravidlo pro „dělení podle závěti“,[6] tedy pro určení podílů; může se přitom uplatnit, jen jestliže se „mezi povolanými dědici“ vyskytnou určité osoby, tedy určení okruhu dědiců musí vždy vyplývat z vůle zůstavitele. Není sice vyloučeno, že z výkladu vůle zůstavitele bude dovozen závěr, že na místo výslovně povolaného dědice, který dědictví nenabyl, má jako náhradník nastoupit jeho potomek, to však nebude v důsledku § 1503 odst. 1  OZ, ale spíše v důsledku obecného výkladového pravidla § 1494 odst. 2 OZ nebo analogického užití výkladového pravidla § 1618 OZ Pravidlo uvedené v § 1503 odst. 1 OZ pak může sloužit jen pro určení velikosti dědických podílů.

Historická inspirace

Pravidlo uvedené v § 1503 odst. 1 OZ zjevně vychází[7] z obsahově stejného § 559 věty první ABGB: „Setkají-li se mezi povolanými dědici takové osoby, z nichž některé musily by se pokládati při zákonné posloupnosti vůči ostatním za osobu jedinou (např. bratrovy děti vůči zůstavitelovu bratru), pokládají se i při dělení podle závěti jen za osobu jedinou.“ Uvedené ustanovení se jako § 399 věta první promítlo také do OZ 1937;[8] a v ABGB bylo obsaženo v nezměněném znění až do roku 2017. Nutno připomenout, že zákonná dědická posloupnost v ABGB byla postavena na parentelním systému s reprezentací,[9] a využití pravidla tak mohlo být široké. Ustanovení bylo pojímáno jako výkladové pravidlo pro situace, ve kterých zůstavitel obecným pojmenováním určil okruh dědiců, avšak neurčil výši jejich dědických podílů.[10]

Vycházelo se z toho, jaká asi mohla být pravděpodobná vůle zůstavitele, jestliže za dědice povolal osoby v určitém příbuzenském vztahu. F. Zeiller uváděl, že předpokladem bylo, že zůstavitel povolal určité osoby z důvodu, že pocházely od určitého předka, a proto se jim nemá dostat více, než by se dostalo tomuto předku.[11] Důsledkem pak bylo, že při povolání osob, z nichž některé se vůči ostatním považovaly za jednu osobu (např. bratr zůstavitele a děti sestry zůstavitele), se dědilo podle kmenů (in stirpes) a každý kmen nabýval stejný podíl, který se dělil mezi členy kmene (v uvedeném příkladu bratr zůstavitele nabýval polovinu pozůstalosti a druhou polovinu si mezi sebou dělily děti sestry zůstavitele). Pro uvedené pravidlo nebylo místo, jestliže bylo možné ze zůstavitelovy vůle usuzovat jakékoliv určení podílů; tak pokud byli dědicové povoláni individuálně, třebaže bez výslovného určení podílů, znamenalo to zpravidla určení podílů podle hlav ve smyslu § 555 ABGB (odpovídá současnému § 1500 odst. 1 OZ). Pro uplatnění pravidla nebylo rozhodující, zda by osoba při dědění podle zákonné dědické posloupnosti k dědění skutečně nastoupila; nemuseli tedy být povoláni nejbližší příbuzní. Podmínkou užití pravidla bylo povolání více osob, z nichž alespoň některé se považovaly za jednu osobu (např. bratr zůstavitele společně s dětmi sestry zůstavitele).[12]

Pravidlo se ale nemohlo uplatnit, pokud byly k dědění povolány osoby, které si při dědění podle zákonné dědické posloupnosti vzájemně nemohly konkurovat při určení podílů; nemohlo se proto uplatnit, pokud byly povolány osoby ze dvou různých dědických tříd (např. děti zůstavitele a bratr zůstavitele), nebo pokud byly povolány osoby z téže třídy, které se ale při dědění podle zákonné posloupnosti vzájemně vylučovaly (např. syn zůstavitele a vnuci zůstavitele pocházející z tohoto syna); v uvedených případech nastávalo dědění podle hlav. Pravidlo se také nemohlo uplatnit, pokud byly povolány jen osoby, které se společně pokládaly za jednu osobu, neboť ty si mezi sebou podíly vždy dělily podle hlav (např. pokud zůstavitel povolal jen děti jednoho syna).[13]

Uplatnění pravidla na případy, kdy jsou povolány jen některé osoby z těch, které se podle zákonné posloupnosti považují za jednu osobu (např. pokud je povolán syn zůstavitele a po předemřelé dceři zůstavitele jen dva ze tří vnuků), odmítala dřívější rakouská literatura, ale současná literatura vztahuje pravidlo i na tyto případy.[14] Různé byly také názory na uplatnění pravidla pro případy, kdy jsou povolány osoby příbuzné navzájem, ale nikoliv se zůstavitelem (např. pokud zůstavitel povolal příbuzné svého přítele); podle starší literatury se na tyto případy pravidlo neuplatnilo a dědicové dědili podle hlav, podle současné literatury se i na tyto případy pravidlo uplatnit mohlo, pokud byli dědicové povoláni obecným označením, které podle § 682 ABGB znamenalo povolání zákonných dědiců určité osoby (tj. zůstavitelova přítele podle výše uvedeného příkladu), při individuálním povolání dědiců však i současná literatura trvá na dědění podle hlav.[15] Pokud zůstavitel povolal osoby cizí společně s osobami, které by byly zákonnými dědici, mohlo se pravidlo uplatnit, jestliže mezi zákonnými dědici byly osoby, které si vzájemně konkurovaly (např. byl povolán přítel zůstavitele, syn zůstavitele a dva vnuci pocházející z předemřelé dcery zůstavitele); pravidlo se však nemohlo uplatnit, pokud zákonným dědicům konkurovala jen osoba cizí (např. byl povolán přítel zůstavitele a dva vnuci zůstavitele pocházející z předemřelé dcery zůstavitele).[16]

Výklad, podle kterého by se na základě pravidla uvedeného v § 559 ABGB uplatnilo právo reprezentace i pro dědění podle zákonné posloupnosti, rakouští autoři nezmiňují, neboť uvedené pravidlo bylo výkladovou pomůckou pro určení velikosti podílů u dědiců určených zůstavitelem. Pravidla pro určení okruhu dědiců nicméně byla, a stále jsou, upravena v § 681 a 682 ABGB, která sice byla obsažena v části právní úpravy pojednávající o odkazech, nicméně se analogicky používala i pro určení okruhu dědiců podle závěti.[17] Podle § 681 ABGB, později obsaženého v § 492 OZ 1937, se dětmi zůstavitele rozumí jeho synové a dcery i potomci vstupující na jejich místo, a dětmi někoho jiného se rozumí jen jeho synové a dcery. Podle § 682 ABGB, později obsaženého v § 493 OZ 1937, se příbuznými rozuměli ti, kdo byli nejbližšími příbuznými podle zákonné dědické posloupnosti; v tomto ustanovení pak byl obsažen odkaz na § 559 ABGB. Podle těchto výkladových ustanovení pak mohla být vůle zůstavitele vyložena tak, že pokud některý ze závětních dědiců zůstavitele předemřel, nastupovaly na jeho místo jeho děti, jako při uplatnění reprezentace podle zákonné dědické posloupnosti; okruh dědiců ovšem musel být určen tak obecně, aby to vyhovovalo uvedeným výkladovým ustanovením, nikoliv jmenovitě.

Nutno ještě dodat, že v § 779 ABGB bylo zvláště upraveno pravidlo odpovídající právu reprezentace či zákonnému náhradnictví i pro případ dědění ze závěti, přičemž se ale vztahovalo jen na případy povolání potomků zůstavitele, nikoliv jiných příbuzných.

Co se týče judikatury[18] zmiňované M. Muzikářem při výkladu § 1503 odst. 1 OZ, tak rozhodnutí č. 2884  a č. 13.613 ze sbírky Glaser-Unger i rozhodnutí č. 382 ze sbírky Peitler se týkají dědiců povolaných obecným výrazem „nejbližší příbuzní“, „dědicové“ nebo „sourozenci“, jejichž okruh byl konkrétně určen výkladem podle § 681 a 682 ABGB, a pravidlo § 559 ABGB se uplatnilo jen co do určení dědických podílů. Konkrétně v rozhodnutí  č. 382 sbírky Peitler[19] bylo zůstavitelovo povolání sourozenců vyloženo tak, že jsou povolány jejich děti; sourozenci totiž, konkrétně se jednalo o sestry zůstavitele, byli již v době pořízení závěti po smrti a zůstavitel o tom věděl. Soud posuzoval, zda měla být závěť neplatná z důvodu neexistence povolaných dědiců podle § 570 ABGB, a dospěl k závěru, že ze závěti je patrná znalost zůstavitele o úmrtí sester, přičemž se jen spletl v označení dědiců, a podle analogie s § 682 ABGB bylo dovozeno, že dědit mají děti sester. Podle § 559 ABGB pak byly určeny podíly dědiců, neboť dědici byly děti sourozenců, které by si vzájemně konkurovaly, pokud by šlo o dědění podle zákonné dědické posloupnosti.

Po novele ErbRÄG 2015 byl význam všech shora uvedených ustanovení zachován. Výkladové pravidlo § 559 věty první ABGB bylo na témže místě[20] zachováno a textace byla zjednodušena, na to navazují také jen lingvisticky změněné § 681 a 682 ABGB;[21] ovšem v § 682 ABGB byl zřejmě nesprávně učiněn odkaz na § 555 ABGB, zatímco správně má být odkaz na § 559 ABGB, jako tomu bylo podle předchozího znění.[22] Pravidlo reprezentace pro případ dědění ze závěti bylo z § 779 ABGB přesunuto do § 605 ABGB z důvodů systematiky a bylo jen lingvisticky změněno.[23]

Užití výkladového pravidla § 1503 odst. 1 OZ

Pravidlo obsažené v § 1503 odst. 1 OZ je výkladovým pravidlem pro případy, ve kterých zůstavitel určil okruh dědiců, ale neurčil výši jejich dědických podílů. Při výkladu lze vycházet ze závěrů rakouské literatury, neboť pravidlo má svůj základ v § 559 ABGB; lze také přisvědčit kritice systematického řazení pravidla, které by spíše mělo být zařazeno za § 1500 odst. 1 OZ o určení dědických podílů rovným dílem, ze kterého činí výjimku.

Důsledkem pravidla je, že při povolání osob, z nichž některé se vůči ostatním považují za jednu osobu (např. bratr zůstavitele a děti sestry zůstavitele), nastává dědění podle kmenů (in stirpes) a každý kmen nabývá stejný podíl, který se pak dělí mezi členy kmene, kteří se považují za jednu osobu (v uvedeném příkladu bratr zůstavitele nabývá polovinu pozůstalosti a druhou polovinu si mezi sebou dělí děti sestry zůstavitele).

Pravidlo lze užít, jen pokud zůstavitel sice určí okruh dědiců, ale dědicové jsou určeni jen obecným označením (např. syn zůstavitele a děti druhého syna zůstavitele), případně je okruh stanoven tak široce, že musí být určen podle jiných výkladových ustanovení (viz dále). Pokud z takového určení okruhu dědiců nevyplývá určení jejich dědických podílů, užijí se výkladová ustanovení § 1500 a násl. OZ. Pravidlo § 1503 odst. 1 OZ pak lze užít jen tehdy, pokud jsou povoláni dědicové, kteří by si při dědění podle zákonné posloupnosti v téže dědické třídě konkurovali, přičemž někteří z nich se podle zákonné dědické posloupnosti považují za jednu osobu, tedy nastupují právem reprezentace; s ohledem na současnou úpravu, ve které došlo k opuštění parentelního systému s reprezentací a zavedení práva reprezentace jen v některých dědických třídách, a to ještě v podobě omezené reprezentace, lze pravidlo uplatnit jen při povolání dědiců, kteří by jinak dědili podle první, třetí nebo šesté zákonné dědické třídy. Z takových dědiců pak musí být povoláni nejméně tři dědicové a z toho dva, kteří náleží do jednoho kmene, a považují se proto za jedinou osobu při určení dědických podílů (např. syn zůstavitele a dvě děti druhého syna zůstavitele). Společně s takovými dědici může být povolána i cizí osoba, která není dědicem podle zákonné posloupnosti, vždy ale musí být k dědění povolány osoby, které si konkurují podle zákonné dědické posloupnosti (např. syn zůstavitele, dvě děti druhého syna zůstavitele a přítel zůstavitele; nikoliv však jen přítel zůstavitele a dvě děti syna zůstavitele). Ani podle současné české úpravy nelze vyloučit užití pravidla, pokud by byli povoláni jen někteří dědicové z těch, kteří se považují za jednu osobu (např. sourozenec zůstavitele a jen dvě ze čtyř dětí druhého sourozence zůstavitele).

Pravidlo nelze užít, pokud si povolaní dědicové nekonkurují v téže dědické třídě (např. dvě děti syna zůstavitele a tři děti sourozence zůstavitele); pokud jsou povoláni jen ti, kteří se dohromady považují za jednu osobu (např. jen dvě děti bratra zůstavitele); pokud se povolaní dědicové podle zákonné dědické posloupnosti vzájemně vylučují (např. syn zůstavitele a jeho dvě děti); nebo pokud povolaní dědicové, kteří by se považovali za jednu osobu, konkurují pouze s cizí osobou, která není dědicem podle zákonné posloupnosti (např. dvě děti syna zůstavitele a přítel zůstavitele; viz však dále). Ve všech uvedených případech totiž není naplněna podmínka, že se některé osoby při zákonné posloupnosti považují vzhledem k ostatním za jednu osobu, protože chybí ty konkurující osoby. Není-li možné pravidlo § 1503 odst. 1 OZ v konkrétním případě užít a nejsou-li určeny podíly, použije se pravidlo § 1500 odst. 1 OZ a podíly všech dědiců jsou stejné.

V souladu s rakouskou literaturou lze mít za to, že se pravidlo může uplatnit i tehdy, pokud zůstavitel dostatečně obecně povolá k dědění osoby, které k němu nejsou v příbuzenském vztahu, a proto by po něm podle zákonné posloupnosti nedědily, pokud jsou tyto osoby v příbuzenském vztahu mezi sebou. Musí se ovšem jednat o osoby, které by si konkurovaly při dědění podle zákonné posloupnosti (např. syn zůstavitelova přítele a děti dcery zůstavitelova přítele).

V podmínkách současné české úpravy je nutné připustit i to, aby se pravidlo § 1503 odst. 1 OZ uplatnilo i tehdy, je-li některým z povolaných dědiců manžel zůstavitele nebo spolužijící osoba, jestliže jsou povoláni s osobami, se kterými by dědili podle zákonné dědické posloupnosti. V takovém případě se pravidlo uplatní i tehdy, pokud by manžel nebo spolužijící osoba byli jedinými dalšími dědici povolanými vedle těch, kteří se považují za jednu osobu (např. dvě děti sourozence zůstavitele a spolužijící osoba); třebaže u jiných osob, které nejsou příbuzné, by se v takovém případě pravidlo uplatnit nemohlo, neboť by chyběla konkurující osoba podle zákonné dědické posloupnosti (viz výše).[24]

Co se týče samotného určení okruhu dědiců, lze mít za to, že po vzoru rakouské úpravy lze užít vykládací ustanovení pro odkazy také pro dědění ze závěti, které žádné takové vykládací pravidlo neobsahuje; třebaže takový závěr čeští autoři nezmiňují.[25] Podle nadpisu poskytuje § 1618 OZ výkladová pravidla k odkazu zanechanému dětem a příbuzným jako § 681 a 682 ABGB a později § 492 a 493 OZ 1937; ve skutečnosti se ale § 1618 OZ věnuje jen výkladu pojmu děti, a pro povolání příbuzných není vykládací pravidlo upraveno. V § 1618 OZ se tak stanoví, že povolá-li zůstavitel vlastní děti, rozumí se tím i potomci vstupující na jejich místo, zatímco při povolání cizích dětí se jimi rozumí jen synové a dcery. V souvislosti s takto určeným okruhem dědiců pak bude zpravidla možné užít pravidlo § 1503 odst. 1 OZ, neboť dědicové budou určeni dostatečně obecně. Užití pravidla § 1503 odst. 1 OZ i pro odkazy je pak předepsáno jinak poněkud matoucím § 1619 OZ.

Závěr

Zanechal-li zůstavitel závěť, musí k určení okruhu dědiců a velikosti jejich dědických podílů dojít podle zůstavitelem projevené vůle. Jestliže se však zůstavitel vyjádří ohledně okruhu dědiců nebo velikosti jejich dědických podílů příliš obecně, je třeba projevenou vůli vyložit, a to pomocí výkladových pravidel. Výkladová pravidla však mohou sloužit jen ke konkretizování projevené vůle zůstavitele, nelze na základě nich k dědění povolat osoby, které by si zůstavitel nepřál k dědění povolat.

Podle výkladového pravidla obsaženého v § 1503 odst. 1 OZ lze určit jen velikost podílů dědiců, jejichž okruh určil zůstavitel v závěti. Podmínkou je, že zůstavitel dědice povolal dostatečně obecným označením, a zároveň jsou mezi nimi osoby, které by se při zákonné dědické posloupnosti ve vztahu k určení dědických podílů považovaly za jednu osobu v důsledku uplatnění práva reprezentace. K výkladu při určení okruhu dědiců lze pak analogicky užít pravidlo obsažené v § 1618 OZ, jestliže zůstavitel dostatečně obecným označením k dědění povolal určité osoby. Ani jedno z uvedených pravidel ale neznamená zavedení práva reprezentace i pro dědění podle závěti bez dalšího; případné nastoupení potomků zůstavitelem povolaných dědiců může být toliko dovozeno výkladem projevené vůle zůstavitele a obecné právo reprezentace se může uplatnit jen při dědění podle zákonné dědické posloupnosti.

• Štítky:
• 2019